ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.274.2005
sp. zn. 2 Azs 274/2005 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: L. A. H.,
zastoupené Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou se sídlem nám. I. P. Pavlova 3, Praha 2,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7,
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2005,
sp. zn. 3 Az 5/2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 6. 4. 2005,
č. j. OAM-560/VL-07-ZA09-2005. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl žádost stěžovatelky
o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. a) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“), tzn. nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení,
vady správního řízení a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Pochybení soudu spatřuje
stěžovatelka v tom, že nebyla řádně vyhodnocena otázka případného naplnění podmínek
pro udělení azylu podle ustanovení §14 zákona č. 325/1999 Sb. Stěžovatelka
sice nezpochybňuje skutečnost, že uvedení výhradně ekonomických důvodů v žádosti o azyl
nezakládá důvod pro jeho udělení, nicméně je nutno vždy zároveň zvážit,
zda tyto ekonomické důvody nemohou být posouzeny jako důvody humanitární. Toto uvážení
správního orgánu je nutno podrobit soudnímu přezkumu, a to zejména s přihlédnutím
ke skutečnosti, že životní situace v Číně je velmi špatná.
Proto stěžovatelka navrhuje zrušit napadený rozsudek městského soudu a zároveň
požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření odkazuje na obsah správního spisu a navrhuje, aby byla
kasační stížnost odmítnuta, neboť se neopírá o kasační důvody zakotvené v ustanovení
§103 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku městského soudu režimem pobytu za úč elem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud z obsahu správního a soudního spisu zjistil, že v průběhu
správního řízení (viz žádost o udělení azylu ze dne 16. 3. 2005, protokol o pohovoru ze dne
4. 4. 2005) stěžovatelka setrvale uváděla, že důvodem jejího odchodu ze země původu byly
ekonomické a sociální důvody, jelikož zemřel její manžel a musela se starat o dceru a matku.
Protože nemá vzdělání, nemohla si ani najít práci a měla dluhy. Do České republiky
přicestovala již v srpnu 2001 a o azyl požádala z důvodu nutnosti legalizace pobytu zde.
Uvedla rovněž, že se státními orgány v zemi původu nikdy neměla žádné problémy a nebyla
ani nikterak politicky aktivní.
Žalovaný ve shora citovaného rozhodnutí dospěl k závěru, že stěžovatelka uváděla
skutečnosti svědčící o tom, že v zemi původu měla pouze ekonomické potíže [§16 odst. 1
písm. a) zákona č. 325/1999 Sb.]. Za této situace již neposuzoval splnění podmínek
pro udělení azylu pro udělení humanitárního azylu dle ustanovení §14 cit. zákona,
neboť aplikace tohoto ustanovení se váže na ustanovení §12 stejného zákona,
které však v daném případě nebylo užito.
Ke shodnému právnímu závěru dospěl v napadeném rozsudku městský soud.
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že podle jeho ustálené judikatury
(viz např. rozsudek ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003) „na udělení azylu
z humanitárního důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona
č. 2/2002 Sb., nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě
správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu,
a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů (§78 odst. 1 s. ř. s.).“ Míra
správního uvážení správního orgánu je tedy za situace, kdy se ustanovení §14 zákona o azylu
omezuje při určení důvodů, pro něž je možné humanitární azyl udělit, na konstatování,
že se jedná o důvody hodné zvláštního zřetele; poměrně široká. Přitom prostor soudního
přezkumu správních rozhodnutí u přiznání či nepřiznání humanitárního azylu je v souladu
s citovaným judikátem naopak omezen, což však jistě ani ve vzájemné kombinaci n eznamená,
že by přiznávání humanitárního azylu mohlo být určováno pouhou libovůlí správního orgánu.
V daném případě je nicméně nutno dále zdůraznit, že stěžovatelka nikterak
argumentačně nezpochybnila správnost vyhodnocení její věci jakožto žádosti motivované
toliko ekonomickými důvody podle ustanovení §16 odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999.
Pouze namítá, že tyto ekonomické důvody svojí podstatou měly být nazírány též jako důvody
pro udělení humanitárního azylu. K tomu je však pro stručnost vhodné odkázat na ustálenou
judikaturu zdejšího soudu, podle níž „výroky o neudělení azylu podle §13 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb. jsou podmíněny negativním rozhodnutím podle §12 téhož zákona. Nejedná
se tedy o samostatné výroky, neboť se jimi deklaruje neexistence důvodů pro udělení azylu
jen za předpokladu, že nejsou splněny podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona
č. 325/1999 Sb.“ (viz např. rozsudek ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 7 Azs 138/2005).
Nutno dodat, že právní názor žalovaného a městského soudu, proti němuž brojí podstata
kasační stížnosti, se nachází zcela v souladu s touto konstantní judikaturou, od níž Nejvyšší
správní soud neshledal žádný racionální důvod se v této konkrétní věci jakkoliv odchýlit.
Jak totiž zdejší soud uvedl již dříve (rozsudek ze dne 11. 3. 2004,
sp. zn. 2 Azs 8/2004), „smysl institutu humanitárního azylu podle §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl
poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními
výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl
neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly
předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního
azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí
postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory),
ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce
je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně
zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že právní názor obsažený v napadeném rozsudku
městského soudu je v souladu se zákonem a s ohledem na shora popsanou souvztažnost
výroku o udělení azylu podle ustanovení §12 a udělení humanitárního azylu dle ustanovení
§14 zákona č. 325/1999 Sb. tento rozsudek nelze považovat ani za nepřezkoumatelný.
K tvrzeným vadám správního řízení Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatelka nikterak
nekonkretizuje, jakých vad se měl žalovaný v řízení dopustit, když toliko namítá, že žalovaný
dostatečně nezdůvodnil své závěry. S tímto názorem se soud neztotožňuje, a to zejména proto,
že žádost o udělení azylu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná ze shora popsaných důvodů
a podstatu tohoto rozhodnutí (tzn. skutečnost, že o azyl požádala jen z ekonomických motivů)
stěžovatelka nikterak nezpochybnila. Je proto třeba připomenout, že kasační stížnost
představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních veřejných práv, nemůže
však být vykládána jako nástroj, zaručující úspěch ve správním a soudním řízení pro případ
pouhého nesouhlasu stěžovatelky s jeho výsledkem.
Ze všech shora uvedených příčin Nejvyšší správní soud v daném případě nezjistil
naplnění namítaných důvodů kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b),
d) s. ř. s., dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu