ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.188.2005
sp. zn. 2 Azs 188/2005 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Z. Z.,
zastoupeného advokátem JUDr. Petrem Práglem se sídlem Dlouhá 5, Ústí nad Labem,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 2. 2005,
sp. zn. 14 Az 406/2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Petra Prágla se u r č u je částkou 2150 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
Stěžovatel včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 4. 9. 2003, č. j. OAM-1349/VL-07-15-2003,
o neudělení azylu podle §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) až d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a namítá
tak nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem; vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech; zmatečnost řízení; a dále jinou vadu řízení před soudem, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
V kasační stížnosti samotné stěžovatel pouze uvádí, že krajský soud posoudil jeho
případ v rozporu s platným právem a že shledává vážná pochybení všech dosavadních orgánů
v řízení o udělení azylu. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje tento rozsudek krajského soudu
zrušit a zároveň žádá o přiznání odkladného účinku, když uvádí, že by mu současný stav
řízení mohl přivodit značnou újmu na právech, pokud by byl nucen vycestovat z území ČR.
Poté, co byl stěžovateli ustanoven krajským soudem advokát, doplnil, že krajský soud
rozhodl o jeho žalobě bez nařízení ústního jednání, aniž by si stěžovatel vzpomínal,
že by mu krajský soud doručil výzvu podle §51 odst. 1 s. ř. s. Ponechává proto na zjištění
soudu, zda je tato výzva vůbec založena v soudním spise, a připomíná, že i kdyby mu tato
výzva byla doručena, pak by jejímu obsahu nerozuměl, neboť nezná český jazyk, jak bylo
krajskému soudu známo.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 2. 4. 2003 na základě žádosti, v níž je jako
důvod žádosti o azyl uvedeno, že stěžovatel pracoval na Ukrajině na policii. Poté co poskytl
rozhovor místním novinám, který byl otištěn v roce 2000, vtrhlo k němu do domu pět
neznámých lidí, kteří jej svázali, bili a nutili, aby svá tvrzení uvedená v novinách odvolal.
To se ještě čtyřikrát až pětkrát opakovalo, i přesto že mu policie slíbila pomoc, neboť se na ni
opakovaně obracel. Při posledním útoku byl stěžovatel pořezán na břiše, proto odešel
do Ruska, kde se léčil z poranění, a poté odešel do ČR. V zásadě totéž vyplývá i z protokolu
o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 24. 6. 2003. V tomto
pohovoru uvedl, že do ČR přijel poprvé v roce 1999 jako turista, poté sem jezdil za prací
a nakonec sem utekl poté, co byl několikrát napaden v souvislosti s uvedeným článkem
v novinách, v němž v březnu 1999 prostřednictvím dvou reportérů místních novin vysvětloval
situaci v ukrajinské policii, zejména její zkorumpovanost. K tomuto činu se rozhodl poté,
co od policie odešel, zejména pro neshody s velitelem, jemuž nechtěl dávat úplatky. Obsah
tohoto článku byl využit i pro regionální televizní vysílání. V případě návratu na Ukrajinu
se obával smrti, neboť útočníci mu vyhrožovali zabitím a od manželky ví, že se po něm stále
ptají. O azyl požádal až v roce 2003 poté, co obdržel správní vyhoštění.
Žalovaný předmětnou žádost o poskytnutí azylu zamítl svým výše označeným
rozhodnutím ze dne 4. 9. 2003. Žalovaný v tomto rozhodnutí vyšel zejména ze Zprávy
Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv na Ukrajině za rok 2002.
Žalovaný v tomto rozhodnutí konstatoval, že důvodem stěžovatelovy žádosti o azyl byly
potíže s neznámými osobami na Ukrajině a snaha o legalizaci pobytu, aby se tak vyhnul
důsledkům správního vyhoštění. Tyto důvody nebylo podle žalovaného možno podřadit
pod důvody podle §12 zákona o azylu, neboť fyzické napadení stěžovatele a vyhrožování
jeho fyzickou likvidací nelze hodnotit jako skutečnost, kterou lze podřadit důvodům pro
udělení azylu, neboť jednání neznámých osob bylo snahou nezákonným způsobem přimět
stěžovatele, aby odvolal svá tvrzení o korupci v řadách místní policie. Stěžovatel neprokázal,
že by státní orgány Ukrajiny jednání těchto násilnických skupin podporovaly, tolerovaly,
či mu nebyly schopny zajistit v zemi původu přiměřenou ochranu. Stěžovatel si navíc nikde
nestěžoval na činnost policie, ačkoli s ní nebyl spokojen, a žalovaný přihlédl i ke skutečnosti,
že stěžovatel požádal o azyl až poté, co obdržel správní vyhoštění, což žalovaný hodnotil jako
účelové jednání, které nelze podřadit důvodům podle zákona o azylu, ale spíše zákonu
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Žalovaný nezjistil ani důvody pro udělení azylu podle
§13 a §14 zákona o azylu, ani pro shledání překážky vycestování podle jeho §91.
Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu
v Ústí nad Labem. V této žalobě vytkl žalovanému, že na základě shromážděných důkazů
nesprávně posoudil skutkový stav věci. V doplnění své žaloby pak zareagoval na odůvodnění
napadeného rozhodnutí a uvedl, že od roku 1999 byl na Ukrajině společně se svou rodinou
pronásledován a ohrožen na životě pro svou kritiku místního velitele policie ve městě D.,
pana S. Obrátil se i na místní prokuraturu, ale tam byl upozorněn, že udělal svou životní
chybu, neboť pan S. řídí policejní mafii, která jej může zabít. Zopakoval posloupnost skutků
zakládajících jeho pronásledování a uvedl, že se nemůže na Ukrajině již obrátit o pomoc na
policii, prokuraturu ani soudy, a proto žádá o azyl.
Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu zamítl shora označeným rozsudkem. V tomto
zamítavém rozsudku krajský soud zejména rekapituloval obsah správního spisu a zákonnou
úpravu. Závěrem rozsudku pak uvedl, že stěžovatel podal žádost o udělení azylu proto,
aby se vyhnul správnímu vyhoštění, a podal ji navíc až půl roku po udělení správního
vyhoštění. Přitom krajský soud připomněl, že osoba utíkající ze své země původu z důvodu
pronásledování by se již od počátku snažila svou situaci vyřešit. Tímto pohledem pak krajský
soud označil stěžovatelovo jednání nikoliv za vedené snahou hledat v ČR ochranu před
chováním soukromých osob nebo ukrajinských státních orgánů, ale za účelové. Stěžovatel
měl využít nástrojů zákona o pobytu cizinců. Krajský soud dále neshledal, že by byl
žalovaným nesprávně zjištěn skutkový stav věci, ostatně stěžovatel tuto námitku uplatnil
pouze v obecné poloze.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2,
3 s. ř. s) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti sice namítal obecné důvody k jejímu podání
obsažené v §103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s., dále již ovšem neuvedl, v čem konkrétně
spatřuje nezákonnost ve smyslu těchto ustanovení.
Konkrétní námitku tak fakticky obsahuje až doplnění kasační stížnosti podané jeho
právním zástupcem. V této námitce je zejména uvedeno, že si stěžovatel nevzpomíná,
že by mu krajský soud zaslal výzvu ve smyslu §51 odst. 1 s. ř. s., a ponechává na zjištění
zdejšího soudu, zda je tato výzva založena ve spise. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí,
že výzva k vyjádření nesouhlasu s tím, že o stěžovatelově věci bude rozhodnuto krajským
soudem bez nařízení jednání, je v soudním spise založena na listu č. 26. Tato výzva byla
vyhotovena dne 9. 3. 2004 a stěžovateli byla doručena dne 26. 4. 2004, jak vyplývá z dodejky
podepsané stěžovatelem a založené na č. l. 27 soudního spisu.
Pro případ, že soudní spis obsahuje doručenou výzvu podle §51 odst. 1 s. ř. s.,
stěžovatel v doplnění kasační stížnosti dále namítá, že i kdyby mu tato výzva byla doručena,
stejně by jí nerozuměl, neboť nezná český jazyk, což bylo krajskému soudu známo. Na tuto
námitku je třeba zareagovat v souladu se setrvalou judikaturou zdejšího soudu. Ten ve svém
rozsudku ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 5 Azs 5/2003 (publ. pod č. 59/2004 Sb. NSS), uvedl,
že „cizinka v řízení o azylu musí být o právu vyjádřit se k možnosti rozhodnout o věci samé
bez jednání (§51 s. ř. s.) poučena v jazyce, jemuž rozumí.“
Pravidlo v tomto rozsudku obsažené ovšem nelze vykládat tak, že by bylo nutno
například právě výzvu k vyjádření nesouhlasu s rozhodnutím věci krajským soudem bez
nařízení ústního jednání doručovat každému žalobci jiné než české národnosti, či státní
příslušnosti, v jeho mateřštině. Takto je nutno doručovat pouze tehdy, kdy taková potřeba
vyšla v řízení najevo a doručování výzvy v češtině by zjevně vedlo k porušení práva
na spravedlivý proces. Takto upřesnil výše uvedené pravidlo Nejvyšší správní soud např.
ve svém rozsudku ze dne 26. 3. 2004, sp. zn. 4 Azs 34/2003, kde uvedl: „Od středoškolsky
vzdělané žadatelky o azyl, která byla schopna se dopravit do České republiky až z Arménie
a byla schopna si zajistit sepsání žaloby v dobré češtině, lze oprávněně očekávat,
že po obdržení výzvy držitele poštovní licence jej bude kontaktovat. V této situaci není
důvodná námitka, že vyrozumění pošty v českém jazyce nebylo pro žadatelku srozumitelné
a znemožnilo jí jednat před soudem (zásilka obsahovala výzvu, aby se žadatelka vyjádřila
k záměru soudu rozhodnout o věci bez jednání, §51 s. ř. s.).“
Právě takto je třeba pohlížet i na stěžovatelův případ. Stěžovatel byl schopen podat
v češtině sepsanou žalobu, a to k věcně i místně příslušnému soudu, a v relativně krátkém
čase tuto žalobu doplnil podáním obsahujícím zhruba půl stránky velmi kvalitního českého
textu. Ani v žalobě, ani v jejím doplnění nepožadoval tlumočníka. Za této situace měl krajský
soud dostatek podkladů pro názor, že stěžovatel je schopen zabezpečit svou komunikaci
s ním v češtině. Zaslání výzvy k vyjádření nesouhlasu s rozhodnutím věci bez nařízení ústního
jednání v českém jazyce, jež byla stěžovateli řádně doručena, jak vyplývá ze soudního spisu,
proto bylo krajským soudem provedeno v souladu se zákonem. Kasační stížnost opřená pouze
o tuto jedinou konkrétní námitku je tedy nedůvodná.
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal naplnění
některého z namítaných důvodů kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
až d) s. ř. s., neboť - jak vyplývá ze shora uvedeného – v souzené věci nebylo shledáno
nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem; vady řízení před správním orgánem,
kdy by pro tuto důvodně vytýkanou vadu krajský soud měl napadené rozhodnutí žalovaného
zrušit; zmatečnost řízení před krajským soudem; a nebyla shledána ani jiná vada řízení
před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační
stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát JUDr. Petr
Prágl; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7,
§120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 2 x 1000 Kč za dva úkony právní
služby – převzetí a příprava věci a doplnění kasační stížnosti - a 2 x 75 Kč na úhradu
hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b), §13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem 2150 Kč. Tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu