ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.244.2005
sp. zn. 3 Azs 244/2005 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Milady Haplové v právní věci
žalobkyně G. B., proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7,
Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
č. j. 60 Az 107/2004 – 49, ze dne 24. 2. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) nadepsaný
rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalovaného č. j. OAM-1735/VL-19-08-2004, ze dne 5. 5. 2004. Rozhodnutím správního
orgánu byla žádost stěžovatelky o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle
§16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (azylový zákon), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že stěžovatelka neuvedla ve správním
řízení žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit její případné pronásledování
z důvodů podle ust. §12 zákona o azylu. Správní orgán proto rozhodl v souladu se zákonem,
zamítl-li žádost stěžovatelky jako zjevně nedůvodnou podle ust. §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu. Namítala-li stěžovatelka zcela obecně porušení procesního předpisu žalovaným,
neshledal krajský soud tyto výtky důvodnými. Správní orgán si podle jeho názoru opatřil
dostatečné podklady pro posouzení důvodnosti žádosti žalobkyně. Nelze mu vytýkat
ani porušení ust. §32 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť správní orgán je povinen
zjistit skutečný stav věci pouze v rozsahu důvodů, které stěžovatelka uvedla v průběhu
správního řízení. Žalovanému tak nelze vytýkat, že ve svém rozhodnutí nereagoval
na skutečnosti, které stěžovatelka v průběhu azylového řízení neuvedla. Z protokolu
o pohovoru k žádosti, který byl se stěžovatelkou proveden, vyplývá, že na závěr pohovoru
byla vyzvána k seznámení s podklady rozhodnutí a k jejich doplnění. Rozhodnutí žalovaného
má náležitosti vyžadované §47 správního řádu. V jeho odůvodnění je uvedeno, které
skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl správní orgán veden
při hodnocení důkazů a použití právních předpisů. Rozhodnutí bylo vydáno oprávněnou
osobou; ve správním spise je uložen jeho originál s razítkem, uvedením jména, příjmení,
funkce a podpisem ředitele Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR.
Krajský soud proto v souladu s §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Kasační stížností napadla stěžovatelka rozsudek krajského soudu v Ostravě z důvodu
podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Uvedla, že důvodem její žádosti o azyl byl od počátku
azylového řízení zájem na sloučení rodiny, neboť její manžel a syn se nacházejí na území ČR.
Dalším důvodem bylo její pronásledování jako člena sociální skupiny nezaměstnaných
ze strany ukrajinských státních orgánů. Pojem pronásledování ve smyslu ust. §2 odst. 5
zákona o azylu je podle jejího názoru naplněn tím, že jí státní orgány nedokážou zajistit
možnost opatřovat si hmotné prostředky prací. Stěžovatelka se proto domnívá, že by jí mohl
svědčit některý z důvodů pro udělení azylu. Krajskému soudu pak vytýká, že se s ohledem
na její situaci dostatečně nevypořádal s otázkou, zda v daném případě nebyly splněny zákonné
podmínky pro udělení azylu podle ust. §14 zákona o azylu. S ohledem na uvedené navrhla
stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu, aby kasační stížností napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň požádala
o přiznání odkladného účinku její kasační stížnosti.
Správní orgán ve svém vyjádření ze dne 25. 4. 2005 popřel oprávněnost námitek
kasační stížností vznesených. Má za to, že jak rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozhodnutí
Krajského soudu v Ostravě byla vydána v souladu s právními předpisy. Pro řízení o kasační
stížnosti odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatelky
a na vydané rozhodnutí.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil tyto pro posouzení věci rozhodné
skutečnosti: Žádost o udělení azylu podala stěžovatelka dne 15. 4. 2004, pohovor k žádosti
byl proveden v přijímacím středisku Vyšní Lhoty dne 3. 5. 2004 na žádost
stěžovatelky v jazyce ruském za přítomnosti tlumočnice. Do České republiky
přicestovala stěžovatelka za manželem a starším synem, kteří zde pracují. Poprvé přijela již
v roce 2002. Asi v prosinci 2003 bylo rozhodnuto o jejím správním vyhoštění. Změnila
si proto jméno a vyřídila nový cestovní doklad, aby mohla opět do ČR. O azyl žádá,
protože by zde chtěla žít s rodinou (dříve o možnosti požádat o azyl nevěděla).
Se státními orgány na Ukrajině nikdy žádné problémy neměla, v případě návratu jí zde nic
nehrozí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu
v Ostravě v rozsahu důvodů uvedených v kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost není
důvodná.
Jak již Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, vylučuje naplnění podmínek
pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16 zákona o azylu, posouzení
žádosti podle §12 tohoto zákona. Jelikož jsou pak výroky o neudělení azylu podle §13 a §14
zákona o azylu podmíněny negativním rozhodnutím podle §12 cit. zákona, není za situace,
kdy správní orgán rozhodne podle §16 zákona o azylu, možné, aby zároveň rozhodl podle
§12, resp. §§13 či 14 zákona o azylu. Nesouhlasí-li proto stěžovatelka s tím, že jí nebyl
udělen azyl podle §14 zákona o azylu, napadá ve skutečnosti neexistující výrok a míjí tak
podstatu vydaného správního rozhodnutí. Jediný potenciálně úspěšný způsob, jak vyvrátit
rozhodnutí žalovaného, je v dané situaci možný zpochybněním podmínek pro zamítnutí její
žádosti jako zjevně nedůvodné, tzn. uvedením skutečností, svědčících o tom, že by mohla být
vystavena pronásledování z důvodů uvedených v ust. §12 zákona o azylu. Žádné takové
důvody však stěžovatelka neuvedla. Začala-li pak v řízení před soudem tvrdit,
že je pronásledována jako členka sociální skupiny nezaměstnaných, pokládá Nejvyšší správní
soud toto tvrzení za účelové, nepodložené (pracovní vztahy ukončila sama) a z hlediska
azylového řízení irelevantní.
Ze shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený
rozsudek netrpí vadou podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a kasační stížnost proto
podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Vzhledem k ust. §78b odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., podle něhož
se cizinci, který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku, udělí na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud
samostatně o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 21. června 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu