ECLI:CZ:NSS:2006:3.AS.23.2005
sp. zn. 3 As 23/2005 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobců
a) Q., a. s., b) C. CH. C. R., s. r. o., oba zastoupeni JUDr. Milanem Kohoutem, advokátem
se sídlem Břevnovská 433/12, Praha 6, proti žalovanému Úřadu městské části Praha 2,
odboru výstavby, se sídlem náměstí Míru 20, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 21. 7. 2004, čj. výst.:2470/04/Svo D-1881/2, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 7 Ca 165/2004, o kasační stížnosti žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 24. 1. 2005, č. j. 7 Ca 165/2004 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku bylo podle §112
odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o hlavním městě Praze“), v souladu s rozhodnutím stavebního odboru Magistrátu
hlavního města Prahy ze dne 21. 6. 2004, čj. MHMP-74212/2004/OST/So/Pe, zrušeno
opatření odboru výstavby Úřadu městské části Praha 2 ze dne 8. 4. 2004, čj. 8269/04/Cv, jako
opatření vydané v rozporu se zákonem č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
(stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. V odůvodnění žalovaný uvedl, že opatřením –
sdělením k ohlášení reklamního zařízení podle §71 stavebního zákona – žalovaný povolil
žalobcům (dále též „stěžovatelé“) umístění reklamních zařízení na atice jižní fasády domu
čp. 1881, N. M., B. N. 5, P. 2, sestávající se ze 32 samostatně funkčních LED diodových
panelů o rozměrech 1500 x 2000 mm se 2 x 64 otočnými lamelami drženými v rámu na
konstrukci atiky o rozměrech 3090 x 100 mm. Po instalaci tohoto zařízení bylo zjištěno, že
zařízení tvoří jeden funkční celek rušící občany intenzitou světla v souvislosti s pohybem
obrazu. Proto byla výše citovaným rozhodnutím stavebního odboru Magistrátu hlavního
města Prahy (dále též „Magistrát“) stanovena žalovanému třicetidenní lhůta na zrušení tohoto
opatření pro nezákonnost. Žalovaný uvedl, že nyní zrušené opatření bylo vydáno zejména
proto, že podklady předané stavebníky vyvolaly dojem, že jde o samostatně fungující zařízení
nepřesahující povolené rozměry 4 m
2
. Po instalaci však bylo zřejmé, že jednotlivé moduly
LED diodových panelů tvoří jeden funkční celek, který lze posoudit jako videoboard
o rozměrech panelu několikanásobně přesahujícího tyto rozměry.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2005, č. j. 7 Ca 165/2004 - 34, byla
žaloba proti tomuto rozhodnutí odmítnuta jako nepřípustná s tím, že napadené rozhodnutí
nepodléhá soudnímu přezkumu. Soud uvedl, že rozhodnutí bylo vydáno rámci tzv. dozorčího
práva, jímž Magistrát dozoruje, zda rozhodnutí vydávaná městskými částmi v přenesené
působnosti jsou v souladu se zákony. Přitom je Magistrát oprávněn výkon takového
rozhodnutí pozastavit, a zároveň vyzvat příslušný orgán městské části ke zrušení takového
rozhodnutí. Pokud orgán městské části své rozhodnutí v souladu s právním názorem
Magistrátu zruší, nemůže se ještě jednat o rozhodnutí podle §65 odst. 1 s. ř. s., neboť práva
a povinnosti subjektů mohou být dotčena až případným dalším rozhodnutím ve věci samé.
Argument, že rozhodnutím došlo k zásahu do pokojného stavu po právu realizované a užívané
stavby, není případný, neboť zrušení rozhodnutí pro nezákonnost nezasáhlo žádná práva
žalobců, neboť jim žádné právo neurčuje ani jim neukládá žádné povinnosti. Soud dále uvedl,
že žalobci svou obecnou námitku, že by se mohlo jednat o nezákonný zásah, v celém textu
žaloby nijak blíže nespecifikovali, žalobu i žalobní petit formulovali jako v řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu podle §65 a násl. s. ř. s. a proto soud žalobu neposuzoval
z hlediska žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením
správního orgánu ve smyslu §82 a násl. s. ř. s. Ze všech uvedených důvodů soud žalobu
odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. za použití §68 písm. e) s. ř. s. a §70 písm. a) s. ř. s.
Z důvodu procesní ekonomie soud již nerozhodoval o přiznání odkladného účinku žalobě.
Proti tomuto usnesení podali žalobci v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž označili za
nesprávný právní názor soudu, že zrušením uvedeného opatření se neurčují práva a povinnosti
subjektů a nezasahuje se do jejich právní sféry. Stěžovatelé uvedli, že pro užívání reklamních,
informačních a propagačních zařízení platí, že tato zařízení nevyžadují územní rozhodnutí
o umístění stavby a režimu stavebního zákona podléhají, pokud jsou na pozemku nebo stavbě,
jsou-li viditelná z veřejných prostorů a mají plochu větší než 0,6 m
2
. Zařízení vyžaduje
ohlášení stavebnímu úřadu, a provést je lze pouze na základě písemného sdělení stavebního
úřadu, že stavební úřad proti provedení nemá námitek. Jedná se tedy o stejné oprávnění, jaké
zakládá stavebníkovi stavební povolení k provedení stavby. V daném případě vzniklo
stavebníkovi sdělením stavebního úřadu právo a související povinnosti k provedení
ohlášeného zařízení. Sdělení k ohlášení byl úkon, jenž byl rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1
s. ř. s., neboť jím bylo založeno právo k výstavbě reklamního zařízení; jeho zrušením se nyní
na reklamní zařízení pohlíží jako na nepovolené. Zrušení sdělení k ohlášení již samo o sobě
zasahuje do právní sféry žalobců a tím došlo k zásahu do nabytých práv stěžovatelů,
resp. k závaznému zrušení nabytých práv. Stěžovatelé podotkli, že „dodatečné sdělení
k ohlášení“ již realizovaného reklamního zařízení není podle stavebního zákona možné.
V dané situaci navodilo napadené usnesení Městského soudu v Praze právní stav, kdy by proti
zrušení sdělení k ohlášení nebyla možná soudní kontrola, neboť proti zrušení ohlášení není
právo odvolání. Smyslem správního soudnictví je přitom podle §2 s. ř. s. poskytování
ochrany veřejným subjektivním právům. V daném případě zákonodárce umožnil zkrácení
procesu „povolení“ reklamního zařízení formou sdělení k ohlášení, přičemž soud by podle
vysloveného právního názoru v takovém případě ochranu svým přezkumným právem
neposkytoval; paradoxně by však ochranu poskytoval, pokud by správní orgán uvalil
na reklamní zařízení povolovací režim. V případě neuvalení režimu povolení by pak bylo
zcela na libovůli stavebního úřadu, zda by své kladně sdělení k ohlášení v libovolné lhůtě
zrušil a vlastník reklamního zařízení by v takovém případě měl povinnost je odstranit
a nemohl by se právními prostředky domoci přezkumu zrušení sdělení k ohlášení. Soud měl
podle žalobců z úřední povinnosti ve smyslu §76 odst. 2 s. ř. s. zkoumat nedostatek
v poučení, případné účinky napadeného rozhodnutí a možnosti opravných prostředků.
Nicotnost rozhodnutí soudu stěžovatelé dále dovozují z toho, že v zákoně o hlavním městě
Praze je možnost pozastavení výkonu opatření orgánu městské správy v přenesené působnosti
systematicky zařazena pod hlavu X – Dozor, a je zaměřena na nápravu opatření nemajících
přímý důsledek na ztrátu veřejnoprávního opatření z individuálního aktu veřejné správy
určenému konkrétnímu adresátu jako v případě, kdy sdělením k ohlášení nabývá ohlašovatel
veřejnoprávní titul k výstavbě a provozu svého zařízení. Pokud by byl někdo takovým
sdělením k ohlášení zkrácen na svých právech, mohl by proti němu podat správní žalobu;
tak se však v dané věci nestalo. Ze všech uvedených důvodů jsou stěžovatelé přesvědčeni,
že nebyly naplněny zákonné podmínky pro odmítnutí žaloby. Stěžovatelé proto navrhli,
aby usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2005, čj. 7 Ca 165/2004-34, bylo zrušeno
a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení; současně stěžovatelé požádali o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti zčásti ztotožnil se stěžovateli, že §71
stavebního zákona upravuje režim umisťování reklamních zařízení a stanoví, že reklamní
zařízení lze umístit jen na základě sdělení stavebního úřadu k ohlášení, že proti jeho umístění
nemá námitek. Žalobci však ohlašovali reklamní zařízení tak, aby nebyl zřejmý úmysl
provozovat je v rozporu s čl. 60 vyhlášky hlavního města Prahy č. 26/1999 Sb. omezující
rozměry reklamních zařízení v památkových zónách na 4 m
2
. Žalovaný je přesvědčen,
že stěžovatelé si byli od počátku vědomi svého postupu v rozporu se zákonem. Žalovaný
uvedl, že v případě ohlášení je možný dokonce i konkludentní souhlas, pokud stavební orgán
do třiceti dnů nesdělí stavebníkovi, že stavební úpravy je možné provést pouze na základě
stavebního povolení. Pokud dojde v těchto případech k provedení stavby v rozporu
se zákonem, je jedinou možností náprava podle §112 zákona o hlavním městě Praze.
V případě „opatření“ stavební zákon procesně neupravuje možnosti nápravy a nečiní tak
ani správní řád; proto je jediným prostředkem §112 zákona o hlavním městě Praze. Žalovaný
se neztotožnil s názorem, že došlo k zásahu do nabytých práv stěžovatelů, resp. k závaznému
zrušení nabytých práv, neboť stěžovatelé nemohli toto právo nabýt, jelikož nebyli v dobré
víře. Zrušení opatření nemá stejné následky jako následné nařízení odstranění reklamního
zařízení podle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. V rámci tohoto řízení, jehož
výsledkem bude rozhodnutí o odstranění stavby, mohou stavebníci vyčerpat všechna práva
účastníků řízení a tedy i následnou možnost soudního přezkumu. Žalovaný se dále neztotožnil
s podřazením ohlášení pod legislativní zkratku „rozhodnutí“ ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
Žalovaný závěrem navrhl odmítnutí kasační stížnosti, neboť stěžovatelé v kasační stížnosti
uplatnili skutečnosti, které mohli uplatnit již v žalobním řízení.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelé v ní namítají
důvody podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní
soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle
§109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Důvodem kasační stížnosti byl důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy
stěžovateli tvrzená nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby spočívající v nesprávném
posouzení otázky naplnění podmínek pro odmítnutí žaloby soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav
aplikována nesprávná právní norma, popřípadě je aplikována správná právní norma, která
je však nesprávně vyložena.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem Městského soudu v Praze, že rozhodnutí
Úřadu městské části Praha 2, jímž bylo v souladu s §112 odst. 2 zákona o hlavním městě
Praze zrušeno opatření – sdělení k ohlášení reklamního zařízení, nepodléhá soudnímu
přezkumu. V daném případě je sice napadený úkon správního orgánu formálně označen jako
„rozhodnutí“, materiálně se však nejedná o rozhodnutí ve smyslu legislativní zkratky §65
odst. 1 s. ř. s., neboť se takovým úkonem nezakládají, nemění, neruší ani závazně neurčují
práva nebo povinnosti. Tento úkon žalovaného proto nelze považovat za rozhodnutí
přezkoumatelné ve správním soudnictví, neboť samo o sobě nemá za následek zásah
do hmotných práv stěžovatelů a tedy nemá bez dalšího účinky ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.,
přičemž takové účinky zasahující do práv a povinností žalobců by mohlo mít teprve
rozhodnutí stavebního úřadu o odstranění reklamního zařízení, neboť až tímto rozhodnutím
může být zasaženo do právní sféry žalobce. Zrušením opatření nevyplývá žalobcům
bezprostředně žádná povinnost; povinnost jim vyplyne až případným vydáním rozhodnutí
o odstranění reklamního zařízení, proti němuž však budou mít možnost podat odvolání ve
správním řízení a není sporu o tom, že proti takovému rozhodnutí je možné následně brojit
také správní žalobou. Námitku stěžovatelů, že se v daném případě jedná o libovůli správního
orgánu, soud neshledal důvodnou, neboť v dané věci má následovat řízení o odstranění stavby
podléhající správnímu řízení i následné soudní kontrole. Ohledně námitky, že soud měl
z úřední povinnosti zkoumat nicotnost napadeného rozhodnutí, je zapotřebí připomenout,
že soud prvního stupně primárně zkoumá, zda se věcí vůbec může zabývat, tedy zda správní
žalobou napadený úkon je žalobou proti rozhodnutí správního orgánu. Pakliže soud – tak jako
tomu bylo v souzené věci – dospěje k závěru, že rozhodnutí nepodléhá soudnímu přezkumu,
nezabývá se již otázkami dalšími, a to ani případnou nicotností takového rozhodnutí. Pokud
jde o obecné tvrzení stěžovatelů, že §112 zákona o hlavním městě Praze neumožňuje zrušit
individuální správní akt, pak tato skutečnost z uvedeného ustanovení nevyplývá, neboť podle
něj je možné zrušit usnesení, rozhodnutí nebo opatření městské části v přenesené působnosti,
z čehož nelze dovodit, že by jimi nemohly být také individuální správní akty.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech uvedených důvodů k závěru, že Městský soud
v Praze postupoval v souladu se zákonem, když rozhodl o odmítnutí žaloby podle §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s. ve spojení s §68 písm. e) s. ř. s. a §70 písm. a) s. ř. s. Důvod kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. tedy není dán a Nejvyšší správní soud proto kasační
stížnost jako nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. Vzhledem k tomu,
že Nejvyšší správní soud rozhodl o zamítnutí kasační stížnosti, nezabýval se již návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšným žalobcům náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s řízením o kasační stížnosti žalobců žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu