ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.126.2005
sp. zn. 3 Azs 126/2005 - 90
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce V.
G., zastoupený Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem Plzeň, Františkánská 7,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 61 Az 211/2004 – 66, ze dne
10. 1. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) nadepsaný
rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného č. j. OAM-2627/VL-07-15-2003, ze dne 12. 6. 2003. Tímto rozhodnutím byla
žádost stěžovatele o udělení azylu podle §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(azylový zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) zamítnuta
jako zjevně nedůvodná. Soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že stěžovatel přicestoval
do ČR ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi. Není přitom možné
v pojetí azylového práva uspokojit přání jednotlivce žít ve státě, který si z různých důvodů
vybere, aniž by využil možnosti obrátit se o pomoc v prvním státě, kde se mu tato možnost
naskytne. Pojem projíždění příslušnou zemí ve smyslu ust. §2 odst. 2 písm. b) zákona o azylu
je nutno vykládat restriktivně, tj. z důvodu podstaty a smyslu celého azylového řízení,
které je založeno na principu, že cizinec pronásledovaný za uplatňování politických práv
a svobod ve své zemi má o azyl požádat vždy již v první zemi, v níž má reálnou příležitost
tento statut obdržet nejdříve, a v níž budou garantována jeho základní práva a svobody.
Rozhodujícím kritériem pro posuzování toho, zda cizinec bezpečnou třetí zemí pouze
projížděl, je skutečnost, zda v této zemi měl reálnou možnost požádat o udělení azylu
či nikoliv. Tuto možnost žalobce měl. Důvody uváděné žalobcem jsou z hlediska ust. §12,
§13 odst. 1, 2, jakož i §14 zákona o azylu irelevantní, na žalobce se nevztahuje ani překážka
vycestování. Krajský soud neshledal důvodnými nakonec ani námitky stěžovatele týkající
se údajných porušení ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Tyto jsou vytýkány pouze v obecné
rovině, soud navíc ze správního spisu nezjistil žádné porušení procesních předpisů či to,
že by si žalovaný pro své rozhodnutí neopatřil dostatek potřebných dokladů a důkazů. Naopak
vycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu, tento řádně vyhodnotil a přijal
odpovídající právní závěr. Z uvedených důvodů krajský soud v souladu s §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
žalobu jako nedůvodnou zamítl.
V podané kasační stížnosti stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu v celém rozsahu
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Naplnění důvodu podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje v nesprávném posouzení právní otázky soudem, a sice zda je
možno na jeho případ vztáhnout §16 odst. 1 písm. e) azylového zákona. Je totiž přesvědčen,
že splňuje podmínky udělení azylu podle ust. §12 písm. b) zákona o azylu, neboť patří
do sociální skupiny nečlenů zločineckých struktur a je těmito strukturami pronásledován
právě z toho důvodu, že není členem těchto struktur a domovský stát tuto situaci toleruje,
resp. sám tvorbu těchto struktur podporuje. Upozorňuje rovněž na čl. 65 metodologické
Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka, který uvádí, že pronásledování
se týká za normálních okolností kroků, které podnikají orgány nějaké země. Může
však vycházet také od některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené
v zákonech dané země. Tam, kde místní obyvatelstvo páchá diskriminační či jinak postihující
činy, mohou být tyto považovány za pronásledování, pokud je orgány vědomě tolerují
či nejsou schopné zajistit proti nim účinnou ochranu. Naplnění důvodu podle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. stěžovatel spatřuje v tom, že žalovaný nedostatečným způsobem provedl
dokazování, a na základě takto zjištěného stavu nebylo možno ve správním řízení o udělení
azylu spravedlivě rozhodnout. Žalovaný podle stěžovatele nerespektoval jeho situaci,
že jako účastník azylového řízení měl jen velmi omezené možnosti pro zajištění důkazů
o perzekuci v domovské zemi, když krajský soud tuto skutečnost nechal zcela
bez povšimnutí. Naplnění důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. spatřuje stěžovatel
v tom, že soud nesprávným způsobem posoudil právní otázku, zda správní řízení netrpělo
procesní vadou. Stěžovatel je přesvědčen, že i v případě, kdy neuvedl konkrétní skutkové
důvody pro svá tvrzení o porušení procesních pravidel, měl krajský soud přezkoumat správní
rozhodnutí a řízení z hlediska dodržení procesních předpisů. Žalovaný se měl porušení
procesních pravidel dopustit minimálně tím, že nedostatečným způsobem provedl dokazování
ve věci. Shledává rovněž rozpor rozhodnutí s §47 odst. 3 správního řádu. S ohledem
na uvedené důvody stěžovatel navrhl Nejvyššímu správnímu soudu, aby kasační stížností
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Zároveň požádal o přiznání odkladného účinku jeho kasační stížnosti, neboť potřebuje být
nadále přítomen v České republice, aby mohl uplatňovat svá procesní práva u soudu.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil tyto pro posouzení věci rozhodné
skutečnosti: Žádost o udělení azylu podal stěžovatel dne 3. 6. 2003, pohovor k žádosti byl
proveden v přijímacím středisku Vyšní Lhoty dne 10. 6. 2003 na žádost stěžovatele v jazyce
ruském za přítomnosti tlumočnice. Do České republiky přicestoval stěžovatel dne 13. 4. 2003
autobusem přes Polsko. Důvodem opuštění země původu bylo vyhrožování ze strany
neznámých soukromých osob poté, co je stěžovatel s manželkou viděl cosi nakládat do čtyř
aut. Bylo jim řečeno, že viděli něco, co vidět neměli, a proto musejí Ukrajinu opustit.
Ukrajinskou policii nekontaktovali, neboť byli upozorněni, že policie do věci nemá zasahovat.
V Polsku o azyl nežádal, protože o této možnosti nevěděl, teoreticky mu v tom však nic
nebránilo. Stěžovatel potvrdil, že v Polsku neměl žádné konkrétní potíže s tamními orgány,
soudy ani policií. O žádosti o udělení azylu bylo správním orgánem rozhodnuto, jak bylo
uvedeno výše. Ze soudního spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil, že proti rozhodnutí
žalovaného podal stěžovatel žalobu, o níž rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem
č. j. 24 Az 1564/2003 - 26, ze dne 18. 11. 2003 tak, že tuto zamítl. Nejvyšší správní soud
následně na základě podané kasační stížnosti citovaný rozsudek krajského soudu zrušil
rozsudkem č. j. 2 Azs 143/2004, ze dne 11. 11. 2004 a věc tomuto vrátil k dalšímu řízení.
Proti novému rozhodnutí krajského soudu nyní směřuje předmětná kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
v rozsahu důvodů uvedených v kasační stížnosti, avšak shledal, že kasační stížnost není
důvodná.
Jsou-li ve správním řízení splněny podmínky pro zamítnutí žádosti žadatele o azyl
jako zjevně nedůvodné, protože tato osoba přišla ze třetí bezpečné země, pak je nerozhodné,
jaké důvody vedou žadatele k žádosti o azyl, resp. zda by tyto důvody, nebyly by-li splněny
podmínky aplikace §16 odst. 1 písm. e) azylového zákona, mohly být relevantní z pohledu
§12 cit. zákona (viz např. rozhodnutí publikované ve sbírce NSS pod č. 244/2004).
Nesměřuje-li proto argumentace stěžovatele ke zpochybnění důvodnosti způsobu,
kterým bylo správním orgánem rozhodnuto, jinými slovy nenamítá-li stěžovatel nedostatek
podmínek pro zamítnutí jeho žádosti jako zjevně nedůvodné, míjí pak zcela podstatu
podkladu rozhodnutí správního orgánu. Za této situace se však, respektujíce zásadu
dispoziční, kterou je řízení ve správním soudnictví ovládáno, nemohl Nejvyšší správní soud
zabývat důvodností rozhodnutí žalovaného, kterým podle ust. §16 odst. 1 písm. e) žádost
stěžovatele zamítl. Tvrzení o údajném stěžovatelově „nečlenství“ v sociální skupině
zločineckých struktur je navíc v kasační stížnosti uplatněno poprvé od počátku azylového
řízení, Nejvyšší správní soud by tak k němu v souladu s ust. §109 odst. 4 s. ř. s. nemohl
přihlížet také z tohoto důvodu. Jen jako poznámku obiter dictum proto uvádí, že tato námitka
bez ohledu na výše uvedené není akceptovatelná, neboť jak již Nejvyšší správní soud
judikoval, tzv. „nečleny zločineckých struktur“ nelze považovat za sociální skupinu
ve smyslu ust. §12 zákona o azylu (viz rozhodnutí publikované ve Sbírce rozhodnutí NSS
pod č. 401/2004). Naplnění stížního důvodu podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
tudíž Nejvyšší správní soud nezjistil.
Shledáno rovněž nebylo naplnění důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., konkrétně
že žalovaný provedl dokazování nedostatečným způsobem. Tuto námitku stěžovatel dále
nekonkretizuje, resp. pouze uvádí, že měl ve svém postavení omezené možnosti označit
důkazy o své perzekuci. Podle Nejvyššího správního soudu je třeba mít za to, že hodlá-li
žalovaný přijmout rozhodnutí podle §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu, musí být
jeho dokazování zaměřeno na prokázání skutečností rozhodných pro aplikaci cit. ustanovení
a nikoliv např. na prokázání skutečností rozhodných podle §12 cit. zákona. Z rozhodnutí
žalovaného, jakož i ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalovaný si opatřil
dostatečné důkazy ohledně toho, že podmínky pro zamítnutí žádosti stěžovatele o udělení
azylu podle §16 odst. 1 písm. e) cit. zákona jsou splněny. Rovněž splnění druhé podmínky,
tj. skutečnosti, že Polsko lze považovat za třetí bezpečnou zemi, je v rozhodnutí dostatečně
odůvodněno, mj. i s využitím informací o azylovém právu v Polsku a s odkazem na zprávy
ministerstev zahraničních věcí České republiky a USA. Za takových okolností nelze
považovat uvedenou námitku za důvodnou, neboť postavení stěžovatele ve správním řízení
na jeho schopnost a možnost předložit důkazy rozhodné z hlediska aplikace cit. ustanovení
vliv mít nemohlo.
Dále stěžovatel dovozuje existenci důvodu podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., neboť soud se podle jeho názoru řádně nevypořádal s otázkou, zda správní
řízení netrpělo procesní vadou. Nejvyšší správní soud předně poukazuje, že námitka porušení
§47 odst. 3 správního řádu není v kasační stížnosti žádným způsobem blíže specifikována.
Po zjištění, že v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je uvedeno, které skutečnosti
byly podkladem rozhodnutí podle §16 odst. 1 písm. e) azylového zákona, jaké úvahy byly
při hodnocení důkazů vedeny a na základě kterých právních předpisů bylo rozhodováno,
neshledal soud tuto námitku stěžovatele důvodnou. Vzhledem k tomu, že žalovaný správní
orgán ve správním řízení provedl podle zjištění soudu dostatečným způsobem dokazování,
jehož výsledky se promítly do odůvodnění správního rozhodnutí, není zřejmé,
jakého pochybení se měl krajský soud dopustit, a proto Nejvyšším správním soudem nebyla
shledána ani existence důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud s poukazem na výše uvedené tedy obdobně jako krajský soud
dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s §16 odst. 1
písm. e) zákona o azylu, ve vlastním řízení pak nezjistil naplnění důvodů kasační stížnosti,
a proto kasační stížnost dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Vzhledem k ust. §78b odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 15. února 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu