ECLI:CZ:NSS:2006:3.AS.23.2006
sp. zn. 3 As 23/2006 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milady Haplové a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce
A. ž. p., o. s., zastoupeného JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem se sídlem Za Zelenou
liškou 967/B, Praha 4, proti žalovanému Ministerstvu zemědělství, se sídlem Těšnov 17,
Praha 1, za účasti: E. T. I. s. r. o., o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 11. 2004,
čj. 23265/2004-16310, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Ca 6/2005, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2005, č. j. 11
Ca 6/2005 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osobě zúčastněné se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 11. 2004, čj. 23265/2004-16310, bylo podle §59
odst. 2 spr. ř. [v celém textu rozhodnutí míněn zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(správní řád), ve znění pozdějších předpisů; s účinností od 1. 1. 2006 nahrazen zákonem
č. 500/2004 Sb., správním řádem – pozn. soudu] zamítnuto odvolání žalobce (dále též
„stěžovatel“) proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru životního prostředí
(dále též „správní orgán prvního stupně“ či „vodoprávní úřad“), ze dne 15. 3. 2004,
čj. 167336/2003/OZP-IX/R-293/Sh. Tímto rozhodnutím byla osobě zúčastněné povolena
stavba vodních děl v rámci stavby „E. R. P. P.“ Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí mj. uvedl,
že §115 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách (vodní zákon), ve znění pozdějších
předpisů, jednoznačně vyslovil specialitu právní úpravy provedené ve vodním zákoně
vzhledem k právní úpravě uvedené mj. v zákoně č. 50/1976 Sb., o územním plánování a
stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, např. pokud jde o otázku
uvědomování účastníků řízení o zahájeném vodoprávním řízení. V případě postupu podle §
115 odst. 8 vodního zákona se tak nejedná o oznamování zahájení řízení, nýbrž o uvědomění
účastníků řízení o zahájení vodoprávního řízení veřejnou vyhláškou ve lhůtách tam
uvedených. Ohledně doručování odkázal žalovaný na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 4. 2004, čj. 6 A 82/2002-44, ve věci týchž účastníků, v němž je jako zcela a
zásadně správné zhodnoceno vyvěšení toliko první strany rozhodnutí na úřední desce, z čehož
je zjevné, že s textem odůvodnění bylo možné se podrobně seznámit formou nahlédnutí.
Žalovaný dále odmítl tvrzení žalobce o nezbytnosti vydání stanoviska Hygienické stanice
hlavního města Prahy ze dne 14. 5. 2003 formou rozhodnutí; toto stanovisko bylo vydáno
podle §77 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých
souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů; z tohoto ustanovení pak jasně vyplývá, že
stanovisko nemá formu rozhodnutí správního orgánu, navíc šlo o stanovisko souhlasné.
Žalovaný se dále vyjádřil k platnosti vyjádření správců inženýrských sítí s tím, že v okamžiku
vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně byla sice lhůta stanovená ve vyjádření
několika správců inženýrských sítí již propadlá, žalovanému však byla v rámci odvolacího
řízení doložena vyjádření, resp. prodloužení jejich platnosti, čímž došlo ke zhojení pochybení
v souladu se zásadou procesní ekonomie. Ze všech uvedených důvodů žalovaný odvolání
zamítl a napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 12. 2005, č. j. 11 Ca 6/2005 - 33, zamítl
žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného. Soud uvedl, že žalobce měl v souladu
s procesními předpisy možnost účasti na řízení a žalovaný i vodoprávní úřad se řádně
zabývali jeho námitkami. Soud se poté obsáhle vypořádal s nedůvodností námitky
nedostatečného přezkoumání stanoviska Hygienické stanice hlavního města Prahy. Odkázal
přitom i na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se obdobné problematiky,
publikovanou pod č. 499/2005 Sb. NSS a uvedl, že §126 odst. 1 stavebního zákona narozdíl
od §12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších
předpisů, explicitně nestanoví požadavek nezbytného souhlasu nebo jiného formalizovaného
projevu vůle. Ohledně námitky týkající se pochybení při doručování veřejnou vyhláškou
soud uvedl, že písemnosti byly vždy doručeny účastníkům řízení, tedy i žalobci a nedošlo
ke zkrácení jeho procesních práv. V §115 odst. 8 vodního zákona je uvedeno, že pozvání
k ústnímu jednání doruční vodoprávní úřad do vlastních rukou účastníku řízení nejméně osm
dní, ve složitějších případech třicet dní před dnem ústního jednání; po tuto dobu musí být
vyvěšeny i veřejné vyhlášky o ústním jednání. Vodoprávní úřad přitom upozorní účastníky
na nutnost uplatnit námitky nejpozději při ústním jednání. Z obsahu spisu vyplývá,
že vyhlášky byly vyvěšovány na úředních deskách Magistrátu hlavního města Prahy i
Městské části Praha 4, a to s příslušným odkazem, kde lze nahlédnout do celého rozhodnutí
nebo do podkladů pro rozhodnutí. Podle soudu žalobce k této námitce pouze uvedl, že na toto
pochybení ve správním řízení upozornil. Soud uvedl, že ze správního spisu nevyplývá
zkrácení žalobce na jeho právech v důsledku tvrzeného pochybení při doručování veřejnou
vyhláškou. Žalobce se o zahájení správního řízení dozvěděl, byl aktivní a rovněž brojil proti
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Žalovaný tím, že odvolání žalobce věcně
přezkoumal, dal současně najevo, že žalobci nevznikla případná procesní újma nesprávným
doručováním, a v důsledku toho podáním opožděného opravného prostředku. Žalobce navíc
ani netvrdí, že s rozhodnutím nebyl seznámen, naopak věcně brojí proti celému obsahu
prvostupňového rozhodnutí; jeho procesní práva tedy nebyla zkrácena. Žalobce dále namítal,
že vyhláška ze dne 10. 9. 2004 vydaná v rámci odvolacího řízení nebyla vyvěšena na úřadu
příslušné městské části, což je v rozporu s §48 odst. 1 vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou
se provádějí některá ustanovení stavebního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „vyhláška č. 132/1998 Sb.“). Ani tuto námitku soud neshledal důvodnou a odkázal
na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu publikované pod č. 449/2005 Sb. NSS, podle
něhož se vyvěšení rozhodnutí s účinky doručení děje jen na úřední desce orgánu, který takové
rozhodnutí vydal. Nejvyšší správní soud v tomto rozhodnutí dovodil, že pokud vyhláška
rozšiřujícím způsobem vymezuje rovněž doručování na úřadu příslušné městské části, jde
o nepřípustnou úpravu nad rámec zákonného zmocnění a soud uvedené ustanovení vyhlášky
v této části neaplikuje. Městský soud v Praze se s tímto právním názorem ztotožnil a námitku
směřující proti tvrzené absenci oznámení procesního úkonu na úřední desce úřadu městské
části neshledal důvodnou, neboť vyvěšením na této úřední desce nedošlo k doručení
účastníkům řízení, nýbrž toliko k oznámení rozhodné skutečnosti v souladu s §48 vyhlášky
č. 132/1998 Sb.; proto nemohlo být zkráceno procesní právo žalobce na řádné doručování
v řízení a námitka je podle soudu nedůvodná. Ze všech těchto důvodů soud žalobu jako
nedůvodnou zamítl.
Ve včasné kasační stížnosti stěžovatel ocenil, že mu v otázce účastenství
ve vodoprávních řízeních mu dal soud prvního stupně zapravdu. Soud se však podle žalobce
nevypořádal se žalobním bodem spočívajícím v nesprávném doručování veřejnou vyhláškou,
z něhož podle žalobce jasně vyplynulo, že vyvěšovány byly pouze titulní strany písemností,
což žalovaný ani soud nezpochybnili. Žalobce navíc nesprávné doručení veřejnou vyhláškou
namítal i ve správním řízení. Soud podle žalobce pochybil, když označil tuto námitku
za „nekonkrétní“ a proto na ni reagoval „v obecné rovině“. Následovala podle stěžovatele
účelová úvaha soudu, že žalobce se s vyvěšovanými písemnostmi v jejich celku seznámil,
když proti nim jako celku brojil. Soud přitom opomenul fakt, že vyvěšování písemností
na úředních deskách slouží jednak k tomu, aby se s nimi bylo možné seznámit, kromě toho
však má přesně definované procesní důsledky. O tom, zda tyto důsledky nastaly či nenastaly,
musí být ve správním řízení naprostá jistota. Má-li být takto doručováno, musí být podle
stěžovatele vyvěšena nevyhnutelně celá písemnost v čitelné podobě. Vyvěšování fragmentů
písemností je podle stěžovatele zbytečné, neboť zkracuje účastníky řízení na jejich právu
seznámit se na úřední desce s celou písemností a bere jim jistotu, že vyvěšení má účinky
doručení. Taková vada nepochybně zhoršuje postavění účastníků řízení a způsobuje vadu
řízení i nezákonnost vydaného rozhodnutí. V tomto ohledu stěžovatel považuje za lichou
úvahu soudu, že se žalobce s písemnostmi stejně seznámil a následnou procesní aktivitou
vykompenzoval své zkrácení na právech, pročež jeho žalobní bod postrádá opodstatnění.
To je podle žalobce přímý návod správním orgánům, jak postupovat na úkor účastníků řízení
i zákona. Podle žalobce je nutné, aby soud v zájmu zajištění právní jistoty vyložil pravidla
doručování veřejnou vyhláškou. Stěžovatel spatřuje důvod kasační stížnosti v §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. a navrhl, aby rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2005,
č. j. 11 Ca 6/2005 - 33, byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se s tvrzením namítaným
v kasační stížnosti ve svých rozhodnutích již obsáhle vypořádali žalovaný i soud prvního
stupně. V postupu vodoprávního úřadu nebylo možné shledat pochybení způsobilé porušit
práva žalobce. Naopak žalobci byla v rámci správního řízení poskytnuta všechna práva
účastníka řízení, k nimž žalobce aktivně přistupoval. Žalovaný odkázal na odůvodnění svého
rozhodnutí a na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci č. j. 6 A 82/2002 -
44. Podle žalovaného se nezakládá na pravdě, že by Městský soud v Praze uvedenou námitku
řádně neposoudil, o čemž svědčí str. 8 a 9 kasační stížností napadeného rozsudku. Žalovaný
závěrem označil podanou kasační stížnost za nepřípustnou podle §104 odst. 4 s. ř. s., neboť
se neopírá o žádný z taxativně vymezených důvodů podle §103 s. ř. s.
Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ke kasační stížností uvedla, že oznámení
o zahájení řízení ze dne 3. 12. 2003 a oznámení o změně termínu ústního jednání ze dne
8. 1. 2004 bylo stavebním úřadem v souladu s §115 odst. 1 vodního zákona ve spojení s §61
odst. 4 stavebního zákona doručeno veřejnou vyhláškou, jež splňovala náležitosti podle §48
odst. 2 vyhlášky č. 132/1998 Sb., neboť obsahovala údaje o území, kterého se opatření týkala,
jejich stručný obsah i poučení, kde a kdy by bylo možné do nich nahlédnout. Osoba
zúčastněná odkázala na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, s nímž
se ztotožnila a uvedla, že při doručování veřejnou vyhláškou nedošlo k porušení procesních
předpisů. I případný nedostatek v oznámení o zahájení řízení a oznámení o změně termínu
ústního jednání by však neodůvodňoval zrušení žalobou napadených rozhodnutí, neboť
by se nejednalo o postup, jímž by byl žalobce zkrácen na svých právech způsobem majícím
za následek nezákonné rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 2 s. ř. s. S ohledem na průběh
správního řízení totiž není sporu o tom, že žalobce se o konání ústního jednání na základně
oznámení ze dne 8. 1. 2004 včas dozvěděl, což mu umožnilo seznámit se s předmětem řízení
a kvalifikovaně se k němu vyjádřit. Žalobce tedy mohl v plné míře uplatnit svá procesní
práva. Osoba zúčastněná navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud
podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel uplatnil důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu nesprávného posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom,
že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma, popřípadě
je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena. Stěžejní námitkou
v kasační stížnosti je přesvědčení stěžovatele, že ve správním řízení došlo k pochybení,
když rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nebylo vyvěšeno na úřední desce v jeho
plném znění, čímž se stěžovatel cítí být zkrácen na svých procesních právech. Nejvyšší
správní soud je ve shodě s názorem soudu prvního stupně přesvědčen, že vyvěšením první
strany napadeného rozhodnutí vodoprávního úřadu ani rozhodnutí žalovaného na úřední desce
nedošlo k pochybení, jež by mělo založit důvod pro zrušení takového rozhodnutí. Ustanovení
§48 odst. 2 vyhlášky č. 132/1998 Sb., jež se v souladu s §115 odst. 1 vodního zákona
aplikuje i na vodoprávní řízení, umožňuje v případech rozhodnutí většího rozsahu
místo úplného znění vyvěsit pouze vyhlášku obsahující základní údaje o území, kterého
se rozhodnutí týká a jeho stručný obsah s poučením, kdy a kde lze do něho nahlédnout.
V souzené věci žalobce tvrdí, že na úřední desce správního orgánu prvního stupně byla
viditelná pouze první strana rozhodnutí. Tato první strana však, jak správně uvedl žalovaný
i soud prvního stupně, obsahovala všechny základní informace, požadované citovaným
ustanovením, přičemž je zjevné, že s textem odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo možno
se podrobně seznámit formou nahlédnutí. V tomto směru proto ani Nejvyšší správní
soud neshledal v postupu žalovaného protiprávní pochybení. Nad tento rámec je nutno uvést,
že – z materiálního hlediska viděno – je z obsahu žalobcových podání jednoznačně patrné,
že se stěžovatel seznámil s celým obsahem napadeného rozhodnutí, neboť v podané žalobě
polemizoval s obsahem jeho odůvodnění. Není tedy možno důvodně tvrdit, že žalobce celý
obsah napadeného rozhodnutí v důsledku pochybení správního orgánu prvního stupně neznal,
resp. se s ním nemohl seznámit. Důvodem pro zrušení rozhodnutí správního orgánu mohou
být takové vady řízení, jež mohly být způsobilé vlivu na zákonnost takového rozhodnutí;
ani tato skutečnost však v souzené věci nebyla dána. Nutno dodat, že Městský soud v Praze
při svém rozhodování, s jehož závěry se zdejší soud ztotožnil, respektoval ustálenou
judikaturu Nejvyššího správního soudu vyjádřenou např. v rozhodnutí ze dne 22. 4. 2004,
č. j. 6 A 82/2002 - 44, www.nssoud.cz. Věc lze uzavřít tak, že v postupu správních orgánů
při vyvěšování rozhodnutí na úřední desce, kdy byla vyvěšena toliko titulní strana rozhodnutí
obsahující rozhodující skutečnosti a zbytek rozhodnutí byl k nahlédnutí, nedošlo k pochybení;
opačným závěrem by soud pouze podporoval přepjatý formalismus při posuzování aplikace
procesních předpisů. To, že do žalobcových práv nebylo zasaženo, je navíc zřejmé i proto,
že žalobce brojil v žalobě proti celému obsahu rozhodnutí, a tedy nemohlo být sporu o tom,
že se s celým obsahem napadeného rozhodnutí seznámil. Ostatně žalobce v žalobě a poté
i v kasační stížnosti popisuje jím tvrzený nesprávný postup správních orgánů při vyvěšování
rozhodnutí, aniž by konkretizoval zkrácení na svých právech takovým způsobem, že to mohlo
mít za následek nezákonná rozhodnutí správních orgánů (srov. §65 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech uvedených důvodů k závěru, že důvod kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. není dán a proto kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s řízením o kasační stížnosti žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Osoba zúčastněná nemá v daném případě podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti, neboť jí soudem nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti
s jejímž plněním by jí vznikly náklady a není dán ani důvod zvláštního zřetele hodný pro
přiznání jiných nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu