ECLI:CZ:NSS:2006:2.AS.47.2005
sp. zn. 2 As 47/2005 - 89
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce:
M. M. s. r. o., zastoupený Mgr. Vladimírem Hyským, advokátem se sídlem Praha 1, Hradební
3, proti žalovanému: Předseda Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem Praha 6,
Antonína Čermáka 2a, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 27. 4. 2005, č. j. 7 Ca 54/2004 - 56,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2005, č. j. 7 Ca 54/2004 - 56,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2003, č. j. 67098/2002, v jehož výroku bylo
rozhodnuto tak, že přihláška slovní ochranné známky zn. sp. O-162163 ve znění „S.“ se
částečně zamítá pro videokazety a nahrané videopásky, audiovizuální programy a nahrané
zvukové a zvukově obrazové záznamy, obaly na zvukové nosiče a videokazety ve třídě 9
a pro nakladatelství a vydavatelství periodických a neperiodických publikací v tištěné podobě
ve třídě 41 mezinárodního třídění výrobků a služeb. Pro ostatní služby ve třídách 35, 38 a 42
mezinárodního třídění výrobků pak podle výroku žalobou napadeného správního rozhodnutí
zůstává seznam výrobků a služeb nezměněn.
II.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti uvedl, že ji podává z důvodů podle ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stížní námitky lze rozdělit do následujících
problémových okruhů:
II. a)
V první řadě stěžovatel poukázal na to, že správní rozhodnutí žalovaného mu nikdy
nebylo kvalifikovaně oznámeno podle ustanovení 51 tehdy platného a účinného zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „spr. ř.“). Stěžovatel trval na svém tvrzení v žalobě, že o rozhodnutí žalovaného
se skutečně dozvěděl zcela nahodile až při ústním jednání před Městským soudem v Praze
ve věci sp. zn. 15 Cm 6/2001, při němž zástupce společnosti PK 62, a. s. uvedené rozhodnutí
žalovaného založil do spisu. Z tohoto soudního spisu pak žalobce získal kopii uvedeného
správního rozhodnutí, proti němuž pak brojil žalobou ze dne 18. 3. 2004. Stěžovatel proto
odmítl jako nedůvodný a nevhodný závěr Městského soudu v Praze v odůvodnění jeho
rozsudku o údajné „nekorektnosti“ žalobního tvrzení žalobce k okolnostem při oznámení
správního rozhodnutí žalovaného.
II. b)
K meritu žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného a právního názoru v něm
obsaženého, s nímž se ztotožnil i Městský soud v Praze, pak stěžovatel uvedl, že soud
neprávně posoudil otázku míry vzájemné podobnosti slovních označení „S.“ a „E.“, konkrétně
to, zda intenzita této podobnosti dosahuje hranice vedoucí k případné záměně obou označení,
či nikoli; navíc podle stěžovatele své rozhodnutí náležitě, tedy tak, jak má na mysli §54
s. ř. s., neodůvodnil.
Soud se podle stěžovatele spokojil s konstatováním, že přihlašované označení „S.“
je zaměnitelné [viz §3 dřívějšího zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, ve znění
pozdějších předpisů, platného a účinného v době vydání žalobou napadeného správního
rozhodnutí žalovaného; toto ustanovení praví, že Úřad (průmyslového vlastnictví) do rejstříku
nezapíše označení shodné s ochrannou známkou, která je přihlášena nebo zapsána pro jiného
majitele pro stejné nebo podobné výrobky nebo služby s dřívějším právem přednosti,
popřípadě obsahuje prvky přihlášeného označení či zapsané ochranné známky, které by
mohly vést k záměně. Toto označení může být zapsáno, jestliže majitel nebo přihlašovatel
ochranné známky s dřívějším právem přednosti udělí písemný souhlas se zápisem tohoto
označení do rejstříku ochranných známek.] z hlediska fonetického s označením „Extáze“,
neboť nemá dostatečně odlišný výrazový odstín od druhého ze zmíněných slovních prvků.
Podle stěžovatele znění označení „S.“ a „E.“ nelze z hlediska všech hodnotících kritérií, a to
vizuálního, fonetického ani významového, mít za zaměnitelná. S ohledem na to, že však
Městský soud v Praze uvedená označení shledal zaměnitelnými z hlediska fonetického,
přičemž ostatními hledisky se nezabýval, argumentoval stěžovatel nadále toliko ve prospěch
svého názoru, že fonetická zaměnitelnost v uvedeném případě není dána. Podle něho
fonetická znělost a výslovnost obou označení je naprosto rozdílná. U „S.“ je důraz při
výslovnosti kladen na první slabiku, kdežto u „E.“ na slabiku druhou; výslovnost prvních
hlásek obou označení se navíc výrazně odlišuje.
Podle stěžovatele je posuzování zaměnitelnosti či nezaměnitelnosti určitého označení
s jiným záležitostí jednoznačně subjektivního hodnocení. Proto je za účelem objektivního
posouzení nutno přihlížet k běžné rozhodovací praxi Úřadu průmyslového vlastnictví
(dále jen „ÚPV“) a dále k předchozím výsledkům posuzování zaměnitelnosti ochranné
známky „S.“ přihlášené v rejstříku ochranných známek pod č. 162163. Podle stěžovatele o
dostačující míře nezaměnitelnosti označení „S.“ a „E.“ svědčí dlouhodobě ustálená
rozhodovací praxe ÚPV, na základě které je nyní zapsána jako ochranné známky celá řada
obdobných označení, navzájem velmi podobných nebo se podobně jako obě výše uvedená
označení odlišujícím výhradně prvním počátečním písmenem, jak o tom svědčí příklady
takových ochranných známek, jejichž seznam stěžovatel přiložil k žalobě.
Stěžovatel poukázal též na rozhodnutí ÚPV ve věci ochranné známky „S.“
registrované ÚPV jako slovní ochranná známka pod č. 227966. Zápis do rejstříku ochranných
známek byl proveden na základě přihlášky č. 14923 dne 19. 10. 2000 s právem přednosti
od 7. 12. 1999. Ochranná známka „S.“ je podle stěžovatele zapsána v rejstříku ochranných
známek pod č. 227966 z části pro zcela shodné výrobky a služby (periodický a neperiodický
tisk – 16) ve třídách 9, 16, 41 mezinárodního třídění výrobků a služeb, jako je zapsána
ochranná známka společnosti PK 62, a. s. „E.“ pod č. 184180. V tomto případě, naprosto
shodném s případem stěžovatele posuzovaným Městským soudem v Praze, byla uvedená dvě
označení ochranných známek hodnocena jako zcela nezaměnitelná. Přihláška „rozšířené“
slovní ochranné známky stěžovatele „S.“ zn. sp. O-162163 pro výrobky a služby v již
zapsaných třídách 9, 41 mezinárodního třídění výrobků a služeb však byla žalovaným
v rozporu s předchozím posouzením zamítnuta pro údajnou zaměnitelnost.
Uvedenými hodnotícími aspekty se však podle stěžovatele Městský soud v Praze
při přezkoumávání napadeného správního rozhodnutí nezabýval.
II. c)
Stěžovatel konečně poukázal na to, že napadené správní rozhodnutí žalovaného
ve všech rozhodných hodnotících aspektech zcela popřelo prvoinstanční rozhodnutí
v téže věci a ve své podstatě všechna předcházející rozhodnutí ÚPV ve věci zápisu ochranné
známky žalobce „S.“ č. 227966. Stěžovatel uvedl, že v žalobě namítal, že rozhodnutí
žalovaného o rozkladu vychází z naprosto odlišných rozhodovacích argumentů bez toho,
aby zásadní změna hodnocení věci byla relevantně odůvodněna. Žalovaný v rozhodnutí
o rozkladu vycházel z naprosto odlišných skutkových zjištění a právního názoru, aniž by jím
spatřovanou nesprávnost a nezákonnost prvoinstančního rozhodnutí řádně odůvodnil
v souladu s §47 odst. 3 spr. ř. tak, že by uvedl, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí
a jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při aplikaci právních předpisů.
Při přezkoumávání prvoinstančního rozhodnutí je však rozkladový správní orgán podle
stěžovatele povinen s ohledem na zásadu materiální pravdy a zákonnosti zjistit skutečný stav
věci a nemůže se omezovat pouze na to, co tvrdila společnost PK 62, a.s. jako účastník řízení.
Stěžovatel připomněl, že předmětem přezkumu v řízení o rozkladu je jak výroková část
rozhodnutí, tak jeho odůvodnění. Správní orgán je podle stěžovatele s ohledem na §2 spr. ř.
povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady
pro rozhodnutí, přitom není vázán jen návrhy účastníků řízení.
III.
Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout pro její nedůvodnost. Podal k ní vyjádření,
v němž k jednotlivým stížním námitkám uvedl:
III. a)
K námitce popsané sub II. a) žalovaný poznamenal, že se s ní Městský soud v Praze
vypořádal – uznal žalobu stěžovatele za podanou v zákonné dvouměsíční lhůtě a tuto lhůtu
počítal ode dne, kdy se stěžovatel o napadeném správním rozhodnutí
dozvěděl, tedy od jednání před Městským soudem v Praze (míněno ve věci
sp. zn. 15 Cm 6/2001 – pozn. Nejvyššího správního soudu) dne 3. 2. 2004. Tvrzení
stěžovatele, že mu napadené správní rozhodnutí nebylo vůbec oznámeno, je podle žalovaného
vyvráceno skutečností, že stěžovateli byl obsah rozhodnutí znám – o tom vypovídá obsah
žaloby; žalobce sám předložil navíc soudu kopii předmětného správního rozhodnutí. V tomto
ohledu se žalovaný zcela ztotožnil se závěry Městského soudu v Praze vyslovenými v kasační
stížností napadeném rozsudku.
Žalovaný dále poukázal na to, že ve svém vyjádření k žalobě mimo jiné sdělil,
že dle údajů na dodejce bylo předmětné správní rozhodnutí převzato dne 2. 12. 2003 přímo
v podatelně ÚPV. Podle spr. ř. jsou nezbytnými náležitostmi dokladu o doručení datum
převzetí a podpis účastníka, přičemž obojí dodejka obsahuje.
Tvrzení stěžovatele o datu, kdy se o napadeném správním rozhodnutí dozvěděl,
je podle žalovaného zpochybněno zejména tím, že v podání ze dne 10. 2. 2004,
kterým se stěžovatel prostřednictvím své zástupkyně domáhal obnovy řízení v soudem
přezkoumávané věci, se přímo uvádí, že stěžovateli bylo rozhodnutí doručeno 2. 2. 2003.
Teprve následně dne 18. 2. 2004 podal podle žalobce stěžovatel sám, nikoli prostřednictvím
své zástupkyně, námitky proti postupu ÚPV ohledně doručení napadeného správního
rozhodnutí. Jestliže by nebylo stěžovateli ani jeho právní zástupkyni napadené správní
rozhodnutí vůbec doručeno, není podle žalovaného z tvrzení stěžovatele ani z tvrzení jeho
právní zástupkyně jasné, jak se o jeho obsahu dozvěděli. Na jedné straně totiž stěžovatel
podle žalovaného tvrdí, že se o existenci rozhodnutí dozvěděl teprve při jednání
před Městským soudem Praze, na druhé straně z podání a vyjádření jeho zástupkyně
jednoznačně vyplývá, že jí bylo žalobou napadené správní rozhodnutí doručeno a že se tedy
s jeho obsahem seznámila, protože v podání ze dne 10. 2. 2004, ve kterém zástupkyně
stěžovatele podala žádost o obnovu řízení, ani v jeho doplnění ze dne 25. 2. 2004 se neuvádí
nic o tom, že by jí nebylo předmětné rozhodnutí řádně doručeno. Obě výše uvedená podání
stěžovatele se podle žalobce věnují pouze věcné stránce (právnímu posouzení) předmětného
správního rozhodnutí a o jeho případných nedostatcích v doručení zde není žádná zmínka.
V neposlední řadě při znalosti ustanovení o nabývání právní moci rozhodnutí o rozkladu
je nutno podle žalovaného poukázat na skutečnost, že teprve dnem doručení každému
z účastníků nabývá rozhodnutí předsedy ÚPV právní moci a pouze v takovém případě
lze povolit obnovu řízení. Otázka, proč tedy zástupkyně stěžovatele podala žádost o povolení
obnovy řízení, jestliže jí rozhodnutí nebylo doručeno, tak podle žalovaného zůstává
nezodpovězena.
III. b)
Žalovaný k meritu svého správního rozhodnutí, které stěžovatel napadl žalobou, uvedl,
že ve shodě s Městským soudem v Praze zastává názor, že označení „S.“ je zaměnitelné
s označením „E.“, a to především z hlediska fonetického. Podle žalovaného (jak již uvedl ve
svém správním rozhodnutí i ve vyjádření k žalobě) je napadené označení „S.“ jako celek
zaměnitelné s prioritně starší namítanou kombinovanou ochrannou známkou č. 184180 ve
znění „E.“ a není způsobilé odlišit některé výrobky a služby ve třídách 9 a 41 mezinárodního
třídění výrobků a služeb od výrobků namítatele, neboť nelze zabránit záměně výrobků a
služeb, označených napadeným označením, s výrobky označenými namítanou ochrannou
známkou. Stejné či podobné byly podle žalobce shledány „videokazety a nahrané videopásky,
audiovizuální programy a nahrané zvukové a zvukově obrazové záznamy“ přihlášeného
označení s „videokazetami“ zapsanými pro namítanou ochrannou známku, dále byly za
podobné označeny i „obaly na zvukové nosiče a videokazety“ rovněž ve vztahu k
„videokazetám“ namítané ochranné známky, a to z důvodu úzkého vztahu k nim. Služby
„nakladatelství a vydavatelství periodických a neperiodických publikací v tištěné podobě“ ve
třídě 41 pak byly shledány podobné „periodickému a neperiodickému tisku a knihám a
knižním publikacím“ uvedeným v seznamu namítané ochranné známky. Získání rozlišovací
způsobilosti nezapsaného označení namítatel prokázal podle žalobce pouze pro periodický
tisk s erotickou tematikou, kteréžto výrobky byly shledány stejné či podobné již na základě
námitek z důvodu podle ustanovení §9 odst. 1 písm. a) zák. o ochranných známkách.
Dle názoru žalovaného je fonetická podobnost porovnávaných označení velmi
výrazná, protože jediný fonetický rozdíl v podstatě spočívá v počátečním písmenu,
kterým je u „S.“ písmeno „S“. Přestože začátek slova tvoří jeho foneticky významnou část,
v tomto případě musí být podle žalovaného vzato v úvahu, že první fonetickou jednotkou není
pouze písmeno „S“ nebo „E“, ale celá slabika. Fonetickými začátky porovnávaných označení
jsou tedy podle stěžovatele „S.“ a „E.“, přičemž obě slabiky mají podobné fonetické prvky
díky společnému znění slabiky. Koncovky obou označení pak z hlediska fonetické
výslovnosti vykazují podle žalovaného rovněž shodné podstatné znaky – fonetická odlišnost
samohlásky „Z“ v namítané ochranné známce není podstatná, protože existuje reálný
předpoklad, že v běžné mluvě jsou obě porovnávaná označení vyslovována shodně, tedy jako
dlouhé „Á“ a „ZET“, tj. jako „E.“ a „S.“.
III. c)
K poukazu stěžovatele, že rozhodnutím žalovaného bylo zcela popřeno prvoinstanční
správní rozhodnutí, žalovaný uvedl, že toto prvoinstanční rozhodnutí nikdy nenabylo právní
moci. Podle stěžovatele není třeba, aby v odvolacím řízení byly vneseny do posuzování věci
nové skutečnosti, které by odůvodňovaly změnu rozhodnutí, neboť posouzení zaměnitelnosti
určitého označení s registrovanou ochrannou známkou je věcí právního posouzení, nikoli
skutečností, kterou by bylo třeba dokazovat či tvrdit; podle žalovaného stačí, že oprávněný
subjekt (v daném případě společnost PK 62, a.s.) námitku zaměnitelnosti v příslušném řízení
vznese.
K možnosti existence ochranných známek zaměnitelných se starší ochrannou známkou
zapsanou pro obdobné výrobky a služby žalovaný poznamenal, že v tomto případě se uplatní
řízení o námitkách. Jde o řízení, které je čistě v dispozici vlastníků starších ochranných
známek, zda se svých práv dovolají či nikoli. K tomu mají třetí osoby zákonnou lhůtu tří
měsíců od zveřejnění přihlašované známky ve Věstníku ÚPV. UPV nemá podle žalovaného
možnost zahájit v těchto případech řízení z vlastní iniciativy, protože nejde o překážku
zápisné způsobilosti, která by bránila předmětnému označení plnit funkci ochranné známky,
nýbrž je čistě věcí příslušného vlastníka ochranné známky či přihlašovatele, zda se svého
práva k ochranné známce dovolá a bude se bránit zápisu zaměnitelného označení do rejstříku.
Každý vlastník tak musí hájit svá práva vyplývající z existence ochranné známky či staršího
nezapsaného označení sám. Jestliže tak neučiní, je podle žalobce výsledkem takového
nedostatečného uplatňování práv k ochranné známce zápis zaměnitelného označení,
přihlášeného pro shodné či podobné výrobky a služby, do rejstříku ochranných známek.
V případě pětiletého strpění užívání kolizní ochranné známky ve smyslu ustanovení
§12 odst. 1 nyní platného zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona
č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých
dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů,
(zákon o ochranných známkách), podle žalovaného vlastník či uživatel označení se staršími
právy ztrácí právo požadovat prohlášení pozdější shodné či podobné ochranné známky
za neplatnou, popřípadě právo bránit jejímu dalšímu užívání (s výjimkou ochranné známky,
jejíž přihláška nebyla podána v dobré víře).
IV.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a jsou v ní namítány důvody
odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., jakkoli stěžovatel výslovně
zmiňuje, jak již uvedeno, pouze písm. a) a b) zmíněného ustanovení.
Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je namítána za prvé nepřezkoumatelnost rozhodnutí
Městského soudu v Praze pro nedostatek důvodů. Za druhé je namítána vada řízení před
Městským soudem v Praze, jež spočívá v tom, že soud přezkoumával správní rozhodnutí,
které stěžovateli nebylo vůbec doručeno.
Důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. spočívá v námitce vady řízení
před žalovaným spočívající v tom, že žalovaný změnil rozhodnutí správního orgánu první
instance, aniž by přesně a úplně zjistil skutkový stav; důvody, proč shledal rozhodnutí
správního orgánu první instance nesprávným, v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl.
Důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spočívá v námitce, že Městský soud v Praze
nesprávně posoudil právní otázku míry vzájemné podobnosti slovních označení „S.“ a
„Extáze“ tak, že uvedená označení jsou pro výrobky a služby, pro něž mělo být označení „S.“
zapsané jako ochranná známka, zaměnitelná.
Rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud vázán podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Městského
soudu v Praze a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
V. a)
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti z důvodu
nedostatku odůvodnění. Pokud by tato námitka byla důvodná, již tato okolnost samotná
by musela vést ke zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, zveřejněný pod. č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
zveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) je jedním
z principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu,
povinnost soudů své rozsudky odůvodnit. Ve správním soudnictví nachází tato zásada
vyjádření v §54 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního v platném znění
(dále jen „s. ř. s.“). Z odůvodnění pak musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud
by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelným, neboť by nedávalo dostatečné
záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně
zaručené právo na spravedlivý proces. Tyto ústávněprávní principy nalézají odraz
též v judikatuře Nejvyššího správního soudu: Není-li z odůvodnění napadeného rozsudku
krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka
řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené,
nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven
základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže
jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
zveřejněný pod č. 689/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu; srov. např.
též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52;
www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud se tedy při hodnocení důvodnosti stěžovatelovy námitky
nepřezkoumatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze v duchu těchto zásad zaměřil
na otázku, zda je z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci žalobce a proč jeho žalobní námitky považuje za liché,
mylné nebo vyvrácené.
Nejvyšší správní soud však napadený rozsudek ve světle výše uvedených kritérií
nepřezkoumatelným neshledal.
V první řadě se Městský soud v Praze vypořádal s námitkou stěžovatele,
že mu správní rozhodnutí žalovaného vůbec nebylo doručeno – soud zde dospěl k závěru,
který podrobně vyargumentoval, že za okamžik doručení správního rozhodnutí považuje
okamžik, kdy se stěžovatel o rozhodnutí dozvěděl dne 3. 2. 2004 při jednání u Městského
soudu v Praze v jiné právní věci (viz str. 1-2 přezkoumávaného rozsudku).
Dále se soud dostatečně podrobně vypořádal s otázkou, proč považuje za zákonný
závěr žalovaného o zaměnitelnosti slovních označení „S.“ a „E.“ pro výrobky a služby, pro
něž mělo být označení „S.“ zapsané jako ochranná známka ve prospěch stěžovatele (viz str. 5-
6 přezkoumávaného rozsudku). Pokud se soud v řadě ohledů ztotožnil s právním názorem
žalovaného, zejména s tím, že klíčovým argumentem pro shledání uvedených označení
zaměnitelnými je existence zaměnitelnosti fonetické, která již sama o sobě je důvodem
dostačujícím pro takový závěr, nelze mu to z hlediska posuzování přezkoumatelnosti jeho
rozhodnutí (nikoli ovšem nutně z hlediska jeho věcné správnosti) jakkoli vytknout; odkaz na
odůvodnění rozhodnutí žalovaného pak v tomto případě je namístě a nečiní rozhodnutí soudu
nepřezkoumatelným. V rámci své právní argumentace se pak soud vypořádal i s výtkami
stěžovatele týkajícími se toho, že předcházející rozhodnutí ÚPV sporné označení k registraci
jako ochrannou známku připouštěla (viz str. 6, druhý odstavec odůvodnění přezkoumávaného
rozsudku) a že žalovaný rozhodl jinak než správní orgán první instance, aniž by k tomu bylo
podle názoru stěžovatele racionálního důvodu (viz str. 6, čtvrtý odstavec odůvodnění
přezkoumávaného rozsudku).
V. b)
Dále se soud zabýval námitkou stěžovatele, že v řízení před Městským soudem
v Praze se vyskytla vada spočívající v tom, že soud přezkoumával správní rozhodnutí,
které stěžovateli nebylo vůbec doručeno.
Jak již shora uvedeno, Městský soud v Praze se uvedenou námitkou stěžovatele
ve svém rozsudku zabýval, přičemž dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného bylo
stěžovateli doručeno dne 3. 2. 2004, kdy se o něm dozvěděl při jednání Městského soudu
v Praze v jiné právní věci. Dřívější možné datum doručení, a sice 2. 12. 2003, kdy rozhodnutí
měl od žalovaného převzít pan P. B., údajně pro tehdejší zástupkyni stěžovatele ing. J. V.,
soud za den doručení nepovažoval. Důvodem pro takový závěr byla podle Městského soudu
v Praze skutečnost, že i podle tvrzení samotného žalovaného neměl žalovaný k dispozici
písemné pověření od oprávněné osoby pro P. B. v době, kdy mělo dojít k předání rozhodnutí
P. B. osobě. Dokazování k těmto otázkám proto soud neprováděl jako nadbytečné.
K závěru, že stěžovateli bylo žalobou napadené správní rozhodnutí žalovaného
doručeno dne 3. 2. 2004, Městský soud v Praze dospěl na základě úvahy o obsahu žaloby
stěžovatele, z něhož plyne, že s ním musel být stěžovatel nepochybně seznámen,
jakož i z toho, že přílohou žaloby byla kopie tohoto rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud rozhodl již v rozsudku svého rozšířeného senátu ze dne
12. 10. 2004, č. j. 2 As 27/2004 - 78, zveřejněném pod č. 450/2005 Sb. NSS, že jak vyplývá
ze s. ř. s., především z jeho ustanovení §72 odst. 1, podání žaloby, zejména pokud se týká
lhůty dle tohoto ustanovení, je vázané na oznámení napadeného správního rozhodnutí.
Nedostatek řádného doručení tohoto rozhodnutí příslušnému účastníkovi řízení (žalobci),
spočívající v tom, že rozhodnutí bylo v rozporu s ustanovením §25 odst. 3 spr. ř. doručeno
přímo účastníkovi řízení a nikoli jeho zástupci, brání rozhodnutí o žalobě (přezkoumání
vlastního napadeného správního rozhodnutí). Jestliže žaloba přes tuto vadu doručení
správního rozhodnutí byla podána, jedná se o nedostatek žaloby (nedostatek podmínky řízení)
odstranitelný. Samotná tato skutečnost (vada doručení) není bez dalšího důvodem k odmítnutí
žaloby pro předčasnost [§46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Pokud soud u kterého byla podána
taková žaloba, zjistí, obvykle z vyžádaného správního spisu žalovaného, že rozhodnutí nebylo
zástupci žalobce doručeno, uloží usnesením žalovanému doplnit spis (řízení) o doklad
o doručení rozhodnutí tomuto zástupci účastníka řízení. Protože teprve tímto doručením bylo
napadené správní rozhodnutí řádně oznámeno, plyne až od tohoto okamžiku lhůta
k případnému rozšíření žaloby na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo k rozšíření
o další žalobní body (§71 odst. 2, věta třetí s. ř. s). Podobná situace v uvedeném judikátu
Nejvyššího správního soudu je i v případě žaloby stěžovatele, kterou projednával Městský
soud v Praze. Nutno dodat, že z hlediska aplikovatelnosti zásad vyslovených v tomto judikátu
není podstatné, zda se žalobce o správním rozhodnutí, které napadl žalobu, případně fakticky
dozvěděl jinak (třeba – jako tomu bylo zřejmě v případě stěžovatele – ze soudního spisu
v jiném řízení než v řízení o žalobě proti danému správnímu rozhodnutí).
Podle §51 odst. 1 spr. ř. se rozhodnutí účastníkovi řízení oznamuje doručením
písemného vyhotovení tohoto rozhodnutí. Den doručení rozhodnutí je dnem jeho oznámení.
Podle odst. 2 téhož ustanovení účastníku řízení, který je přítomen, může být rozhodnutí
oznámeno ústním vyhlášením; den ústního vyhlášení rozhodnutí je dnem oznámení
rozhodnutí, jen pokud se přítomný účastník řízení vzdal nároku na doručení písemného
vyhotovení rozhodnutí. Podle §25 odst. 3 spr. ř., má-li účastník řízení zástupce s plnou mocí
pro celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Má-li však účastník řízení
osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu.
Stěžovatel podal, jak vyplývá z obsahu správního spisu, konkrétně z přihlášky
ochranné známky č. j. 87105, tuto přihlášku dne 8. 12. 2000 (ve správním spise žurnalizována
jako položka 1). Pro řízení ve věci této přihlášky jej zastupovala ing. J. V. , patentová
zástupkyně, a to na základě generální plné moci evidované u ÚPV od 14. 12. 2000 pod
č. 1689 (viz přípis ÚPV ing. V. ze dne 15. 12. 2000, jehož kopie je spolu s přípisem ing. V.
ÚPV ze dne 27. 12. 2000 součástí správního spisu – ve správním spise žurnalizováno jako
položka 2). Uvedená plná moc, jakkoli její kopie není obsahem správního spisu, je nejspíše
plnou mocí pro celé řízení, neboť z obsahu správního spisu, zejména z úkonů, které vůči ÚPV
činila ing. V., lze mít za to, že stěžovatele vskutku zastupovala neomezeně po celé správní
řízení.
Napadené rozhodnutí žalovaného mělo být doručeno ing. V. K., patentovému zástupci,
který zastupoval společnost PK 62, a. s., a ing. V.. Na doručence u rozhodnutí žalovaného
(viz položka 22 správního spisu) je sice uvedeno jméno a adresa ing. V., ovšem podpis toho,
kdo zásilku převzal, je i pro laika zjevně odlišný od ostatních podpisů ing. V. na písemnostech
založených v správním spise (viz např. položky č. 19, 11 či 2 správního spisu) a naopak velmi
se podobající podpisu na položce knihy pošty ÚPV týkající se písemností předaných ÚPV
adresátovi dne 2. 12. 2003, mezi nimi též písemnosti specifikované pod č. 162163, tj. stejným
číslem jako č. j. rozhodnutí žalovaného (kopie příslušných pasáží knihy pošty ÚPV doložil
samotný žalovaný ve svém vyjádření Městskému soudu v Praze ze dne 29. 6. 2004,
založeném na č. l. 34 soudního spisu, které podal k žalobě; uvedené kopie jsou přílohou
soudního spisu). Napadené správní rozhodnutí měl podle sdělení žalovaného,
které nezpochybňoval ani stěžovatel, převzít pan P. B., tedy nikoli ing. V. P. B. nebyl podle
sdělení ing. V. jejím zaměstnancem, nýbrž osobou, která jí v případě potřeby pomáhá s prací
„jako člověk člověku“ (viz sdělení ing. V. na č. l. 48 soudního spisu).
Oznámení rozhodnutí se zásadně děje doručením jeho písemného vyhotovení
(doručení ústním vyhlášením nepřipadá v posuzovaném případě již prima facie v úvahu,
neboť k němu by muselo dojít za přítomnosti účastníka řízení, resp. jeho zástupce,
což se nestalo); i v případě stěžovatele muselo tedy, aby bylo řádně doručeno ve smyslu
§25 odst. 3 spr. ř., být písemné vyhotovení rozhodnutí doručeno ing. V., případně osobě,
kterou by ona k převzetí rozhodnutí zmocnila. Patentového zástupce, kterým ing. V. je, nutno
z hlediska výkonu jeho svobodného povolání považovat za osobu s postavením obdobným
advokátu [srov. právní úpravu v tehdy platném zákoně č. 237/1991 Sb., o patentových
zástupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. o patentových zástupcích“), a právní
úpravu v zákoně č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů], proto se
doručování patentovému zástupci řídilo ustanovením §25 odst. 2 spr. ř. s přihlédnutím
k modifikacím, které přinesl zák. o patentových zástupcích. Zásadně tedy bylo nutno doručit
do sídla (§7, §20 zák. o patentových zástupcích) ing. V. (zde nikoli nutně jí osobně, nýbrž
komukoli, kdo by v jejím sídle byl pověřen přebíráním pošty); doručení jiné osobě mimo
sídlo ing. V. by bylo vůči ní účinné pouze tehdy, pokud by bylo prokázáno, že ing. V. takovou
osobu k převzetí písemnosti zmocnila. Žalovaný samotný však takové zmocnění nijak
nedoložil a i ing. V. je, jak shora uvedeno, také nepotvrzuje; žalovaný pouze uvádí (viz str. 3
jeho vyjádření z 29. 6. 2004, založeného na č. l. 34 soudního spisu), že podle sdělení
pracovnic podatelny ÚPV P. B. často s ing. V. do podatelny ÚPV přicházel a že mu byla pro
její patentovou kancelář i pro ni osobně předávána pošta. Skutečnost, že ing. V. se mohla
vzhledem ke vztahům, které ji pojily s P. B., o předmětném správním rozhodnutí dozvědět a
že tuto informaci mohla použít při sepisování podání ÚPV (tak se také, a v tom Nejvyšší
správní soud s Městským soudem v Praze bezezbytku souhlasí, nejspíše také stalo), ovšem
není rozhodná.
Za oznámení rozhodnutí doručením jeho písemného vyhotovení (§51 odst. 1 spr. ř.)
totiž nelze považovat každou informaci o tom, že dané rozhodnutí existuje, která se dostane
tomu, komu má být rozhodnutí doručeno. Účinně je doručeno pouze tehdy, je-li adresátu
doručeno samotné písemné vyhotovení rozhodnutí opatřené zejména náležitostmi,
které osvědčují jeho autenticitu. Musí se tedy jednat o rozhodnutí v jeho hmotné podobě
(tj. o text na hmotném substrátu, zpravidla papíru) a být opatřeno úředním razítkem
a podepsáno s uvedením jména, příjmení a funkce oprávněné osoby (§47 odst. 5 věta
druhá spr. ř.). Zvláštní právní předpis samozřejmě může stanovit odlišné podmínky,
např. elektronickou formu rozhodnutí či automatizovaně zpracovávanou formu rozhodnutí,
kde obvyklé „znaky autenticity“ (tj. zejména razítko a podpis oprávněné osoby) jsou
nahrazeny jinými (např. elektronickým podpisem, speciálním druhem papíru, na němž
se rozhodnutí vydává, speciálním způsobem tisku rozhodnutí aj.). Nepostačí tedy,
je-li adresátu předána např. xerokopie rozhodnutí, jeho opis nevybavený „znaky autenticity“
či rozhodnutí v elektronické formě (např. naskenované a uložené na nosiči dat jako datový
soubor). Nepostačí ani, je-li adresátu umožněno do rozhodnutí (byť i opatřeného znaky
autenticity) nahlédnout. Smyslem a účelem doručení písemného vyhotovení rozhodnutí totiž
je, aby adresátu byl jednak sdělen jeho obsah, jednak potvrzena jeho autenticita a konečně
také, aby mohl rozhodnutí podrobit svému zkoumání (tj. mohl je relativně neomezeně
studovat a analyzovat) zejména pro účely řádného plnění povinností či domáhání se práv
z rozhodnutí vyplývajících, jakož i pro účely případného využití opravných prostředků proti
němu.
Ze žádné skutečnosti, kterou by bylo lze zjistit z obsahu správního či soudního spisu,
ovšem neplyne, že by se prostřednictvím P. B. do rukou ing. V. či do jejího sídla jako
patentové zástupkyně dostalo písemné vyhotovení rozhodnutí s náležitostmi výše
specifikovanými.
Za den doručení žalobou napadeného správního rozhodnutí stěžovateli však nelze bez
dalšího považovat ani 3. 2. 2004, tedy den, kdy se měl stěžovatel o existenci rozhodnutí
(a zřejmě i o jeho obsahu) dozvědět na jednání Městského soudu v Praze v jiné
(obchodněprávní) věci. Stěžovatel uvádí, že tento den se o existenci rozhodnutí dozvěděl
tak, že uvedené rozhodnutí mělo být přílohou komplexního vyjádření protistrany v uvedeném
soudním sporu, společnosti PK 62, a. s. Z tvrzení účastníků soudního řízení ani ze zjištění
Městského soudu v Praze však nevyplývá, že by stěžovatel na jednání soudu
v obchodněprávní věci dne 3. 2. 2004 obdržel jeho písemné vyhotovení. Je nepochybné,
že stěžovatel do rozhodnutí nahlédl a že se seznámil s jeho obsahem (jinak by stěží mohl
zcela konsekventně proti obsahu rozhodnutí argumentovat ve své správní žalobě)
a že si dokonce opatřil jeho kopii, kterou k žalobě přiložil. Ani z toho však neplyne, že by mu
bylo doručeno písemné vyhotovení rozhodnutí. Navíc, i kdyby se tak skutečně stalo, bylo
by doručení přímo stěžovateli účinné pouze za podmínky, že by předtím přestal být
ve správním řízení zastupován ing. V.. Žádnou informaci o něčem takovém však ve správním
spise nelze nalézt.
Je tedy zřejmé, že otázka data doručení správního rozhodnutí žalovaného stěžovateli
nebyla v řízení před Městským soudem v Praze zodpovězena. To je ovšem nutno považovat
za vadu řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé,
neboť znemožňuje posoudit včasnost či naopak opožděnost nebo předčasnost stěžovatelovy
žaloby. V řízení před soudem je ovšem včasnost žaloby, závisející v řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu mj. na tom, zda vůbec a kdy bylo žalobci doručeno správní
rozhodnutí, proti kterému žalobou brojí, jednou z nutných podmínek její věcné
projednatelnosti. Soud si musí vždy z úřední povinnosti učinit o splnění (příp. nesplnění) této
podmínky úsudek a v závislosti na výsledku tohoto posouzení se žalobou naložit (věcně
ji projednat, je-li včasná, anebo ji odmítnout, je-li opožděná či předčasná). Věcné projednání
žaloby implikuje, že soud dospěl k závěru o včasnosti jejího podání. Nutno poznamenat,
že zejména v případě, že správní rozhodnutí upravuje, byť i nepřímo, vztahy mezi vícero
soukromými osobami (v daném případě mezi stěžovatelem a společností PK 62, a. s.), nelze
důkladné zkoumání včasnosti žaloby považovat za přepjatý formalismus, neboť případným
věcným projednáním opožděné či předčasné žaloby by mohlo dojít k nezákonnému zásahu
nejen do právní sféry žalobce (kterému by bylo lze případné neblahé důsledky přičíst k tíži
kvůli nevčasnosti jeho žaloby), ale i dalších osob, které mají povinnost strpět, aby jejich
právní sféra byla případně dotčena v důsledku včasné žaloby někoho jiného, avšak nemají
povinnost nést takové následky v případě žaloby předčasné či opožděné. Případný argument,
že se tyto osoby v soudním řízení mohou projednání nevčasné žaloby bránit tím, že se stanou
osobami zúčastněnými na řízení (§34 odst. 1 s. ř. s.) a ve svém vyjádření na nevčasnost
žaloby poukáží, není trefný, neboť pomíjí okolnost, že takovéto třetí osoby jsou povinny být
procesně aktivní, případně snášet neblahé důsledky své procesní pasivity pouze v případě,
že soudní řízení se koná na základě včasné, a nikoli nevčasné žaloby. Jinak řečeno – soud
je povinen odmítnout žalobu pro opožděnost či předčasnost vždy, když objektivně podmínky
pro takové rozhodnutí existují, a to i v případě, že to nikdo z účastníků nenamítá
a že by jí jinak, pokud by se otázkou včasnosti nezabýval a věcně ji projednal,
vyhověl. „Objektivní“ požadavek na zákonnost soudního rozhodnutí zde má přednost před
„subjektivní“ nevýhodou, kterou může prověřování včasnosti žaloby ex officio pro žalobce
znamenat.
VI.
Protože tedy v daném případě rozsudkem Městského soudu v Praze bylo rozhodnuto
o věci samé (o žalobě), aniž byla naznačeným způsobem odstraněna vada žaloby (podmínka
řízení), neboť nebylo postaveno na jisto, zda vůbec a případně kdy bylo rozhodnutí
žalovaného stěžovateli doručeno, nezbylo, než na základě kasační stížnosti tento rozsudek
zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Za této procesní situace nebyl důvod, aby se Nejvyšší správní soud zabýval i dalšími
stížními námitkami a skutečnostmi uvedenými v kasační stížnosti, které se dotýkají
přezkoumání vlastního rozhodnutí správního orgánu (žalovaného).
VII.
Na Městském soudu v Praze nyní bude, aby zjistil, zda a případně kdy bylo rozhodnutí
žalovaného stěžovateli doručeno. V této souvislosti soud rovněž prověří otázku zastoupení
stěžovatele v řízení před ÚPV a před žalovaným (zda a případně kdy zastoupení stěžovatele
patentovou zástupkyní ing. V. zaniklo).
Zjistí-li soud, že rozhodnutí žalovaného stěžovateli doručeno bylo, posoudí
v závislosti na tom, kdy se tak stalo, zda byla žaloba podána včas, anebo nikoli (byla podána
předčasně či opožděně), a příslušným způsobem o ní rozhodne (odmítne ji, anebo věcně
projedná). Přitom neopomene, že podle judikatury Nejvyššího správního soudu (viz shora
již zmíněný rozsudek jeho rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 2 As 27/2004 - 78,
zveřejněný pod č. 450/2005 Sb. NSS) samotná skutečnost, že žaloba byla podána dříve,
než bylo žalobci doručeno rozhodnutí správního orgánu, proti kterému již nejsou řádné
opravné prostředky v řízení před správním orgánem, není bez dalšího důvodem k odmítnutí
žaloby pro předčasnost [§46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
Pakliže by soud zjistil, že rozhodnutí žalovaného dosud stěžovateli doručeno nebylo,
uloží usnesením žalovanému doplnit spis (řízení) o doklad o doručení rozhodnutí (i zde viz
shora zmíněný judikát Nejvyššího správního soudu). Po doplnění soud věc projedná
a rozhodne o ní - zda rozhodne ve věci samé, anebo procesně, to bude záviset na posouzení
podmínek projednatelnosti žaloby; Nejvyšší správní soud v tomto ohledu nemůže Městský
soud v Praze zavazovat svým právním názorem, pouze obecně poznamenává, že k jinému
závěru o projednatelnosti, než k jakému dospěl Městský soud v Praze v rozsudku, který byl
nyní tímto rozhodnutím Nejvyššího právního soudu zrušen, by musely existovat racionální
důvody.
Právním názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v tomto rozsudku
je Městský soud v Praze vázán podle §110 odst. 3 s. ř. s.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne Městský soud v Praze též o náhradě nákladů
řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 věta první s. ř. s.)
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. května 2006
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu