ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.24.2005
sp. zn. 3 Azs 24/2005 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobkyně: B. M.,
zastoupené JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova
43, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2004 č. j. 48 Az 163/2004 –
20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 10. 2004 č. j. 48 Az 163/2004 – 20 zamítl
žalobu podanou žalobkyní (dále i „stěžovatelka“) proti rozhodnutí žalovaného ze dne
11. 6. 2004 č. j. OAM-1357/VL-18-ZA05-2004, kterým nebyl žalobkyni udělen azyl
dle ustanovení §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“)
a zároveň bylo rozhodnuto, že se na ni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu.
V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Praze shrnul dosavadní právní a skutková
zjištění ve věci a mimo jiné uvedl, že žalovaný správní orgán dospěl k odpovídajícímu závěru,
že žalobkyně nebyla v zemi původu pronásledována za uplatňování politických práv a svobod
ve smyslu §12 písm. a) zákona o azylu. Dle názoru soudu žalobkyně v průběhu správního
řízení nesdělila žádné skutečnosti, na základě kterých by mohla být shledána existence
odůvodněného strachu z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo zastávání určitých politických názorů. Žalobkyní uváděné
problémy se soukromými osobami a jejich jednání nelze považovat za pronásledování
ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 zákona o azylu. Žalobkyně napadla i výrok o neudělení
azylu podle §14 zákona o azylu, krajský soud k této námitce uvedl, že udělení humanitárního
azylu přichází v úvahu ve výjimečných případech, a na jeho udělení není právní nárok.
Správní orgán o udělení humanitárního azylu rozhoduje na základě správního uvážení
a jeho rozhodnutí přezkoumává soud podle ustanovení §78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen “s. ř. s.“) pouze v omezeném rozsahu, jen z hlediska překročení
mezí či jeho zneužití. Ani jedna z uvedených možností však dle názoru krajského soudu
ze spisů nevyplývá.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podala žalobkyně včas kasační
stížnost z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatelka tvrdí,
že krajský soud nesprávně posoudil otázku, nakolik jsou v případě žalobkyně splněny
podmínky pro udělení azylu uvedené v §12 písm. b) zákona o azylu, a že se nedostatečně
zabýval otázkou možnosti udělení azylu z humanitárních důvodů. Žalovanému správnímu
orgánu stěžovatelka vytýká, že z odůvodnění jeho rozhodnutí není zřejmé, jakými úvahami
se při vážení možnosti udělení humanitárního azylu řídil, a považuje za zcela nedostačující,
že žalovaný se k neudělení humanitárního azylu vyjádřil pouze jednou větou. Stěžovatelka
navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení, zároveň
navrhuje přiznat kasační stížnosti odkladný účinek.
Z předloženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala žádost o udělení
azylu dne 26. 3. 2004, kdy uvedla, že vlast opustila 23. 9. 2003 kvůli potížím se členy sekty
Svědci Jehovovi. Stěžovatelka popsala, jak se seznámila se členy této sekty, jak ji později
navštěvovali a požadovali po ní peníze, které jim odmítala dát, proto ji také napadli,
když se obrátila na policii, ta jí nevěřila. Stěžovatelka uvedla, že o azyl v České republice
žádá, aby si zde legalizovala pobyt, chce zde žít a pracovat, není a nikdy nebyla členkou
žádné politické strany ani jiné organizace. V pohovoru k žádosti o udělení azylu dne
13. 5. 2004 stěžovatelka podrobněji vylíčila potíže se členy sekty Svědci Jehovovi,
které ji provázely na Ukrajině, a přisvědčila, že jiné problémy ve vlasti neměla. Na otázku,
proč požádala o azyl v České republice až po šesti měsících pobytu, stěžovatelka odpověděla,
že o azylu nevěděla, teprve když obdržela správní vyhoštění a řekla policistům, že se nemůže
vrátit domů, poradili jí, aby požádala o azyl. Stěžovatelka dále uvedla, že do podání žádosti
o azyl zde pracovala bez pracovního povolení, přičemž si byla vědoma svého protiprávního
chování, ale na vyřízení pracovního víza neměla dostatek peněz.
Součástí správního spisu jsou také Informace o Ukrajině Ministerstva zahraničních
věcí České republiky z let 2003 a 2004, Zpráva o dodržování lidských práv za rok 2003
na Ukrajině Ministerstva zahraničí Spojených států amerických a informace o Ukrajině
z databáze České tiskové kanceláře.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle §12 písm. b) zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství,
ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn
důvod pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu (ustanovení §14 zákona o azylu).
Stěžovatelka se v kasační stížnosti dovolává ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, a to konkrétně právní otázky, zda jsou v jejím případě splněny
podmínky pro udělení azylu uvedené v ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu, případně
v ustanovení §14 zákona o azylu. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je vybrána nesprávná právní norma, popř. je sice vybrána
správná právní norma, ale je nesprávně vyložena nebo aplikována.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že po posouzení situace v zemi původu stěžovatelky
a především s přihlédnutím k jí uváděným skutečnostem nevyšlo najevo, že by stěžovatelka
mohla mít odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů,
když stěžovatelka po celou dobu řízení o udělení azylu popisovala jen problémy, které jí byly
způsobeny jednáním soukromých osob, přičemž takové pronásledování soukromými osobami
nespadá pod ochranu azylového zákona. Nelze také opomenout, že stěžovatelka v České
republice nejdříve pobývala na základě turistického víza, nelegálně zde pracovala, a teprve
po obdržení rozhodnutí o správním vyhoštění podala žádost o udělení azylu, přičemž uvedla,
že si zde chce legalizovat pobyt. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka byla k podání žádosti
o udělení azylu v České republice vedena důvody azylově irelevantními, které nelze podřadit
ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu, a že žalovaný nikterak nepochybil, když jí azyl
neudělil, a krajský soud správně vyslovil s jeho rozhodnutím souhlas.
Co se týče možnosti udělení humanitárního azylu, Nejvyšší správní soud konstatuje,
že udělení azylu dle ustanovení §14 zákona o azylu je na volné úvaze příslušného správního
orgánu, jehož smyslem je možnost daná správnímu orgánu zareagovat jak na případy
předvídatelné jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce
postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární
katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), tak i na situace, jež předvídané
či předvídatelné nebyly. Okolnosti svědčící pro poskytnutí humanitárního azylu pak správní
orgán posuzuje na základě volné úvahy, přičemž na udělení humanitárního azylu není právní
nárok. Nejvyšší správní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou připomíná, že samotné
správní rozhodnutí týkající se humanitárního azylu podléhá přezkumu soudu pouze v tomu
směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly
logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním
postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat
jiné nebo přímo opačné závěry. V daném případě se stěžovatelka v řízení o udělení azylu
u žalovaného poskytnutí azylu dle §14 zákona o azylu nedomáhala a žalovaný tuto možnost
vážil proto jen z obecného hlediska, když vycházel z tvrzení o důvodech azylu a z posouzení
osobní situace stěžovatelky a poměrů v její vlasti. Výsledek posouzení pak žalovaný
sice stručně, ale dostačujícím způsobem vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí.
Vzhledem ke shora uvedenému neshledal Nejvyšší správní soud uplatněný důvod
kasační stížnost dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. oprávněným, a kasační stížnost
zamítl jako nedůvodnou dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř .s.
Na závěr Nejvyšší správní soud upozorňuje, že právní institut azylu nelze
směšovat s instituty sloužícími k legalizaci pobytu cizinců na území České republiky,
které jsou vymezeny například v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR,
v platném znění.
S přihlédnutím k ustanovení §78b odst. 1 zákona o azylu, podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Jelikož stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci
úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné
úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu