ECLI:CZ:NSS:2006:3.AS.42.2005
sp. zn. 3 As 42/2005 - 82
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce F. F., zast.
Zuzanou Nussbergerovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Čajkovského 8, proti žalovanému
Ministerstvu dopravy, se sídlem Praha 1, nábřeží Ludvíka Svobody 12, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 9 Ca 26/2004 - 50, ze dne 18. 2. 2005
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví
uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného č.j. 100/2003-110-TAXI/1, ze dne 24. 11. 2003. Ministerstvo dopravy
jím zamítlo odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu Hlavního města Prahy, odboru
dopravy č.j. MHMP-34363/2003/DOP-03/Mo-R, ze dne 26. 3. 2003, jímž byla stěžovateli
jako provozovateli taxislužby uložena pokuta ve výši 250 000 Kč za správní delikt podle
ust. §35 odst. 3 písm. h) a i) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě (dále jen „zákon
o silniční dopravě“). Uvedeného správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že porušil
ust. §21 odst. 2 a odst. 3 cit. zákona a dále §15 vyhlášky č. 478/2000 Sb., kterou se provádí
zákon o silniční dopravě (dále jen „vyhláška“), neboť jako provozovatel taxislužby nezajistil,
aby jako řidič vydal cestujícímu po zaplacení doklad o zaplacení jízdného jako výstup
z tiskárny taxametru, ručně doplněný o další údaje stanovené v §15 odst. 2 vyhlášky.
Městský soud v Praze neshledal žádnou z žalobních námitek důvodnou. Námitka
nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, jakož i nesprávného hodnocení důkazů
je podle něj neoprávněná, neboť jak žalovaný, tak i správní orgán I. stupně vycházely
v odůvodnění svých rozhodnutí ze zjištění učiněných při provedené kontrole, zaznamenaných
v kontrolním protokolu. Takto opatřené důkazy, jakož i způsob jejich hodnocení posoudil
Městský soud v Praze jako dostatečné. Důkaz účtenkou o opravě taxametru zhodnotil shodně
se žalovaným jako irelevantní a vzhledem k okolnostem případu nevěrohodný.
Oprávněné nejsou ani námitky proti výši stanovené pokuty. Stěžovatel svým jednáním
nejenže porušil podmínky provozování taxislužby, ale učinil tak navíc způsobem, jenž
nasvědčuje určitému podvodnému jednání s úmyslem znemožnit následnou identifikaci řidiče
i vozidla taxislužby při případné reklamaci jízdného. Podle ust. §36 odst. 2 zákona o silniční
dopravě se při stanovení výše pokuty přihlíží k závažnosti, významu a době trvání
protiprávního jednání a k rozsahu způsobené škody. V daném případě se oba správní orgány
náležitě zabývaly úvahami o výši uložené pokuty a opodstatněně dospěly k závěru o vysoké
závažnosti a společenské nebezpečnosti protiprávního jednání stěžovatele. Pokutu uloženou
v dolní polovině zákonné sazby proto soud posoudil jako nikoli nepřiměřenou.
Namítal-li stěžovatel, že se žalovaný při rozhodování o výši pokuty nezabýval výší
způsobené škody, resp. dobou trvání protiprávního jednání a rozhodl tak v rozporu s ust. §36
odst. 2 zákona o silniční dopravě, nebyla tato kritéria pro určení výše pokuty v daném případě
významná. Vzhledem k povaze správního deliktu se správní orgány mohly při stanovení výše
pokuty řídit pouze hlediskem závažnosti a významu protiprávního jednání. Při této své úvaze
nevybočily správní orgány z mezí správního uvážení stanovených zákonem a soud neshledal
uloženou pokutu nepřiměřenou. Stěžovatelem dovolávané majetkové poměry nakonec nejsou
hlediskem, kterým by se měly správní orgány při zvažování výše pokuty podle citovaného
ustanovení řídit. Shledá-li však správní orgán, že se jedná o odůvodněný případ, může
rozhodnout o odložení platby nebo o jejím rozložení do delšího časového období (§35 odst. 7
zákona o silniční dopravě ve spojení s ust. §60 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků).
Ze všech uvedených důvodů Městský soud v Praze žalobu podle ust. §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)
jako nedůvodnou zamítl.
Podanou kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze
z důvodů podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Soud se dle jeho názoru dostatečně
nevypořádal se všemi jeho námitkami, resp. částečně se s nimi vypořádal odkazem
na skutečnosti, které nemají oporu v obsahu spisu. Stěžovatel předně od počátku tvrdil,
že porušení povinnosti, které je mu kladeno za vinu, bylo důsledkem poruchy taxametru,
zjištěné až po ukončení jízdy. Doklad o zaplacení opravy taxametru pak soudu předložil.
Tento důkaz soud posoudil jako nevěrohodný s poukazem na blok stvrzenek údajně předem
připravených a orazítkovaných. Existence takového bloku však nebyla nikterak prokázána
a nelze z ní proto vycházet. K tomu stěžovatel dodává, že kdyby se chtěl dopouštět
podvodného jednání, pak by zcela zřejmě nevystavoval stvrzenku žádnou. Touto podle
něj logickou úvahou se však soud vůbec nezaobíral.
Stěžovatel rovněž nadále trvá na své námitce, podle níž se žádné z předchozích
rozhodnutí nezabývalo všemi zákonnými kritérii určování výše pokuty v souladu s §36
odst. 2 zákona o silniční dopravě. Užitá hlediska pak byla vyložena zcela nesprávně
a v neprospěch stěžovatele. Je-li obviňován z podvodného jednání s cílem obohatit se,
pak k tomu uvádí, že nevydáním stvrzenky se může obohatit jen stěží, a případné předražení
nebylo předmětem správního řízení a nebyl za něj postižen ani v řízení před odborem daní,
poplatků a cen Magistrátu hlavního města Prahy.
V této souvislosti poukazuje na rozpor v hodnocení doby trvání jeho údajného
protiprávního jednání, kdy na jedné straně všechna dosavadní rozhodnutí shodně uvádějí,
že v daném případě nelze objektivně tuto zjistit, a není proto kriteriem pro stanovení výše
pokuty, na druhou stranu se v nich opakovaně objevuje úvaha, že se pravděpodobně
předmětného jednání dopouštěl opakovaně, z čehož je vyvozována jeho nevěrohodnost.
Stěžovatel je přesvědčen, že skutková podstata, ze které rozhodnutí vycházejí, nemá
oporu v obsahu spisů a tato rozhodnutí vycházejí z nesprávného právního posouzení věci.
Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a přiznal
stěžovateli náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Současně navrhuje, aby byl jeho
kasační stížnosti přiznán odkladný účinek, neboť výše pokuty je vzhledem k jeho majetkovým
poměrům enormně vysoká a de facto likvidační.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 23. 5. 2005 trvá
na podloženosti svého rozhodnutí. Ze všech předložených písemných dokladů vyplývá,
že stěžovatel vydal cestujícím předtištěnou „stvrzenku taxi“ č. X, která byla původně součástí
připraveného bloku stvrzenek, přičemž nesla již předem razítko dopravce – s falešnými údaji.
S ohledem na to, že účtovaná částka odpovídala zhruba čtyřnásobku nejvyšší přípustné sazby
v Praze, lze podle žalovaného logicky usuzovat, že stěžovatel, protože si byl této skutečnosti
vědom, se cíleně se zřejmým záměrem zamezit možnosti eventuální pozdější identifikace a
dohledání na své jednání připravil. Právě z toho důvodu dospěl správní orgán k závěru, že
ačkoliv nelze přesněji určit dobu, po kterou docházelo k výše popsanému nezákonnému
jednání stěžovatele, lze ze systematičnosti, kterou věnoval jeho přípravě, soudit, že rozhodně
nebylo jednorázové, ale že mělo jisté trvání.
Dokladu o opravě taxametru pak nelze podle žalovaného přisuzovat jakoukoli hodnotu
důkazu, neboť takový doklad není zajisté zatěžko v servisu získat, a to buď po dohodě nebo
předstíranou poruchou taxametru. Úvaha stěžovatele, podle níž kdyby se chtěl dopustit
podvodného jednání, nevystavoval by stvrzenku žádnou, je podle žalovaného zjevně účelová.
Nevydáním stvrzenky by stěžovatel jen zvýšil pravděpodobnost, že si zákazník zapamatuje
nebo zaznamená některý z identifikačních údajů řidiče nebo vozidla. Naopak vystavením
potvrzení vyvolá u zákazníka alespoň zpočátku dojem hodnověrnosti.
Žalovaný proto navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížních
bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu přitom zjistil tyto pro posouzení věci rozhodné skutečnosti:
Dne 24. 10. 2002 byla v rámci státního odborného dozoru v silniční dopravě
provedena odborem dopravy – dopravním úřadem Magistrátu hlavního města Prahy kontrola
taxislužby, o které byl sepsán protokol č. X. Kontrolní pracovník provedl kontrolní jízdu
vozidlem stěžovatele tovární značky X, č. b., SPZ: X, evidenční číslo vozidla X, při níž bylo
zjištěno, že žalobce jako kontrolovaný subjekt – dopravce vydal ručně vypsanou stvrzenku na
zaplacení jízdného. Z protokolu dále vyplývá, že zjištěné závady budou podkladem pro další
řízení podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád).
Podle protokolu č. X o cenové kontrole provedené pracovníky odboru daní, poplatků a
cen Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 24. 10. 2002 bylo v daném případě shledáno
porušení cenových předpisů. Přílohou protokolu je kopie žalobcem dne 24. 10. 2002
vystavené stvrzenky TAXI, na níž je uvedeno jako obchodní jméno a sídlo provozovatele E.,
Z. 15, P. 9, IČO: X, SPZ X, evidenční číslo vozidla X, výchozí místo přepravy: po Praze,
cílové místo přepravy: hotel a účtovaná cena jízdného v částce 496 Kč. Z dodatku protokolu
ze dne 25. 10. 2002 vyplývá, že žalobce účtoval zákazníkovi za poskytnutou službu z F.
k hotelu C. částku 496 Kč, ačkoliv za tuto trasu měla být účtována maximálně cena 130 Kč
(podle §5 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách a vyhlášky hl.m. Prahy č. 24/2000 při použití
sazby č. 1).
Dopisem ze dne 7. 3. 2003 bylo se žalobcem zahájeno správní řízení ve věci porušení
ust. §21 odst. 2 a 3 zákona o silniční dopravě a §15 odst. 1 vyhlášky č. 478/2000 Sb.
Ve správním řízení bylo jednoznačně prokázáno, že vozidlo taxislužby bylo při nabízení
přepravních služeb řádně označeno všemi vnějšími prvky označení předepsanými pro vozidla
taxislužby, že provozovatel taxislužby tedy nabízel prokazatelně přepravní služby
a že pracovníkům MHMP vydal zcela nesprávný doklad o uskutečněné přepravě.
V rozhodnutí ze dne 26. 3. 2003 vydaném odborem dopravy – dopravním úřadem Magistrátu
hlavního města Prahy se pak mimo jiné uvádí, že ke stěžovatelem tvrzené technické závadě
na taxametru může během jízdy dojít, správní orgán považuje nicméně za zvláštní,
že stěžovatel vystavil na vyžádání doklad s falešnými údaji o dopravci a vozidle. Výši pokuty
odůvodnil prvoinstanční správní orgán vysokou závažností a významem protiprávního
jednání a společenskou nebezpečností vyplývající z důsledků takového jednání, jenž lze podle
něj kvalifikovat jako podvodné s cílem klamat zákazníka a neprávem se obohatit, zabránit
či znemožnit své následné dohledání a poškozovat tak dobré jméno hlavního města Prahy.
Podané odvolání žalovaný podle ust. §59 odst. 2 zákona č. 71/1967 S., o správním
řízení (správní řád) zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že existence
předem orazítkovaného bloku stvrzenek s neodpovídajícím obchodním jménem ve vozidle
stěžovatele zpochybňuje jeho tvrzení, že se taxametr během jízdy porouchal a naopak
vypovídá o tom, že porušování právních předpisů se stěžovatel dopouštěl již jistou dobu
a že tak činil systematicky. Tvrdí-li stěžovatel, že nebyla v řízení zjištěna doba trvání
protiprávního jednání a výše škody, nelze dle žalovaného již z povahy věci zpětně zjistit
všechny okolnosti případu, což bylo nepochybně i důvodem, proč správní orgán prvého
stupně uložil pokutu v jedné třetině zákonné sazby. Tato výše je dle jeho názoru
s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem deliktu, způsobu odůvodnění a zákonem stanovené
maximální možné výši pokuty odůvodněná a přiměřená.
O žalobě proti rozhodnutí Ministerstva dopravy rozhodl Městský soud v Praze,
jak bylo uvedeno výše.
O stížních námitkách uvážil Nejvyšší správní soud následovně:
Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel brojí proti rozsudku Městského
soudu v Praze jednak pro nedostatek podkladů pro závěr o samotném spáchání správního
deliktu, jednak pro nedostatek podkladů pro úvahu o výši uložené pokuty, fakticky tedy pouze
z důvodu podle ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.. V prvně uvedeném ohledu tvrdí, že porušení
povinnosti, jež mu je kladeno za vinu, bylo důsledkem poruchy taxametru a nikoli
jeho úmyslného jednání. Co se týká výše pokuty, vycházely podle něj správní orgány
z nesprávného závěru, že se dopustil podvodného jednání s cílem obohatit se, což opakovaně
popírá.
Podle ust. §21 odst. 2 zákona o silniční dopravě je provozovatel taxislužby
povinen zajistit, aby řidič při provozování taxislužby používal taxametr podle odstavce 1
tohoto ustanovení a vydal cestujícímu z tiskárny taxametru doklad o zaplacení jízdného.
Podle ust. §21 odst. 3 zákona o silniční dopravě je provozovatel taxislužby povinen zajistit,
aby k provozování taxislužby bylo užito pouze vozidel úplně vybavených a označených
předepsaným způsobem.
Podle ust. §35 odst. 3 písm. h) zákona o silniční dopravě uloží dopravní úřad nebo
Ministerstvo dopravy a spojů při porušení tohoto zákona pokutu až do výše 750 000 Kč
dopravci, který poruší ustanovení §21. Podle písm. i) cit. ustanovení uloží příslušný úřad
pokutu do uvedené výše dopravci, který nedodržuje podmínky pro provozování taxislužby
stanovené zákonem o silniční dopravě.
Pokud jde o poruchu taxametru coby skutečnou příčinu porušení povinnosti
stěžovatele, ztotožňuje se Nejvyšší správní soud plně s hodnocením této námitky správními
orgány, že jde o tvrzení v kontextu okolností případu krajně nevěrohodné. Vydal-li stěžovatel
kontrolujícímu subjektu na vyžádání stvrzenku s razítkem neexistujícího provozovatele
a s ručně vypsanými chybnými identifikačními údaji (SPZ a evidenční číslo vozidla)
a účtoval-li přitom částku odpovídající více než trojnásobku maximální ceny podle platných
předpisů, jsou veškeré úvahy správních orgánů o úmyslu stěžovatele nezákonně se obohatit
a znemožnit přitom svou pozdější identifikaci zcela opodstatněné. Jak správně podotýká
ve svém vyjádření žalovaný, poruchu taxametru jistě není obtížné předstírat. I v případě
však, že by k ní skutečně došlo, nic by to neměnilo na falešnosti údajů, jimiž stěžovatel
opatřil vydanou stvrzenku, a tudíž i vysoké závažnosti jeho protiprávního jednání.
Rovněž argument, podle něhož chtěl-li by se stěžovatel obohatit, nevydával
by stvrzenku žádnou, není případný, neboť není logický. Úmysl stěžovatele obohatit
se vyplývá jasně již z prokázaného bezmála čtyřnásobného předražení poskytnuté služby
(bez ohledu na to, že toto nebylo předmětem daného správního řízení). Zda následně
stěžovatel stvrzenku nevydá vůbec, či vydá, ale falešnou, je již pouze volbou mezi
dvěma variantami „krycího manévru“, kdy variantu posléze uvedenou je třeba považovat
za společensky nebezpečnější, svědčící o vyšší rafinovanosti, resp. promyšlenosti
a plánovitosti takového jednání. Existence či neexistence předem připraveného bloku,
tj. zda měl stěžovatel blok stvrzenek již předem orazítkovaný označením neexistující firmy
či zda razítkoval vždy až na místě samém, je pro posouzení věci bez většího významu.
Ani tato okolnost na lživosti zde uvedených údajů nic nemění.
Je proto třeba uzavřít, že stěžovatel nepochybně porušil výše citovaná ustanovení
zákona o silniční dopravě a námitka nepodloženosti správních rozhodnutí o spáchání
správního deliktu stěžovatelem tudíž není důvodná.
Z uvedeného pak vyplývá rovněž závěr o navazující otázce týkající se výše uložené
pokuty. Se všemi námitkami v tomto ohledu uplatněnými v kasační stížnosti se dostatečně
podrobně vypořádal již Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku. Nejvyšší
správní soud se s tímto posouzením plně ztotožňuje a v podrobnostech proto odkazuje na ně.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že námitka nedostatečné opory skutkové podstaty
ve spisech, resp. jejího rozporu s nimi není důvodná a rozsudek Městského soudu v Praze
tedy netrpí vadou podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Za této procesní situace již Nejvyšší správní soud nerozhodoval samostatně o návrhu
stěžovatele na přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci
úspěch, žádné náklady řízení o kasační stížnosti mu však prokazatelně nevznikly. Soud mu
proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu