ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.41.2005
sp. zn. 2 Azs 41/2005 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: V. P.,
zastoupený advokátem Mgr. Richardem Frommerem se sídlem tř. Svobody 31, Olomouc,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2004,
sp. zn. 24 Az 231/2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 21. 3. 2004,
č. j. OAM-664/VL-10-17-2004, o neudělení azylu pro nesplnění podmínek podle §12,
§13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), když namítá,
že krajský soud vyhodnotil chybně dikci zákona o azylu.
Stěžovatel se v kasační stížnosti omezuje na to, že označuje rozhodnutí krajského
soudu za nesprávné a vytýká rozsudku, že z jeho životní situace dovodil, že nemá nárok
na udělení azylu. V doplnění kasační stížnosti pak dodává, že udělování humanitárního azylu
je v zákoně o azylu koncipováno natolik obecně, že měl soud zvážit, zda na jeho situaci
nemělo být pohlíženo právě z hlediska poskytování humanitárního azylu. Na Ukrajině by byl
odsouzen k živoření na hranici bídy bez možnosti uživit rodin u lidsky důstojným způsobem.
Za to podle stěžovatele může ukrajinská vláda.
Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušit napadený rozsudek krajského soudu
a žádá, aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost podané kasační stížnosti a domnívá
se, že jeho rozhodnutí i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právem.
K tvrzením stěžovatele pak odkazuje na názor Nejvyššího správního soudu obsažený
v jeho rozsudku ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 5 Azs 37/2003, podle nějž je poskytnutí azylu
specifickým důvodem pro povolení pobytu na území ČR a nelze je zaměňovat s jinými
legálními formami pobytu cizinců, jež jsou upraveny v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců. Kromě toho žalovaný upozorňuje na chybné označení spisové značky rozsudku
krajského soudu v kasační stížnosti. Z těchto důvodů žalovaný navrhuje posuzovanou kasační
stížnost zamítnout pro nedůvodnost.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 20. 2. 2004 na základě žádosti, v níž bylo
jako důvod žádosti o azyl uvedeno, že stěžovatel odjel do ČR za prací v červnu 2000.
Oženil se zde, poté rozvedl a chtěl se znovu oženit s novou přítelkyní a o azyl žádal,
aby zde legalizoval svůj pobyt. Totéž vyplývá i z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu
na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 5. 3. 2004. V tomto pohovoru také stěžovatel
doplnil, že na Ukrajině nemohl sehnat trvalou práci, navíc mu byla málokdy spolehlivě
vyplácena mzda, proto odešel do ČR. Zde měl trvalý pobyt díky svému manželství s bývalou
ženou, ale poté, co se s ní rozvedl, žil zde již nelegálně, což mu znemožňovalo založit rodinu
s novou přítelkyní. Proto usiloval o legalizaci pobytu.
Žalovaný se rozhodl stěžovateli azyl neudělit svým výše označeným rozhodnutím
ze dne 21. 3. 2004, neboť neshledal důvody pro jeho udělení podle §12 zákona o azylu.
Žalovaný v tomto rozhodnutí uvedl, že důvodem žádosti o udělení azylu byly v tomto případě
ekonomické problémy stěžovatele a snaha legalizovat si pobyt v ČR, naopak nebylo shledáno,
že by byl stěžovatel ve své zemi původu pronásledován ve smyslu §12 zákona o azylu.
Stěžovatel se nijak politicky neangažoval a ekonomické potíže, které jej v zemi původu
postihly, dopadaly v obdobné intenzitě obecně na obyvatele Ukrajiny. Pokud si chtěl
stěžovatel legalizovat pobyt, aby se zde mohl oženit, měl k tomu využít nástrojů zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Dále žalovaný neshledal ani podmínky umožňující udělení
azylu podle §13 a po posouzení jeho osobní situace a poměrů v zemi jeho státní příslušnosti
mu neudělil ani humanitární azyl podle §14 zákona o azylu. Nebyla shledána ani přítomnost
překážky vycestování, přičemž při posouzení následků návratu stěžovatele zpět do země
původu vyšel žalovaný z informací Ministerstva zahraničních věcí ČR z roku 2003.
Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu
v Ostravě. Zde uvedl, že žalovaný nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a neposoudil
dostatečně jeho nepříznivou osobní situaci, jak mu ukládá §3 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb.,
správního řádu. Dále vytkl žalovanému, že mu neudělil humanitární azyl podle §14 zákona
o azylu, pro jehož udělení jej kvalifikovalo to, že si zvykl během svého pobytu na českou
společnost, ovládl český jazyk a chtěl se zde usadit a založit rodinu. Konečně u sebe shledával
důvody podle §91 zákona o azylu, neboť v případě návratu na Ukrajinu by musel podat
vysvětlení ohledně své žádosti o azyl v ČR a byl by vystaven perzekuci a šikaně ze strany
státních orgánů.
O této žalobě rozhodl krajský soud svým shora označeným rozsudkem,
kterým tuto žalobu zamítl jako nedůvodnou. I krajský soud shledal, že si chtěl stěžovatel
žádostí o azyl legalizovat pobyt v ČR. K udělování humanitárního azylu podle §14 zákona
o azylu uvedl, že záleží na žalovaném, jak vyloží neurčitý právní pojem „případ hodný
zvláštního zřetele“ a jak na konkrétní situaci aplikuje své správní uvážení. Stěžovatel
během správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo třeba zvažovat
aplikaci ustanovení §14 zákona o azylu. Správně se žalovaný vypořádal i s otázkou překážky
vycestování. Někteří neúspěšní žadatelé o azyl byli sice po návratu na Ukrajinu vystaveni
určité administrativní šikaně ze strany ukrajinských orgánů, nelze však tvrdit, že by byla
odůvodněna jejich žádostí o azyl, ale spíše jejich pochybnými ekonomickými aktivitami.
Krajský soud neshledal ani porušení správního řádu vzhledem k tomu, že stěžovatel
ve správním řízení uváděl pouze skutečnosti nesouvisející s důvody pro udělení azylu,
tomu odpovídal i rozsah zjišťování podkladů pro spolehlivé zjištění skutkového stavu
a krajský soud označil rozsah tohoto zjišťování za zcela dostatečný. Tento rozsudek napadl
stěžovatel nyní posuzovanou kasační stížností.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Stěžovatelova komplexní stížnostní námitka spočívá v tvrzení, že mělo v jeho případě
být krajským soudem důkladněji přezkoumáno, zda u něj nebyly dány důvody k udělení
humanitárního azylu. Tuto námitku je třeba odmítnout s poukazem na setrvalou správní
judikaturu. Tak v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003,
sp. zn. 3 Azs 12/2003 (nepublikováno), bylo uvedeno: „Na udělení azylu z humanitárního
důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.,
nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního
uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska
dodržení příslušných procesních předpisů (§78 odst. 1 s. ř. s.).“ Míra správního uvážení
správního orgánu je tedy za situace, kdy se ustanovení §14 zákona o azylu omezuje při určení
důvodů, pro něž je možné humanitární azyl udělit, na konstatování, že se jedná o důvody
hodné zvláštního zřetele; poměrně široká. Přitom prostor soudního přezkumu správních
rozhodnutí u přiznání či nepřiznání humanitárního azylu je v souladu s citovaným judikátem
naopak omezen, což však jistě ani ve vzájemné kombinaci neznamená, že by přiznávání
humanitárního azylu mohlo být určováno pouhou libovůlí správního orgánu.
Ve svém rozsudku ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 8/2004 (nepublikováno),
pak Nejvyšší správní soud doplnil: „Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat
v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích,
na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení
§12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout.
Zatímco tak v jiných právních předpisech reaguje zákonodárce na skutečnost, že není schopen
předpokládat všechny situace, v nichž je určitý postup - zde poskytnutí azylu - vhodný
či dokonce nutný, typicky demonstrativními výčty za účelem odstranění či alespoň zmírnění
tvrdostí; v zákoně o azylu zvolil kombinaci dvou ustanovení obsahujících výčty taxativní
a jednoho ustanovení umožňujícího pohledem humanitárních hledisek řešit situace
nezahrnutelné pod předchozí dvě ustanovení. Správní orgán díky tomu může zareagovat
nejen na varianty, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody
udělování humanitárního azylu - sem lze příkladmo zařadit například udělování
humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným;
nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou,
ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory - ale i na situace, jež předvídané
či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem
libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu.“
Aplikuje-li soud výše řečené na konkrétní situaci stěžovatele, dospívá k závěru,
že v těch limitech, kde soudní přezkum neudělení humanitárního azylu proveden být měl,
byl krajským soudem proveden řádně a v přiměřeném rozsahu. Ani krajský soud, ani Nejvyšší
správní soud jistě nepopírají, že osobní situace stěžovatele, tak jak byla zjištěna žalovaným
a přezkoumána krajským soudem, může být tíživá, zvláště z hlediska jeho ekonomické situace
v zemi původu a jeho citových závazků v ČR. Na straně druhé však není patrně natolik
zjevně a nesnesitelně tíživá, že by bylo možno hovořit o tom, že by nepřiznání humanitárního
azylu bylo způsobeno zjevnou libovůlí žalovaného. Nebyla-li pak zjištěna na straně
žalovaného libovůle, postupoval krajský soud zcela správně, když ve svém přezkumu
do správního uvážení žalovaného o samotné otázce, zda byly v případě stěžovatele dány
důvody hodné zvláštního zřetele, dále nezasahoval. Úkolem soudu ve správním soudnictví
totiž obecně je přezkum pohledem zákonnosti, byť v takzvané plné jurisdikci, a volné uvážení
při rozhodování o udělení azylu z humanitárních důvodů podle okolností konkrétní věci
je vyhrazeno toliko žalovanému.
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal naplnění
namítaného důvodu kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
neboť - jak vyplývá ze shora uvedeného - v souzené věci nebylo shledáno, že by krajský soud
nesprávně posoudil právní otázku, jak mu implicitně vytýká stěžovatel.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační
stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu