ECLI:CZ:NSS:2006:2.AS.20.2006
sp. zn. 2 As 20/2006 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce L. z.
a. s. K., zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem Kolín III, Politických
vězňů 98 proti žalované České obchodní inspekci, ústřednímu inspektorátu, se sídlem
Praha 2, Štěpánská 15 o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 30. 11. 2005, č. j. 7 Ca 212/2004 - 24,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2005, č. j. 7 Ca 212/2004 - 24,
se zrušuje a věc se m u vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovat el“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Městského soudu v Praze. Tímto rozsudkem městský soud zamítl
žalobu, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 9. 2004,
č. j. 5108/1100/2003/2004/Kr/Št a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Napadeným
rozhodnutím žalovaný potvrdil rozhodnutí správního orgánu 1. stupně, České obchodní
inspekce, inspektorátu Střední Čechy, č. j. 22/07/11-04/Br ze dne 3. 6. 2004, kterým byla
stěžovateli uložena ve správním řízení pokuta ve výši 50 000 Kč za naplnění skutkové
podstaty správního deliktu podle ustanovení §19 odst. 1 písm. b) zákona č. 22/1997 Sb.,
o technických požadavcích na výrobky, ve znění účinném v posuzovaném období
(dále jen „zákon o technických požadavcích na výrobky“). Správní orgány dospěly k závěru,
že se stěžovatel uvedeného deliktu dopustil tím, že v období od března 2000 do 30. 7. 2001
uváděl na trh tzv. „stanovený výrobek“ (disperzní akrylátovou omítkovinu) ve smyslu
nařízení vlády č. 178/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s neoprávněným prohlášením
o shodě. Prohlášení o shodě bylo shledáno neoprávněným proto, že stěžovatel jako výrobce
stanoveného výrobku změnil jeho materiálové složení, aniž o tom podle názoru správního
orgánu informoval autorizovanou osobu a zároveň vydal dodatek k „Prohlášení o shodě“
všech těchto výrobků s technickou dokumentací, technickými normami a základními
požadavky na výrobky ve smyslu výše uvedeného nařízení vlády (dále jen „Prohlášení“)
nebo „Prohlášení“ nové.
Městský soud v Praze vyslovil v napadeném rozsudku, že smyslem prohlášení o shodě
je formální úkon výrobce, jímž ubezpečuje spotřebitele o vlastnostech výrobku, a pokud
je v řízení zjištěno, že prohlášení o shodě bylo učiněno na základě neplatného certifikátu,
pak se žalobce dopustil shora uvedeného deliktu. Předmětem skutkového zjištění je tak v dané
věci pouze to, zda prohlášení o shodě obsahuje nepravdivé informace, a skutečnost, v jakém
složení byl výrobek dodáván na trh, nemá podle městského soudu žádný právní význam.
Stěžovatel uplatňuje kasační důvod obsažený v §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), namítaje tak nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem, a dále kasační důvod
obsažený v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., namítaje tak současně vadu řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud
rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Stěžovatel souhlasí s právním názorem soudu, že zásadní pro posouzení věci
je, zda dodával na trh v období od března 2000 do 30. 7. 2001 výrobek s neoprávněným
prohlášením o shodě a zda prohlášení o shodě, které na výrobek vydal, bylo vydáno v souladu
s příslušným protokolem o certifikaci, nikoliv skutečnost, jaké bylo konkrétní složení
výrobku. Namítá však, že pro posouzení věci bylo stěžejní zjistit, jaký výrobek byl
certifikován podle protokolu o certifikaci ze dne 22. 3. 2000, tedy zda se certifikace
z uvedeného dne týkala inovovaného výrobku stěžovatele s pozměněnou recepturou, anebo
se týkala výrobku původního. Stěžovatel nesouhlasí s názorem Městského soudu v Praze
v tom, že ze skutečnosti, že v protokolu o certifikaci ze dne 22. 3. 2000 jsou uvedeny posudky
hygienika z dřívější doby, lze jednoznačně a bez výhrad usuzovat na to, že certifikován byl
výrobek ve starém složení. Taková úvaha městského soudu není podle stěžovatele logicky
správná. Pro posouzení, v jakém složení byl výrobek stěžovatele dne 22. 3. 2000 certifikován,
měl správní orgán podle názoru stěžovatele možnost provést několik dal ších důkazů. Jednak
měl k dispozici jako důkazní prostředek vyjádření Ing. M. Š., pověřené pracovnice stěžovatele
v této věci, a pak měl také k dispozici technickou dokumentaci pozměněného výrobku v té
podobě, v jaké ji stěžovatel předložil autorizované osobě. Tato dokumentace podle stěžovatele
splňovala náležitosti ustanovení §4 odst. 3 zákona č. 178/1997 Sb. (zde má stěžovatel podle
názoru Nejvyššího správního soudu na mysli nařízení vlády č. 178/1997 Sb., kterým se
stanoví technické požadavky na stavební výrobky, ve znění pozdějších předpisů jako
prováděcí předpis k zákonu o technických požadavcích na výrobky, dále jen „nařízení vlády
č. 178/1997 Sb.“). I sama skutečnost, že stěžovatel požádal autorizovanou osobu o certifikaci
v roce 2000, svědčí dle jeho názoru o tom, že certifikace se musela týkat inovovaného
výrobku, neboť jinak by byla zcela nepotřebná a nadbytečná. Stěžovatel by plýtval svými
finančními prostředky, kdyby požadoval novou certifikaci na „starý výrobek“, který již dříve
certifikován byl. Stěžovatel proto v kasační stížnosti zdůrazňuje, že neměl zájem ani potřebu
certifikovat výrobek v původním složení. Žalovaný blíže nezjišťoval, zda jsou pravdivá
tvrzení stěžovatele, a také si za tím účelem nevyžádal zprávu autorizované osoby, které byla
předložena dokumentace, na jejímž základě byl předmětný certifikát vydán. Skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, tak nemá oporu ve spise a
zčásti je se spisem přímo v rozporu. Z provedených důkazů jednoznačně nevyplývá, v jakém
složení byl výrobek dne 22. 3. 2000 certifikován. Žalovaný proto podle názoru stěžovatele
nezjistil spolehlivě skutkový stav věci podle ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §34 odst. 1
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“). Městský soud v Praze pak pro tuto důvodně vytýkanou vadu rozhodnutí správního
orgánu nezrušil, a tím je podle stěžovatele dán důvod kasační stížnosti podle ustanovení §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. Pokud Městský soud v Praze přenesl odpovědnost autorizované osoby
za certifikaci výlučně na stěžovatele, pak podle jeho názoru nesprávně posoudil právní otázku
v předcházejícím řízení, v tomto případě nesprávně vyložil ustanovení §10 zákona o
technických požadavcích na výrobky. Řízení před správním orgánem bylo podle názoru
stěžovatele zcela formální a nepostihovalo vlastní podstatu věci. Podle ustanovení §10
citovaného zákona je certifikací činnost autorizované nebo akreditované osoby, která vydáním
certifikátu osvědčí, že výrobek nebo činnost související s výrobou jsou v souladu
s technickými požadavky na výrobky. Z tohoto hlediska není certifikace pouhým formálním
aktem, jak podle názoru stěžovatele vyplývá z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku. I
autorizovaná osoba provádějící certifikaci nutně nese odpovědnost za správnost certifikace, a
měla by podle názoru stěžovatele vysvětlit, co bylo předmětem certifikace, tj. jaký výrobek
vlastně certifikovala a v jakém složení. Stěžovatel totiž vydal své „Prohlášení o shodě“ právě
na základě vydaného certifikátu, a oprávněnost či neoprávněnost tohoto „Prohlášení“ je
závislá právě na tom, v jakém složení byl výrobek certifikován. Stěžovatel jednal v dobré
víře, že autorizovaná osoba provedla certifikaci správně. Za výše popsaných okolností nebyla
odpovědnost stěžovatele za správní delikt podle ustanovení §19 odst. 1 písm. b) zákona o
technických požadavcích na výrobky jednoznačně a spolehlivě prokázána.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek Městského soudu v Praze
zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti konstatuje, že správní orgán při svém
rozhodování vycházel z výsledku kontroly, provedené dne 10. 12. 2003 s došetřením dne
20. 1. 2004 v provozovně stěžovatele v K., při níž bylo zjištěno, že stěžovatel jako výrobce
uváděl na trh výrobek (disperzní akrylátovou omítkovinu), který je v režimu zákona o
technických požadavcích na výrobky a nařízení vlády č. 178/1997 Sb. tzv. „stanoveným
výrobkem“, a že tento výrobek uváděl na trh s neoprávněným „Prohlášením o shodě“, protože
jako podklad k certifikátu pro splnění zdravotních a hygienických požadavků použil
stěžovatel rozhodnutí Hlavního hygienika ČR z doby, kdy byl výrobek vyráběn s biocidy
Metatin a Acticid. O záměně bioci dů nebyla autorizovaná osoba informována, o čemž podle
názoru žalovaného svědčí skutečnost, že jí stěžovatel pře dložil hygienická rozhodnutí
na původní biocidy. Záměnou biocidů ve složení výrobku došlo ke změně jeho vlastností
a žalobce měl postupovat ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 nařízení vlády č. 178/1997 Sb.,
což však neučinil. Tvrzení uvedená v kasační stížnosti nepovažuje žalovaný za dostatečný
důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí, a proto navrhuje kasační stížnost zamítnout.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního a soudního spisu
především zjistil, že ve dnech 10. 12. 2003 a 20. 1. 2004 provedla u stěžovatele na základě
podnětů nespokojených zákazníků Česká obchodní inspekce kontrolu. Stěžovatel
v předmětném období vyráběl a uváděl na trh omítky, zpevňovače a nátěry L.na bázi vodné
disperze akrylátového polymeru obsahující jako aditiva organické sloučeniny, mimo jiné
deriváty celulózy, deriváty glykolů a také biocidní látky. Tyto omítkoviny byly ve smyslu
zákona o technických požadavcích na výrobky tzv. „stanovenými výrobky“, jejichž uvádění
na trh je podmíněno vydáním ze strany výrobce či dovozce Prohlášením o shodě. Prohlášením
výrobce dává spotřebiteli garanci, že za podmínek správného použití specifikovaných v tomto
„Prohlášení“ jsou jeho výrobky pro spotřebitele bezpečné. Omítkoviny pro dokončovací
stavební práce pak navíc patří do kategorie výrobků (příloha č. 2 nařízení vlády
č. 178/1997 Sb., skupina 5, bod 14), u nichž je výrobce povinen pro posouzení shody nechat
nejdříve výrobek podle §5 citovaného nařízení vlády certifikovat u autorizované osoby.
Kontrola České obchodní inspekce se proto u stěžovatele zaměřila na prověření příslušných
dokumentů souvisejících se „stanovenými výrobky“. Během šetření vyšlo díky sdělení
zaměstnankyně stěžovatele Ing. Š . najevo, že v období od 30. 5. 2000 do 31. 8. 2001 byly
výrobky uváděny na trh v pozměněném složení. Výrobní receptura byla změněna tak, že došlo
k záměně látek působících proti plísním. Stěžovatel totiž kvůli zvýšenému výskytu plísní v
těchto výrobcích zaznamenal v předchozím období značný narůst počtu uplatněných
reklamací – podle údajů stěžovatele ke dni 20. 1. 2004 jich bylo celkem 15 (dva zákazníci se
pak obrátili s podnětem i na Českou obchodní inspekci, čímž dali podnět k provedení kontroly
a následnému zahájení správního řízení). Stěžovatel nechal uvedené výrobky schválit
Hlavním hygienikem ČR v letech 1992, 1993 a 1998, kdy omítkoviny vyráběné v jejich
závodě obsahovaly jako biocidní ochranu proti plísním dvě látky klasifikované jako
nebezpečné: Metatin a Acticid. Dne 30. 7. 1997 vystavila na výrobky v tomto složení
certifikát č. C1-97-0505 autorizovaná osoba č. 204, Technický a zkušební ústav stavební
Praha (dále jen TZÚS). Pověřená zaměstnankyně stěžovatele v průběhu kontroly sdělila
správnímu orgánu, že od roku 2000 byly oba výše zmíněné nebezpečné biocidy nahrazeny
jedinou biocidní látkou JMAC, která není klasifikována jako nebezpečná. Na předmětné
výrobky byl také vystaven dne 22. 3. 2000 nový certifikát č. C-00-0455/Z autorizovanou
osobou č. 212, C.s. i. a. s. P., pobočkou Z.. Správní orgán však z předložených dokumentů
zjistil, že jedním z podkladů, na jejichž základě byl tento druhý certifikát vydán, byl i posudek
Hlavního hygienika z roku 1993, který byl vystaven na výrobek s původními nebezpečnými
biocidy. V průběhu kontroly nechal stěžovatel dodatečně vypracovat posudek Státního
zdravotního ústavu ze dne 12. 12. 2003 na výrobek v novém složení, který dokládá zdravotní
nezávadnost výrobku. V písemném vyjádření stěžovatele ke změně chemického složení
omítkovin ze dne 20. 1. 2004 je pak podrobněji uvedeno, kolik procent biocidních látek bylo
ve výrobcích v jednotlivých obdobích, kdy byly výrobky uváděny na trh, a jak přesně byly
tyto látky dávkovány. Z tohoto vyjádření mimo jiné vyplývá, že množství nově používaného
biocidu JMAC bylo dvakrát navýšeno, poprvé ke dni 30. 5. 2000, a podruhé ke dni
30. 7. 2001 a že tyto změny dávkování biocidu nemají žádný vliv na vlastnosti omítky
uvedené ve stavebně technickém osvědčení nebo podnikové normě. Dále zde stěžovatel
uvádí, že vzhledem k tomu, že biocid JMAC obsahuje pouze 1 % účinné složky a původní
obsah účinné látky byl z 0,0001 % zvýšen na 0,002 %, nedošlo tím ani ke změně
materiálového složení výrobku. Účinnost biocidní ochrany není garantovaným parametrem, a
tudíž ani předmětem zkoušek ve zkušebně. Tyto změny byly podle tvrzení stěžovatele
telefonicky konzultovány se zkušebnou.
Správní orgán po ukončení šetření dospěl k závěru, že přílohy
č. 14, 15 a 16 k dokumentaci (dvě rozhodnutí Hlavního hygienika ČR MZČR
sp. zn. HEM-321.4 – 7.7.1992 a sp. zn. HEM-3214 – 9.6.93, a dále vyjádření MZČR
sp. zn. HEM-3214-10.11.98/3748) certifikovaného výrobku týkající se základních požadavků
na výrobky ve smyslu nařízení vlády č. 178/1997 (bod 3. Přílohy č. 1) nejsou platné a výrobce
podle názoru inspekce nesplnil ani povinnost ohlásit autorizované osobě změny ve výrobě,
které mohou ovlivnit vlastnosti certifikovaného výrobku. Z toho správní orgán vyvodil
neplatnost předmětného certifikátu z března 2000 a také neoprávněnost následného
„Prohlášení o shodě“. Vzhledem k tomu, že „stanovené výrobky“ mohou být uvedeny na trh
v souladu s ustanovením §13 zákona o technických požadavcích na výrobky jen řádně
označené a musí k nim být vydáno „Prohlášení o shodě“ ze strany výrobce, leží odpovědnost
za neoprávněné „Prohlášení“ na výrobci. S ohledem na výše uvedené udělil příslušný orgán
dozoru stěžovateli rozhodnutím č. j. 22/07/11-04/Br ze dne 3. 6. 2004 pokutu ve výši
50 000 Kč za naplnění sk utkové podstaty správního deliktu podle ustanovení §19 citovaného
zákona, kterou je uvedení nebo distribuce stanoveného výrobku na trh bez stanoveného
označení nebo dokumentu stanoveného nařízením vlády, anebo uvedení stanoveného výrobku
s neoprávněným označením či dokumentem. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne
18. 6. 2004 odvolání k Ústřednímu inspektorátu České obchodní inspekce. V tomto odvolání
namítal, že správní orgán 1. stupně se nezabýval doklady k posuzovaným výrobkům
(tzv. „operační listy“), z nichž bylo podle názoru stěžovatele možno zjistit, že v období
od března 2000 do 30. 7. 2001 nedošlo k nahrazení biocidů jinou látkou, než je v operačních
listech deklarováno, z čehož vyplývá, že se jednalo o výrobky v takovém složení, v jakém
byly dne 22. 3. 2000 autorizovanou osobou č. 212 CSI a. s. Zlín certifikovány. Stěžovatel
též v odvolání uvedl, že správní orgán pochybil, pokud se spokojil při šetření pouze
s protokolem o certifikaci a neučinil zároveň dotaz na autorizovanou osobu. Z protokolu
samotného nebylo podle názoru stěžovatele možno skutkový stav náležitě z jistit.
V certifikačním řízení stěžovatel dle svého tvrzení autorizovanou osobu o změně původní
receptury výrobku informoval, ale protože byly původní nebezpečné biocidy nahrazeny
biocidem, jenž není klasifikován jako nebezpečný, autorizovaná osoba už nový hygienický
posudek nevyžadovala. Zvláštní hygienické posouzení nebylo nutné, protože certifikovaný
výrobek neměl a nemohl mít takové vlastnosti, které jsou uvedeny v příloze č. 1 bod 3.
písm. a) až f) vládního nařízení č. 178/1997 Sb. Stěžovatel ve svém o dvolání zdůraznil,
že nová certifikace se vztahovala k výrobkům v novém složení, protože jinak by nebyl důvod
novou certifikaci vůbec provádět, jelikož by neměla smysl; na své výrobky již měl výrobce
vystaven starší certifikát. Ústřední ředitel České obcho dní inspekce o odvolání stěžovatele
dne 24. 9. 2004 rozhodl tak, že je zamítl (rozhodnutím č. j. 22/07/11-04/Br). V odůvodnění
mimo jiné uvedl, že ani sám stěžovatel nepopírá skutečnost, že ke změně v materiálovém
složení výrobků došlo, a pokud byly výrobky obsahující nebezpečné biocidy v roce 1993
schváleny Hlavním hygienikem ČR, nezbavuje to výrobce povinností daných zákonem
o technických požadavcích na výrobky a příslušnými prováděcími předpisy,
a to ani v případě, že nebezpečné biocidy byly nahrazeny biocidem bezpečným. Ohledně
stěžovatelem dodatečně doložených „operačních listů“ odvolací orgán konstatoval, že nemají
žádnou vypovídací hodnotu, neboť z předložených kopií je podle něj patrná úprava
originálních dokumentů v tom, že tyto byly v některých částech přelepeny, a až následně
okopírovány.
V řízení o žalobě Městský soud v Praze odmítl doplnit dokazování jak vyžádáním
příslušné technické dokumentace od autorizované osoby, tak i výslechem zaměstnankyně
stěžovatele, neboť by to bylo pro posouzení věci podle jeho názoru nadbytečné. Za zásadní
v dané věci považoval soud to, zda stěžovatel dodával na trh v období od března 2000
do 30. 7. 2001 výrobek s neoprávněným „Prohlášením o shodě“, za což byl postižen,
a zda toto prohlášení bylo vydáno v souladu s příslušným protokolem o certifikaci či nikoli.
Vlastní složení výrobku naopak považoval soud za nerozhodné. Pokud jsou podle názoru
soudu v protokolu o certifikaci uvedeny posudky hygienika, nelze podle soudu dospět
k jinému skutkovému závěru, než že byl certifikován výrobek ve starém složení. Následné
zpochybnění takového postupu není podle názoru městského soudu možné, neboť
by se vytratil celý smysl certifikačního řízení. Byly -li v protokolu o certifikaci hygienické
posudky navíc, měl stěžovatel na tuto skutečnost autorizovanou osobu upozornit a požádat
o změnu protokolu i vlastního certifikátu. Při certifikačním řízení musí výrobce autorizované
osobě poskytnout mimo jiné technickou dokumentaci a vzorky výrobku podle ustanovení
§5 odst. 1 písm. b) a c) nařízení vlády č. 178/1997. Opřel-li stěžovatel své „Prohlášení
o shodě“ o certifikát, který uváděl hygienické posudky na původní biocidy, resp. výrobek
s původní recepturou, lze z toho podle názoru soudu vyvodit závěr, že tento certifikát byl
vydán na starší výrobek v původním složení, ačkoli na trh dodával stěžovatel výrobek
se složením jiným, resp. s novou recepturou. Tento postup podle názoru městského soudu
nebyl v souladu se zákonem. Ke stěžovatelovu poukazu na formálnost celého procesu soud
uvedl, že celý smysl prohlášení o shodě a certifikace je formálním osvědčením skutečností,
které mají existovat i ve skutečnosti, tzn. že „Prohlášení o shodě“ je vlastně formálním
prohlášením výrobce o tom, že výrobek má určité vlastnosti. Proto i při hodnocení tohoto
prohlášení je možné nalézt formální prvky, které však vyplývají z povahy věci. S ohledem
na výše uvedené bylo podle soudu nadbytečné, aby správní orgány zkoumaly, v jakém
skutečném složení stěžovatel výrobek na trh dodával, neboť podle názoru Městského soudu
v Praze není tato skutečnost předmětem právního posouzení dané věci. V té věci
se posuzovalo jen „Prohlášení o shodě“, a právě za nepravdivé „Prohlášení“ byl stěžovatel
postižen. Jiné okolnosti skutková podstata ustanovení §19 odst. 1 písm. b) zákona
o technických požadavcích na výrobky nezmiňuje, a proto by bylo jejich posuzování podle
názoru městského soudu neúčelné a pro právní posouzení věci bez jakéhokoli významu.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti v rámci uplatněných důvodů [§103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s.]
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Podle ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 správního řádu musí rozhodnutí
správního orgánu vycházet ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci. Správní orgán
je povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci , a za tím účelem si opatřit potřebné
podklady pro rozhodnutí. Aby mohl Nejvyšší správní soud posoudit, zda Městský soud
v Praze zamítl žalobu stěžovatele jako nedůvodnou oprávn ěně či nikoli, je nutné zodpovědět
otázku, zda správní orgán spolehlivě zjistil skutkový stav a stěžovateli naplnění skutkové
podstaty správního deliktu podle ustanovení §19 odst. 1 písm. b) zákona o technických
požadavcích na výrobky jednoznačně prokázal. Zásadní pro takový závěr bylo dle názoru
Nejvyššího správního soudu zjistit, zda stěžovatel skutečně uváděl ve výše uvedeném období
na trh výrobky „bez stanoveného označení nebo dokumentu stanoveného nařízením vlády
anebo s klamavým nebo neoprávněným označením nebo dokumentem“. V tomto konkrétním
případě bylo nutno ze strany správních orgánů především spolehlivě zjistit, jestli „Prohlášení
o shodě“ těchto výrobků s technickou dokumentací, technickými normami a základními
požadavky na výrobky ve smyslu nařízení vlády č. 178/1997 Sb. vydaná stěžovatelem coby
výrobcem předmětných omítkovin, byla neoprávněná. Neoprávněná by tato „Prohlášení“
byla, pokud by předchozí certifikát, vydaný dne 22. 3. 2000, z něhož „Prohlášení o shodě“
vycházela, byl neplatný. Nejvyšší správní soud se proto zabýval tím, jestli městský soud
pro svůj závěr o neplatnosti certifikátu měl dostatečnou oporu ve spise, a dospěl k závěru,
že tomu tak v posuzovaném případě nebylo. Nejvyšší správní soud se neztotožnil s názorem
Městského soud v Praze, že ze samotného faktu, že v protokolu o certifikaci byly uvedeny
posudky hygienika z let 1992, 1993 a 1998, lze dovodit neplatnost celého certifikátu.
Vzhledem k tomu, že autorizovaná osoba, jež má od Úřadu pro technickou normalizaci,
metrologii a státní zkušebnictví pověření k činnostem při posuzování shody výrobků
s technickými předpisy a dalšími normami v rozsahu udělené autorizace, je oprávněna sama
v řízení certifikaci hodnotit příslušné dokumenty předložené výrobcem, nebylo podle názoru
Nejvyššího správního soudu doplnění dokazování předložením příslušné dokumentace
nadbytečné, ale naopak klíčové. Proto měl městský soud stěžovatelem navržené doplnění
dokazování provést, protože pouze z dokumentace autorizované osoby by bylo možno zjistit,
v jakém složení výrobek posuzovala. Tato dokumentace, z níž autorizovaná osoba vycházela,
není ve spisovém materiálu doložena, a není doloženo ani žádné vyjádření k této věci z její
strany. Nelze proto bez dalšího odmítnout stěžovatelovo tvrzení, že autorizovan á osoba byla
ze strany výrobce o změně receptury informována. Pověření k posuzování shody výrobků
s příslušnými právními předpisy a technickými normami spočívá právě v tom,
že na autorizovanou osobu je zákonem přenesena odpovědnost za posouzení předložených
dokumentů a vzorků. Ustanovení §5 zákona o technických požadavcích na výrobky stanoví,
které dokumenty a jiné náležitosti obligatorně musí výrobce či dovozce autorizované osobě
předložit. Tento výčet je však formulován pouze v obecné rovině, a hygienické posudky
v tomto výčtu nejsou uvedeny. Logickým zdůvodněním takové právní úpravy je, že na každý
výrobek jsou stanoveny technickými a jinými normami (a tedy i právními předpisy,
které se týkají ochrany zdraví a vytváření zdravých životních i pracovních podmínek) jiné
požadavky, a to v závislosti na typu výrobku a způsobu jeho použití. Není proto možno
jedním ustanovením taxativně vyjmenovat náležitosti pro posouzení všech výrobků s ohledem
na jejich šíři a rozmanitost. Právě proto posuzuje autorizovaná oso ba každý výrobek ad hoc.
Z výše uvedeného vyplývá, že za vystavený certifikát nese autorizovaná osoba odpovědnost,
a protože na ni bylo zákonem přeneseno pověření nejen k posouzení výrobku, ale i k výkonu
dozoru, který autorizovaná osoba v pravidelných intervalech po vystavení certifikátu
vykonává, musí zároveň platit i presumpce správnosti vydaného certifikátu. Lze proto uzavřít,
že autorizovaná osoba měla v teoretické rovině právo posoudit předložené starší hygienické
posudky jako dostačující, a to zvláště s ohledem na skutečnost, že výrobce zaměnil biocidy
klasifikované jako nebezpečné biocidy bezpečnými. Ohledně samotné povinnosti výrobce
informovat autorizovanou osobu o změně skutečností, za kterých bylo vydáno prohlášení
o shodě, zejména o změnách, kte ré mohou ovlivnit vlastnosti výrobku z hledisek základních
požadavků na výrobky, není pochyb, tuto povinnost má výrobce na základě ustanovení
§11 odst. 2 citovaného zákona. Stejně jako v případě hodnocení hygienických posudků
je však i zde nutno nejprve blíže posoudit konkrétní okolnosti takové změny. Výrobce
je povinen hlásit jen takové změny, které mohou ovlivnit vlastnosti výrobku z hledisek
základních požadavků na výrobky. Tyto základní požadavky na výrobky jsou blíže
specifikovány v příloze č. 1 k výše citovanému zákonu. V bodě 3., který se týká hygieny,
ochrany zdraví a životního prostředí jsou to požadavky vyjmenované pod písmeny a) až f).
Jde tedy o požadavky, aby konkrétní výrobek neohrožoval hygienu a zdraví následujícími
způsoby: a) vypouštěním toxických plynů, b) přítomností nebezpečných částic nebo plynů
v ovzduší, c) emisí nebezpečného záření, d) znečištěním nebo zamořením vody nebo půdy, e)
nedostatečným zneškodňováním odpadních vod, kouře a tuhých nebo kapalných odpadů a f)
výskytem vlhkosti ve stavebních konstrukcích nebo na površích uvnitř stavby. Pro závěr,
že stěžovatel záměnu biocidů v receptuře výrobku musel autorizované osobě ohlásit, by bylo
třeba nejprve posoudit, zda tato změna mohla ovlivnit vlastnosti výrobku s ohledem na výše
vyjmenované základní požadavky na výrobky. Tato skutečnost z šetření správního orgánu
nevyplynula, a ani soud ji nepostavil na jisto, protože doplnění dokazování neprovedl.
Je pravda, že stěžovatel své tvrzení ohledně toho, zda autorizovanou osobu o změně
materiálového složení výrobku informoval a jakým způsobem tak učinil, neprokázal žádným
dokumentem, Nejvyšší správní soud však musí konstatovat, že důkazní břemeno v tomto
případě leželo na správním orgánu. V sankčním řízení platí, že nelze vyvodit odpovědnost
za spáchání přestupku nebo správního deliktu jinak než tím, že správní orgán zjistí spolehlivě
skutkový stav a pochybení odpovědného subjektu postaví najisto. Opačný postup,
kdy by subjekt správního řízení mohl být shledán odpovědným za naplnění skutkové podstaty
přestupku či správního deliktu jen na základě formálních dedukcí a závěrů, by byl protiprávní
a protiústavní, protože by popíral obecnou zásadu „in dubio pro reo“, která musí být
respektována nejen v trestním, ale i ve správním řízení. „Přikloní-li se správní orgán
bez zdůvodnění ke skupině důkazů, které podporují verzi o tom, že se daný subjekt dopustil
správního deliktu, a pominul důkazy, z nichž vyvěrá opak, vykročil tím ze zákonných mezí,
které mu zákon vytyčuje pro hodnocení důkazů“ [podle rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 25. 1. 99, č. j. 6 A 234/96 - 35, publikováno v: „Judikatura v právu životního prostředí
1990 – 1999, č. II/C/15“]. Nelze tak souhlasit s názorem Městského soudu v Praze v tom,
že lze dovodit neplatnost vystaveného certifikátu z pouhé existence záznamů v protokolu
o certifikaci, které odkazují na starší hygienické posudky, aniž by byla vlastní dokumentace
(a případně i názor) autorizované osoby soudem v rámci dokazování vyžádána a posouzena.
Tento závěr totiž podle názoru Nejvyššího správního soudu bez zjištění rozhodných
skutečností, jež mohou vyplynout pouze z vlastní dokumentace k certifikovaným výrobkům
a případného svědectví autorizované osoby, nelze bez dalšího učinit. Závěr městského soudu
o neplatnosti předmětného certifikátu tak zůstává pouhou formální dedukcí, která není nijak
podložena.
Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že pro naplnění skutkové
podstaty správního deliktu podle ustanovení §19 zákona o technických požadavcích
na výrobky nebyl ve správním řízení spolehlivě zjištěn skutkový stav. Městský soud v Praze
měl proto doplnit dokazování nebo výše citované rozhodnutí České obchodní inspekce zrušit
a vrátit věc k dalšímu řízení.
Právě naposled uvedenou skutečnost a i ostatní nejasnosti, týkající se provedené
certifikace, mohlo městskému soudu ozřejmit navrhované dokazování, kdyby je však soud
provedl nebo provedení tohoto dokazování po zrušení napadeného rozhodnutí uložil
žalovanému. Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že městský soud tím, že vycházel v řízení
o žalobě ze skutkového stavu, jehož skutková podstata neměla oporu ve spise, zatížil toto
řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu podle
§110 odst. 1 s.ř.s.. zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení je městský soud
v souladu s . §110 odst. 3 s. ř. s. vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s.
městský soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2006
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu