ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.43.2005
sp. zn. 2 Azs 43/2005 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: R. M. M.,
zastoupený advokátem JUDr. Milanem Hulíkem, se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2004,
sp. zn. 47 Az 1104/2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti
shora označenému rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho
žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 4. 11. 2003,
č. j. OAM-567/LE-13-VL-02-2002, o neudělení azylu podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a namítá tak vady
v řízení před krajským soudem, které mají za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Stěžovatel vytýká krajskému soudu, že se zcela nedůvodně spokojil s formálními
zárukami ukrajinské ústavy, přecenil jejich skutečnou kvalitu. Stěžovatel nachází v otázce
formálních právních záruk na Ukrajině paralelu s komunistickým režimem v bývalém
Československu. Žalovaný i krajský soud také bagatelizovali stěžovatelovy ekonomické
potíže, jež však byly provázeny i hrozícím nebezpečím politického a trestního rázu.
Stěžovatel poukazuje na případy osob, jež byly na Ukrajině postiženy za svou žádost o azyl
v jiné zemi. Konečně pak zmiňuje, že krajský soud podcenil humanitární aspekt jeho žádosti
o azyl spočívající v jeho snaze, aby mohl pečovat o svou matku, k níž má biologicky blíže
než její manžel a je jí takovou péčí i povinován. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušit
napadený rozsudek krajského soudu.
Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že stěžovatel ve skutečnosti nezmiňuje v kasační
stížnosti žádnou vadu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a že ji směřuje svými zmínkami
o ekonomických těžkostech v zemi původu a snaze starat se o nemocnou matku provdanou
v ČR spíše jen proti důvodům rozhodnutí krajského soudu, a proto ji navrhuje odmítnout
podle §104 odst. 2 s. ř. s.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 4. 4. 2002 na základě stěžovatelovy žádosti
o azyl, v níž je jako důvod žádosti o azyl uvedeno, že o azyl žádá kvůli rodinným problémům,
konkrétně proto, že se chce postarat o svou matku, jež prodělala těžkou operaci, je v ČR
provdána a bydlí zde. Navíc v ČR žije i jeho manželka, má zde tedy celou rodinu. V pohovoru
k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 5. 6. 2002 stěžovatel uvedl,
že roce 1995 navštívil ČR jako turista, poté sem občas jezdil za svou matkou a v roce 2001
sem přijel se svou manželkou natrvalo, aby zde podporoval svou matku a pracoval.
Na Ukrajině nikdy nepracoval, neboť neměl praxi, takže byl pro ukrajinské zaměstnavatele
nezajímavý. V únoru 2002 mu vypršelo vízum a v březnu ho zadržela cizinecká policie,
a proto požádal o azyl. V případě návratu na Ukrajinu se bál, že by jej mohli zavřít,
protože se dlouho nacházel na území jiného státu. Navíc na Ukrajině nikoho neměl,
naopak v ČR se chtěl starat o svou nemocnou matku, jež je na něm velmi závislá.
Žalovaný se rozhodl azyl neudělit svým výše označeným rozhodnutím ze dne
4. 11. 2003, neboť neshledal důvody pro jeho udělení podle §12 zákona o azylu. Žalovaný
v tomto rozhodnutí uvedl, že stěžovatelovy potíže se sháněním zaměstnání byly důsledkem
nepříznivého stavu ukrajinské ekonomiky, jehož projevy postihují více či méně i ostatní
obyvatele této země. Udělování azylu ovšem nemůže být prostředkem k řešení ekonomických
obtíží. Stěžovatel chtěl prostřednictvím azylového řízení pouze legalizovat svůj pobyt v ČR.
Dále žalovaný nekonstatoval ani podmínky umožňující udělení azylu podle §13 a §14
zákona o azylu a nebyla shledána ani přítomnost překážky vycestování, přičemž žalovaný
vycházel ze Zprávy Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv na Ukrajině
za rok 2001 a z informací Ministerstva zahraničních věcí ČR.
Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu
v Praze, kde uvedl, že se nemá na Ukrajině kam vrátit, neboť dům mu spadl vlivem povodní
a od známých ví, že pokud se vrátí, chystá se jej policie zatknout. Poukázal také na to,
že má v ČR trvalý pobyt jeho matka, které po infarktu pomáhá, navíc její trvalý pobyt
jej podle jeho názoru kvalifikuje pro udělení azylu podle §13 zákona o azylu.
Tuto žalobu krajský soud zamítl svým výše označeným rozsudkem napadeným touto
kasační stížností. V tomto rozsudku krajský soud uvedl, že ekonomické problémy, které
postihují ukrajinské obyvatelstvo jako celek, a problémy s nemocnou matkou nelze podřadit
pod důvody udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Upozornil jej také, že jeho matka není
osobou, které by byl udělen azyl, a proto stěžovatel nemá nárok na udělení azylu podle
§13 zákona o azylu. Neshledal důvodnými ani stěžovatelovy obavy z případného návratu
na Ukrajinu. Ze všech těchto důvodů krajský soud tuto žalobu zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhuje, aby byla stěžovatelova kasační stížnost
odmítnuta, když směřuje jen proti důvodům rozhodnutí krajského soudu, a odkazuje přitom
na ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. S takovým výkladem tohoto ustanovení se ovšem zdejší
soud neztotožňuje. Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 8. 1. 2004,
sp. zn. 2 Afs 7/2003 (publ. pod č. 161/2004 Sb. NSS): „Je-li v kasační stížnosti uvedeno,
jaké konkrétní vady v řízení či v úsudku se měl soud dopustit a z čeho je stěžovatel dovozuje,
kasační stížnost obstojí. Přitom argumentace proti právnímu posouzení jistě musí vycházet
z důvodů napadeného rozsudku; hodnotí-li stěžovatel v takovém případě důvody rozsudku,
neznamená to, že se jedná o kasační stížnost nepřípustnou podle §104 odst. 2 s. ř. s.“
Tento názor plně dopadá i na nyní posuzovaný případ, takže i zde je nutno mít za to,
že stěžovatelova kasační stížnost nemá být odmítnuta, jak navrhuje žalovaný,
ale přezkoumána po věcné stránce.
Stěžovatel nejprve poukazuje na to, že žalovaný a krajský soud nedostatečně
zohlednili v jeho věci humanitární aspekt spočívající v tom, že se v ČR stará
o svou nemocnou matku. Takovou námitku směřuje proti neposkyt nutí humanitárního azylu
podle §14 zákona o azylu, ovšem vzhledem k tomu, že ji vůbec neuplatnil ve své žalobě,
nemůže ji Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti přezkoumat. Na tuto námitku
totiž plně dopadá ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s., podle nějž kasační stížnost není přípustná,
opírá-li se o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. K tomuto závěru směřuje i rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 1 Azs 34/2004 (publ. pod č. 419/2004 Sb. NSS):
„Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. in fine brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti
uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné.“ Nad tento
rámec zdejší soud pouze připomíná, že v souladu s jeho konstantní judikaturou jsou meze
soudního přezkumu poměrně velmi úzké. Tak v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003, bylo uvedeno: „Na udělení azylu z humanitárního
důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nemá
žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení;
jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení
příslušných procesních předpisů (§78 odst. 1 s. ř. s.).“ Míra správního uvážení správního
orgánu je tedy za situace, kdy se ustanovení §14 zákona o azylu omezuje při určení důvodů,
pro něž je možné humanitární azyl udělit, na konstatování, že se jedná o důvody hodné
zvláštního zřetele; poměrně široká. Přitom prostor soudního přezkumu správních rozhodnutí
u přiznání či nepřiznání humanitárního azylu je v souladu s citovaným judikátem naopak
omezen, což však jistě ani ve vzájemné kombinaci neznamená, že by přiznávání
humanitárního azylu mohlo být určováno pouhou libovůlí správního orgánu.
Dále stěžovatel krajskému soudu a žalovanému vytýká, že bagatelizovali jeho
ekonomické potíže v zemi původu, které ovšem v jeho případě měly již i politický a trestní
ráz, vzhledem k hrozbě, že by mohl být po návratu na Ukrajinu postižen za svou žádost o azyl
v ČR. V této otázce je možno plně odkázat na rozsudek krajského soudu, tedy připomenout
jeho stanovisko, že jak vyplývá z výše uvedených zdrojů informací o stavu dodržování
lidských práv na Ukrajině, byli někteří neúspěšní žadatelé o azyl sice po návratu na Ukrajinu
vystaveni určité administrativní šikaně ze strany ukrajinských orgánů, nelze však tvrd it,
že by byla odůvodněna jejich žádostí o azyl, ale spíše jejich pochybnými ekonomickými
aktivitami.
Nezbývá tedy než uzavřít, že i Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s vůdčími názory
obsaženými v rozhodnutí žalovaného a následně i v napadeném rozsudku krajského soudu,
tedy s tím, že u stěžovatele nebyly přítomny důvody pro přiznání azylu pro některý z důvodů
obsažených v §12 zákona o azylu, ani pro vyslovení překážky vycestování
podle jeho §91. Stěžovatelova žádost o azyl je evidentně motivována jedině snahou
legalizovat pobyt v ČR, jak o tom svědčí důvody uváděné při pohovoru se žalovaným.
Jak vyplývá ze všech zde uvedených závěrů, patří stěžovatel do mocné skupiny
cizinců toužících pobývat v ČR z víceméně soukromých pohnutek, tedy osob spadajících
do režimu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ovšem nesplňujících relativně tvrdší
podmínky tohoto zákona, a proto se uchylujících spíše pod imaginární ochranu zákona
o azylu. Vzniká tak jakási disparita mezi těmito dvěma zákony v otázce přístupnosti
pro jednotlivé cizince, z níž plyne nevhodná nerovnováha ve struktuře cizinců,
kteří se do řízení podle těchto dvou zákonů zapojují, přičemž tato nerovnováha neúměrně
zatěžuje právě řízení azylové. Vzhledem k nemalému počtu lidí pocházejících z Ukrajiny
a jsoucích v podobné životní a následně i právní situaci jako stěžovatel, nezbývá
než předpokládat, že nedávné vnitropolitické změny na Ukrajině způsobí vychýlení
této nerovnováhy zpět k ekvilibriu, v němž se do režimů obou těchto zákonů budou dostávat
ve větší míře ti, kteří do nich skutečně patří.
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal vady v řízení
před krajským soudem, které by měly za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud dospěl
po přezkoumání kasační stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu