ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.160.2005
sp. zn. 3 Azs 160/2005 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce O.
P., zastoupen JUDr. Františkerm Výmolou, advokátem se sídlem Praha 5, Husníkova
2080/10, proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 Az
196/2003 - 28, ze dne 19. 1. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též stěžovatel) v záhlaví citovaný
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného č.j. OAM-1162/VL-10-K03-2003, ze dne 14. 7. 2003. Rozhodnutím
správního orgánu nebyl stěžovateli k jeho žádosti udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně rozhodl,
že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování podle ust. §91 zákona o azylu. Krajský
soud se ztotožnil se závěrem správního orgánu, že žalobce v průběhu správního řízení neuvedl
žádný důvod, který by bylo lze podřadit pod ust. §12 zákona o azylu, neboť ani v žádosti
o udělení azylu ani v pohovoru neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být
pronásledován ve smyslu ust. §2 odst. 5 zákona o azylu. Rovněž rozhodnutí žalovaného
o neudělení humanitárního azylu podle ust. §14 zákona o azylu bylo vydáno v souladu
se zákonem. Žalovaný měl dostatek podkladů pro rozhodnutí o této otázce a posoudil
ji v mezích stanovených zákonem. Žalovaný dále postupoval v souladu s ust. §91 zákona
o azylu, když v případě žalobce neshledal existenci překážek vycestování, neboť z informací
o zemi původu a z údajů uváděných žalobcem nelze učinit závěr, že by náležel k osobám
ohroženým z důvodů zde vypočtených. Žalovaný zjistil dostatečně skutkový stav
pro posouzení udělení azylu žalobci a napadené rozhodnutí bylo dle názoru krajského soudu
vydáno v souladu se zákonem. Námitka žalobce, že mu nebyla dána možnost vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí, resp. ke způsobu jejich zjištění není důvodná, neboť z pohovoru
k podané žádosti vyplývá, že v tomto smyslu vyzván byl, leč k podkladům se nevyjádřil
a žádné doplnění nenavrhl. Z uvedených důvodů krajský soud v Hradci Králové žalobu podle
ust. §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád právní ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“) jako nedůvodnou zamítl.
V podané kasační stížnosti stěžovatel tvrdí porušení předpisů o řízení správním
orgánem, konkrétně ust. §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení (správní řád) ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť žalovaný
podle stěžovatele nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci. Dále má stěžovatel za to,
že důkazy, které si správní orgán pro rozhodnutí opatřil, nebyly úplné, čímž opět porušil
ust. §32 odst. 1, jakož i §34 odst. 1 správního řádu, a nemohl tudíž správně posoudit
pro rozhodnutí podstatné otázky skutkové a právní. Rozhodnutí žalovaného podle stěžovatele
nevyplývá ze zjištěných podkladů, tj. není zde logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem
pro ně. V dalším textu stížnosti se stěžovatel odvolává na Příručku k postupům a kritériím
pro určování právního postavení uprchlíků, vydané Vysokým komisařem OSN pro uprchlíky
v lednu 1992 v Ženevě, konkrétně na čl. 53, podle kterého se může stát, že žadatel byl
podroben různým opatřením, která sama o sobě ještě nepředstavují pronásledování, ale jsou
v některých případech spojena s dalšími zápornými faktory, a v konečném součtu pak mohou
vyvolat efekt, který může opravňovat k tvrzení o opodstatněnosti pronásledování
na kumulativním základě, a čl. 43, podle něhož se opodstatněné obavy z pronásledování
nemusejí nutně zakládat na vlastních zkušenostech žadatele. To, co se stalo jeho přátelům,
příbuzným a dalším členům stejné rasové nebo společenské skupiny, může totiž dokládat,
že jeho obavy jsou opodstatněné. Stěžovatel proto žádá Nejvyšší správní soud, aby rozhodnutí
Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Současně žádá, aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Správní orgán ve svém vyjádření ze dne 21. 3. 2005 popírá oprávněnost námitek
kasační stížností vznesených. Má za to, že jak rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozhodnutí
Krajského soudu v Hradci Králové byla vydána v souladu s právními předpisy. Kasační
stížnost podle žalovaného neobsahuje náležitosti vyžadované ust. §106 odst. 1 s. ř. s., neboť
se v ní neuvádí, ze kterého z důvodů vyjmenovaných v ust. §103 odst. 1 stěžovatel
rozhodnutí soudu napadá. Ke skutkovému stavu věci žalovaný konstatuje, že stěžovatel
v průběhu řízení neuvedl žádné azylově relevantní důvody. Pro řízení o kasační stížnosti
odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatele a na vydané
rozhodnutí.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil tyto pro posouzení věci rozhodné
skutečnosti: Dne 22. 3. 2003 podal stěžovatel žádost o udělení azylu, kterou odůvodnil mimo
jiné tím, že mu bylo uděleno správní vyhoštění. Pohovor k žádosti o udělení azylu na území
České republiky byl se stěžovatelem proveden dne 12. 5. 2003 v p. s. K. n. O. v jazyce
ruském za přítomnosti tlumočnice. Zde stěžovatel uvedl, že do ČR přicestoval v červenci
2002 na turistické vízum, po jeho vypršení pobýval v ČR nelegálně. Ukrajinu opustil poté, co
jeho manželka vstoupila do satanistické sekty a začala na něj naléhat, aby tak učinil taktéž.
Členové sekty po něm žádali, aby na ně přepsal byt a auto. Těmto žádostem nevyhověl. Snažil
se manželku přesvědčit, aby ze sekty vystoupila, odmítla však. Odvedl proto jejich dvouleté
dítě ke svým rodičům a sám odjel do Kyjeva. I zde se jej však členové sekty satanistů
pokoušeli kontaktovat. Po marných snahách dohodnout se s nimi a přes zábrany opustit dítě
pojal úmysl z Ukrajiny odjet. O azyl nepožádal hned po příjezdu, neboť o této možnosti
nevěděl a také stále doufal, že se situace doma nějak urovná. Nestalo se však. Jiné problémy
na Ukrajině ani potíže se státními institucemi neměl. Na otázku, zde se chce seznámit s
obsahem zpráv o situaci na Ukrajině, vyjádřit se k nim či ke způsobu jejich získání, případně
navrhnout jejich doplnění odpověděl, že ne, že se na Ukrajině narodil a zná to.
S jistou mírou shovívavosti při posuzování obsahových náležitostí kasační stížnosti
dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že by důvody zde uvedené snad bylo lze podřadit
ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., a usoudit tak, že stěžovatel napadá rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové pro vady řízení spočívající v tom, že při zjišťování skutkové
podstaty byl správním orgánem porušen zákon v ustanoveních o řízení takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto vytýkanou vadu měl krajský soud rozhodnutí
žalovaného zrušit. Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu
takto uplatněných důvodů, avšak dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud vycházel při posuzování kasační stížnosti ze skutkového stavu,
jaký zde byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.), zejména
pak z výpovědí stěžovatele podaných v průběhu azylového řízení. Ze správního spisu
je zřejmé, že stěžovatel podal žádost o azyl až po vydání rozhodnutí o jeho správním
vyhoštění, tedy ve snaze se tomuto vyhoštění vyhnout a legalizovat tak svůj pobyt na území
České republiky. Jak správně uzavřel správní orgán, jakož i krajský soud, tento důvod není
možné podřadit ust. §12 zákona o azylu. Rovněž problémy s příslušníky sekty satanistů nelze
klasifikovat jako pronásledování ve smyslu ust. §2 odst. 5 zákona o azylu, neboť podle
cit. ustanovení se za pronásledování považuje pouze ohrožení života nebo svobody, jakož
i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna,
podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo pokud tento stát
není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. I kdyby
v daném případě bylo lze aktivity členů satanistické sekty považovat za „opatření působící
psychický nátlak“, není v daném případě možný závěr o tom, že by tyto byly státními orgány
podporovány či trpěny za situace, kdy se stěžovatel o pomoc na státní orgány vůbec neobrátil.
Jak správní orgán, tak i soud proto nepochybily, shledaly-li, že stěžovatel nesplňuje podmínky
udělení azylu podle ust. §12 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud rovněž neshledal
pochybným rozhodnutí správního orgánu podle ust. §91 zákona o azylu.
Námitky porušení předpisů o řízení před správním orgánem neshledal Nejvyšší
správní soud důvodnými. Správní orgán zjistil skutečný stav věci přesně a úplně, rovněž
důkazy, které si pro své rozhodnutí opatřil, byly pro učinění správného skutkového zjištění,
jakož i správného právního závěru naprosto dostačující. Co se týče odkazu na články Příručky
k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, není z kasační stížnosti
zřejmé, jaké „záporné faktory“ či zkušenosti dalších osob má stěžovatel na mysli, a jakým
způsobem by tedy měly citované články dopadat na konkrétní případ stěžovatele. Nejvyšší
správní soud proto k těmto odkazům nepřihlížel.
Ze shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený
rozsudek netrpí vadou podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a kasační stížnost proto
podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
S přihlédnutím k ust. §78b odst. 1 zákona o azylu, podle něhož se cizinci, který
předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí na žádost vízum
za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně o přiznání
odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci
úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné
úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.). Ustanovený zástupce stěžovatele prokazatelně žádné úkony právní
služby ve prospěch stěžovatele nevykonal, Nejvyšší správní soud mu proto odměnu nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně 12. dubna 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu