ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.218.2005
sp. zn. 2 Azs 218/2005 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: G. K., právně
zastoupená JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Mezibranská 19, Praha 1,
proti žalovanému: Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké
a pohraniční policie Ostrava, Oddělení cizinecké policie Frýdek-Místek, se sídlem
Beskydská 2061, Frýdek-Místek, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 8 Ca 35/2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokátky JUDr. Jaroslavy Šafránkové se u r č u je částkou 3225 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo zastaveno řízení o její žalobě
proti rozhodnutí Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční
policie Ostrava, Oddělení cizinecké policie Frýdek-Místek (dále jen „žalovaný“) ze dne
9. 11. 2004, č. j. SCPP-1648/OV-III-2004, jímž jí bylo uloženo správní vyhoštění podle
ustanovení §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), čímž namítá
nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
Stěžovatelka ve své kasační stížnosti tvrdí, že s usnesením městského soudu
nesouhlasí, neboť kvůli špatné znalosti českého jazyka neměla možnost vyjádřit svůj
nesouhlas se soudním poplatkem. Několikrát se snažila spojit s Mgr. P. a nepovedlo se to.
Nemá zatím žádnou práci, nemá kredit na telefon a telefonní automaty jí většinou nefungují.
Když posílala advokátovi materiály ohledně žaloby poštou, nedostala žádnou odpověď.
Zároveň stěžovatelka požádala o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí městského
soudu.
V doplnění kasační stížnosti poté, co jí byla ustanovena právní zástupkyně, odkázala
na zásadu rovného postavení účastníků v řízení dle §36 odst. 1 s. ř. s. a na právo
na ustanovení tlumočníka soudem podle §18 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, jenž se použije na základě odkazu obsaženého v §64 s. ř. s. Stěžovatelka
tak měla právo na právní pomoc, a to již od počátku, tedy od podání žaloby, zvláště když
o tlumočníka požádala již v žalobě a i z obsahu správního spisu bylo patrno, že český jazyk
neovládá. Stěžovatelce tak nebyla poskytnuta zákonná poučení v jejím mateřském jazyce,
proto nereagovala ani na soudní výzvu k zaplacení soudního poplatku, neboť nerozuměla
jejímu obsahu. Byla tak porušena její zákonná práva, jak vyplývá i z konstantní
judikatury vyjádřené v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Azs 5/2003
(publ. pod č. 59/2004 Sb. NSS). Stěžovatelka závěrem připomíná, že nutnost ustanovení
tlumočníka byla v jejím případě dána i tím, že měla v úmyslu podat žádost o osvobození
od soudních poplatků. Nemohla však tohoto procesního institutu využít, neboť neovládá
český jazyk.
Žalovaný ve svém vyjádření připomíná, že podle §5 s. ř. s. se lze ve správním
soudnictví domáhat ochrany jen po vyčerpání řádných opravných prostředků. Stěžovatelka
ovšem řádné opravné prostředky nevyčerpala a nemohla se tedy domáhat ochrany
ve správním soudnictví. Dále žalovaný uvádí, že podle ustanovení §6 s. ř. s. jsou
z rozhodování ve správním soudnictví vyloučeny věci, u nichž to stanoví s. ř. s. nebo zvláštní
zákon. Na rozhodnutí žalovaného v daném případě dopadá ustanovení §171 písm. c) zákona
o pobytu cizinců, podle nějž jsou z přezkoumání soudem vyloučena rozhodnutí o správním
vyhoštění, pokud se před zahájením řízení o tomto vyhoštění zdržoval cizinec na území nebo
v tranzitním prostoru mezinárodního letiště neoprávněně. Stěžovatelka se na území ČR
zdržovala před vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění od 27. 6. 2004 nelegálně
a z toho důvodu je projednávání její věci vyloučeno z přezkoumání soudem, jak plyne
i z §68 písm. e) s. ř. s.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného soudního spisu především zjistil,
že dne 9. 11. 2004 vydal žalovaný rozhodnutí, kterým uložil stěžovatelce správní vyhoštění
s dobou platnosti na jeden rok a stanovil jí dobu k vycestování z území ČR na 15 dnů
od okamžiku, kdy pozbude postavení žadatelky o udělení azylu. V tomto rozhodnutí uvedl,
že stěžovatelka mohla na území ČR pobývat na základě víza, přechodové razítko č. 51
z hraničního přechodu P. ze dne 29. 3. 2004, které jí bylo uděleno na dobu 90 dnů, konkrétně
tedy do 26. 6. 2004. Ode dne 27. 6. 2004 se tak zdržovala na českém území již po uplynutí
doby pobytu na území stanovené vízem. Dne 3. 11. 2004 byla stěžovatelka kontrolována
policisty cizinecké policie a při této kontrole bylo zjištěno, že se na území ČR zdržuje po
uplynutí doby pobytu na území, stanovené vízem, tudíž neoprávněně. Bylo s ní proto
zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona
o pobytu cizinců. Při tomto řízení bylo shledáno, že stěžovatelka svým jednáním porušila
ustanovení §103 písm. n) zákona o pobytu cizinců, podle nějž je cizinec povinen pobývat na
území ČR pouze s platným cestovním dokladem a vízem. Tímto jednáním stěžovatelka
naplnila skutkovou podstatu ustanovení §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců.
Při stanovení doby platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění se žalovaný rozhodl uložit tuto
dobu při dolní hranici zákonné sazby, když přihlédl k tomu, že se stěžovatelka dopustila
porušení zákona nevědomky, a také k délce neoprávněného pobytu na území republiky.
Přihlédnuto bylo i k tomu, že se na území republiky nachází také matka stěžovatelky, která
zde požádala o azyl, a také její otec a bratr. V poučení žalovaný uvedl, že lze proti tomuto
rozhodnutí podat odvolání, a to do pěti dnů ode dne oznámení rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, v níž napadala porušení některých
ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, spočívající v tom, že žalovaný nezjistil
přesně a úplně skutečný stav věci a nesprávně hodnotil provedené důkazy. Uvedla také,
že v Praze bydlí se svými rodiči, kteří mají od 6. 1. 2005 povolen trvalý pobyt, což doložila
otcovým povolením k trvalému pobytu, oddacím listem rodičů a svým a matčiným rodným
listem. Zároveň připomněla, že její otec má v ČR zaměstnání a pečuje tu o rodinu, ona sama
pak čeká na rozhodnutí o udělení azylu.
Městský soud na tuto žalobu zareagoval usnesením ze dne 24. 2. 2005, kterým
stěžovatelku vyzval k zaplacení soudního poplatku ve výši 2 000 Kč, a to ve lhůtě tří dnů
od doručení usnesení.
Dne 17. 3. 2005 pak městský soud vydal usnesení napadené nyní posuzovanou kasační
stížností, kterým zastavil řízení o stěžovatelčině žalobě, když uvedl, že stěžovatelka na výzvu
doručenou jí dne 1. 3. 2005 nezareagovala a soudní poplatek nezaplatila. V důsledku
nezaplacení soudního poplatku proto městský soud řízení o této žalobě zastavil podle
§47 písm. c) s. ř. s. a §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat, neboť je mu z úřední
činnosti známo, že stěžovatelka požádala o azyl. Její žádost sice Ministerstvo vnitra zamítlo
svým rozhodnutím ze dne 3. 12. 2004, č. j. OAM-3219/VL-10-ZA04-2004, toto rozhodnutí
ovšem bylo podrobeno soudnímu přezkumu Krajským soudem v Brně a nyní Nejvyšším
správním soudem, který v její věci vedené pod sp. zn. 5 Azs 81/2006 dosud nerozhodl. Dokud
zdejší soud v této souběžně probíhající věci nerozhodne, je žadatelka chráněna
před vycestováním režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu
(cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží
dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje
cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor
cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost
uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Rozhodnutí o odkladném
účinku kasační stížnosti by tedy bylo v této věci nadbytečné, neboť následky,
jichž se stěžovatelka obává, nemohou nastat před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu
i v její věci vedené pod sp. zn. 5 Azs 81/2006.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost pohledem argumentů obsažených
v kasační stížnosti a výše rekapitulovaného skutkového stavu a shledal, že kasační stížnost
není důvodná.
Stěžovatelka brojí proti tomu, že neměla možnost vyjádřit svůj nesouhlas s povinností
zaplatit soudní poplatek a že nemohla podat žádost o osvobození od soudních poplatků,
neboť neovládá český jazyk.
S touto námitkou se zdejší soud neztotožňuje. Je sice pravdou, že je stěžovatelka
cizinkou a bylo naprosto legitimní, že ve své žalobě požádala o ustanovení tlumočníka
pro soudní jednání; ustanovení §18 odst. 2 občanského soudního řádu však nelze vykládat
natolik extenzivně, že by bylo možno v její situaci klást skutečnost, že nezaplatila soudní
poplatek, a městský soud proto řízení o její žalobě zastavil, za vinu tomu, že jí výzva
k zaplacení soudního poplatku byla zaslána v češtině, aniž by jí již byl ustanoven tlumočník.
Nejprve je třeba připomenout obecnou zásadu, že povinnost zaplatit soudní poplatek
vzniká zásadně již při podání žaloby. V tomto smyslu se k této povinnosti vyjádřil zdejší soud
zejména ve svém rozsudku ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 7 As 24/2004, kde uvedl: „Soudní
poplatek je žalobce povinen zaplatit již při podání žaloby, a splnění poplatkové povinnosti
tedy není vázáno až na výzvu soudu [§4 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, ve znění zákona č. 255/2000 Sb.]. Tvrdí-li stěžovatel v kasační
stížnosti směřující proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku,
že mu nebylo doručeno usnesení obsahující výzvu k zaplacení poplatku, je třeba takovou
námitku označit za účelovou.“
V daném případě stěžovatelce výzva k zaplacení soudního poplatku doručena byla.
Stěžovatelka pak brojí proti tomu, že jí tato výzva byla zaslána v českém jazyce, a odkazuje
zároveň na zásadu obsaženou v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2003,
sp. zn. 5 Azs 5/2003 (publ. pod č. 59/2004 Sb. NSS), v němž je uvedeno, že „cizinka v řízení
o azylu musí být o právu vyjádřit se k možnosti rozhodnout o věci samé bez jednání
(§51 s. ř. s.) poučena v jazyce, jemuž rozumí.“ Tuto zásadu zdejší soud respektuje,
na stěžovatelčin případ ji však nelze aplikovat, jednak proto, že se v daném případě jednalo
o výzvu ke splnění povinnosti, která stěžovatelku tížila již v době podání žaloby,
dále pak proto, že stěžovatelka sice žádala o ustanovení tlumočníka, zároveň však byla
schopna podat žalobu psanou kvalitní češtinou a právně odborně podloženou. Dopadá
tak na ni plně pravidlo obsažené v rozsudku zdejšího soudu ze dne 26. 3. 2004,
sp. zn. 4 Azs 34/2003, kde uvedl: „Od středoškolsky vzdělané žadatelky o azyl, která byla
schopna se dopravit do České republiky až z Arménie a byla schopna si zajistit sepsání žaloby
v dobré češtině, lze oprávněně očekávat, že po obdržení výzvy držitele poštovní licence
jej bude kontaktovat. V této situaci není důvodná námitka, že vyrozumění pošty v českém
jazyce nebylo pro žadatelku srozumitelné a znemožnilo jí jednat před soudem
(zásilka obsahovala výzvu, aby se žadatelka vyjádřila k záměru soudu rozhodnout o věci
bez jednání, §51 s. ř. s.).“
Lze proto tuto úvahu uzavřít konstatováním, že pokud stěžovatelka sepsala v češtině
žalobu splňující jinak stěžejní formální náležitosti, měla si být vědoma i toho, že ji tíží
povinnost zaplatit soudní poplatek, zvláště když měla podle svých slov v úmyslu požádat
o jeho prominutí. Pokud tuto povinnost nesplnila, nelze najít nezákonnost postupu
v tom, že jí městský soud tuto povinnost připomněl v česky psané výzvě a poté, co soudní
poplatek ani při této druhé možnosti nezaplatila, řízení o její žalobě zastavil.
Nad tento rámec pak zdejší soud shledává, že je nutno plně přisvědčit žalovanému
v tom, že stěžovatelčina žaloba, bez ohledu na to, zda stěžovatelka zaplatila řádně a včas
soudní poplatek, či nikoliv, nebyla způsobilá k meritornímu projednání. K tomuto závěru
vedou zdejší soud dva důvody. Prvním z nich je skutečnost, že se stěžovatelka proti
rozhodnutí žalovaného, jež napadla žalobou, mohla ohradit odvoláním, a to ve lhůtě pěti dnů
ode dne oznámení rozhodnutí. Toto její právo plynulo z ustanovení §169 odst. 8 zákona
o pobytu cizinců v tehdy platném znění. Pokud tohoto práva nevyužila, jak je ze soudního
spisu patrno, dopadá na její žalobu plně ustanovení §68 písm. a) s. ř. s., podle nějž platí:
„Žaloba je nepřípustná také tehdy, nevyčerpal-li žalobce řádné opravné prostředky v řízení
před správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon, ledaže rozhodnutí správního orgánu
bylo na újmu jeho práv změněno k opravnému prostředku jiného.“
Druhým důvodem, na nějž žalovaný také správně poukazuje,
pak je, že na stěžovatelčinu žaloba dopadala i výluka ze soudního přezkumu obsažená
v §68 písm. e) s. ř. s., podle nějž je žaloba ze soudního přezkumu vyloučena také tehdy „e)
domáhá-li se přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního
zákona vyloučeno.“ Rozhodným ustanovením zvláštního zákona zde je §171 písm. c) zákona
o pobytu cizinců v tehdy platném znění, podle nějž jsou z přezkoumání soudem vyloučena
„rozhodnutí o správním vyhoštění, pokud se před zahájením řízení o tomto vyhoštění zdržoval
cizinec na území nebo v tranzitním prostoru mezinárodního letiště neoprávněně“.
Toto ustanovení na stěžovatelčinu žalobu dopadá, neboť napadeným rozhodnutím žalovaného
jí bylo uloženo správní vyhoštění, a to právě proto, že se před zahájením správního řízení
nacházela na území ČR, přestože již vypršela platnost jejího víza, stěžovatelka ostatně
nenamítá opak.
Toto ustanovení vylučující ze soudního přezkumu tuto skupinu rozhodnutí není přitom
nepřiměřeně tvrdé, jak by se mohlo zdát například z toho, že je aplikace této výluky vázána
na faktickou skutečnost, jež je sama zjištěním učiněným v rámci správního řízení. V tomto
směru se k tomuto ustanovení ostatně vyslovil již např. Městský soud v Praze ve svém
usnesení ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 10 Ca 206/2003 (publ. pod č. 575/2005 Sb. NSS),
kde uvedl způsobem, s nímž se plně ztotožňuje i soud zdejší: „Výluka ze soudního přezkumu
uvedená v §171 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a
o změně některých zákonů, není protiústavní ani v rozporu s mezinárodními smlouvami, jimiž
je Česká republika vázána, neboť správní vyhoštění ve smyslu judikatury Evropského soudu
pro lidská práva je zákonné, sledující legitimní cíl a nezbytné v demokratické společnosti.
Posouzení přiměřenosti tohoto zásahu s ohledem na změny skutkového stavu lze ostatně
dosáhnout v rámci jiných institutů, např. odstranění tvrdosti správního vyhoštění (§122
tohoto zákona), popř. cestou mimořádných opravných prostředků (§65 správního řádu ve
spojení s §168 citovaného zákona).“
Je proto nutno přisvědčit žalovanému, že se na jeho rozhodnutí napadené
stěžovatelčinou žalobou vztahovaly dvě výluky ze soudního přezkumu, a městský soud proto
ani nemohl přikročit k jejímu meritornímu přezkumu.
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal naplnění
namítaného důvodu kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
neboť - jak vyplývá ze shora uvedeného – v daném případě nebyla shledána nezákonnost
rozhodnutí o zastavení řízení.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační
stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Policii České republiky, Oblastnímu ředitelství služby
cizinecké a pohraniční policie Ostrava, Oddělení cizinecké policie Frýdek-Místek, náklady
řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Stěžovatelce byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupkyní advokátka
JUDr. Jaroslava Šafránková; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování
stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátky částkou 3x 1000 Kč za tři
úkony právní služby – převzetí a příprava věci, nahlížení do spisu a doplnění kasační
stížnosti; a 3x 75 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f),
§7, §11 odst. 1 písm. b), §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů,
celkem 3225 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti
dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. září 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu