ECLI:CZ:NSS:2006:2.AFS.217.2004
sp. zn. 2 Afs 217/2004 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců Mgr. Jana Passera a JUDr. Jana Rutsche, v právní věci žalobkyně o. s. S. v. a
k., a. s., se sídlem v T., P. 1689, zastoupené JUDr. Valerií Vodičkovou, advokátkou se
sídlem v Praze 1, Vodičkova 40, proti žalovanému Ministerstvu financí, se sídlem v Praze
1, Letenská 15, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 30. 9. 2004, čj. 8 Ca 134/2003 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Finanční ředitelství v Ústí nad Labem provedlo u žalobkyně kontrolu věcně
usměrňovaných cen vodného a stočného za rok 2000 a na základě této prověrky jí uložilo
dle §17 odst. 1 písm. a) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění platném
pro rozhodné období (dále jen „zákon o cenách“), pokutu. O odvolání žalobkyně rozhodl
žalovaný tak, že jej jako opožděné zamítl a rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí
nad Labem potvrdil.
Žalobu proti tomuto rozhodnutí městský soud odmítl dle §46 odst. 1 písm. b)
zákona č. 150/2002 Sb, soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). V odůvodnění rozsudku podrobně popsal skutkový stav věci. Zmíněné
rozhodnutí finančního ředitelství o uložení pokuty bylo žalobkyni doručeno 27. 1. 2003,
lhůta pro podání odvolání tedy končila 11. 2. 2003. Odvolání však bylo žalobkyní
přes správné poučení o opravném prostředku nesprávně zasláno žalovanému.,
který jej již nemohl postoupit Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem v odvolací lhůtě,
a takto ji zachovat. Proto o odvolání žalovaný rozhodl, jak shora uvedeno. Toto
rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dle dodejky dne 22. 4. 2003. Žaloba proti tomuto
rozhodnutí žalovaného byla soudu doručena osobně 3. 6. 2003.
Soud poukázal na ustanovení §17 odst. 6 zákona o cenách, dle kterého
nesouhlasí-li účastník řízení s rozhodnutím orgánu, který pokutu uložil, může
po vyčerpání řádných opravných prostředků podat do 30 dnů ode dne doručení
rozhodnutí o opravném prostředku návrh na přezkoumání rozhodnutí příslušnému
soudu. V daném případě lhůta pro podání žaloby počala běžet 23. 4. 2003, posledním
dnem pro podání žaloby o soudu či pro její předání k poštovní přepravě byl tedy čtvrtek
22. 5. 2003. Pokud byla podána až dvanáct dnů po uplynutí této lhůty, jedná se dle soudu
o žalobu opožděnou, a z toho důvodu ji odmítl. Za irelevantní považoval skutečnost,
že rozhodnutím ministra financí ze dne 4. 7. 2003, čj. 16/38 447/2003, bylo žalobou
napadené rozhodnutí postupem dle §65 a násl. zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(správní řád), změněno tak, že v jeho výroku byla zrušena slova „a rozhodnutí Finančního
ředitelství v Ústí nad Labem se potvrzuje“.
Ve včas podané kasační stížnosti žalobkyně nejprve vymezila její důvody.
Odkázala na §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla dle ní oporu ve spisech, respektive je s nimi
v rozporu. Dále namítla nezákonnost usnesení soudu dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Žalobkyně vyzdvihla skutečnost, že rozhodnutí žalovaného bylo změněno
rozhodnutím ministra financí v řízení o mimořádném opravném prostředku dle §65
správního řádu, způsobem shora uvedeným. Z toho dovodila, že rozhodnutí žalovaného
je nulitní, tedy že jí dne 22. 4. 2003 ani doručeno být nemohlo. Naopak formálně správné
rozhodnutí představovalo teprve zmíněné rozhodnutí ministra financí, které jí bylo
doručeno 4. 7. 2003. Až od doručení tohoto rozhodnutí je dle žalobkyně možno počítat
lhůtu pro podání žaloby. I kdyby však rozhodnutí žalovaného nulitní nebylo, pak až dne
4. 7. 2003 bylo žalobkyni doručeno poslední rozhodnutí o opravném prostředku
ve smyslu §17 odst. 6 zákona o cenách. Ten totiž nerozlišuje mezi doručením rozhodnutí
o řádných nebo mimořádných opravných prostředcích. Proti tomuto rozhodnutí však
již žalobkyně žalobu podat nemohla, neboť jí v tom bránila a brání překážka litispendence
v podobě již podané žaloby v projednávané věci. Tuto žalobu proto nelze považovat
za opožděnou, neboť lhůta pro její podání počala běžet až po doručení zmíněného
rozhodnutí ministra financí, tedy dnem 5. 7. 2003. Proto navrhla, aby napadené usnesení
městského soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti se žalovaný plně ztotožnil se závěry městského
soudu o opožděnosti podané žaloby. Vyslovil také nesouhlas s názory žalobkyně
o nicotnosti rozhodnutí žalovaného a o počátku běhu lhůty pro podání žaloby
v návaznosti na doručení rozhodnutí ministra financí o mimořádném opravném
prostředku. Dle jeho názoru navíc žalobkyně nevyužila ve správním řízení všechny
opravné prostředky, protože odvolání podala opožděně, tedy není splněna jedna
z podmínek soudního řízení. Navrhl proto kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), přičemž vycházel z následujících
skutečností, úvah a závěrů.
Z obsahu správního i soudního spisu přezkoumal nejprve skutkový stav věci.
Zjistil, že se nijak neliší od popisu, který učinil soud v odůvodnění svého rozhodnutí.
Nejdůležitější fakta jsou shora popsána. Potom již mohl přistoupit k posouzení
důvodnosti konkrétních stížních námitek. Předně neshledal, že by rozhodnutí žalovaného
bylo nicotným jenom proto, že byl jeho výrok upraven rozhodnutím ministra financí
dle §65 správního řádu. Nejvyšší správní soud připomíná, že se k institutu nicotnosti
právního rozhodnutí ve své judikatuře opakovaně vyjadřoval a odkazuje v tomto směru
kupříkladu na rozsudek svého rozšířeného senátu ze dne 22. 7. 2005, čj. 6 A 76/2001 – 96
(č. 793/2006 Sb. NSS), který se touto problematikou obšírně zabývá. Ve stručnosti pouze
poznamenává, že za nicotné je považováno toliko rozhodnutí, které trpí tak těžkými
vadami, že je za rozhodnutí nelze vůbec považovat. To rozhodně není případ
přezkoumávaného rozhodnutí žalované. Zmíněným rozhodnutím ministra financí bylo
pouze formálně uvedeno znění jeho výroku do souladu s ustanovením §60 správního
řádu.
Stejně tak není důvodná druhá stížní námitka žalobkyně, protože vychází
z mylného výkladu ustanovení §17 odst. 6 zákona o cenách. Z jeho shora citovaného
znění totiž nesporně plyne, že lhůta 30 dnů pro podání žaloby počne plynout po doručení
rozhodnutí o řádném opravném prostředku, neboť právě vyčerpání řádných opravných
prostředků představuje podmínku řízení před soudem, jak lze dovodit z předchozí
části této normy. Ostatně tento princip je možno ve správním soudnictví považovat
za zásadu, vždyť i §5 s. ř. s. stanoví, že nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak,
lze se ve správním soudnictví domáhat ochrany práv jen na návrh a po vyčerpání řádných
opravných prostředků, připouští-li je zákon. Ohledně této zásady tedy ustanovení
§17 odst. 6 zákona o cenách výjimku nepředstavuje. Domyšleno ad absurdum, pokud
by platil závěr žalobkyně, pak vzhledem k lhůtám pro podání mimořádných opravných
prostředků stanoveným například ve správním řádu, by bylo možné podávat žaloby
proti rozhodnutím správních orgánů i několik let po jejich doručení účastníkům řízení,
což je v příkrém rozporu jak s principem právní jistoty, tak se základními principy
a smyslem správního soudnictví. Žalobkyně rovněž pominula, že v případě pravdivosti
její argumentace by posuzovaná žaloba byla podána naopak předčasně, což by mělo zcela
shodné procesní následky.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že v souzené věci důvody vymezené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a e) s. ř. s. neshledal a uzavřel, že kasační stížnost není
důvodná. Proto ji za použití ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 2, 3 (§120) s. ř. s.,
když neúspěšná stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému,
jak vyplývá z obsahu spisu, náklady řízení o kasační stížnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2006
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu