ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.90.2005
sp. zn. 2 Azs 90/2005 - 83
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce:
O. Y., zastoupen JUDr. Jiřím Rafajem, advokátem se sídlem Brno, Cejl 12/14, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
22. 12. 2004, č. j. 55 Az 677/2003 - 54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 28. 4. 2003, č. j. OAM-10947/VL-19-ZA08-2001.
Tímto rozhodnutím mu nebyl udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu) a bylo vysloveno, že se na něho
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Rozsudek krajského soudu
vycházel ze skutečnosti, že žalobce nenaplnil žádnou ze zákonných podmínek pro udělení
azylu a že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného skutečného
stavu věci a bylo přesvědčivě odůvodněno.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatňuje důvody obsažené v §103 odst. 1
písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně
pak namítá, že správní orgán dostatečným způsobem nezohlednil situaci, která na Ukrajině
panuje. Stěžovatel totiž opakovaně vyjádřil obavu z toho, že mu na Ukrajině hrozí uvěznění
na základě vykonstruovaného obvinění a z toho plynoucí nelidské zacházení v ukrajinských
nápravných zařízeních, to vše z politických důvodů. Správní orgán pochybil, když shledal,
že stěžovatel nebyl na Ukrajině pronásledován, navíc když připustil provázanost mezi
vládními představiteli a organizovaným zločinem. Rovněž vyslovil domněnku, že na něho
měla být vztažena překážka vycestování podle §91 zákona o azylu a poukázal k tomu
na čl. 3 odst. 1 Ženevské úmluvy (pozn. soudu: stěžovatel má na mysli čl. 33, neboť
ten uvedenou problematiku řeší). Závěrem uvedl, že krajský soud nesprávně posoudil postup
správního orgánu z hlediska stěžovatelem v žalobě uplatněných vad správního řízení a navrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení; požádal také o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje rozsudek
krajského soudu i svoje rozhodnutí za vydaná v souladu se zákonem a odkázal na správní
spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatele. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozhodnutí krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel sice výslovně uvádí, že uplatňuje důvody obsažené v §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. - tvrzenou nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení a v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. - vady řízení před správním
orgánem spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to
mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval,
napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. Konkrétně však namítá pouze nezákonné
rozhodnutí; domnívá se totiž, že mu azyl měl být podle §12 zákona o azylu udělen, neboť byl
na Ukrajině pronásledován z politických důvodů a rovněž na něho měla být vztažena
překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Uvedený důvod tak je tvrzenou
nezákonností ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
K tomu ze správního spisu vyplynulo, že dne 9. 11. 2001 podal stěžovatel žádost
o udělení azylu, kterou odůvodnil tím, že ho na Ukrajině obtěžuje policie a neumožňuje mu
v klidu žít. Jednou se zúčastnil demonstrace proti politice prezidenta. Také byl ve vězení,
neboť ukradl v závodě, kde pracoval, součástku. Po návratu z vězení neměl kam jít, přišel
totiž o rodinu i dům. Při pohovoru dne 12. 2. 2002 uvedl, že na Ukrajině pracoval v továrně
na výrobu elektromotorů, ze které však byl propuštěn. Protože neměl za co žít, ukradl motor
do ledničky. Poté byl obviněn z krádeže a odsouzen ke dvěma letům vězení. Ve vězení měl
málo jídla a byl stále bit milicí. Rovněž nedostal advokáta, přestože o něho požádal v době
kdy ještě nebyl plnoletý. Po návratu z vězení mu byla nabídnuta práce pro milici, kterou však
odmítl; za to mu bylo kapitánem milice vyhrožováno uvězněním. Stěžovatel pověděl o svojí
situaci příteli, u kterého bydlel, a ten mu doporučil odjet do České republiky; sem také
stěžovatel 4. 4. 2000 přijel a půl roku zde pobýval. Poté se vrátil zpět na Ukrajinu, kde byl
zadržen a umístěn na 15 dní do cely předběžného zadržení za to, že odcestoval bez vědomí
milice. V březnu roku 2001 se stěžovatel zúčastnil protivládní demonstrace v Kyjevě,
na kterou v Užhorodě získával účastníky, a byl na dva dny zadržen. Po propuštění však byl
obviněn ze spoluúčasti na vraždě, kterou měl spáchat stěžovatelův přítel, u něhož bydlel.
Z vězení se stěžovateli podařilo utéct a přes Slovensko odcestoval do České republiky.
K dotazu žalovaného uvedl, že si na postup milice a situaci ve vězení nestěžoval, pouze
napsal třikrát dopis z vězení prezidentu K., ale bezvýsledně. Stěžovatel se obává, že v případě
návratu na Ukrajinu by byl obviněn z vraždy a pod nátlakem by se k ní také přiznal a byl by
odsouzen k 25 letům odnětí svobody, přestože byl v době jejího spáchání v České republice.
Závěrem pohovoru poukázal na to, že na Ukrajině došlo k určitým zlepšením ve vztahu
k demokratickým právům. Svoji žádost doplnil obsáhlým podáním, kde zevrubně popsal svůj
pobyt ve vězení na Ukrajině a některé další skutečnosti týkající se jeho soudního procesu a
kontaktů s milicí. Rozhodnutím ze dne 28. 4. 2003 žalovaný stěžovateli azyl neudělil a
vyslovil, že se na něho nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
V odůvodnění uvedl, že stěžovatelova výpověď k jeho účasti na demonstraci se v řadě
podstatných údajů liší a žalovaný ji tak považuje za nedůvěryhodnou. Pokud se stěžovatel
skutečně zúčastnil demonstrace, jednalo se o účast jednorázovou, která nebyla navázána
na veřejnou politickou aktivitu, jež by mohla ze stěžovatele učinit osobu politicky
nepohodlnou. Za nepravděpodobné označil žalovaný i stěžovatelovo tvrzení, že utekl z vězení
a poté legálně vycestoval z Ukrajiny. Účelovosti stěžovatelova tvrzení a žádosti o azyl
nasvědčuje i fakt, že v České republice již byl v roce 2000 a to za prací, a také skutečnost, že
o azyl požádal těsně před uplynutím platnosti jeho víza. S rozhodnutím byl stěžovatel řádně
seznámen v jazyce ruském a v zákonné lhůtě proti němu podal žalobu, kde namítal porušení
vyjmenovaných ustanovení správního řádu, jakož i §12 a §91 zákona o azylu a poukázal na
to že vystupoval proti politice prezidenta K.. Krajský soud jeho žalobu zamítl s tím, že
žalovaný rozhodl v souladu se zákonem.
Stěžovatel předně namítá, že mu měl být azyl podle §12 zákona o azylu udělen,
neboť mu na Ukrajině hrozí uvěznění na základě vykonstruovaného obvinění a z toho
plynoucí nelidské zacházení v ukrajinských nápravných zařízeních, to vše z politických
důvodů. Při hodnocení důvodnosti stěžovatelovy námitky Nejvyšší správní soud
vycházel z §12 zákona o azylu. Podle citovaného ustanovení se azyl cizinci udělí, bude-li
v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování politických
práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů ve státě, jehož občanství má. Stěžovatel v průběhu správního řízení i řízení před
soudem opakovaně sdělil, že měl problémy s milicí, a to po propuštění z výkonu trestu odnětí
svobody, který mu byl uložen za spáchání krádeže. Tyto potíže se prohloubily
po stěžovatelově účasti na protivládní demonstraci, kterou podle svých slov pomáhal
zorganizovat a dokonce na ní hovořil. Žalovaný však jeho tvrzení označil za rozporuplná
a účelová a azyl mu proto neudělil. V žalobě však stěžovatel závěr o účelovosti svého tvrzení
nijak nevyvrátil a ani nevysvětlil rozpory ve svých výpovědích. Naopak pouze zopakoval,
že vystupoval proti politice prezidenta K.. Nejvyšší správní soud za dané situace souhlasí se
žalovaným a krajským soudem, neboť v jednotlivých výpovědích stěžovatel nejen že uváděl
některé skutečnosti týkající se jeho účasti na demonstraci rozporně (např. počet řečníků), ale
sděloval i řadu informací, jejichž pravdivost vzbuzovala zcela oprávněné pochybnosti
(zejména získávání účastníků pro demonstraci v U., stěžovatelův útěk z vězení a následné
legální vycestování na Slovensko, přestože po něm bylo vyhlášeno pátrání). Uvedené rozpory
vytkl stěžovateli již žalovaný ve svém rozhodnutí, ale stěžovatel se k nim vůbec nevyjádřil,
přestože k tomu měl řadu příležitostí – mohl tak učinit v žalobě, jejím doplnění nebo jiném
podání učiněném během řízení před krajským soudem, které trvalo více než rok a půl. Nikoliv
nezanedbatelnou je rovněž skutečnost, že stěžovatel o azyl nepožádal ihned po příjezdu
do České republiky, ale až těsně před uplynutím platnosti jeho víza. Tato námitka tak
neobstojí.
Pokud jde o námitku, že se na stěžovatele vztahuje překážka vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu, tak ani s ní nelze souhlasit. Podle §91 odst. 1 zákona o azylu ukončit
pobyt nelze, pokud by byl cizinec nucen vycestovat do státu, kde je ohrožen jeho život nebo
svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro politické přesvědčení, nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského
či ponižujícího zacházení nebo trestu anebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného
konfliktu, nebo do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu
stanoví trest smrti, anebo jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České
republiky, nebo jestliže v zemi původu nebo v třetí zemi, ochotných přijmout nezletilou osobu
bez doprovodu, není po jejím příchodu k dispozici přiměřené přijetí a péče podle potřeb jejího
věku a stupně samostatnosti. Stěžovatel překážku vycestování spatřuje v nelidských
podmínkách, které panují v ukrajinských vězeních, kam by se po návratu dozajista
z politických důvodů dostal. Krajský soud se v napadeném rozsudku ztotožnil s názorem
žalovaného, že v případě stěžovatele není žádná z uvedených podmínek naplněna a není
možné tak překážku vycestování vyslovit.
Podmínky uvedené v §91 zákona o azylu, při jejichž splnění je dána překážka
vycestování, nejsou totožné s těmi, které jsou zkoumány z hlediska §12 zákona o azylu,
a soud se těmito podmínkami musí zabývat samostatně. Přitom tyto podmínky (tj. podmínky
pro vyslovení překážky vycestování) je třeba zkoumat vzhledem k současnosti, tedy k době
potenciálního návratu stěžovatele na Ukrajinu. K tomu se ostatně Nejvyšší správní soud již
vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 3. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 12/2004
(publ. pod č. 260/2004 Sb. NSS): „Podmínky pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, a překážky vycestování podle ustanovení §91 téhož zákona je nutno
posuzovat samostatně. Udělení azylu podle ustanovení §12 tohoto zákona je vázáno
na objektivní přítomnost pronásledování jako skutečnosti definované v §2 odst. 6 citovaného
zákona nebo na odůvodněný strach z této skutečnosti, a to v obou případech v době podání
žádosti o azyl, tedy zpravidla v době bezprostředně následující po odchodu ze země původu.
Překážka vycestování se naopak vztahuje k objektivním hrozbám po případném návratu
žadatele o azyl do země původu, tedy k částečně jiným skutečnostem nastávajícím v odlišném
čase.“ V daném případě tudíž nelze shledat, že by se na stěžovatele měla překážka
vycestování vztahovat, a to zejména s ohledem na skutečnost, že poslední politické změny
a celková předvídatelná proměna politického režimu i osob jej reprezentujících slibují
na Ukrajině celkové zlepšení ochrany lidských práv a zdokonalení a zefektivnění
vymahatelnosti práva v této zemi vůbec. Zejména u osob, jež byly pronásledovány bývalým
politickým režimem prezidenta K., lze patrně konstatovat značnou změnu v otázce
posuzování přítomnosti jevů podstatných pro shledání překážky vycestování a obsažených
ve výčtu v ustanovení §91 odst. 1 zákona o azylu. Obává-li se tak stěžovatel svého uvěznění
z politických důvodů, je s ohledem na uvedené změny jeho obava lichá. Nikoli
nezanedbatelnou se rovněž jeví skutečnost, že vražda, za kterou měl být stěžovatel neprávem
z politických důvodů stíhán, se stala v době, kdy se stěžovatel zdržoval v České republice.
Nejvyšší správní soud tudíž považuje za velice nepravděpodobné, že by za ni mohl být
odsouzen, neboť jeho pobyt v České republice lze pomocí cestovního pasu a víza snadno
dokázat. Naplnění žádného důvodu kasační stížnosti tak nebylo shledáno.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2006
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu