ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.153.2005
sp. zn. 3 Azs 153/2005 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: B. D.,
zastoupeného Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem se sídlem Brno, Joštova 4, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2004 č. j. 55 Az 884/2003 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ministra vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 17. 9. 2003 č. j. OAM-
619/AŘ-2002 byl zamítnut rozklad žalobce (dále i „stěžovatel“) a potvrzeno rozhodnutí
Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“),
ze dne 24. 9. 2001 č. j. OAM-2014/VL-14-P17-2000 o neudělení azylu dle ustanovení §12,
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii ČR, ve znění platném v době rozhodování ve věci (dále jen „zákon o azylu“),
a nevztažení překážky vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu. Žalovaný
odkazuje na ustanovení §12 zákona o azylu, který vymezuje důvody udělení azylu a které již
citoval správní orgán I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí. V řízení před správním
orgánem I. stupně žalobce objasnil, že motivy jeho odchodu z vlasti a podání žádosti o azyl
se platným důvodům udělení azylu zcela vymykají, když svou vlast opustil z ekonomických
důvodů, do České republiky přijel za prací a žádostí o azyl si chtěl na jejím území legalizovat
pobyt. Tyto skutečnosti však nemají souvislost s žádným z důvodů, které ustanovení §12
vymezuje jako jediné možné. Ani vnitřní nespokojenost žadatele s vítězstvím Mongolské
lidové revoluční strany a obava, že v případě návratu do vlasti bez vzdělání a praxe nesežene
zaměstnání, nejsou důvodem pro udělení azylu. Pro aplikaci ustanovení §13 zákona o azylu
není v případě žalobce zákonný podklad, důvody k využití ustanovení §14 zákona o azylu
žalovaný rovněž neshledal. Žalovaný má za to, že správní orgán I. stupně postupoval také
v souladu s ustanovením §91 zákona o azylu, když v případě žalobce neshledal překážku
vycestování, neboť z informací o zemi původu žalobce ani z jeho výpovědi nelze učinit
závěr, že by se na něj vztahovala některá z překážek vycestování uvedená v citovaném
ustanovení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 12. 2004 č. j. 55 Az 884/2003 – 25 zamítl
žalobu podanou žalobcem proti shora citovanému rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění
rozsudku krajský soud shrnul dosavadní skutková a právní zjištění ve věci a zejména uvedl, že
žalovaný i správní orgán I. stupně ve svých rozhodnutích velmi podrobně vyložily, proč se na
žalobce nemůže vztahovat některý z důvodů uvedených v ustanovení §12 zákona o azylu,
když žalobce uvedl, že svou vlast opustil z ekonomických důvodů. V Mongolsku žalobce
neměl zaměstnání, odešel za prací, v souvislosti s vítězstvím Mongolské lidové revoluční
strany se obává návratu do vlasti, protože je bezpartijní, vrátit se nechce, neboť jeho situace
by se podstatně ztížila, nemá žádnou profesi ani vzdělání. V České republice měl žalobce
do září roku 1999 dlouhodobý pobyt, vízum mu nebylo prodlouženo, protože již neměl legální
pracovní smlouvu, zůstal zde nadále nelegálně, od podání žádosti žalobce očekával, že se
stane občanem České republiky. Žalobcem uplatněné důvody správní orgány podrobně
hodnotily a v souladu se zákonem odůvodnily svá rozhodnutí o neexistenci důvodů pro
udělení azylu jak z hledisek vyplývajících z ustanovení §12 zákona o azylu, tak z hledisek
vyplývajících z ustanovení §13 a §14 zákona o azylu. V odůvodnění rozhodnutí správních
orgánů je rovněž rozvedeno posouzení existence překážek vycestování u žalobce, krajský
soud na tato odůvodnění odkazuje, neboť se s nimi ztotožňuje, a uvádí, že žalobce ani
v žalobě nedokládá existenci kterékoliv z podmínek uvedených v ustanovení §91 zákona
o azylu. Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí
správního orgánu I. stupně, byla vydána v souladu se zákonem, proto žalobu jako
nedůvodnou zamítl dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
“s. ř. s.“).
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podal žalobce včas kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť má za to, že při zjišťování
skutkové podstaty byl v řízení před správním orgánem porušen zákon takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, přičemž soud napadené rozhodnutí přes tuto důvodně
vytýkanou vadu nezrušil. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že ve vztahu k posouzení
otázky existence překážky vycestování si správní orgán I. stupně neopatřil potřebné podklady
pro rozhodnutí týkající se situace v zemi původu stěžovatele v době vydání správního
rozhodnutí. Z hlediska řádného posouzení otázky existence překážek vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu, podle nějž má správní orgán za povinnost zkoumat, zda se cizinec
nebude nucen vrátit do země, kde by mu mimo jiné hrozilo nebezpeční mučení,
nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu, nebo kde by byl jeho život či svoboda
ohroženy z taxativně vymezených důvodů, je nutné zabývat se situací v zemi původu cizince
v době, kdy se bude do této země navracet, tedy v době vydání rozhodnutí o ukončení
pobytu, kterým je v tomto případě rozhodnutí o neudělení azylu. Situace se dle
stěžovatele mohla za dobu vedení správního řízení dramaticky změnit, aniž by to správní
orgány, jakkoli reflektovaly. Stěžovatel navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit
krajskému soudu k dalšímu řízení, zároveň navrhuje přiznat kasační stížnosti odkladný
účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek Krajského soudu v Brně, byly vydány
v souladu s právními předpisy, a odkazuje na správní spis ve věci, zejména na vlastní podání
a výpovědi stěžovatele. Žalovaný navrhuje, aby kasační stížnost byla zamítnuta a nebyl
jí přiznán odkladný účinek.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti
napadený rozsudek Krajského soudu v Brně a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za vhodné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu komplexně posuzovat otázku, zda měl
či neměl být stěžovateli azyl udělen, nýbrž má posoudit, zda předchozí řízení trpělo vadami
spadajícími pod vymezení v §103 odst. 1 s. ř. s. tvrzenými v kasační stížnosti, popřípadě
některými dalšími vadami, k jejichž přezkumu je Nejvyšší správní soud povolán v řízení
zahájeném platně podanou kasační stížností.
Kasační stížnost byla stěžovatelem podána z důvodu dle ustanovení §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., a to z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že při zjišťování skutkové
podstaty, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohl ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. Stěžovatel se domnívá, že žalovaný a správní orgán
I. stupně si neopatřily potřebné podklady pro rozhodnutí o neexistenci překážek vycestování
ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu.
Podle ustanovení §32 odst. 2 zákona č. č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění
platném v době rozhodování ve věci (dále jen „správní řád“), rozsah a způsob zjišťování
podkladů pro rozhodnutí určuje správní orgán a podle ustanovení §34 odst. 5 správního řádu
správní orgán hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy
v jejich vzájemné souvislosti. V projednávané věci tak bylo na úvaze žalovaného a správního
orgánu I. stupně, kolik a jaké důkazy si během řízení o udělení azylu za účelem zjištění
skutečného stavu věci shromáždí a jakým způsobem se s nimi v rámci svého rozhodování
vypořádají. Nejvyšší správní soud se domnívá, že žalovaný i správní orgán I. stupně provedly
ve věci řádné dokazování, pro rozhodnutí si opatřily dostatek podkladů (vycházely zejména
z tvrzení stěžovatele uváděných v návrhu na zahájení řízení o udělení azylu a v pohovoru
k tomuto návrhu a z informací o situaci v Mongolsku, které jsou přehledně vyjmenovány
na straně čtvrté protokolu o pohovoru k návrhu ze dne 21. 12. 2000), na jejichž základě
zjistily přesně a plně skutkový stav věci, který rozebraly v kontextu platné právní úpravy
(včetně ustanovení §91 zákona o azylu), a dospěly k závěrům uvedeným v rozhodnutí, tedy
i k závěru, že na žalobce nelze vztáhnout překážku vycestování ve smyslu ustanovení §91
zákona o azylu. Rovněž krajský soud vycházel z dostatečných podkladů potřebných
pro rozhodnutí, v rozsahu a mezích žalobních bodů provedl hodnocení věci
a dospěl ke stejným právním závěrům (včetně otázky existence překážek vycestování) jako
žalovaný.
Nejvyšší správní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou navíc připomíná,
že povinností správního orgánu je zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu dle
zákona o azylu, jen tehdy, pokud žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody
v zákoně uvedené. Z žádného ustanovení zákona o azylu však nelze dovodit, že by správnímu
orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu, jež
žadatel neuplatnil, a poté k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit
skutečný stav věci dle ustanovení §32 správního řádu, má správní orgán pouze v rozsahu
důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.
Stěžovatel v kasační stížnosti nově namítá, že správní orgán I. stupně a žalovaný
si neopatřily informace o situaci v zemi jeho původu v době vydání rozhodnutí o neudělení
azylu, tedy nereflektovaly na možnou změnu této situace, jež by mohla mít vliv na posouzení
existence překážek vycestování. Z předloženého správního a soudního spisu ve věci však
plyne, že v rámci správního řízení o udělení azylu (jednak při pohovoru k návrhu na zahájení
řízení o udělení azylu dne 21. 12. 2000, kdy byl stěžovatel informován o zprávách, které měl
správní orgán pro rozhodnutí k dispozici, a byla mu dána možnost seznámit se s jejich
obsahem a vyjádřit se k nim či způsobu jejich získání, případně navrhnout jejich doplnění,
čehož stěžovatel nevyužil, a zejména v rozkladu podaném proti rozhodnutí správního orgánu
I. stupně) stěžovatel citovanou skutečnost vůbec nezmínil, a nenamítal ji ani v rámci řízení
o žalobě u krajského soudu. Podle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud
nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené
rozhodnutí. Proto k výše citované skutečnosti, uplatněné teprve po vydaní
napadeného rozsudku krajského soudu v kasační stížnosti, nelze v řízení o kasační stížnosti
přihlížet.
Závěrem Nejvyšší správní soud upozorňuje, že právní institut azylu nelze
směšovat s instituty sloužícími k legalizaci pobytu cizinců na území České republiky,
které jsou vymezeny například v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR,
v platném znění.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud neshledal stěžovatelem
uplatněný důvod podané kasační stížnosti dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) oprávněným,
proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
S přihlédnutím k ustanovení §78b odst. 1 zákona o azylu, podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal
(§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. června 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu