ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.93.2005
sp. zn. 2 Azs 93/2005 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyň: a) V. S.,
a b) nezl. V. S., obě zastoupeny advokátem JUDr. Ing. Jiřím Klavíkem se sídlem
Havlíčkova 99, Chrudim III., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
PP 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 53 Az 11/2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Ing. Jiřího Klavíka se u r č u je částkou 1075 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelky“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích,
kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“)
ze dne 25. 2. 2004, č. j. OAM-599/VL-20-08-2004, o zamítnutí jejich žádosti o azyl
jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatelky v kasační stížnosti uplatňují důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), čímž namítají
nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem v předchozím řízení.
Stěžovatelky uvádějí, že o azyl na území ČR požádaly z důvodu obavy o život, kvůli
ní se také bojí vrátit do své vlasti. Už v žádosti o udělení azylu ostatně prvá stěžovatelka
uvedla, že se jejímu manželovi něco v podnikání nepodařilo a že mu vznikl velký dluh.
Z těchto důvodů stěžovatelky navrhují zrušit napadený rozsudek krajského soudu
a zároveň žádají, aby byl jejich kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření pouze odkazuje na obsah správního spisu a uvádí,
že jeho rozhodnutí bylo plně v souladu se zákonem. Žalovaný tedy považuje podanou kasační
stížnost za nedůvodnou a navrhuje, aby byla zamítnuta. Zároveň navrhuje, aby nebylo
vyhověno žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 16. 2. 2004 na základě žádosti, v níž je jako
důvod žádosti o azyl uvedeno, že manžel prvé stěžovatelky podnikal v Rusku v oboru prodeje
dřeva, poté se mu v podnikání něco nepovedlo a dlužil 200 000 USD, které nedokázal
zaplatit. Věřitelé začali vyhrožovat jemu i prvé stěžovatelce, a to i smrtí jejich dítěte.
Proto v roce 2002 odjela celá rodina do ČR. V roce 2004 se chtěli vrátit, ale byli varováni, že
jim v Rusku stále hrozí nebezpečí. Totéž vyplývá i z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu
na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 20. 2. 2004. I z tohoto pohovoru vyplývá, že z Ruska
odešly obě stěžovatelky z obav před vyděrači, kteří jim vyhrožovali smrtí. Manžel prvé
stěžovatelky byl i fyzicky napaden a prvé stěžovatelce se dokonce snažili vyděrači vytrhnout
dítě z náručí. V ČR nepožádala prvá stěžovatelka hned o azyl, neboť se domnívala,
že se zde bude moci usadit a vydělávat. O azyl požádala až po zjištění, že se do Ruska nebude
moci vrátit. Se státními orgány neměla v Rusku žádné problémy.
Žalovaný předmětnou žádost o poskytnutí azylu zamítl svým výše označeným
rozhodnutím ze dne 25. 2. 2004 jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu, neboť shledal, že stěžovatelky neuváděly žádnou skutečnost svědčící o tom,
že by mohly být pronásledovány z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Žalovaný
v tomto zamítnutí uvedl, že pod důvody pronásledování podle tohoto ustanovení nelze
podřadit ani snahu vyhnout se jednání neznámých osob v důsledku dluhů manžela prvé
stěžovatelky, ani snahu legalizovat pobyt v ČR, aby zde mohly nadále zůstat. Jejich problémy
v zemi původu byly zapříčiněny výhradně jednáním soukromých osob, navíc v ČR pobývaly
již od roku 2002, takže jejich vstup do azylového řízení až v roce 2004 naznačuje účelovost
jednání prvé stěžovatelky. Dále žalovaný neshledal ani podmínky umožňující udělení azylu
podle §13 a §14 zákona o azylu.
Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podaly stěžovatelky žalobu ke Krajskému soudu
v Ostravě odůvodněnou obecnými výtkami proti nesplnění některých náležitostí azylového
řízení podle zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, a námitkou, že dle svého názoru
splňovaly podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, minimálně pro vztažení
překážky vycestování podle §91 tohoto zákona. Po následném návrhu prvé stěžovatelky
na přikázání věci Krajskému soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, byla tato věc
tomuto soudu přikázána.
Krajský soud poté tuto žalobu svým výše označeným rozsudkem zamítl, když uvedl,
že skutečnosti uváděné prvou stěžovatelkou nenasvědčují tomu, že by byla pronásledována
z některého z azylově relevantních důvodů. Problémy stěžovatelek jsou soukromého rázu,
navíc se prvá stěžovatelka ani nepokusila řešit své problémy se státními orgány své země
původu a nemožnost úspěšného řešení nebyla v řízení prokázána. Ze všech těchto důvodů
krajský soud posuzovanou žalobu zamítl výše označeným rozsudkem napadeným touto
kasační stížností.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové, pobočka v Pardubicích, v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů
(§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde jsou stěžovatelky chráněny před důsledky rozsudku
krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu
(cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží
dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje
cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor
cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost
uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí
o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelek žádný význam,
negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení.
Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je přijetí usnesení o odkladném účinku nadbytečné,
neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby
rozhodnutí o této stížnosti.
Hlavní námitka obsažená v kasační stížnosti směřuje proti tomu, zda bylo možno
žádost stěžovatelek o azyl klasifikovat jako zjevně nedůvodnou ve smyslu §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu, když prvá stěžovatelka od samého počátku uváděla, že jí bylo
vyhrožováno kvůli nesplaceným dluhům jejího manžela.
Tuto otázku je pak nutno posoudit pohledem dosavadní judikatury Nejvyššího
správního soudu. Ten se k problematice násilného vymáhání dluhů vyjádřil například ve svém
rozsudku dopadajícím na prakticky shodnou skutkovou situaci ze dne 18. 12. 2003,
sp. zn. 6 Azs 45/2003, kde jednoznačně uvedl: „Strach vrátit se na Ukrajinu kvůli potížím
s věřiteli ve vztahu k neuhrazenému dluhu jejího manžela, není bez dalšího důvodem
pro udělení azylu (§12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.).
Problémy se soukromými osobami nebyly zapříčiněny důvody pro azylové řízení významnými,
tedy pronásledováním z důvodu rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální
skupině či pro zastávané politické názory, ale snahou o vrácení dlužné částky.“ Vzhledem
k tomu, že pronásledování popsané stěžovatelkami v jednotlivých dokumentech obsažených
ve správním a soudním spise bylo zjevně pronásledováním ze strany osob, vůči nimž měl
manžel prvé stěžovatelky finanční závazky, tedy osob jednoznačně soukromých; a vzhledem
k tomu, že v kasační stížnosti není nijak uvedeno, proč by měla být skutková či právní
kvalifikace provedená krajským soudem v rozsudku touto kasační stížností napadeném
přehodnocena, nezbývá zdejšímu soudu, než konstatovat, že k takovémuto přehodnocení
nenašel na základě prozkoumaných podkladů důvod. Žádost stěžovatelek o azyl byla
motivována výhradně snahou ukrýt se v ČR před vyděrači vymáhajícími po ní dluh jejího
manžela a vyhrožujícími jí a její dceři. Tuto skutečnost ostatně stěžovatelky potvrzují
i v kasační stížnosti, kterou na opakování tohoto tvrzení dokonce zakládají.
K takto zdůvodněným žádostem o azyl pak Nejvyšší správní soud uvedl již ve svém
rozsudku ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 5 Azs 27/2003: „Neuvádí-li žadatel o azyl skutečnosti
svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č 2/2002 Sb., jde o žádost zjevně nedůvodnou,
kterou lze zamítnout podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu při dodržení lhůty uvedené v
§16 odst. 2 tohoto zákona.“ Žalovaný tedy nepochybil, když žádost stěžovatelek o azyl
zamítl jako zjevně nedůvodnou právě podle tohoto ustanovení, a krajský soud nepochybil,
když žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl.
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal naplnění
namítaného důvodu kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
neboť - jak vyplývá ze shora uvedeného – v souzené věci nebylo shledáno, že by krajský soud
nesprávně posoudil rozhodnou právní otázku.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační
stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelky, které neměly v tomto soudním řízení úspěch, nemají právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovatelkám byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7,
§120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta JUDr. Ing. Jiřího Klavíka částkou
1x 1 000 Kč za jeden úkon právní služby – sepsání kasační stížnosti - a 1x 75 Kč na úhradu
hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b), §13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem 1 075 Kč. Tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. března 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu