ECLI:CZ:NSS:2006:3.ADS.49.2005
sp. zn. 3 Ads 49/2005 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobkyně
M. Š., zast. JUDr. Michalem Pacovským, advokátem se sídlem Praha 8, Nad Rokoskou 38,
proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o
přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 11. 11. 2003, o kasační stížnosti proti rozsudku
Městského soudu v Praze č. j. 7 Ca 309/2003 – 24 ze dne 31. 1. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) v záhlaví
uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalované ze dne 11. 11. 2003. Česká správa sociálního zabezpečení jím rozhodla o žádosti
stěžovatelky o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o
poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým
vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských
pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky
příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až
1945 (dále jen „zákon č. 261/2001 Sb.“), o kterou požádala jako vdova po panu J. Š., tak,
že jí podle §5 odst. 7 věty první zákona č. 261/2001 Sb. přiznala jednorázovou peněžní
částku 30 000 Kč za dobu manželovy účasti v národním boji za osvobození
od 1. 2. 1945 do 5. 5. 1945. Současně rozhodla, že peněžní částka podle §5 odst. 7 věty druhé
zákona č. 261/2001 Sb. jí nenáleží.
Městský soud v Praze se neztotožnil s žádnou ze stěžovatelkou tvrzených námitek.
Žalovaná podle soudu postupovala přesně v intencích pokynu Nejvyššího správního soudu
vysloveného v jeho rozsudku sp. zn. 6 A 529/2002 ze dne 9. 7. 2003, jímž tento původní
rozhodnutí žalované zrušil. Správní orgán si v dalším řízení opatřil značné
množství listinných podkladů, jakož i přezkoumal souvislost smrti J. Š. s jeho činností v
domácím hnutí jako účastníka národního boje za osvobození přesně tak, jak mu to Nejvyšší
správní soud uložil. Námitka je pak nedůvodná i z toho důvodu, že v předmětném zrušovacím
rozsudku Nejvyšší správní soud žádný závazný právní názor na to, jak vykládat a hodnotit
souvislost smrti J. Š. s jeho činností jako účastníka národního boje za osvobození,
neformuloval. České správě sociálního zabezpečení pouze vytkl, že se otázkou souvislosti
smrti manžela stěžovatelky s jeho účastí v národním boji za osvobození ve svém rozhodnutí
nezabývala. Důvodnou neshledal Městský soud v Praze ani další námitky stěžovatelky,
týkající se především aplikace ust. §15 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících
československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za
osvobození (dále jen „zákon č. 255/1946 Sb.“). Dle názoru stěžovatelky není pro použití bodu
2. cit ust., jenž se týká konce doby strávené ve vlastnosti účastníka národního boje za
osvobození, v zákoně č. 261/2001 Sb. žádný odkaz a žalovaná proto aplikovala toto
ustanovení neoprávněně. Městský soud v Praze naproti tomu dospěl k závěru, že neexistuje
žádný důvod, pro který by nebylo možno vycházet při stanovení doby účasti v národním boji
za osvobození ze zákona č. 255/1946 Sb., a to proto, že ust. §1 odst. 1 věty první zákona č.
261/2001 Sb. nestanoví v případě účastníků národního boje za osvobození podmínky pro
přiznání jednorázové peněžní částky samo, nýbrž právě s odkazem na zákon č. 255/1946 Sb.
Dle ust. §15 zákona č. 255/1946 Sb. pak doba účasti v národním boji za osvobození v případě
účastníka domácího hnutí počíná dnem, kdy započala činnost uvedená v §1 odst. 1 bod 1.
písm. e) a končí dnem faktického ukončení činné služby, vždy však nejpozději dnem 5. 5.
1945. Zákon tedy v případě účastníků domácího hnutí vylučuje započítat do účasti v
národním boji za osvobození dobu po 5. 5. 1945. V daném konkrétním případě se žalovaná
neopírala o zúžený výklad zákona ani nevytrhávala dílčí ustanovení ze všech souvislostí
zákona č. 255/1946 Sb., jak tvrdí stěžovatelka, nýbrž zvažovala i to, zda úmrtí J. Š. nebylo v
přímé příčinné souvislosti s jeho smrtelným zraněním utrpěným v době národního boje
za osvobození. Jelikož zjistila, že k jeho smrtelnému zranění došlo až po skončení období,
které je považováno za dobu účasti v národním boji za osvobození, nemohla Česká správa
sociálního zabezpečení přiznat stěžovatelce požadovanou peněžní částku. Doba strávená ve
vlastnosti účastníka národního boje za osvobození je pak upravena jedině v ust. §15 zákona č.
255/1946 Sb. a ani absence přímého odkazu na toto ustanovení zákonem č. 261/2001 Sb.
nemůže proto jeho aplikaci nijak bránit. Z výše uvedených důvodů Městský soud v Praze
podle ust. §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“) žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelka napadla rozsudek Městského soudu v Praze zejména pro podle jejího
názoru svévolné užití ust. §15 zákona č. 255/1946 Sb. správním orgánem, neboť zákon č.
261/2001 Sb. na něj neodkazuje. Zákon č. 261/2001 Sb. definuje okruh oprávněných osob
odkazem na zákon č. 255/1946 Sb., zákonodárce však neodkazuje na tuto normu jako celek,
nýbrž jen a pouze na definici uvedenou v jejím §1 odst. 1 bod 1. písm. c) – f), resp. také
písm. a). Jak žalovaný správní orgán, tak i soud však zužují definici pojmu účastník národního
boje za osvobození uvedenou v §1 odst. 1 zákona č. 255/1946 Sb. použitím ust. §15 tohoto
zákona, pro jehož aplikaci chybí zákonný důvod. Užití zákona č. 255/1946 Sb. jako celku
je pak dle názoru stěžovatelky absurdní, neboť účelem tohoto zákona bylo zabezpečit
příslušníky odboje. Usoudily-li žalovaná i soud, že je nutno v dané věci užít zákona
č. 255/1946 Sb. jako celku, musely by použít i jeho dalších ustanovení, zejména ust. §16.
V souladu s tímto ustanovením by pak žalovaná musela manželu stěžovatelky započítat
dvojnásobek doby strávené ve vlastnosti účastníka odboje. Jak žalovaná, tak soud měly
vycházet z terminologie, kterou zákon zná, a to z pojmu partyzán podle zákona č. 34/1946 Sb., o československých partyzánech. Z jeho ust. §1 odst. 1, bodu 2) jasně vyplývá, že padlý
J. Š. přišel v souvislosti s partyzánskou činností o život ve smyslu písm. a) a zároveň vykonal
hrdinský čin podle písm. b) cit. ust. a byl tedy „československým partyzánem“. Je proto v
daném případě splněna podmínka ust. §1 odst. 1 bodu 1. písm. d) zákona č. 255/1946 Sb., a
tím i podmínka §1 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. Žalovaná i soud podle stěžovatelky de
facto mění pravomocné rozhodnutí Ministerstva národní obrany ze dne 11. 1. 1949 o tom, že
padlý J. Š. byl účastníkem národního boje za osvobození. Toto rozhodnutí je přitom veřejnou
listinou, u které platí právní domněnka správnosti, která nebyla vyvrácena. Podle stěžovatelky
dále není pravdou, že si žalovaná opatřila další důkazy a zkoumala souvislost smrti J. Š. s jeho
činností jako účastníka národního boje za osvobození. Ze spisu je naopak patrné, že si žádný
důkaz neopatřila, neboť veškeré další listinné důkazy dodala sama stěžovatelka. Ani žalovaná
ani soud nakonec nerespektovaly závazný právní názor Nejvyššího správního soudu uvedený
v jeho zrušovacím rozsudku. Žádá proto Nejvyšší správní soud, aby napadený rozsudek
Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně žádá,
aby soud vyslovil právní názor, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ust. §1 odst. 2
zákona č. 261/2001 Sb.
Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 11. 5. 2005 především
poukazuje na neopodstatněnost druhého bodu petitu kasační stížnosti. Skutečnost,
že stěžovatelka je osobou oprávněnou ve smyslu ust. §1 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb.
žalovaná ani Městský soud v Praze nikdy nepopíraly. Kdyby takovou osobou nebyla,
nenáležela by jí ani jednorázová peněžní částka odpovídající prokázané době účasti jejího
manžela v národním boji za osvobození. V této souvislosti poukazuje žalovaná na jistý posun
v argumentaci stěžovatelky, kdy v opravném prostředku proti prvnímu rozhodnutí žalované
připustila, že tím, že manžel padl dne 14. 5. 1945, není naplněna litera zákona, a výslovně
proto žádá o zmírnění jeho tvrdosti. K hlavní námitce stěžovatelky, že žalovaná i Městský
soud v Praze svévolně aplikovaly ust. §15 zákona č. 255/1946 Sb., ačkoli zákon č. 261/2001 Sb. na něj výslovně neodkazuje, uvádí, že námitka by byla opodstatněná za předpokladu,
že by zákon č. 261/2001 Sb. sám výslovně definoval „účast v národním boji za osvobození“,
jakož i rozhodné období a kdyby se uvedené orgány aplikací §15 zákona č. 255/1946 Sb.
od této definice odchýlily. Taková definice v něm však není, a to přesto, že zákonodárce
vznik nároku na jednorázovou peněžní částku i jeho rozsah podmínil právě délkou účasti
v národním boji za osvobození, a nároky upravené v §5 odst. 5 a 7 větě druhé zákona
pak výslovně skutečností, že účastník národního boje za osvobození příslušnou újmu utrpěl
„v národním boji za osvobození“. Na tomto místě žalovaná také poukazuje na ustálenou praxi
spojenou s aplikací např. ust. §1 odst. 3 zákona č. 255/1946 Sb., obsahujícího výčet
tzv. zákonných překážek bránících nabytí statutu účastníka národního boje za osvobození
v příslušné kategorii, i když dotyčná osoba splňuje její formální znaky. Přestože ani na toto
ustanovení zákon č. 261/2001 Sb. výslovně neodkazuje, byla nezbytnost jeho použití, vedoucí
ve svých důsledcích k nepřiznání peněžní částky, judikaturou opakovaně shledána
jako nezbytná. Z uvedeného pak podle žalované vyplývá nutnost aplikovat při realizaci
zákona č. 261/2001 Sb. nejen ta ustanovení zákona č. 255/1946 Sb., na která prvně
jmenovaný zákon v §1 odst. 1 odkazuje, ale i ustanovení na něj navazující. Jinak by totiž
nejen nebylo možno naplnit účel zákona č. 261/2001 Sb., ale ani jej v praxi realizovat.
Ze správního a soudního spisu zjistil Nejvyšší správní soud tyto pro posouzení věci
rozhodné skutečnosti: Na základě žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle
zákona č. 261/2001 Sb. vydala žalovaná dne 28. 2. 2002 rozhodnutí jímž podle §5 odst. 7
věty první cit. zákona přiznala stěžovatelce jednorázovou peněžní částku 30 000 Kč za dobu
manželovy účasti v národním boji za osvobození od 1. 2. 1945 do 5. 5. 1945. Současně
rozhodla, že peněžní částka podle §5 odst. 7 věty druhé stěžovatelce nenáleží. Posléze
uvedené rozhodnutí bylo žalovanou odůvodněno tak, že splnění podmínek věty druhé cit. ust.
nebylo prokázáno, protože manžel stěžovatelky zemřel až po skončení své účasti v národním
boji za osvobození.
Toto rozhodnutí zrušil k opravnému prostředku stěžovatelky Nejvyšší správní soud
rozhodnutím č. j. 6 A 529/2002-29 ze dne 9. 7. 2003 a věc vrátil žalované k dalšímu řízení
s tím, že bude v dané věci třeba zkoumat souvislost smrti manžela stěžovatelky s jeho činností
v domácím hnutí jako účastníka národního boje za osvobození. Pokud by byla taková
souvislost prokázána, nebylo by totiž vyloučeno splnění podmínky podle §5 odst. 7 věty
druhé zákona č. 261/2001 Sb. stěžovatelkou. Otázku souvislosti smrti manžela stěžovatelky s
jeho účastí v národním boji za osvobození žalovaná nezkoumala, nevyjádřila se k ní a věc
uzavřela tak, že splnění podmínek uvedených v §5 odst. 7 větě druhé zákona č. 261/2001 Sb.
nebylo prokázáno, ačkoliv žádné důkazy neprováděla.
Dne 11. 11. 2003 rozhodla žalovaná opět tak, jako v rozhodnutí původním. Na základě
provedeného dokazování dospěla k závěru, že manžel stěžovatelky nepadl v národním boji
za osvobození, jak je časově vymezen v bodu 2 ust. §15 zákona č. 255/1946 Sb. Podle tohoto
ustanovení končí doba strávená ve vlastnosti účastníka národního boje za osvobození dnem
faktického ukončení příslušné činnosti, vždy však nejpozději dnem 5. 5. 1945 (s výjimkou
účastníků květnového povstání, kdy končí dnem 9. 5. 1945). Pokud by manžel stěžovatelky,
nepochybně účastník národního boje za osvobození, nejpozději 5. 5. 1945 utrpěl zranění na
jeho následky zemřel, nárok na peněžní částku podle §5 odst. 7 věty druhé zákona č.
261/2001 Sb. by stěžovatelce vznikl, neboť úmrtí by bylo v přímé příčinné souvislosti se
smrtelným zraněním utrpěným v národním boji za osvobození. Jelikož však k jeho
smrtelnému zranění (a současně úmrtí) došlo až po skončení období, které je ve smyslu
zákonné úpravy uvedené shora považováno za dobu účasti v národním boji za osvobození,
není v daném případě splněna jedna z podmínek uvedených v §5 odst. 7 větě druhé zákona č.
261/2001 Sb., a nárok na peněžní částku podle tohoto ustanovení proto stěžovatelce nevznikl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti je patrné, že stěžovatelka napadá rozsudek Městského
soudu v Praze z důvodu podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pro nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem. O námitkách stěžovatelky uvážil
Nejvyšší správní soud
takto:
Předně je třeba odmítnout námitku, že žalovaná nerespektovala závazný právní názor
Nejvyššího správního soudu vyslovený v rozsudku ze dne 9. 7. 2003. Jak Městský soud
v Praze správně konstatoval, Nejvyšší správní soud jednak žalovanou žádným názorem
v právní otázce nezavázal, jednak dostála žalovaná povinnostem uloženým zrušovacím
rozsudkem a doplněným dokazováním zjistila, že zde souvislost mezi smrtí manžela
stěžovatelky a jeho činností v domácím hnutí jako účastníka národního boje za osvobození
ve smyslu zákona č. 255/1946 Sb. neexistuje. Reagovala tedy zcela adekvátně, neboť
vyloučila variantu, že manžel stěžovatelky utrpěl smrtelné zranění do 5. 5. 1945 a následně
na ně zemřel. Jelikož tomu tak nebylo, nezbývalo žalované, než nárok na peněžní částku
podle ust. §5 odst. 7 věty druhé zákona č. 261/2001 Sb. nepřiznat. O ústavní konformnosti
tohoto závěru svědčí nález Ústavního soudu č. ÚS 78/96, kdy Ústavní soud posuzoval
obdobnou situaci při aplikaci zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní
částky některým obětem nacistické perzekuce. Dle názoru zde vysloveného, i když k úmrtí
postižené osoby v koncentračním táboře došlo v době, kdy tábor již nebyl pod nacistickou
správou, je možno aplikovat ustanovení §3 odst. l písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., pokud k
úmrtí došlo z důvodu nemoci způsobené v přímé souvislosti s útrapami věznění.
Co se týká námitky neaplikovatelnosti ust. §15 zákona č. 255/1946 Sb. na daný
případ, ztotožňuje se Nejvyšší správní soud plně s výše citovanými závěry Městského soudu
v Praze i žalované k této otázce. Podmínil-li zákonodárce vznik nároku na jednorázovou
peněžní částku, jakož i její výši délkou účasti v národním boji za osvobození a odkazuje-li
současně na ust. §1 odst. 1 bod 1. zákona č. 255/1946 Sb., je zřejmé, že termínu „národní
boj za osvobození“ zde není užito náhodně, nýbrž že se jím má na mysli národní boj
za osvobození ve smyslu zákona č. 255/1946 Sb., a to včetně jeho časového vymezení
v ust. §15 cit. zákona. Stejně tak nároky upravené v §5 odst. 5 a 7, větě druhé zákona
č. 261/2001 Sb. podmiňuje zákonodárce výslovně skutečností, že účastník národního boje
za osvobození příslušnou újmu utrpěl „v národním boji za osvobození“. Jak správně ve svém
vyjádření ke kasační stížnosti poznamenává žalovaná, bez akceptace uvedeného časového
vymezení pojmu národní boj za osvobození v zákoně č. 255/1946 Sb. by byla aplikace zákona
č. 261/2001 Sb. prakticky nemožná. Nejedná se zde proto o nezákonné zúžení pojmu účastník
národního boje za osvobození, nýbrž legitimní výklad umožňující samotnou aplikovatelnost
zákona č. 261/2001 Sb.
K námitce, podle níž byl manžel stěžovatelky prokazatelně partyzánem ve smyslu
zákona č. 34/1946 Sb., jímž se vymezuje pojem "československého partyzána", Nejvyšší
správní soud (ve smyslu ust. §109 odst. 4 s. ř. s.) nepřihlížel, neboť tuto stěžovatelka
uplatnila až poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí. Jen jako poznámku obiter dictum
proto uvádí, že není zřejmé, z jakého důvodu začala stěžovatelka v řízení o kasační stížnosti
usilovat o překvalifikování postavení svého manžela z osoby ve smyslu ust. §1 odst. 1 bodu
1. písm. e) zákona č. 255/1946 Sb. na osobu podle písm. d) tohoto ustanovení za situace, když
ve správním řízení doložila osvědčení podle §8 zákona č. 255/1946 Sb., podle něhož byl J. Š.
účastníkem národního boje za osvobození jako účastník domácího ilegálního hnutí a splnil tak
podmínky ust. §1 odst. 1 bodu 1. písm. e) zákona č. 255/1946 Sb., a tím i podmínky ust. §1
zákona č. 261/2001 Sb. Skutečnost, že manžel stěžovatelky byl účastníkem národního boje za
osvobození, žalovaná ani soud nijak ve svých rozhodnutích nezpochybňují a s ohledem na
délku doby, kterou manžel stěžovatelky „ve vlastnosti účastníka národního boje za
osvobození“ strávil, byla stěžovatelce také přiznána jednorázová peněžní částka podle ust. §5
odst. 7 věty první zákona č. 261/2001 Sb. Shodně s názorem žalované proto Nejvyšší správní
soud konstatuje, že není zřejmé, jaký příznivý závěr by stěžovatelka z výše naznačené
překvalifikace mohla pro sebe vytěžit.
Oprávněná nakonec není ani námitka, že si žalovaná neopatřila pro své nové
rozhodnutí další důkazy, resp. že veškeré další listinné důkazy dodala sama stěžovatelka.
Je pravda, že syn stěžovatelky zaslal žalované spolu s dopisem ze dne 22. 10. 2003 potvrzení
starosty obce V. ze dne 18. 10. 2003, že se v katastru obce V. nachází pomník padlých
účastníků protifašistického odboje, kteří padli v přímém boji s ustupujícími německými
fašisty, kdy mezi zde uvedenými čtyřmi padlými figurují i J. Š. a jeho bratr F., jakož i
fotografie pořízené při odhalování předmětného památníku v roce 1947. Ze správního spisu
(vedle samotného rozhodnutí žalované) však Nejvyšší správní soud zjistil, že si žalovaná
kromě těchto důkazů (ještě před jejich odesláním synem stěžovatelky) opatřila sdělení
Obecního úřadu V. ze dne 1. 9. 2003, že k uctění památky J. Š. a dalších odbojářů byl ve Š.
dne 25. 5. 1947 odhalen pomník na místě, kde jmenovaný se svým bratrem F. a dalšími
dvěma občany padl při pokusu o odzbrojení skupiny Němců a potvrzení MNV ve Z. ze dne
3. 1. 1948, že J. Š. spolu se svým bratrem F. padl ve zdejší obci v boji s německými vojáky a
měl přímou účast na bojích se zbraní v ruce od 5. 5. 1945. Zejména naposledy uvedený
dokument je pak nutno posoudit jako pro rozhodnutí dle pokynu Nejvyššího správního soudu
klíčový.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že napadený rozsudek netrpí vadou podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a kasační
stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaná měla ve věci
úspěch, prokazatelné náklady řízení o kasační stížnosti jí však nevznikly. Soud jí proto
náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 26. dubna 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu