ECLI:CZ:NSS:2006:2.AS.7.2006
sp. zn. 2 As 7/2006 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně
S. Š., zastoupené Mgr. Martinem Bařinkou, advokátem se sídlem, Brno 616 00, Marie
Stejskalové 62, proti žalovanému Ministerstvu průmyslu a obchodu, se sídlem Praha 1,
Na Františku 32, zastoupenému JUDr. Jarmilou Fabiánovou, advokátkou se sídlem Praha 2,
120 00, Mánesova 88, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 23. 9. 2005, č. j. 10 Ca 67/2005 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši
1279,30 Kč k rukám jejího zástupce Mgr. Martina Bařinky, advokáta se sídlem Marie
Stejskalové 62, Brno, do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Městského soudu v Praze. Tímto rozsudkem městský soud zrušil
rozhodnutí žalovaného bez nařízení jednání, neboť oba účastníci sporu vyslovili s takovým
postupem souhlas, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, současně uložil žalovanému
zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 4558,50 Kč do patnácti dnů od právní moci
tohoto rozsudku. Žalobou napadeným rozhodnutím došlo k zamítnutí odvolání žalobkyně
proti prvostupňovému rozhodnutí Puncovního úřadu, pobočka Brno, č. j. 3104/04 ze dne
22. 12. 2004 o uložení pokuty ve výši 250 000 Kč podle ustanovení §43 odst. 2 písm. j)
zákona č. 539/1992 Sb., o puncovnictví a zkoušení drahých kovů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o puncovnictví“). Prvostupňový orgán shledal žalobkyni
odpovědnou tím, že ve lhůtě stanovené inspektory nepředložila zajištěné předměty vzhledově
zaměnitelné se zbožím, definovaným v ustanovení §3 odst. 1 písm. a) puncovního zákona,
k provedení puncovní kontroly u Puncovního úřadu, a tím naplnila skutkovou podstatu
správního deliktu ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. j) puncovního zákona.
Stěžovatel uplatňuje zákonné důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a namítá
tak nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem.
Stěžovatel zejména uvádí, že nelze akceptovat závěr soudu, že pracovníci inspekce
nebyli oprávněni dotčené předměty označit za zboží ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 písm. a)
puncovního zákona, když právní fikce definice zboží stanovená v ustanovení §41 odst. 2
písm. c), část věty za středníkem toto oprávnění inspektorů jasně stanovuje. Zákon toto
oprávnění nepodmiňuje zjišťováním, zda se o zboží z drahých kovů jedná či nikoliv,
a to ať už v provozovně nebo přímo na Puncovním úřadě. Soudem doporučované provedení
orientační zkoušky přímo v provozovně je dle názoru stěžovatele u řady slitin drahých kovů
z technických důvodů neproveditelné. Mimo výše uvedené, má-li být zkouška podkladem
správního řízení, musí mít odporovatelný výstup, který lze účastníkem správního řízení
účinně napadnout. Takovým výstupem však nemůže být např. ústní konstatování inspektorů,
že črt na prubířském kameni se téměř rozpustil, takže se zřejmě jedná o zboží s nízkou
ryzostí. Dle žalovaného byl naopak postup inspektorů, kteří žalobkyni uložili předložit zboží
k dodatečné puncovní kontrole, jejímž prvním krokem je určení ryzosti, zcela v souladu
s právem. Sankce byla uložena právě za nesplnění této povinnosti. K tomu stěžovatel
odkazuje na usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 101/2000, zejména na názor
týkající se vrchnostenského vztahu, jehož účelem je zajištění plnění funkcí státu a veřejné
správy. Puncovní úřad nemůže pasivně čekat, zda kontrolovaný subjekt dobrovolně splní jím
uloženou povinnost.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek Městského soudu v Praze
zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti konstatuje, že v předmětné věci
nebyl řádně a dostatečně zjištěn skutkový stav, neboť správní delikt, za který ji byla uložena
pokuta, byl postaven na naplnění skutkové podstaty stanovené v ustanovení §43 odst. 2
písm. j) zákona o puncovnictví, aniž by správní orgány zajistily jakýkoliv důkazní prostředek,
že zajištěné předměty byly zbožím ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 písm. a) zákona
o puncovnictví, a jejich nepředložení tak mělo za následek naplnění výše uvedené skutkové
podstaty. Žalobkyně se plně ztotožňuje se závěry městského soudu, že pouze v případě
předpokládaném ustanovením §41 odst. 2 písm. c) zákona o puncovnictví se za zboží
považují i výrobky z jiných materiálů než drahých kovů, které jsou vzhledově zaměnitelné
se zbožím ve smyslu zákonné definice. Žalobkyně se shodně s názorem uvedeným
v napadeném rozsudku domnívá, že pracovníci inspekce byli povinni zajistit důkazní
prostředek prokazující, že zajištěné předměty jsou skutečně zbožím ve smyslu zákonné
definice stanovené v ustanovení §3 odst. 1 písm. a) zákona o puncovnictví. Zákon
o puncovnictví jim pro tyto účely umožňuje odebrat vzorky nebo provést zkoušku ryzosti.
S ohledem na výše uvedené žalobkyně navrhuje, aby byla kasační stížnost jako
nedůvodná zamítnuta.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního a soudního spisu
především zjistil, že dne 16. 11. 2004 provedl Puncovní úřad inspekci v provozovně
žalobkyně, zastavárně na ulici P. 68, B., a zjistil podezření z porušení §38 odst. 2 písm. b)
puncovního zákona, neboť v provozovně bylo k prodeji určeno zboží z drahých kovů, u
kterého vzniklo podezření, že není označeno platnými úředními značkami či jiným zákonem
stanoveným způsobem (protokol č. j. 3104/2004 ze dne 16. 11. 2004). Dále bylo inspekčním
orgánem zjištěno nesplnění oznamovací povinnosti ve smyslu §35 odst. 1 písm. a) cit.
zákona. Dle záznamu uvedeného v protokolu došlo k zajištění předmětného zboží a byla
stanovena lhůta k jeho předložení k dodatečné puncovní kontrole, žalobkyni pak byla
poskytnuta pětidenní lhůta k písemnému vyjádření k obsahu protokolu a zjištěným závadám.
S obsahem protokolu byly seznámeny zaměstnankyně provozovny, které odmítly protokol
podepsat a sdělit svá jména. V příloze k protokolu je uveden seznam předmětů označených
jako zboží z drahých kovů, které bylo dle ustanovení §41 puncovního zákona zajištěno,
a pod pořadovými čísly 1 až 5 jsou v příloze k protokolu uvedeny prsteny, řetízky, přívěšky,
náramky a náušnice, u každého druhu počet kusů a jeho hmotnost s tím, že jde o neoznačené
zboží.
Podáním ze dne 16. 11. 2004 se žalobkyně vyjádřila k obsahu protokolu s tím,
že se závěry inspekce zásadně nesouhlasí, neboť v provozovně neprodávali neoznačené zboží
z drahých kovů, ale pouze zboží z obecných kovů, navíc viditelně označené jako zboží
z obecných kovů, a to odděleně od zboží podléhajícího puncovnímu zákonu. Tato tvrzení
je možné prokázat svědeckými výpověďmi a příslušnou fotodokumentací. K nesplnění
oznamovací povinnosti žalobkyně uvedla, že oznamovací povinnost splněna byla, neboť
žalobkyně podniká ve sdružení, jehož členy jsou mimo jiných také pan R. S. a pan J. Š., kteří
oznamovací povinnost dle pokynu pracovníků Puncovního úřadu prokazatelně splnili.
Zajištěné předměty nebyly ve stanovené lhůtě Puncovnímu úřadu předloženy. Úkonem
Puncovního úřadu ze dne 25. 11. 2004 bylo zahájeno dle §18 zákona č.71/1967 Sb., o
správním řízení (dále jen „správní řád“), správní řízení ve věci vydání rozhodnutí o uložení
pokuty pro naplnění skutkových podstat obsažených v ustanovení §43 odst. 1 písm. a) a odst.
2 písm. j) puncovního zákona, s tím, že řízení je zahájeno na základě výše uvedených
kontrolních zjištění ze dne 16. 11. 2004. Následně vydal Puncovní úřad rozhodnutí
č. j. 3104/04 ze dne 22. 12. 2004, jímž shledal žalobkyni vinnou, že ve stanovené lhůtě
nepředložila zajištěné předměty k provedení puncovní kontroly u Puncovního úřadu, čímž
naplnila skutkovou podstatu správního deliktu podle §43 odst. 2 písm. j) puncovního zákona,
a proto ji byla uložena pokuta ve výši 250 000 Kč. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se dále
podává, že žalobkyně kromě jiných komodit obchodovala i s větším množstvím k prodeji
vystavených a cenovkami označených předmětů, deklarovaných jako předměty zhotovené “ze
žlutého kovu“, a u těchto předmětů vzhledově zaměnitelných se zbožím z drahých kovů
vzniklo podezření, že se jedná o zlaté zboží, které není označeno puncovními značkami, či
jiným zákonem stanoveným způsobem. Tím vzniklo podezření z porušení ustanovení §38
puncovního zákona, tyto předměty byly inspektory zajištěny proti neoprávněné manipulaci, tj.
zalepeny do obálek, a byla stanovena lhůta k jejich předložení k dodatečné puncovní kontrole
a to do 24. 11. 2004, kterou žalobkyně nesplnila. Puncovní úřad dospěl k závěru, že uvedené
podezření je prokázáno, inspektoři byli oprávněni dotčené předměty zajistit a stanovit lhůtu
k jejich předložení k dodatečné kontrole. Skutková podstata správního deliktu dle §43 odst. 2
písm. j) puncovního zákona byla dostatečně naplněna. Dle názoru Puncovního úřadu lze
dotčené předměty bez ohledu na jejich skutečné složení s ohledem na jejich vzhledovou
zaměnitelnost považovat ve smyslu ustanovení §41 odst. 2 písm. c) puncovního zákona za
zbožím z drahých kovů. Pokud jde o výši sankce, byla tato uložena ve výši 1 zákonného
rozpětí s ohledem na značné množství podezřelých předmětů, které nebyly předloženy
k puncovní kontrole, a dále také s ohledem na skutečnost, že se nejednalo o delikt, který by
byl proveden z pouhé nedbalosti, ale vědomě přes ústní upozornění inspektorů s tím, že
správní orgán vzal úvahu i to, že šlo o první delikt tohoto druhu. K podezření z nesplnění
oznamovací povinnosti je v rozhodnutí uvedeno, že nesplnění oznamovací povinnosti nebylo
žalobkyni prokázáno.
Žalobkyně napadla prvostupňové rozhodnutí odvoláním, které žalovaný zamítl
rozhodnutím č. j. 3410/05/06300/0600 ze dne 9. 2. 2005 a napadené rozhodnutí potvrdil s tím,
že vzal za prokázané, že žalobkyně ve stanovené lhůtě nepředložila zajištěné předměty
vzhledově zaměnitelné se zbožím dle ustanovení §3 odst. 1 písm. a) puncovního zákona
k dodatečné puncovní kontrole. K objektivní definici zboží pak doplnil, že podle ustanovení
§41 odst. 2 písm. c) puncovního zákona jsou inspektoři při provádění kontroly oprávněni
provádět zkoušku ryzosti zboží a dále klenotnických slitin nebo dentálních kovů, včetně
odběru vzorků. Za tím účelem jsou oprávněni požadovat jejich předložení s tím, že pro tento
účel se za takové zboží považují také výrobky z jiných materiálů než z drahých kovů, pokud
jsou vzhledově se zbožím zaměnitelné. Dále jsou inspektoři ve smyslu citovaného ustanovení
oprávnění zboží zajistit a uložit kontrolované osobě povinnost ve stanovené lhůtě zboží
předložit Puncovnímu úřadu k dodatečné kontrole. I když zákon fikci zboží v písmenu d)
přímo neuvádí, lze z faktu, že pro účely předložení dle bodu c) citovaného ustanovení se fikce
uplatní, dovodit fikci zboží i pro účely předložení dle bodu d) citovaného ustanovení.
Žalovaný konstatoval, že obchodníci včetně zastavárníků nesmějí obchodovat s úředně
neoznačeným zbožím nebo takové zboží k obchodování mít nebo k prodeji nabízet.
Odpovědnost za správní delikt je v tomto případě objektivní. Na základě výše uvedeného
pak žalovaný dospěl k závěru, že byla naplněna skutková podstata stanovená v §43 odst. 2
písm. j) puncovního zákona a výše pokuty plně odpovídá porušení povinnosti stanovené
puncovním zákonem.
Městský soud napadeným rozsudkem zrušil rozhodnutí žalovaného, když
po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. O žalobě
rozhodl bez jednání. Dle závěru Městského soudu v Praze podklady ve spise neposkytovaly
výroku žalobou napadeného rozhodnutí dostatečnou oporu, neboť postup pracovníků
Puncovního úřadu (dále také „inspektorů“) tak, jak vyplývá z protokolu o provedené kontrole,
není dostatečně určitý v tom smyslu, že z žádného důkazu nevyplývá, že skutečně bylo
v provozovně zajištěno zboží ve smyslu definice stanovené v §3 odst. 1 písm. a) puncovního
zákona. Naplnit skutkovou podstatu stanovenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. j) puncovního
zákona lze totiž pouze tehdy, jestliže osoba povinná nepředloží ve stanovené lhůtě zboží
k provedení puncovní kontroly, tedy jestliže se jedná o zboží ve smyslu ustanovení §3 odst. 1
písm. a) puncovního zákona. Je totiž zřejmé, že zákon tak, jak stanoví oprávnění inspektorů
Puncovního úřadu a tak, jak zavazuje povinnostmi obchodníky s výrobky či zbožím z drahých
kovů, považoval za vhodné vybavit inspektory při kontrole na místě oprávněním provádět
zkoušku ryzosti zboží včetně odběru vzorků a tedy ve smyslu ustanovení §41 odst. 2 písm. c)
puncovního zákona lišit výrobky, u nichž je podezření, že jsou se zbožím zaměnitelné, a zjistit
na místě, zda jde právě o zboží ve smyslu zákona. Jenom takové zboží pak podléhá puncovní
kontrole a je s ním možno nakládat ve smyslu ustanovení §41 odst. 2 písm. d). Pochybení,
kterého se pracovníci Puncovního úřadu v posuzovaném případě dopustili, se dle závěru
soudu mohli vyvarovat tím, že by odebrali vzorky přímo na místě a neponechávali zajištěné
předměty v provozovně s tím, že mají být dodatečně předloženy k puncovní kontrole, a nebo
mohli ihned na místě provést kontrolu ryzosti zboží, čímž by byl proveden důkaz, který by byl
nesporný, a bylo by rovněž nesporné, že následný postup dle ustanovení §41 odst. 2 písm. d)
puncovního zákona byl v souladu se zákonem. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený
rozsudek Městského soudu v Praze v rozsahu kasační stížnosti v rámci uplatněného důvodů
[§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem.
Stěžovatelem výslovně uplatněné důvody namítají nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.].
Podle ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 správního řádu musí rozhodnutí
správního orgánu vycházet ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci. Správní orgán je
povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady
pro rozhodnutí.
Podle ustanovení §38 odst. 1 puncovního zákona obchodníci nesmějí obchodovat
s úředně neoznačeným zbožím nebo takové zboží k obchodování mít nebo k prodeji nabízet,
není-li v zákoně stanoveno jinak. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se tento zákaz vztahuje i
na prodej zastaveného zboží zastavárníkem.
Drahými kovy jsou pro účely tohoto zákona zlato, stříbro, platina, paladium, iridium,
rhodium, ruthenium a osmium. Za výrobky z drahých kovů se pro účely tohoto zákona
považují klenotnické, bižuterní, medailérské a jiné zlatnické a stříbrnické výrobky ze slitin
zlata, stříbra nebo platiny, které mohou být kombinovány s přírodními či syntetickými
kameny, perlami, smaltem, korály, sklem a jinými nekovovými materiály, které dále zákon
označuje jako "zboží", [§3 odst. 1 písm.a) puncovního zákona]. Negativní vymezení je pak
uvedeno v odstavci 2 téhož ustanovení.
Podle ustanovení §41 odst. 2 písm. c) puncovního zákona jsou inspektoři oprávněni
při výkonu kontroly provádět zkoušku ryzosti zboží a dále klenotnických slitin nebo
dentálních drahých kovů včetně odběru vzorků, a za tím účelem jsou oprávněni požadovat
jejich předložení. Pouze pro tento účel se považují za zboží i výrobky z jiných materiálů než
drahých kovů, pokud jsou vzhledově se zbožím zaměnitelné. Jestliže tedy inspektoři
v provozovně žalobkyně konstatovali prodej úředně neoznačeného zboží a možné porušení
ustanovení §38 puncovního zákona a žalobkyně to popírá, bylo v prvé řadě jejich povinností
zajistit důkazní prostředek, který by prokazoval, že zajištěné předměty jsou skutečně zbožím
ve smyslu definice stanovené v ustanovení §3 odst. 1 písm. a) puncovního zákona. Pokud
však výrobky pouze zajistili a vyzvali žalobkyni k jejich předložení k dodatečné puncovní
kontrole, nebylo dostatečně prokázáno, zda se skutečně jedná o zboží ve smyslu této zákonné
definice, a tedy o zboží, u něhož vzniklo důvodné podezření, že v rozporu s puncovním
zákonem nebylo předloženo k puncovní kontrole. Nejvyšší správní soud tak nemohl
přisvědčit námitce stěžovatele, že právní fikce definice zboží stanovená v ustanovení §41
odst. 2 písm. c), část věty za středníkem puncovního zákona jasně stanovuje oprávnění
inspektorů zajistit zboží pro účely provedení puncovní kontroly a toto oprávnění nepodmiňuje
zjišťováním, zda se o zboží z drahých kovů jedná či nikoliv. Fikce definice zboží stanovená
v citovaném ustanovení opravňuje inspektory toliko k předložení zboží pro účely provedení
zkoušky ryzosti zboží či pro účely odebrání vzorků. Naplnit skutkovou podstatu stanovenou
v ustanovení §43 odst. 2 písm. j) cit. zákona lze však pouze za předpokladu, že nebylo
předloženo k puncovní kontrole zboží ve smyslu jeho zákonné definice stanovené
v §3 odst. 1 písm. a) puncovního zákona.
Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit se stěžovatelem ani v tom, že otázkou
zda se jednalo o zboží ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 písm. a) puncovního zákona,
a že otázkou oprávnění inspektorů se soud zabýval nadbytečně, neboť tyto otázky nebyly
předmětem kontroly, šetření ani dokazování, protože správní orgány mají jednoznačně za to,
že obchodníci nesmějí v souladu s ustanovením §38 odst. 1 obchodovat s úředně
neoznačeným zbožím nebo takové zboží nabízet. Naopak, z obou rozhodnutí správních
orgánů je jednoznačné, že se zabývala jak objektivní definicí zboží stanovenou v ustanovení
§3 odst. 1 písm. a) puncovního zákona, tak oprávněními inspektorů stanovenými
v ustanovení §41 odst. 2 písm. c) a d) puncovního zákona. Objasnění této otázky je navíc
nezbytným předpokladem pro posouzení, zda se delikt, jehož skutková podstata je uvedena
v §43 odst. 2 písm. j) cit. zákona, vůbec stal. Tento právní názor je v souladu i s dosavadní
správní judikaturou [viz. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2000,
č. j. 6 A 25/97 - 24].
K stěžovatelem namítanému vrchnostenskému postavení správního orgánu,
projevujícímu se ve vynutitelnosti plnění povinností vyplývajících z puncovního zákona,
kdy správní orgán nemůže pouze pasivně čekat, zda kontrolovaný subjekt svou povinnost
splní dobrovolně, Nejvyšší správní soud uvádí, že jakkoliv má stát v řadě vztahů
vrchnostenské postavení, neznamená to, že fyzické či právnické osoby mají ve vztahu k státu
pouze povinnosti a žádná práva. Právem fyzické či právnické osoby ve vztahu k státu
je pak mimo jiných také právo požadovat, aby rozhodnutí správního orgánu vycházelo
ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci, čemuž také odpovídá povinnost správního
orgánu skutečný stav věci zjistit přesně a úplně a za tím účelem si opatřit potřebné podklady
pro rozhodnutí. Tak tomu však v posuzovaném případě nebylo, neboť dle žalovaného
i prvostupňového orgánu žalobkyně naplnila skutkovou podstatu správního deliktu
stanovenou v §43 odst. 2 písm. j) puncovního zákona, ačkoliv pro takový závěr není
v podkladech ve spise dostatečná opora.
Nejvyšší správní soud proto stížnostní důvody zakotvené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. neshledal naplněnými. V řízení před soudem totiž nebylo zjištěno nesprávné
posouzení právní otázky městským soudem. Relevantní právní otázky byly naopak dle názoru
Nejvyššího správního soudu posouzeny zcela v souladu se zákonem.
Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.), a žalobkyni, která byla v řízení úspěšná a náhradu
nákladů v řízení uplatnila, byla náhrada nákladů přiznána dle ustanovení §9 odst. 3 písm. f),
§11 odst. 1 písm. d), §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytnutí
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za jeden úkon ve výši
1000 Kč a paušál. náhrada hotových výdajů ve výši 75 Kč zvýšených o DPH v sazbě 19 %
ve výši 204,30 Kč, celkem 1279,30 Kč. Tato částka bude uhrazena stěžovatelem žalobkyni
do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. října 2006
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu