ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.160.2006
sp. zn. 3 Azs 160/2006 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci
žalobkyně T. K. C. T., zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 8,
Brno, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem
Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 13. 10. 2003, č. j. OAM-2198/VL-20-HA08-2003, vedené u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 36 Az 915/2003, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 28. 2. 2005, č. j. 36 Az 915/2003 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 10. 2003, č. j. OAM-2198/VL-20-HA08-2003,
nebyl žalobkyni (dále též „stěžovatelka“) udělen azyl v České republice podle §12, §13
odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů;
současně na ni nebyla vztažena překážka vycestování podle §91 zákona o azylu. Podle
žalovaného byla důvodem odchodu žalobkyně ze země původu snaha najít v zahraničí práci;
azylovou procedurou pak chtěla legalizovat svůj pobyt v České republice. Neuspokojivá
hospodářská situace, kvůli níž se stěžovatelka rozhodla odejít z vlasti, však podle žalovaného
postihuje bez rozdílu obyvatelstvo Vietnamu jako celek a proto ji nelze vnímat jinak než jako
důvod ekonomický a tedy irelevantní pro udělení azylu. Žalovaný dále uvedl, že legalizace
pobytu není zákonným důvodem pro udělení azylu a je pro ni zapotřebí využít institutů
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalovaný proto
žalobkyni neudělil azyl podle §12 písm. a) a b) zákona o azylu. Žalovaný se dále vyjádřil
k neudělení azylu podle §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu a obsáhle se vypořádal
i s neexistencí překážky vycestování podle §91 zákona o azylu.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2005, č. j. 36 Az 915/2003 - 38,
byla zamítnuta žaloba proti tomuto rozhodnutí žalovaného. Soud ve shodě se žalovaným
uvedl, že legalizaci pobytu nelze považovat za zákonný důvod pro udělení azylu. Podle soudu
nelze ze žádného ustanovení zákona o azylu dovodit, že by žalovanému vznikla povinnost
domýšlet azylově relevantní důvody neuplatněné v řízení žadatelem o udělení azylu.
Povinnost zjistit skutečný stav věci ve smyslu §32 spr. ř. [v celém následujícím textu míněn
zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), jenž byl s účinností od 1. 1. 2006
nahrazen zákonem č. 500/2004 Sb., správním řádem – pozn. soudu] vzniká žalovanému pouze
v rozsahu důvodů uvedených žadatelem v řízení o udělení azylu. Jelikož však žalobkyně
neuvedla žádné azylově relevantní důvody, nýbrž uvedla toliko důvody ekonomické povahy,
nebylo podle soudu na místě posuzování politické situace a stavu dodržování lidských práv
ve Vietnamu; proto není důvodná ani námitka týkající se údajné neaktuálnosti zpráv o situaci
v zemi původu žalobkyně. To, že rozhodnutí žalovaného doručené žalobkyni nebylo opatřeno
podpisem oprávněné osoby, není sice podle soudu postupem v souladu s §47 odst. 5 spr. ř.,
avšak za situace, kdy je ve správním spise založen originál rozhodnutí řádně opatřený
podpisem oprávněné osoby, jím není založena nicotnost napadeného rozhodnutí ani není
toto rozhodnutí stiženo vadou mající vliv na jeho zákonnost. Soud nad rámec rozhodnutí
poznamenal, že ekonomické důvody a snaha o legalizaci pobytu jsou skutečnosti,
jež by odůvodňovaly zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle §16
zákona o azylu. K námitce směřující vůči neudělení humanitárního azylu soud uvedl,
že na udělení azylu podle §14 zákona o azylu není právní nárok a žalovaný o něm rozhoduje
v režimu správního uvážení; při soudním přezkumu takového rozhodnutí se toliko zkoumá,
zda správní uvážení nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem nebo je nepřekročilo;
při splnění zákonných předpokladů však není soud oprávněn dovozovat jiné nebo opačné
závěry. Soud se dále ztotožnil i s nevztažením překážky vycestování podle §91 zákona
o azylu a ze všech uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné a po výzvě soudu ve lhůtě doplněné kasační stížnosti stěžovatelka namítla,
že žalovaný v řízení o udělení azylu porušil §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3
spr. ř. Stěžovatelka se cítí být zkrácena na svých právech nezákonným rozhodnutím
o neudělení azylu podle §12 a 14 zákona o azylu. Soud pak v rozsudku pouze zopakoval
tvrzení žalovaného v napadeném rozhodnutí. Stěžovatelka je přesvědčena, že její důvody jsou
dostatečné pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Soud navíc pochybil, když dostatečně
nezkoumal udělení azylu z humanitárních důvodů, neboť osobní situace stěžovatelky ve vlasti
umožňuje udělení azylu podle §14 zákona o azylu. Stěžovatelka dále namítla, že žalovaný
vycházel z neaktuálních zpráv o situaci v zemi jejího původu. Podle stěžovatelky dochází
ve Vietnamu k potlačování základních lidských práv, s čímž se však správní orgán ani soud
nevypořádali. Stěžovatelka dále uvedla, že se v mezidobí provdala za českého státního
příslušníka a plánují založení rodiny. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla,
aby rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2005, č. j. 36 Az 915/2003 - 38,
byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení; současně stěžovatelka požádala
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost jejího podání a uvedl,
že jeho rozhodnutí i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení
o kasační stížnosti žalovaný odkázal na správní spis, zejména na podání a výpovědi
stěžovatelky v průběhu řízení o udělení azylu. Žalovaný neshledal existenci důvodů
pro udělení azylu podle §12 ani podle §14 zákona o azylu. Pokud jde o manželství
s občanem České republiky, tuto skutečnost měla žalobkyně řešit prostřednictvím příslušného
institutu zákona o pobytu cizinců. Námitky uvedené v kasační stížnosti pokládá žalovaný
za azylově irelevantní. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného
účinku.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní namítá
důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní
soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle
§109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Důvod kasační stížnosti je uveden v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle něhož
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí krajského soudu
pro nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení
právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná
právní norma, popřípadě je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně
vyložena. Stěžovatelka je přesvědčena, že soud nesprávně posoudil otázku udělení azylu
podle §12 a §14 zákona o azylu. K tomu je zapotřebí uvést, že tvrzení stěžovatelky o špatné
hospodářské situaci v zemi původu a její následné snaze najít v zahraničí práci jsou důvody
svou povahou ekonomické, jež není možné podřadit pod žádný v §12 taxativně vymezený
důvod pro udělení azylu, neboť v něm nelze spatřovat pronásledování za uplatňování
politických práv a svobod ani se nejedná o odůvodněný strach z pronásledování z důvodu
rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání
určitých politických názorů ve státě, jehož občanství žalobkyně má. S touto skutečností
se ve svých rozhodnutích řádně vypořádali žalovaný a následně po něm i krajský soud;
Nejvyšší správní soud se s těmito závěry ztotožnil. Za této procesní situace nebylo
již zapotřebí zkoumat situaci v zemi původu na základě opatřených zpráv; poukaz
stěžovatelky na jejich údajnou neaktuálnost tedy není pro posouzení věci právně relevantní.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že vzhledem ke své osobní situaci v zemi původu splňuje
podmínky pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, je třeba ve shodě
s krajským soudem poukázat na skutečnost, že udělení humanitárního azylu se odehrává
v režimu správního uvážení a žalovaný je přezkoumává toliko v omezeném rozsahu
a zkoumá, zda toto rozhodnutí nevybočilo z mezí či hledisek stanovených zákonem.
V souzené věci pak žalovaný standardním způsobem zhodnotil stěžovatelkou uváděná tvrzení
spočívající v ekonomických důvodech pro udělení azylu a neshledal v nich důvod hodný
zvláštního zřetele po udělení humanitárního azylu. Tomuto postupu žalovaného pak nebylo
jak podle názoru Krajského soudu v Brně, tak podle názoru zdejšího soudu možné nic
vytknout. Pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že uzavřela sňatek s občanem České republiky,
pak se v dané věci jedná o tzv. skutkové novum ve smyslu §109 odst. 4 s. ř. s., tedy
o skutečnost uplatněnou až po vydání kasační stížností napadeného rozhodnutí, k níž Nejvyšší
správní soud nepřihlíží; nad rámec rozhodnutí však lze ve shodě se žalovaným odkázat
na příslušné instituty zákona o pobytu cizinců. Ze všech uvedených důvodů dospěl Nejvyšší
správní soud k závěru, že důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. není dán.
Další důvod kasační stížnosti je vymezen v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle tohoto
ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit. Tento důvod kasační stížnosti stěžovatelka uvedla pouze
v obecné rovině odkazem na §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 spr. ř. a ani
v doplnění kasační stížnosti, k němuž byla soudem vyzvána, neuvedla konkrétní skutečnosti,
v nichž porušení procesních předpisů v řízení o udělení azylu spatřuje. V pouhé citaci
některých ustanovení správního řádu však nelze spatřovat řádně uplatněný důvod kasační
stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud nemohl na základě důvodu kasační stížnosti podle
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. napadené rozhodnutí přezkoumat.
Ze všech uvedených důvodu proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). Za této procesní situace se Nejvyšší správní
soud již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšné žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s kasační stížností žalobkyně žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. září 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu