ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.107.2005
sp. zn. 3 Azs 107/2005 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobců:
a) A. F., b) D. F., c) R. F žalobci b) a c) zastoupeni zákonnou zástupkyní A. F. zastoupeni
JUDr. Petrem Práglem, advokátem se sídlem 400 01 Ústí nad Labem, Dlouhá 5, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
žalobců proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Az 608/2003 - 26, ze dne 4.
6. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatelky advokátu JUDr. Petru Práglovi
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 5350 Kč. Tato částka bude
jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 1 měsíce od právní
moci tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení stěžovatelů nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadli žalobci (dále též stěžovatelé) v záhlaví
citované usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla odmítnuta jejich žaloba
proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-1107/AŘ-2002, ze dne 10. 11. 2003. Ministr vnitra
v něm rozhodl tak, že napadané rozhodnutí o neudělení azylu ve smyslu ust. §59 odst. 2
zákona č. 71/1967 Sb. potvrdil a rozklad zamítl. Krajský soud v Ústí na Labem dospěl
k závěru, že žaloba nesplňuje náležitosti ve smyslu ust. §§37 odst. 3 a 71 odst. 1, 2 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Nebyly
tudíž splněny podmínky řízení, tento nedostatek byl neodstranitelný a v řízení proto nebylo
možno pokračovat. Z toho důvodu soud žalobu podle ust. §46 odst. 1 s. ř. s. odmítl.
Stěžovatelé napadají rozhodnutí krajského soudu z důvodu podle ust. §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s., tedy z důvodu nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Předně nesouhlasí
se závěrem krajského soudu v tom, že jejich žaloba nesplňuje zákonem požadované formální
náležitosti. Své přesvědčení o tom, že dané náležitosti skutečně splněny byly, však žádným
způsobem neodůvodňují. V doplnění kasační stížnosti ze dne 1. 12. 2004 pak dále tvrdí,
že závěr soudu prvého stupně o formálních vadách žaloby je předčasný z toho důvodu,
že se soud nepokusil uvedené vady odstranit postupem podle ust. §46 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatelé mají dále za to, že žalovaný nedostatečně posoudil situaci v jejich zemi
původu, když mimo jiné ve vztahu k předmětné věci nevyvodil jakékoli závěry ze zpráv
o situaci na Ukrajině, které ve svém rozhodnutí cituje. Rovněž v otázce posouzení možnosti
odůvodněného strachu z pronásledování v případě stěžovatelů podle ust. §12 písm. b) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) je rozhodnutí žalovaného zcela
nedostatečné. V této souvislosti odkazují stěžovatelé na příručku k postupům a kritériím
pro určování právního postavení uprchlíků Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky,
konkrétně na články 37 až 53, zejm. pak články 37, 41 a 43. Posouzení této subjektivní
stránky daného případu správní orgán zcela pominul. Z uvedených důvodů žádají stěžovatelé
Nejvyšší správní soud, aby rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Správní orgán ve svém vyjádření ze dne 11. 1. 2005 popírá oprávněnost námitek
kasační stížností vznesených. Má za to, že jak rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozhodnutí
Krajského soudu v Ústí nad Labem byla vydána v souladu s právními předpisy. Žalovaný trvá
na svém rozhodnutí, že v případě stěžovatelů nebyl zjištěn žádný z taxativně vymezených
důvodů udělení azylu podle §12 zákona o azylu, jakož i že nebyly shledány žádné důvody
zvláštního zřetele hodné, které by odůvodňovaly udělení azylu podle ust. §14 zákona o azylu.
Ze správního spisu zjistil Nejvyšší správní soud tyto pro posouzení věci rozhodné
skutečnosti: Žádost o udělení azylu byla stěžovateli podána dne 6. 9. 2000. Pohovor k žádosti
o udělení azylu na území České republiky byl proveden dne 17. 1. 2001, na žádost žalobkyně
v ruském jazyce za přítomnosti tlumočníka. Stěžovatelé opustili Ukrajinu poprvé
v srpnu 1997, podruhé pak v srpnu 1999 poté, co se nakrátko vrátili na Ukrajinu za účelem
vyřízení cestovních dokladů. O předmětné opakované žádosti o udělení azylu, rozhodl správní
orgán rozhodnutím č. j. OAM-1036/VL-07-OL5-2000, ze dne 9. 10. 2001 tak,
že stěžovatelům neudělil azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu. Zároveň
rozhodl, že se na stěžovatele nevztahují překážky vycestování podle §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé rozklad, o němž bylo rozhodnutím ministra vnitra
č. j. OAM-1107/AŘ-2002, ze dne 10. 11. 2003 rozhodnuto jak bylo uvedeno výše. Součástí
spisu je Zpráva Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv na Ukrajině za rok
2000.
Nejvyšší správní soud se primárně zabýval otázkou, zda byly v dané věci splněny
zákonné podmínky pro odmítnutí žaloby krajským soudem. Stěžovatelé ve své kasační
stížnosti namítají, že jejich žaloba všechny formální náležitosti splňuje, aniž by však
toto své přesvědčení jakkoli odůvodnili. V doplnění kasační stížnosti ze dne 1. 12. 2004
pak stěžovatelé tvrdí, že závěr soudu prvého stupně o formálních vadách žaloby je předčasný.
Důvod předčasnosti spatřují v tom, že se soud nepokusil uvedené vady odstranit postupem
podle ust. §37 odst. 5 s. ř. s.
Odhlédne-li Nejvyšší správní soud od jisté rozpornosti tvrzení stěžovatelů,
kdy na jedné straně mají žalobu za formálně bezvadnou, na straně druhé napadají soud
pro neodstraňování jejích vad, jakož i od skutečnosti, že doplnění kasační stížnosti bylo
podáno po značném překročení zákonem stanovené lhůty (§106 odst. 3 s. ř. s.), přisvědčuje
v této otázce krajskému soudu, že předmětná žaloba jistě zákonem předepsané náležitosti
nesplňuje. Stěžovatelé v ní pouze tvrdí, že správní orgán nesprávně posoudil skutkový stav
věci a na základě toho vydal rozhodnutí, které žalobce považuje za nesprávné. Pouze paušálně
přitom odkazuje na „příslušná ustanovení zákona o azylu“. Jakékoli žalobní body,
ze kterých by bylo patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považují stěžovatelé
napadené výroky rozhodnutí za nezákonné ve smyslu ust. §71 odst. 1 písm. d) zde chybí.
Žalobci sice předesílají svůj záměr odůvodnění žaloby doplnit dodatečným podáním soudu,
leč tento nakonec nerealizovali.
Rovněž námitku stěžovatelů, že krajský soud postupoval chybně, nevyzval-li
stěžovatele k opravě nebo odstranění vad žaloby podle ust. §37 odst. 5 s. ř. s., měl-li
tuto za formálně vadnou, je třeba odmítnout jako nedůvodnou. Jednak žalobce doplnění
žaloby dopředu avizoval, byl zde tedy důvod očekávat, že sám o vadách ví a hodlá
je odstranit, jednak v daném případě povinnost soudu uvedeným způsobem postupovat
po uplynutí zákonné lhůty není dána. Jak bylo publikováno ve Sbírce rozhodnutí NSS
pod číslem 113/2004, v důsledku přísné dispoziční zásady v řízení o žalobách
proti rozhodnutím správního orgánu musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být
patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Přitom zákon stanoví, že žaloba
musí vždy obsahovat alespoň jeden žalobní bod (viz věta druhá ustanovení §71 odst. 2
s. ř. s.). Pokud žádný žalobní bod neobsahuje, může být tento nedostatek podmínek řízení
odstraněn, a to ve lhůtě pro podání žaloby, jak vyplývá z ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. Není
však dána zákonná povinnost soudu v těchto případech vždy vyzývat žalobce k odstranění
těchto vad ve smyslu ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce pojímaná povinnost
soudu by zjevně odporovala zmíněné zásadě dispoziční a rovněž zásadě koncentrace řízení,
v souladu s nimiž je tento typ řízení koncipován. Z uvedených důvodů vyplývá, že krajský
soud postupoval správně, když žalobu stěžovatelů podle ust. §46 odst. 1 odmítl.
S ohledem na výše uvedené je pak na veškerá další tvrzení stěžovatelů v kasační
stížnosti obsažená třeba pohlížet jako na skutečnosti, které stěžovatelé uplatnili poté, kdy bylo
vydáno napadené rozhodnutí ve smyslu ust. §109 odst. 4 s. ř. s., tedy jako na skutečnosti,
ke kterým Nejvyšší správní soud nepřihlíží.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že napadené usnesení netrpí vadami
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a kasační stížnost proto podle §110 odst. 1
s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud podotýká, že nevyhověl návrhu stěžovatelky
na ustanovení jiného zástupce pro řízení o kasační stížnosti, neboť neshledal její výhrady
důvodnými. Ustanovený zástupce, jak vyplývá z obsahu soudního spisu, provedl všechny
potřebné úkony k ochraně zájmů stěžovatelky a věci se věnoval svědomitě s využitím
všech zákonných prostředků. Neúspěch stěžovatelky (a ostatních stěžovatelů) je způsoben
jejím vlastním chybným postupem v žalobním řízení, nikoliv vinou advokáta ustanoveného
pro řízení o kasační stížnosti.
Vzhledem k ust. §78b odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, nemají proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci
úspěch, prokazatelné náklady řízení o kasační stížnosti mu však nevznikly. Soud
mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Ustanovenému zástupci stěžovatelů Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za dva úkony
právní služby dle ust. §11 odst. 1 písm. b) a d), §9 odst. 3 a §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
a §12 odst. 4 ve výši 5200 Kč a režijní paušál dle ust. §13 odst. 3 cit. vyhlášky ve výši
150 Kč. Náklady právního zastoupení stěžovatelů nese dle ust. §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 12. ledna 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu