ECLI:CZ:NSS:2006:3.AS.15.2006
sp. zn. 3 As 15/2006 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci
žalobkyně Mgr. J. Š., zastoupené Mgr. Ondřejem Lněničkou, advokátem se sídlem
Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, proti žalovanému Magistrátu hlavního města Prahy,
odboru stavebnímu, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 17. 5. 2005, čj. MHMP-71925/2005/OST/Pd/Hn, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 11 Ca 198/2005, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2005, č. j. 11 Ca 198/2005 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného uvedeným v záhlaví tohoto rozhodnutí bylo jako
nepřípustné zamítnuto odvolání žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) proti rozhodnutí
stavebního odboru Úřadu městské části Praha 10 ze dne 22. 12. 2004, čj. OST 5215/04/Ha-
Vrš, neboť žalobkyně nebyla účastnicí kolaudačního řízení.
Proti rozhodnutí podala žalobkyně v zákonné lhůtě prostřednictvím svého zástupce
správní žalobu k Městskému soudu v Praze. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne
26. 7. 2005, č. j. 11 Ca 198/2005 - 31, byla žalobkyně vyzvána, aby ve lhůtě tří dnů ode dne
doručení usnesení zaplatila soudní poplatek ve výši 2000 Kč s tím, že v případě nezaplacení
soudního poplatku bude řízení o žalobě zastaveno. Toto usnesení bylo dne 29. 7. 2005
doručeno zástupci žalobkyně, soudní poplatek však zaplacen nebyl. Proto bylo usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2005, č. j. 11 Ca 198/2005 - 40, řízení o žalobě
zastaveno podle §47 písm. c) s. ř. s. ve spojení s §9 odst. 1 zákona ČNR č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“),
neboť přes výzvu soudu a poučení o možných následcích nebyl zaplacen soudní poplatek.
Zástupci žalobkyně bylo usnesení doručeno dne 4. 10. 2005.
Dne 18. 10. 2005 bylo soudu doručeno faxové podání obsahující kolkovými
známkami zaplacený soudní poplatek ve výši 2000 Kč za správní žalobu a návrh na zrušení
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2005, č. j. 11 Ca 198/2005 - 40; podání bylo
následujícího dne potvrzeno písemným podáním u soudu. Dne 18. 10. 2005 byla faxem
podána a dne 19. 10. 2005 podáním u soudu potvrzena také kasační stížnost směřující proti
usnesení o zastavení řízení, v níž stěžovatelka namítla, že k zaplacení soudního poplatku byl
v rozporu se zákonem vyzván pouze její zástupce a nikoliv ona osobně. Soudní poplatek
za žalobu byl přitom podle stěžovatelky zaplacen dne 18. 10. 2005 a současně byl podán
návrh na zrušení usnesení o zastavení řízení. Nezákonný postup soudu zasahuje do ústavně
zaručeného práva na soudní ochranu zejména proto, že v řízení podle soudního řádu
správního nelze zohlednit dodatečné zaplacení a pokračovat v řízení. Stěžovatelka připomněla
nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 238/99. Postup soudu by byl
zákonný, pokud by výzva byla doručena též stěžovatelce, ale protože se tak nestalo, nebyly
splněny zákonné předpoklady pro vydání usnesení o zastavení řízení. Stěžovatelka navrhla,
aby usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2005, č. j. 11 Ca 198/2005 - 40, bylo
zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2005, č. j. 11 Ca 198/2005 - 57,
byl zamítnut návrh žalobkyně podle §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích na zrušení
usnesení o zastavení řízení, neboť žalobkyně uhradila soudní poplatek až po nabytí právní
moci rozhodnutí o zastavení řízení, přičemž nabytím právní moci rozhodnutí o zastavení
řízení zaniká poplatková povinnost.
Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti nebylo podáno.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní namítá
důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud
podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka uplatnila důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o zastavení
řízení. Stěžovatelka je přesvědčena, že nebyly splněny zákonné podmínky pro zastavení řízení
z důvodu nezaplacení soudního poplatku, neboť výzva k zaplacení soudního poplatku byla
doručena toliko zástupci a nikoliv také stěžovatelce.
Nejvyšší správní soud považuje úvodem za nezbytné poukázat na to, že stěžovatelkou
předestřený právní názor byl již překonán nejen Ústavním soudem (poukaz stěžovatelky
na nález ze dne 24. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 238/99, lze vyvrátit např. odkazem na usnesení
Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 671/02, v němž situaci, kdy soud
ve správním soudnictví zaslal výzvu k zaplacení soudního poplatku pouze zástupci žalobce,
hodnotil Ústavní soud jako správné posouzení zastupitelného jednání při úhradě soudního
poplatku), ale i rozsudkem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 187/2004 - 69, publikovaném pod č. 726/2005 Sb. NSS. Podle tohoto právního
názoru není placení soudního poplatku úkonem, který by musel vykonat účastník osobně,
nýbrž se jedná o úkon, který může vykonat jeho zástupce. Ze žádného ustanovení zákona
o soudních poplatcích totiž neplyne povinnost poplatníka osobně zaplatit soudní poplatek. Jde
proto o zastupitelné jednání a nedostatek osobního prvku jednajícího nezpůsobuje neplatnos t
či neúčinnost tohoto jednání. Účinky doručení usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek
nastávají u zastoupeného účastníka proto doručením tohoto usnesení jeho zástupci. Ve shodě
s dřívějším právním názorem Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 8. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo
1949/99, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/2001 – pozn.
soudu), lze nezastupitelnými úkony lze rozumět jen takové, kdy konkrétní jednání nemůže
učinit nikdo jiný než účastník samotný, tedy jde o jednání charakteristické svým osobním
prvkem, který se upíná právě a jen na osobu jednajícího, a to tak, že jiná osoba, odlišná
od konkrétního účastníka řízení, nemůže, právě proto, že je charakterizován osobou
jednajícího, takový úkon vykonat. Pod takovým jednáním si lze v praxi představit
např. výslech účastníka, strpění ohledání, vydání určité věci, apod.
I když povinnost zaplatit soudní poplatek stíhá účastníka, neznamená to zároveň,
že jej také musí osobně zaplatit. Tato povinnost totiž plyne z jeho procesního postavení
účastníka řízení, který podává návrh. Je třeba přitom vzít v úvahu samotný smysl existence
poplatkových předpisů, který vedle jistého, i když celkově spíše symbolického podílu
na úhradě nákladů spojených s výkonem soudní moci plní i regulační funkci v přístupu
k soudu tak, že stanovená poplatková povinnost a její výše pro věci určitého druhu vede
potenciální účastníky soudního řízení k odpovědnému posuzování významu vzniklého sporu
a způsobu jeho řešení pomocí soudu.
Ohledně placení soudního po platku jde typicky o zastupitelné jednání, kde nedostatek
osobní aktivity jednajícího (poplatníka) nezpůsobuje neplatnost nebo neúčinnost takového
úkonu, neboť podstatou úkonu je, aby soudní poplatek za povinnou procesní stranu byl
zaplacen. K tomu lze jen dodat, že při posouzení zaplacení soudního poplatku jako úkonu,
který má za povinnost vykonat účastník řízení osobně, by úhrada jinou osobou (v praxi ovšem
velmi obtížně zjistitelná) znamenala, že poplatník soudní poplatek řádně nezaplatil, jiné osobě
(zástupci) by musel být podle §10 odst. 1 zákona o soudních poplatcích vrácen a účastník
řízení by musel být vyzván k osobní úhradě pod hrozbou zastavení řízení. Takové důsledky
jsou jistě absurdní.
Názor o zastupitelnosti úkonu spočívajícího v zaplacení soudního poplatku a z toho
vyplývající povinnost doručení výzvy pouze zástupci účastníka za stávající úpravy správního
soudnictví nemá za následek omezení přístupu k soudu, neboť existuje možnost zohlednit
dodatečné zaplacení soudního poplatku účastníkem a v řízení pokračovat; jinými slovy řečeno
– právem chráněným na ústavní rovině je zde možnost účastníka i v případě, kdy ani na výzvu
soudu soudní poplatek nezaplatí a soud v důsledku toho rozhodne o zastavení řízení
pro nezaplacení soudního poplatku, tento důsledek zvrátit svojí dodatečnou aktivitou
(dodatečným zaplacením soudního poplatku) do nabytí právní moci usnesení o zastavení
řízení. Soudní poplatek je splatný podáním žaloby [§4 odst. 1 písm. a), §7 odst. 1 zákona
o soudních poplatcích]. Nesplní-li účastník tuto povinnost, je soudem vyzván k zaplacení
poplatku ve lhůtě, kterou mu soud určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví
(§9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích). Soud je tedy povinen účastníka řízení vyzvat
ke splnění povinnosti a účastník má možnost napravit své opomenutí a dodatečně soudní
poplatek zaplatit, a to v určité míře i po vydání rozhodnutí po zastavení řízení.
V souzené věci je dále zapotřebí poukázat na to, že odvrátit zákonné účinky
nezaplacení soudního poplatku je schopen pouze úkon spočívající v jeho zaplacení v době
do nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení; tak se však v dané věci nestalo. Ze spisu
totiž vyplývá, že soud vyzval k zaplacení soudního poplatku usnesením doručeným zástupci
žalobkyně dne 29. 7. 2005, pro zaplacení sice stanovil lhůtu tří dnů, ale s rozhodnutím
o zastavení řízení vyčkal až do dne 21. 9. 2005; usnesení nabylo právní moci dne 4. 10. 2005.
K zaplacení soudního poplatku žalobkyní ovšem došlo až po nabytí právní moci usnesení
o zastavení řízení.
Nejvyšší správní soud vážil i skutečnost, že proti usnesení o zastavení řízení se lze
bránit kasační stížností [§102, §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.]. Tou lze ovšem namítat
jen nezákonnost takového rozhodnutí, tedy že za dané skutkové a právní situace nemělo být
vydáno. Lze v ní tak tvrdit např. že soud stanovil účastníkovi k dodatečnému zaplacení
soudního poplatku příliš krátkou lhůtu, že výzva neobsahovala řádné poučení o následcích
nezaplacení soudního poplatku, že výzva k dodatečnému zaplacení soudního poplatku nebyla
účastníku řízení či jeho zástupci řádně doručena, že účastník soudní poplatek ve skutečnosti
zaplatil, že účastník poplatkové povinnosti nepodléhá, nebo poplatková povinnost neodpovídá
zákonu, že řízení bylo zastaveno dříve než bylo rozhodnuto o žádosti účastníka o osvobození
apod. V daném případě také stěžovatelka kasační stížnost podala, ovšem její námitky nebyly
shledány důvodnými. Nejvyšší správní soud dospěl ze všech uvedených důvodů k závěru,
že důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. není dán a proto kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšné žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s řízením o kasační stížnosti žalobkyně žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu