ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.268.2005:44
sp. zn. 2 Azs 268/2005 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce:
X. R. Y., zastoupen Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou se sídlem I. P. Pavlova 3,
Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
pošt. schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 9. 8. 2005, č. j. 65 Az 119/2005 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 20. 4. 2005,
č. j. OAM-659/VL-07-11-2005. Tímto rozhodnutím mu nebyl udělen azyl z důvodu nesplnění
podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu), a bylo rozhodnuto, že se na něho nevztahuje překážka vycestování ve smyslu
§91 citovaného zákona. Rozsudek krajského soudu vycházel ze skutečnosti, že žalobce
nenaplnil žádnou ze zákonných podmínek pro udělení azylu, a že rozhodnutí žalovaného bylo
vydáno na základě dostatečně zjištěného skutečného stavu věci a bylo přesvědčivě
odůvodněno.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Konkrétně
uvádí, že se krajský soud nezabýval tím, zda žalovaný postupoval v řízení v souladu
s právními předpisy a vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci [§3 odst. 4 a §46 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád)]; krajský soud rovněž dostatečně nezkoumal,
zda jsou dány podmínky pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu. Stěžovatel ze své vlasti
odešel proto, že si s manželkou přáli více dětí, což v Číně není možné. Na základě zákona
o populaci a plánovaném rodičovství musí rodiče za další dítě zaplatit „sociální kompenzační
poplatek“. Tuto skutečnost považuje stěžovatel za hodnou udělení azylu z humanitárního
důvodu. Stěžovatel má zato, že mu nebylo řádně zdůvodněno, proč skutečnosti, které uvedl
ve své žádosti o azyl (snaha o legalizaci svého pobytu v České republice a únik z dosahu
zákona o plánovaném rodičovství), nejsou dostatečné pro udělení humanitárního azylu.
Zvláštní osobní poměry stěžovatele spolu se situací v zemi původu podle něho zakládají
humanitární důvody, pro které mu měl být azyl udělen. Vzhledem k uvedenému navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení; požádal také o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti uvedl, že napadený rozsudek
krajského soudu považuje za vydaný v souladu se zákonem a navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. Nesouhlasí s tím, že by byl stěžovatel v zemi
původu pronásledován ve smyslu §12 zákona o azylu a důvody jím uvedené nepovažuje
za hodné zvláštního zřetele.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení), domnívá
se, že mu měl být udělen azyl podle §14 zákona o azylu, dále důvody uvedené v §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. (vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost),
podle stěžovatele totiž žalovaný při rozhodování nevycházel ze spolehlivě zjištěného stavu
věci a nedostatečně odůvodnil neudělení azylu podle §14 zákona o azylu. V neposlední řadě
namítá, že se krajský soud řádně nezabýval možností udělení humanitárního azylu a tím,
zda žalovaný postupoval ve správním řízení v souladu s procesními předpisy, uplatňuje
tedy i důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé).
K tomu ze správního a soudního spisu vyplynulo, že stěžovatel dne 31. 3. 2005
požádal o udělení azylu. V žádosti uvedl, že do České republiky přijel v září 2004,
aby se vyhnul čínskému zákonu pro plánované rodičovství; o azyl žádá,
aby si zde zlegalizoval pobyt. Poukázal na to, že by chtěl mít s manželkou další dítě,
avšak to v Číně bez povolení a poplatku není možné. Už když se jim narodilo první dítě,
musel zaplatit 3000 RMB, protože neměli povolení. Z protokolu o pohovoru k žádosti
o udělení azylu vedeném dne 7. 4. 2005 vyplynulo, že uvedenou pokutu stěžovatel zaplatil
proto, že se dítě narodilo ještě před svatbou. Dále při tomto pohovoru potvrdil, že z Číny
odešel kvůli tzv. politice jednoho dítěte, která je tam uplatňována. Tuto skutečnost
se dozvěděl od úředníka, u něhož byl zaregistrovat svůj sňatek. Také se dozvěděl,
že za porušení tohoto zákazu se platí pokuta 50-80 tisíc RMB. K dotazu žalovaného uvedl,
že svoji situaci nijak neřešil, o pomoc se nikam neobrátil a ani se nesnažil zjistit, zda je možné
snížení, případně odpuštění pokuty. Rovněž uvedl, že jeho manželka byla nucena podrobit
se potratu. Stěžovatel proto odjel do České republiky a manželka měla přijet za ním poté,
co by zde vytvořil podmínky pro rodinu. K dotazu žalovaného, proč o azyl nepožádal
ihned po svém příjezdu, odpověděl, že o této možnosti nevěděl; dozvěděl se o ní až v březnu
2005. O azyl žádá proto, aby se vyhnul potížím s českou policií a aby si zde zlegalizoval
pobyt. Součástí správního spisu je i rozhodnutí Policie ČR ze dne 5. 2. 2005, kterým bylo
stěžovateli uloženo správní vyhoštění s dobou platnosti 5 let. Žalovaný pak stěžovateli azyl
neudělil z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
o azylu a rozhodl, že se na něho nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného
zákona.
Stěžovatel namítá, že se krajský soud řádně nezabýval možností udělení
humanitárního azylu. S touto námitkou však nemůže Nejvyšší správní soud souhlasit.
Jak totiž vyplynulo ze soudního spisu, stěžovatel v žalobě ze dne 27. 4. 2005, toliko vyjádřil
svoji domněnku, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu. Krajský
soud, který je oprávněn - až na zákonné výjimky - přezkoumávat napadené správní rozhodnutí
pouze v mezích žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.), k této stěžovatelově námitce
v napadeném rozsudku poukázal na nenárokový charakter humanitárního azylu a na to,
že rozhodování o něm je v kompetenci žalovaného. Rovněž vyslovil názor, že stěžovatel
během správního řízení žádné důvody hodné zvláštního zřetele neuvedl a že je rozhodnutí
žalovaného zcela v souladu se zákonem. Z uvedeného je zřejmé, že se krajský soud
stěžovatelovou námitkou dostatečně zabýval.
Domnívá-li se stěžovatel, že se krajský soud nezabýval tím, zda žalovaný postupoval
v řízení v souladu s právními předpisy a vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci,
nelze s ním souhlasit. Jak již Nejvyšší správní soud opakovaně uvedl ve svých rozhodnutích,
žalobní body musí podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. obsahovat jak skutkové, tak i právní
důvody, pro které žalobce považuje napadené správní rozhodnutí za nezákonné
nebo za nicotné. Žalobním bodem však není uvedení ustanovení správního řádu, které měl
žalovaný porušit. (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2004,
č. j. 6 Azs 22/2004 - 42, dostupný na www.nssoud.cz). Krajský soud je pak v rámci soudního
přezkumu povinen zabývat se pouze těmi žalobními body, které jsou dostatečně konkrétní.
V daném případě stěžovatel v žalobě k údajnému pochybení žalovaného pouze citoval
zákonná ustanovení, která považoval za porušená, avšak tato porušení žádným způsobem
nekonkretizoval. Skutkovými tvrzeními totiž nekonkretizoval namítaná porušení procesních
předpisů, nýbrž tvrzenou nezákonnost rozhodnutí o neudělení azylu. Krajský soud
však v daném případě - nad rámec zákonné povinnosti, avšak zcela bez vlivu na věcnou
správnost rozhodnutí - obecně přezkoumal i tyto nekonkrétní námitky a žádné porušení
procesních předpisů neshledal. Důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. neobstojí.
Pokud se stěžovatel domnívá, že mu mělo být podrobněji vysvětleno,
proč jím uvedené důvody pro udělení humanitárního azylu nepostačují, opět s ním nelze
souhlasit. Je sice pravdou, že odůvodnění rozhodnutí žalovaného, v části týkající se neudělení
azylu z humanitárního důvodu, je poměrně stručné, avšak v daném případě dostatečné.
V řízení o udělení azylu je totiž rozhodující pro posouzení naplnění zákonných podmínek,
ale i pro rozsah dokazování, uvedení důvodů žadatelem v žádosti, při pohovoru, nebo v jiných
podáních učiněných do vydání rozhodnutí. Je to žadatel, který se domáhá udělení azylu,
který tvrdí určité skutečnosti, na jejichž základě by mu mělo být vyhověno. V daném případě
stěžovatel žádné mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele nesdělil, navíc o azyl požádal
až po osmi měsících pobytu v České republice a jeho žádost byla přímým důsledkem toho,
že mu bylo uděleno správní vyhoštění. Za této situace pak nebylo stručnější odůvodnění
ve správním rozhodnutí na závadu. Nejvyšší správní soud tak nezjistil ani naplnění kasačního
důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Svoji poslední námitkou stěžovatel nesouhlasí s neudělením azylu podle §14 zákona
o azylu a domnívá se, že krajský soud měl rozhodnutí žalovaného zrušit, neboť stěžovatel
splňuje podmínky pro udělení humanitárního azylu. Ani tentokrát s ním však není možné
souhlasit. Jak již totiž uvedl zdejší soud ve svém rozsudku ze dne 15. 10. 2003,
sp. zn. 3 Azs 12/2003, (dostupný na www.nssoud.cz): „Na udělení azylu z humanitárního
důvodu podle §14 zákona o azylu, nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm
rozhoduje na základě správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud
pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů
(§78 odst. 1 s. ř. s.).“ Ustanovení §14 zákona o azylu tak umožňuje udělení azylu za situace,
kdy v řízení nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12, a to v případě hodném
zvláštního zřetele. Jak vyplývá z citovaného ustanovení, míra správního uvážení správního
orgánu je tedy poměrně široká. Přitom prostor soudního přezkumu správních rozhodnutí
u přiznání či nepřiznání humanitárního azylu je v souladu s uvedeným rozhodnutím
Nejvyššího správního soudu naopak omezen, což však jistě ani ve vzájemné kombinaci
neznamená, že by přiznávání humanitárního azylu mohlo být určováno pouhou libovůlí
správního orgánu.
Ve svém rozsudku ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 8/2004, (dostupný
na www.nssoud.cz) pak Nejvyšší správní soud doplnil: „Smysl institutu humanitárního azylu
lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích,
na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení
§12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout.
Zatímco tak v jiných právních předpisech reaguje zákonodárce na skutečnost, že není schopen
předpokládat všechny situace, v nichž je určitý postup – zde poskytnutí azylu – vhodný
či dokonce nutný, typicky demonstrativními výčty za účelem odstranění či alespoň zmírnění
tvrdostí; v zákoně o azylu zvolil kombinaci dvou ustanovení obsahujících výčty taxativní
a jednoho ustanovení umožňujícího pohledem humanitárních hledisek řešit situace
nezahrnutelné pod předchozí dvě ustanovení. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen
na varianty, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody
udělování humanitárního azylu – sem lze příkladmo zařadit například udělování
humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným,
nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou,
ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory – ale i na situace, jež předvídané
či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem
libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu.“
Aplikuje-li soud výše řečené na konkrétní situaci stěžovatele, dospívá k závěru,
že osobní situace stěžovatele, tak jak byla zjištěna žalovaným a přezkoumána krajským
soudem, není natolik zjevně a nesnesitelně tíživá, že by bylo možno hovořit o tom,
že by nepřiznání humanitárního azylu bylo způsobeno zjevnou libovůlí žalovaného. Nebyla-li
pak zjištěna na straně žalovaného libovůle, postupoval krajský soud zcela správně,
když ve svém přezkumu do správního uvážení žalovaného o samotné otázce, zda byly
v případě stěžovatele dány důvody hodné zvláštního zřetele, dále nezasahoval. Úkolem soudu
ve správním soudnictví totiž obecně je přezkum pohledem zákonnosti, přičemž volné uvážení
při rozhodování o udělení azylu z humanitárních důvodů podle okolností konkrétní věci
je vyhrazeno toliko žalovanému. Důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. tak rovněž neobstojí.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2006
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu