ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.201.2005
sp. zn. 3 Azs 201/2005 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci
žalobkyně: H. H., zastoupené JUDr. Barborou Kašparovou, advokátkou se sídlem Liberec 4,
Revoluční 123/17, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3,
vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 30 Az 271/2003, o přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 7. 2003 č. j. OAM-1817/VL-10-K02-2003, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
8. 4. 2005 č. j. 30 Az 271/2003 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 7. 2003 č. j. OAM-1817/VL-10-K02-2003 nebyl
žalobkyni (dále i „stěžovatelka“) udělen azyl dle ustanovení §12, §13 odst. 1 a 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění
platném v době rozhodování ve věci (dále jen „zákon o azylu“), současně na ni nebyla
vztažena překážka vycestování podle ustanovení §91 téhož zákona. Žalovaný uvedl,
že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti o udělení azylu žalobkyně
jsou ekonomické důvody a dále snaha o legalizaci pobytu na území České republiky. Žádost
žalobkyně posuzoval žalovaný na pozadí informací, které shromáždil v průběhu správního
řízení, ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině.
V průběhu provedeného správního řízení neshledal žalovaný správní orgán žádnou konkrétní
skutečnost, která by jej vedla k závěru, že jmenovaná byla ve vlasti pronásledována
za uplatňování politických práv a svobod podle ustanovení §12 písm. a) zákona o azylu,
žalobkyně výslovně uvedla, že není ani nebyla členem žádné politické strany
ani jiné organizace. Žalovaný dále konstatoval, že žalobkyně neuvedla žádnou
konkrétní skutečnost, která by vedla k závěru, že byla ve vlasti pronásledována nebo
měla odůvodněný strach z pronásledování z důvodů taxativně uvedených v ustanovení
§12 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný také zdůvodnil, proč nebyl žalobkyni udělen
azyl dle ustanovení §13 a §14 zákona o azylu a proč na ni nelze vztáhnout překážku
vycestování.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. 4. 2005 č. j. 30 Az 271/2003 - 26
zamítl žalobu podanou žalobkyní proti shora citovanému rozhodnutí žalovaného.
V odůvodnění rozsudku krajský soud shrnul dosavadní skutková a právní zjištění ve věci
a mimo jiné uvedl, že z obsahu správního spisu vyplývá, že žalovaný si před vydáním
rozhodnutí opatřil dostatek podkladů k objasnění skutečného stavu věci, že důkazy použité
jako podklad pro napadené rozhodnutí poskytly možnost spolehlivého zjištění stavu věci
a v tomto smyslu představují i dostatečný podklad pro rozhodnutí. Ze správního spisu bylo
soudem zjištěno, že žalobkyně v žádosti o udělení azylu ze dne 24. 4. 2003 uvedla,
že Ukrajinu opustila spolu se svým manželem 20. 4. 2003 z ekonomických důvodů, v roce
2002 jim totiž povodeň zničila dům a museli si vzít půjčku na stavbu nového, v době
splatnosti dluhu však žádné peníze neměli, proto se rozhodli odjet do České republiky, aby
si zde na úhradu dluhu vydělali. Žalobkyně přiznala, že zde pobývala již v roce 2001 a bylo
jí tehdy uděleno správní vyhoštění. V pohovoru k žádosti o udělení azylu žalobkyně svá
tvrzení potvrdila, jediným důvodem jejího odjezdu z Ukrajiny byla snaha vydělat peníze,
žádné jiné problémy ve vlasti neměla, o azyl požádala ve chvíli, kdy se o této možnosti
dozvěděla s cílem legalizovat pobyt, pro případ návratu do vlasti se obávala pouze
chudoby, nic jiného jí tam nehrozilo. Z důkazů obsažených ve správním spise vyplývá,
že žalobkyně nebyla ve vlasti pronásledována pro žádný ze zákonných důvodů,
žalovaný proto dle krajského soudu postupoval správně, když rozhodl o neudělení azylu
podle ustanovení §12 zákona o azylu. Krajský soud uzavřel svůj přezkum závěrem,
že žádný z žalobních bodů neshledal důvodným, a žalobu s odkazem na ustanovení
§78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen “s. ř. s.“)
zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podala stěžovatelka
včas kasační stížnost z důvodu dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť má za to,
že v jejím případě existují vady řízení, které spočívají v tom, že skutková podstata, z níž
žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, protože žalovaný
nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí, pro tuto vytýkanou vadu
měl krajský soud napadené rozhodnutí zrušit. Stěžovatelka namítá, že při pohovoru
s žalovaným uvedla, že byla ve vlasti pronásledována z důvodu příslušnosti k určité sociální
skupině, z Ukrajiny uprchla proto, že se odmítla podřídit sociálním omezením. Má za to,
že místní obyvatelstvo páchalo závažné diskriminační či jinak postihující činy, které musí být
považovány za pronásledování, neboť je úřady vědomě tolerovaly, resp. odmítaly zajistit
účinnou ochranu. Dle stěžovatelky by měl být vyhodnocen subjektivní aspekt, který
je neoddělitelný od posouzení osobnosti žalobce, jelikož psychologické reakce různých
jedinců nemusí být v totožných podmínkách vždy stejné. Pokud jde o objektivní aspekt,
je nutné vyhodnotit výpovědi stěžovatelky v kontextu příslušné situace v pozadí – znalostí
podmínek existujících v zemi jejího původu. Stěžovatelka také odmítá tvrzení žalovaného,
že důvodem její žádosti o udělení azylu byly ekonomické důvody. Za ekonomickými
opatřeními záporně ovlivňujícím živobytí příslušné osoby se mohou skrývat rasové,
náboženské nebo politické cíle či záměry namířené proti určité skupině. Co se na první pohled
jeví jako ekonomický motiv k odchodu, může v praxi obnášet i politický aspekt, a mohou
to být právě politické názory jedince, které ho vystavují vážným důsledkům. Důkazní
břemeno v zásadě spočívá na žalobci, povinnost osvětlit a vyhodnotit všechny relevantní fakty
je rozložena mezi žalobcem a žalovaným. Pokud líčení žalobce vypadá důvěryhodně, měla
by být při těchto pochybnostech uznána jeho věc, pokud nejsou dobré důvody domnívat
se o opaku. Stěžovatelka, která se obávala úřadů ve své vlastní zemi, se může stále bát hovořit
otevřeně a podat ucelený a přesný obraz svého případu. Může být nutné, aby při posuzování
případu žalovaný objasnil veškeré zjevné nesrovnalosti ve výpovědi a řešil rozpory formou
dalšího pohovoru, aby nalezl vysvětlení překrucování či zatajování podstatných faktů.
Nepravdivá prohlášení nejsou sama o sobě důvodem pro odmítnutí udělení azylu,
je na žalovaném, aby tato prohlášení hodnotil ve světle všech okolností případu. Stěžovatelka
navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení, zároveň
navrhuje přiznat kasační stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popírá její oprávněnost, neboť se domnívá,
že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu s právními
předpisy. I pro řízení o kasační stížnosti odkazuje na správní spis ve věci, zejména na vlastní
podání a výpovědi, které stěžovatelka učinila během správního řízení, a na vydané rozhodnutí.
V průběhu správního řízení bylo dle žalovaného zjištěno, že stěžovatelka žádá o azyl
z ekonomických důvodů, v zemi původu má dluh, na jehož splacení si přijela vydělat
do České republiky, stěžovatelka nesplňuje podmínky stanovené v ustanovení §12 zákona
o azylu. Žalovaný navrhuje, aby kasační stížnost byla zamítnuta a nebyl jí přiznán odkladný
účinek.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za vhodné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu komplexně posuzovat otázku, zda měl
či neměl být stěžovatelce azyl udělen, nýbrž má posoudit, zda předchozí řízení trpělo vadami
spadajícími pod vymezení v §103 odst. 1 s. ř. s. tvrzenými v kasační stížnosti, popřípadě
některými dalšími vadami, k jejichž přezkumu je Nejvyšší správní soud povolán v řízení
zahájeném platně podanou kasační stížností.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvod dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b)
s.ř.s., tedy vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo
že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Stěžovatelka tvrdí, že skutková podstata, z níž žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech, protože žalovaný nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci
před vydáním rozhodnutí, pro tuto vytýkanou vadu měl krajský soud napadené rozhodnutí
zrušit.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že z předloženého soudního spisu ve věci plyne,
že žalobkyně již v žalobě namítala, že žalovaný v rámci správního řízení o udělení azylu
nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci a neopatřil si potřebné podklady pro rozhodnutí.
Krajský soud se žalobními námitkami řádně zabýval a dospěl k závěru, že žalovaný provedl
ve věci řádné dokazování, pro rozhodnutí si opatřil dostatek podkladů (vycházel zejména
z tvrzení stěžovatelky uváděných v žádosti o udělení azylu ze dne 24. 4. 2003 a v pohovoru
k žádosti ze dne 3. 6. 2003), na jejichž základě zjistil přesně a úplně skutkový stav věci, který
rozebral v kontextu platné právní úpravy a dospěl k závěrům uvedeným v rozhodnutí.
Žalovaný v řízení o udělení azylu v souladu se zákonem zejména posuzoval, zda stěžovatelka
nesplňuje podmínky pro udělení azylu taxativně stanovené v ustanovení §12 zákona o azylu.
Stěžovatelka jako důvody žádosti o udělení azylu označila toliko ekonomické potíže, které
ji ve vlasti provázely, žádné jiné problémy včetně problémů se státními orgány či jinými
institucemi neuváděla. Do České republiky stěžovatelka přijela za prací, přičemž podáním
žádosti o udělení azylu sledovala legalizaci svého pobytu. Po posouzení tvrzení stěžovatelky
žalovaný rozhodl o neudělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu, neboť stěžovatelka
nesplnila zákonné podmínky pro jeho udělení. Krajský soud nenalezl v daném správním řízení
o udělení azylu namítané vady a s napadeným rozhodnutím žalovaného vyslovil souhlas.
Nejvyšší správní soud se s rozhodnutím krajského soudu ztotožňuje a nepovažuje
stěžovatelkou uplatněný stížnostní důvod dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
za oprávněný.
Nejvyšší správní soud navíc v souladu se svou ustálenou judikaturou připomíná,
že povinností správního orgánu je zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu dle
zákona o azylu, jen tehdy, pokud žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody
v zákoně uvedené. Z žádného ustanovení zákona o azylu však nelze dovodit, že by správnímu
orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu, jež
žadatel neuplatnil, a poté k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit
skutečný stav věci dle ustanovení §32 správního řádu, má správní orgán pouze v rozsahu
důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.
Pokud stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že ve vlasti je pronásledována z důvodu
příslušnosti k určité sociální vrstvě, že místní obyvatelstvo páchalo závažné diskriminační
či jinak postihující činy, které musí být považovány za pronásledování, neboť je úřady
vědomě tolerovaly, jedná se o tvrzení nová, která, jak dokládá předložený soudní a správní
spis ve věci, nebyla stěžovatelkou uplatněna ani v rámci správního řízení o udělení azylu
u žalovaného ani v rámci řízení o žalobě u krajského soudu. Nejvyšší správní soud je v řízení
o kasační stížnosti vázán ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s., podle kterého nepřihlíží
ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí.
Proto k citovaným skutečnostem, jež stěžovatelka uplatnila teprve po vydání napadeného
rozsudku v kasační stížnosti, nelze přihlížet.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnosti jako
nedůvodnou dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
S přihlédnutím k ustanovení §78b odst. 1 zákona o azylu, podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal
(§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. června 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu