ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.147.2005
sp. zn. 3 Azs 147/2005 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci
žalobkyně: N. Ch., zastoupené JUDr. Zuzanou Artnerovou, advokátkou se sídlem Praha 1,
Vodičkova 17, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp.zn. 8 Az 34/2004, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze
dne 14. 4. 2004 č. j. OAM-6157/VL-19-K03-2003, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2004 č. j. 8 Az 34/2004 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 4. 2004 č. j. OAM-6157/VL-19-K03-2003 nebyl
žalobkyni (dále i „stěžovatelka“) udělen azyl dle ustanovení §12, §13 odst. 1 a 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění
platném v době rozhodování ve věci (dále jen „zákon o azylu“), současně na ni nebyla
vztažena překážka vycestování podle ustanovení §91 téhož zákona. Žalovaný uvedl,
že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti o udělení azylu žalobkyně
byla její obava z jednání ředitele společnosti, u které dříve pracovala, po návratu z vazby
a nemožnost nalézt zaměstnání. Žalobkyně neuvedla žádnou konkrétní skutečnost, která
by vedla k závěru, že byla ve vlasti pronásledována nebo má odůvodněný strach
z pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu. Co se týče obavy žalobkyně z možné
pomsty ředitele společnosti, žalovaný konstatoval, že při odjezdu žalobkyně z vlasti byl
ředitel stále ve vazbě, a v případě, že by po návratu žalobkyně došlo k jejímu ohrožení, má
reálnou možnost obrátit se na kompetentní orgány ve vlasti s žádostí o zjednání nápravy
a pomoc. Po posouzení zpráv o situaci v Kazachstánu došel žalovaný k závěru, že potíže
s nalezením zaměstnání nebyly způsobeny její národností či neznalostí kazašského jazyka, ale
všeobecnou situací panující na trhu práce v Kazachstánu. Žalovaný také zdůvodnil, proč
nebyl žalobkyni udělen azyl dle ustanovení §13 a §14 zákona o azylu a proč na ni nelze
vztáhnout překážku vycestování.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2004 č. j. 8 Az 34/2004-26 zamítl
žalobu podanou žalobkyní proti shora citovanému rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění
rozsudku soud shrnul dosavadní skutková a právní zjištění ve věci a mimo jiné uvedl,
že z obsahu správního spisu vyplývá, že žalovaný správní orgán poskytl v rámci řízení
o udělení azylu žalobkyni možnost sdělit veškeré okolnosti týkající se jejího odchodu
z Kazachstánu. Skutečnosti žalobkyní uvedené mají původ výlučně v jednání soukromých
osob, vedených snahou ovlivnit žalobkyni při podávání svědectví, žalobkyně neuvedla žádné
skutečnosti, které by vedly k závěru, že byla pronásledována státní mocí nebo s jejím
souhlasem z důvodů uvedených v ustanovení §12 zákona o azylu. Jde-li o výrok podle
ustanovení §13 zákona o azylu, žalovaný dle soudu správně azyl za účelem sloučení rodiny
neudělil, neboť ze skutkových okolností se nepodává, že by žalobkyně byla rodinným
příslušníkem azylanta. Žalovaný také správně uzavřel, že u žalobkyně není dán důvod pro
udělení humanitárního azylu (tj. neexistují okolnosti hodné zvláštního zřetele), přičemž nic
nenasvědčuje tomu, že by žalovaný překročil meze správního uvážení či správní uvážení
zneužil. S ohledem na uvedené Městský soud v Praze žalobu zamítl jako nedůvodnou podle
ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen
“s. ř. s.“).
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka včas kasační
stížnost z důvodu dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Stěžovatelka namítá,
že soud na podkladě shromážděných důkazů nesprávně posoudil skutkový stav věci
a na základě tohoto vydal nesprávný rozsudek. Dle názoru stěžovatelky nebyla provedena
všechna šetření nutná k objasnění okolností rozhodných pro náležité a řádné posouzení věci,
zcela byla opominuta skutečnost, že stěžovatelka byla nucena opustit zemi původu nikoliv
pouze z důvodu ohrožení její bezpečnosti, ale rovněž proto, že orgány státní moci odmítají
poskytovat ochranu, na kterou má podle platných zákonů občan právo. Stěžovatelka má za to,
že její osobní situaci není možné posuzovat jako pouhý soukromý konflikt bez ohledu
na faktickou situaci ve sféře výkonu státní politiky a moci, že se stala obětí jednání, které
naplňovalo podmínky vyplývající z ustanovení §12 zákona o azylu, a že u ní existuje
překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona azylu. V rozsudku soud chybně
uvedl, že stěžovatelka opustila Kazachstán 16. 11. 1999, když se tak stalo 16. 11. 2003.
Stěžovatelka také tvrdí, že důvodem podání její žádosti o udělení azylu nebyla jen snaha
o legalizaci pobytu v České republice. Stěžovatelka navrhuje zrušit napadený rozsudek
Městského soudu v Praze a věc mu vrátit k dalšímu řízení, zároveň navrhují přiznat kasační
stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popírá její oprávněnost, neboť se domnívá,
že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu s právními
předpisy. I pro řízení o kasační stížnosti odkazuje na správní spis ve věci, zejména na vlastní
podání a výpovědi, které stěžovatelka učinila během správního řízení, a na vydané rozhodnutí.
Žalovaný konstatuje, že potíže, která stěžovatelka popsala, tedy obavy z jednání ředitele
společnosti a nátlaky ze strany jeho příbuzných nelze označit za pronásledování ve smyslu
zákona o azylu, nejednalo se o činnost, která by byla zapříčiněna činností státních orgánů, ani
v ní nelze spatřovat diskriminaci stěžovatelky z důvodů azylově relevantních, stěžovatelka se
nepokusila obrátit se svými problémy na kompetentní orgány. Žalovaný navrhuje, aby kasační
stížnost byla zamítnuta a nebyl jí přiznán odkladný účinek.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek Městského soudu v Praze a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za vhodné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu komplexně posuzovat otázku, zda měl
či neměl být stěžovateli azyl udělen, nýbrž má posoudit, zda předchozí řízení trpělo vadami
spadajícími pod vymezení v §103 odst. 1 s. ř. s. tvrzenými v kasační stížnosti, popřípadě
některými dalšími vadami, k jejichž přezkumu je Nejvyšší správní soud povolán v řízení
zahájeném platně podanou kasační stížností.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvod dle ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž
správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před
správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl
zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost. Rovněž namítá důvod dle ustanovení §§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
a to nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaný provedl ve věci řádné dokazování,
pro rozhodnutí si opatřil dostatek podkladů (vycházel zejména z tvrzení stěžovatelky
uváděných v žádosti o udělení azylu ze dne 21. 11. 2003 a v pohovoru k žádosti ze dne
14. 1. 2004), na jejichž základě zjistil přesně a úplně skutkový stav věci, který rozebral
v kontextu platné právní úpravy a dospěl k závěrům uvedeným v rozhodnutí. Žalovaný
v řízení o udělení azylu v souladu se zákonem nejprve posuzoval, zda stěžovatelka nesplňuje
podmínky pro udělení azylu taxativně stanovené v §12 zákona o azylu. Stěžovatelka jako
důvody žádosti o udělení azylu označila toliko potíže, které měla ve vlasti se soukromými
osobami (ředitelem společnosti, u které stěžovatelka nějakou dobu pracovala, a jeho
příbuznými) a nalezením zaměstnání, přičemž neměla žádné problémy se státními orgány
či jinými institucemi, neobrátila se na ně s žádostí o pomoc ani se neobávala případného
jednání z jejich strany. Po posouzení tvrzení stěžovatelky žalovaný splnění podmínek pro
udělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu neshledal. Poté se žalovaný zabýval
možností udělení azylu podle ustanovení §13 téhož zákona, podmínky pro jeho udělení
rovněž neshledal. Následně zkoumal, zda by nebylo možné udělit stěžovatelce azyl dle
ustanovení §14 téhož zákona, přičemž podmínky pro jeho udělení v zákonem stanovených
mezích správního uvážení nenalezl. Ke stejnému právnímu závěru ve věci dospěl i Městský
soud v Praze. Nejvyšší správní soud se s uvedenými závěry ztotožňuje, neboť stěžovatelkou
nebyly předestřeny žádné skutečnosti, jež by mohly být považovány za důvody pro udělení
azylu dle příslušných zákonných ustanovení.
Nejvyšší správní soud navíc v souladu se svou ustálenou judikaturou připomíná,
že povinností správního orgánu je zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu dle
zákona o azylu, jen tehdy, pokud žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody
v zákoně uvedené. Z žádného ustanovení zákona o azylu však nelze dovodit, že by správnímu
orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu, jež
žadatel neuplatnil, a poté k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit
skutečný stav věci dle ustanovení §32 správního řádu, má správní orgán pouze v rozsahu
důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Proto se žalovaný správní orgán
nemusel v rámci předmětného řízení o udělení azylu zabývat komplexním hodnocením
situace v Kazašské republice, a postačovalo hodnocení této situace ve vztahu ke skutečnostem
uváděným stěžovatelkou.
Stěžovatelka v kasační stížnosti obecně namítá, že u ní existuje překážka vycestování
ve smyslu ustanovení §91 odst. 1 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud však
po prostudování spisového materiálu ve věci neshledal nic, co by svědčilo citovanému
tvrzení, když v rámci celého správního řízení o udělení azylu stěžovatelka neuváděla,
že by ve státě původu měla nějaké problémy se státními orgány či institucemi z důvodu své
rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k sociální skupině, pro politické přesvědčení, že by
jí hrozilo nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu anebo by byl
její život ohrožen v důsledku válečného konfliktu. Státní orgány stěžovatelce nebránily
vycestovat ze země, v případě návratu se jejich jednání neobávala. Ostatně s otázkou
existence překážek vycestování dle ustanovení §91 zákona o azylu v případě stěžovatelky se
dostatečným způsobem vypořádal již žalovaný ve svém rozhodnutí a poté soud v napadeném
rozsudku, Nejvyšší správní soud nemá k jejich odůvodnění žádné výhrady.
Co se týče tvrzení stěžovatelky o chybně uvedeném datu jejího opuštění vlasti
v rozsudku Městského soudu v Praze, Nejvyšší správní soud konstatuje, že soud skutečně
v rekapitulační části odůvodnění napadeného rozsudku mylně uvedl, že stěžovatelka
Kazachstán opustila 16. 11. 1999, ačkoliv ze spisového materiálu ve věci plyne, že se tak stalo
dne 16. 11. 2003. Evidentně se však jedná o pouhou chybu v psaní, tedy o zřejmou
nesprávnost písemného vyhotovení rozhodnutí, která nemá vliv na jeho zákonnost.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní neshledal namítané důvody podání
kasační stížnosti dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) oprávněnými, proto kasační
stížnosti zamítl jako nedůvodnou dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
S přihlédnutím k ustanovení §78b odst. 1 zákona o azylu, podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal
(§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. května 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu