ECLI:CZ:NSS:2006:3.AS.59.2005:98
sp. zn. 3 As 59/2005 - 98
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce
C. CH. C. R., s. r. o., zastoupeného JUDr. Milanem Kohoutem, advokátem se sídlem
Břevnovská 433/12, Praha 6, proti žalovanému Magistrátu hlavního města Prahy, odbor
stavební, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 21. 6. 2004, čj. MHMP-74212/2004/OST/So/Pe, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 9 Ca 207/2004, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 31. 5. 2005, č. j. 9 Ca 207/2004 - 64,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku byl podle §112 odst. 1
zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o hlavním městě Praze“), pozastaven výkon opatření odboru výstavby Úřadu městské
části Praha 2, odboru výstavby, ze dne 8. 4. 2004, čj. 8269/04/Cv, a Úřadu Městské části
Praha 2 (dále též „stavební úřad“) byla pro zrušení citovaného opatření stanovena lhůta třiceti
dnů ode dne účinnosti rozhodnutí. V odůvodnění žalovaný uvedl, že opatřením – sdělením
k ohlášení reklamního zařízení podle §71 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, povolil Úřad městské části
Praha 2 umístění reklamních zařízení na atice jižní fasády domu čp. 1881, N. M., B. N. 5, P.
2, sestávající se ze 32 samostatně funkčních LED diodových panelů o rozměrech 1500 x 2000
mm se 2 x 64 otočnými lamelami drženými v rámu na konstrukci atiky o rozměrech 3090 x
100 mm. Žalovaný však dospěl k závěru, že reklamní zařízení jsou v daném případě v rozporu
s čl. 60 odst. 8 vyhlášky hlavního města Prahy č. 26/1999 Sb., podle něhož se v památkových
zónách nesmějí umisťovat zařízení s plochou panelu větší než 4 m
2
. Jednotlivé moduly přitom
podle žalovaného neplní samostatně funkci reklamních zařízení, účelu je dosaženo pouze
celkem. Lamely jsou upevněny ve společném rámu a rám tvoří jedno reklamní zařízení.
Stejně tak moduly LVP 31 vytvářejí jeden světelný panel a souvislou zobrazovací plochu a
tvoří také jedno reklamní zařízení. Stavební úřad postupoval podle žalovaného v rozporu se
zákonem, když se nezabýval souladem ohlášeného reklamního zařízení s výše uvedenou
vyhláškou, ani nestanovil, že zařízení podléhá stavebnímu povolení. Ze spisu podle
žalovaného vyplývá, že stavební úřad si nezjistil rozměry, technickou nebo produkční funkci
zařízení a podle žalovaného postupoval v rozporu s §71 odst. 4 stavebního zákona, když
opatřením sdělil, že proti umístění reklamních zařízení nemá námitek.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2005, č. j. 9 Ca 207/2004 - 64, byla
žaloba proti tomuto rozhodnutí odmítnuta jako nepřípustná s tím, že napadené rozhodnutí
nepodléhá soudnímu přezkumu. Podle soudu není rozhodnutí žalovaného rozhodnutím
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., neboť bylo žalovaným vydáno v rámci tzv. dozorčího práva,
jímž žalovaný dozoruje, zda rozhodnutí vydávaná městskými částmi v přenesené působnosti
jsou v souladu se zákony. Za tímto účelem je žalovaný oprávněn výkon takového rozhodnutí
pozastavit, a zároveň vyzvat příslušný orgán městské části k jeho zrušení. Rozhodnutí
žalovaného podle soudu nezasahuje konečným způsobem do právní sféry žalobců (v řízení
před soudem prvního stupně vystupovala kromě žalobce ještě společnost Q., a. s. – pozn.
soudu), a žaloba proti němu je vyloučena ze soudního přezkumu, neboť na ni dopadá
kompetenční výluka podle §70 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §68 písm. e) s. ř. s. Soud dále
uvedl, že žalobci svou obecnou námitku, že by mohlo jít o nezákonný zásah, v celém textu
žaloby nijak blíže nespecifikovali, žalobu i žalobní petit formulovali jako v řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu podle §65 a násl. s. ř. s. a proto soud žalobu neposuzoval
z hlediska žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením
správního orgánu ve smyslu §82 a násl. s. ř. s. Soud dále uvedl, že je mu z úřední činnosti
známo, že opatření, jehož se napadené rozhodnutí týkalo, bylo Úřadem městské části Praha 2
zrušeno a žalobci využili svého práva podat proti tomuto rozhodnutí správní žalobu. Ze všech
uvedených důvodů soud žalobu odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. za použití §68
písm. e) s. ř. s. a §70 písm. a) s. ř. s.
Proti tomuto usnesení podal žalobce – společnost C. CH. C. R., s. r. o. (dále též
„stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž označil za nesprávný právní názor soudu,
že pozastavením výkonu opatření se neurčují práva a povinnosti subjektů a nezasahuje se do
jejich právní sféry. Stěžovatel uvedl, že pro užívání reklamních, informačních a propagačních
zařízení platí, že tato zařízení nevyžadují územní rozhodnutí o umístění stavby a režimu
stavebního zákona podléhají, pokud jsou na pozemku nebo stavbě, jsou-li viditelná
z veřejných prostorů a mají plochu větší než 0,6 m
2
. Zařízení vyžaduje ohlášení stavebnímu
úřadu, a provést je lze pouze na základě písemného sdělení stavebního úřadu, že stavební úřad
proti provedení nemá námitek. Jedná se tedy o stejné oprávnění, jaké zakládá stavebníkovi
stavební povolení k provedení stavby. V daném případě vzniklo stavebníkovi sdělením
stavebního úřadu právo a související povinnosti k provedení ohlášeného zařízení. Sdělení
k ohlášení byl úkon, jenž byl rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., navíc i z dikce §112
odst. 3 zákona o hlavním městě Praze jednoznačně vyplývá, že zákonodárce v daném případě
předpokládal formu rozhodnutí; soud nesprávně posoudil právní otázku kompetenční výluky.
Soud vycházel podle stěžovatele nesprávně z toho, že rozhodnutí žalovaného o pozastavení
výkonu není rozhodnutím zakládajícím, měnícím, rušícím nebo závazně určujícím subjektivní
práva žalobce, ale že se jím výkon těchto práv pouze pozastavuje. Stěžovatel však již
okamžikem pozastavení výkonu pozbyl svá nabytá práva, a tedy došlo k závaznému zrušení
těchto nabytých práv. V případě, že by opatření nezrušil Úřad městské části Praha 2, je
oprávněn je zrušit žalovaný. Soud sám připustil, že v takovém případě nemůže úřad městské
části udělat nic jiného než opatření zrušit. Proto podle stěžovatele soud nesprávně posoudil
otázku, kdy nastal rozhodný okamžik zásahu do práv, neboť takovým okamžikem byl již den,
kdy nabylo účinků rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel dále uvedl, že soud si ze své úřední
činnosti ověřil, že opatření, jehož se napadené rozhodnutí žalovaného týká, již bylo zrušeno a
proto dospěl k závěru, že žalobce využil práva domáhat se žalobou svých práv ohledně
zrušeného opatření. Soud tedy vyšel z toho, že se žalobce mohl v jiném řízení u soudu domoci
svých práv a z toho vyvodil nepřípustnost žaloby proti rozhodnutí žalovaného; nepřihlédl
však k tomu, že žaloba proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 2 o zrušení opatření byla
jiným senátem Městského soudu v Praze jako nepřípustná odmítnuta. Městský soud v Praze
tedy odmítl poskytnout ochranu subjektivním právům žalobce, když jej sice odkázal na
možnost podat žalobu proti rozhodnutí o zrušení opatření, avšak i tato žaloba byla soudem
odmítnuta. Soud tedy nesprávně posoudil rovněž právní otázku, zda měl žalobce prostor
domáhat se svých práv v jiném řízení a neposkytl ochranu veřejným subjektivním právům
žalobce. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 31. 5. 2005, č. j. 9 Ca 207/2004 - 64, bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu
k dalšímu řízení; současně stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s názorem soudu, že rozhodnutí
o pozastavení výkonu opatření pro rozpor se zákonem není rozhodnutím, které samo o sobě
zasahuje do právní sféry žalobců, tj. konečným způsobem se jím neurčují práva a povinnosti
subjektů. Proto se žalovaný ztotožnil s právním názorem soudu a navrhl zamítnutí kasační
stížnosti.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Důvodem kasační stížnosti byl důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy
stěžovatelem tvrzená nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby spočívající v nesprávném
posouzení otázky naplnění podmínek pro odmítnutí žaloby soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav
aplikována nesprávná právní norma, popřípadě je aplikována správná právní norma, která
je však nesprávně vyložena.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s právním názorem Městského soudu v Praze,
že rozhodnutí žalovaného, jímž byl v souladu s §112 odst. 1 zákona o hlavním městě Praze
pozastaven výkon opatření – sdělení k ohlášení reklamního zařízení, ohledně něhož dospěl
žalovaný k závěru, že je v rozporu se zákonem, nepodléhá soudnímu přezkumu. V daném
případě je sice napadený úkon správního orgánu formálně označen jako „rozhodnutí“,
materiálně se však nejedná o rozhodnutí ve smyslu legislativní zkratky §65 odst. 1 s. ř. s.,
neboť se takovým úkonem nezakládají, nemění, neruší ani závazně neurčují práva nebo
povinnosti. Tento úkon žalovaného proto nelze považovat za rozhodnutí přezkoumatelné
ve správním soudnictví, neboť samo o sobě nemá za následek zásah do hmotných práv
stěžovatele a tedy nemá bez dalšího účinky ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., přičemž takové
účinky zasahující do práv a povinností žalobců by mohlo mít teprve rozhodnutí stavebního
úřadu o odstranění reklamního zařízení, neboť až tímto rozhodnutím může být zasaženo
do právní sféry žalobce. Pozastavením výkonu opatření nevyplývá stěžovateli bezprostředně
žádná povinnost; povinnost mu vyplyne až případným vydáním rozhodnutí o odstranění
reklamního zařízení, proti němuž však bude mít možnost podat odvolání ve správním řízení
a není sporu o tom, že proti takovému rozhodnutí je možné následně brojit také správní
žalobou. Z těchto důvodů se nelze ztotožnit s právním názorem stěžovatele, že rozhodujícím
dnem, od něhož se odvíjí počátek zkrácení na jeho subjektivních právech, je den účinnosti
rozhodnutí žalovaného. Pokud jde o poukaz žalobce na řízení o žalobě proti rozhodnutí
Úřadu městské části Praha 2, jímž bylo zrušeno zmiňované opatření, je zapotřebí zdůraznit,
že se jedná o samostatné soudní řízení, nepodléhající hodnocení v řízení o této kasační
stížnosti. Znovu je však zapotřebí zopakovat skutečnost, že úkonem, proti němuž je možné
brojit správní žalobou, je až případné rozhodnutí o odstranění stavby.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech uvedených důvodů k závěru, že Městský soud
v Praze postupoval v souladu se zákonem, když rozhodl o odmítnutí žaloby podle §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s. ve spojení s §68 písm. e) s. ř. s. a §70 písm. a) s. ř. s. Důvod kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. tedy není dán a Nejvyšší správní soud proto kasační
stížnost jako nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. Vzhledem k tomu,
že Nejvyšší správní soud rozhodl o zamítnutí kasační stížnosti, nezabýval se již návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s řízením o kasační stížnosti žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu