ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.245.2005
sp. zn. 3 Azs 245/2005 – 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci
žalobkyň: a) S. K., b) nezl. M. K., obě žalobkyně právně zastoupeny Mgr. Radimem
Strnadem, advokátem, se sídlem Brno, Příkop 8, proti žalovanému Ministerstvu vnitra,
Praha 7, Nad Štolou 3, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 Az 5/2004,
o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 12. 2003, č. j. OAM-4264/VL-07-P26-2001,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1.
2005, č. j. 24 Az 5/2004 – 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 1. 12. 2003, č. j. OAM-4264/VL-07-P26-2001 nebyl
žalobkyním (dále i „stěžovatelky“) udělen azyl dle ustanovení §12, §13 odst. 1 a 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění
platném v době rozhodování ve věci (dále jen „zákon o azylu“), současně na ně nebyla
vztažena překážka vycestování podle ustanovení §91 téhož zákona. Žalovaný uvedl,
že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že bezprostředním důvodem odchodu žalobkyň
ze země původu byly ekonomické problémy, nezaměstnanost žalobkyně a) a zdravotní stav
její nezletilé dcery (žalobkyně b)) a syna (ten podal samostatnou žádost o udělení azylu).
Během řízení o udělení azylu nebyla dle žalovaného zjištěna žádná skutečnost, která by jej
vedla k závěru, že by žalobkyně a) byla v zemi původu pronásledována za uplatňování
politických práv a svobod ve smyslu ustanovení §12 písm. a) zákona o azylu. Žalobkyně
nebyla členkou žádné politické strany a sama žádná politická práva či svobody neuplatňovala,
po posouzení její výpovědi dospěl žalovaný k závěru, že důvody pro udělení azylu podle §12
písm. a) zákona o azylu dány nejsou. S ohledem na věk nezletilé žalobkyně b) dospěl
žalovaný k témuž závěru i v jejím případě. Z výpovědi žalobkyně a) vyplynulo, že ona a její
dcera nebyly postiženy nezaměstnaností na základě záměrného pronásledování ze strany státu
z důvodů uvedených v §12 písm. b) zákona o azylu, ale byly takto postiženy v důsledku
špatné hospodářské situace země stejně tak, jako ostatní obyvatelé ve srovnatelném postavení.
Ekonomické problémy žalobkyň dle žalovaného nejen nelze přičítat státním orgánům země
původu jako celku, ale tyto důvody nelze ani podřadit pod důvody azylově relevantní,
žalobkyně při řešení svých ekonomických problémů zvolily alternativu odejít z Arménie
do České republiky a požádat o azyl, k takovým účelům však institut azylu neslouží.
K uváděnému špatnému zdravotnímu stavu žalobkyně b) žalovaný podotýká, že lékařská péče
byla žalobkyni ve vlasti poskytnuta, nebyla odmítnuta z důvodu uvedených v ustanovení §12
zákona o azylu, její zdravotní problémy byly vyřešeny operacemi, které byly provedeny
v Arménii. Po posouzení osobní situace žalobkyň a poměrů v zemi jejich státní příslušnosti
žalovaný žalobkyním neudělil ani humanitární azyl dle ustanovení §14 zákona o azylu.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 1. 2005, č. j. 24 Az 5/2004–27 zamítl
žalobu podanou žalobkyněmi proti citovanému rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění
rozsudku krajský soud shrnul dosavadní právní a skutková zjištění ve věci a zejména uvedl,
že žalobkyně v rámci správního řízení neuváděly žádné skutečnosti dle ustanovení §12
zákona o azylu. Problémy žalobkyň spočívaly v nepříznivé ekonomické situaci, které
vyplývala z celkového hospodářského stavu Arménie, ekonomické potíže pramenily z toho,
že žalobkyně a) neměla šanci získat slušně placené zaměstnání, musela si půjčovat finanční
prostředky, prodat dům, aby mohla uživit své děti a vrátit dluh. Ekonomické potíže však
dle krajského soudu nemohou být důvodem pro udělení azylu, neboť v případě žalobkyně
neměly žádnou souvislost s důvody uvedenými v §12 zákona o azylu. Krajský soud
dále konstatoval, že azyl není univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím
postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel a je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze ze zákonem uznaných důvodů. Udělení azylu dle ustanovení §14 zákona o azylu
je vázáno na důvody zvláštního zřetele hodné pro případ, že nejsou splněny podmínky
pro udělení azylu ve smyslu ustanovení §12 zákona azylu. Důvody hodné zvláštního zřetele
nejsou v zákoně definovány, nutno však dovodit, že žalobkyněmi uváděné důvody [zdravotní
stav nezletilé žalobkyně b)] nejsou natolik závažné a naléhavé, aby bez přistoupení dalších
okolností mohly být vnímány jako výjimečné. Dle názoru krajského soudu v daném případě
žalovaný tuto otázku vyhodnotil tak, že zdravotní potíže žalobkyně byly v podstatě vyřešeny
již na území Arménie, neboť jí byla poskytnuta lékařská pomoc, nejedná se tedy o stav, kdy
by v zemi původu byla lékařská pomoc odmítnuta, případně by z objektivních důvodů
nemohla být poskytnuta vůbec, v současné době je zdravotní stav nezletilé již stabilizován.
Lze tedy souhlasit se závěrem žalovaného, že žalobkyně neuvedly žádný konkrétní důvod,
který by mohl vést k aplikaci ustanovení §14 zákona o azylu. Z dokumentů založených
ve správním spise dle krajského soudu vyplývá, že žalovaný si opatřil potřebné podklady
pro rozhodnutí, vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci, z odůvodnění jeho rozhodnutí
vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl veden
při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval. Krajský
soud v souladu s ustanovením §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
v platném znění (dále jen „s. ř. s.“) zamítl žalobu jako nedůvodnou.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podaly žalobkyně včas kasační
stížnost z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Stěžovatelky
uvádí, že důvodem jejich odchodu z Arménie byla skutečnost, že byly vystaveny jednání
ze strany soukromých osob ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 zákona o azylu, dalším důvodem
byl vážný zdravotní stav nezletilé, s nímž se zdravotnictví země původu nedokázalo
uspokojivým způsobem vypořádat. Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že důvody, které uvedly
v průběhu správního řízení, byly ze strany žalovaného správního orgánu i krajského soudu
interpretovány nesprávně, mají za to, že splňují důvody pro udělení azylu dle ustanovení §12
zákona o azylu. Dále se stěžovatelky domnívají, že při zjišťování skutkové podstaty
a vypořádání s důkazním materiálem v průběhu řízení, a to ve vztahu k udělení humanitárního
azylu ve smyslu ustanovení §14 zákona o azylu, došlo ze strany žalovaného k porušení
zákona v ustanoveních o řízení před správním orgánem, přičemž krajský soud přes tuto
žalobou namítanou vadu rozhodnutí nezrušil. Žalovaný byl dle názoru stěžovatelek povinen
(při dodržení příslušných procesních předpisů) vypořádat se s důkazním materiálem, který mu
byl v souvislosti s humanitárním aspektem žádosti stěžovatelkami předložen, a který se týkal
zejména zdravotního stavu nezletilé stěžovatelky a situace v arménském zdravotnictví.
Ačkoliv byly tyto vady řízení žalobou namítány, soud se k těmto námitkám nevyjádřil
a omezil se na popis rozsahu soudního přezkumu v této věci. Stěžovatelky navrhují napadený
rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu projednání, zároveň navrhují přiznat
kasační stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost kasační stížnosti, neboť se domnívá,
že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu s právními
předpisy, a odkazuje na správní spis ve věci, zejména na vlastní podání a výpovědi
stěžovatelek. Žalovaný navrhuje, aby kasační stížnost byla zamítnuta a nebyl jí přiznán
odkladný účinek.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za vhodné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu komplexně posuzovat otázku, zda měl
či neměl být stěžovatelkám azyl udělen, nýbrž má posoudit, zda předchozí řízení trpělo
vadami spadajícími pod vymezení v §103 odst. 1 s. ř. s. tvrzenými v kasační stížnosti,
popřípadě některými dalšími vadami, k jejichž přezkumu je Nejvyšší správní soud povolán
v řízení zahájeném platně podanou kasační stížností.
V podané kasační stížnosti stěžovatelky předně namítají důvod dle ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je vybrána nesprávná právní norma, popř. je sice vybrána
správná právní norma, ale je nesprávně vyložena nebo aplikována. Právní otázkou, kterou
se krajský soud v předcházejícím řízení zabýval, byla především otázka, zda důvody,
pro které stěžovatelky požádaly o udělení azylu, mohou být důvody pro udělení azylu
dle ustanovení §12 zákona o azylu. Jak vyplývá ze spisového materiálu ve věci, stěžovatelka
a) v návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 8. 5. 2001, který podala jménem svým
a jménem své nezletilé dcery, a v pohovoru k důvodům tohoto návrhu ze dne 26. 7. 2001
jako důvody pro udělení azylu označila toliko ekonomické potíže, které její rodinu provázely
ve vlasti. Stěžovatelka uvedla, že v Arménii se nedalo žít, neměla práci, sociální zabezpečení
rodiny bylo na velmi nízké úrovni, její nezletilé děti (dcera a syn) měly zdravotní problémy,
podrobily se operacím, rodina měla dluhy, stěžovatelka musela prodat dům, rodina zůstala
na ulici, v České republice chtěly žít a pracovat.
Dle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod
a nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho
posledního trvalého bydliště. Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku, krajský soud
se všemi těmito skutečnostmi řádně zabýval a dospěl k závěru (přičemž se ztotožnil
s názorem žalovaného), že stěžovatelkami uváděné skutečnosti nelze podřadit pod taxativně
stanovené důvody pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu. Nejvyšší správní
soud s uvedeným posouzením věci krajským soudem vyslovuje souhlas.
Kasační stížnost byla podána rovněž dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
podle kterého lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Stěžovatelky mají
za to, že žalovaný správní orgán se v rámci správního řízení o udělení azylu nedostatečně
vypořádal s důkazy, které mu předložily k posouzení udělení humanitárního azylu
dle ustanovení §14 zákona o azylu, proto měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že z předloženého správního spisu ve věci nebylo zjištěno,
že by stěžovatelky k prokázání svých tvrzení předložily žalovanému mimo svých cestovních
dokladů nějaké další doklady, zprávy či jiné písemnosti. Na závěr pohovoru k důvodům
návrhu na zahájení řízení o udělení azylu dne 26. 7. 2001 byly stěžovatelky dotázány,
zda mají u sebe nějaké doklady nebo dokumenty, kterými chtějí doložit azylové řízení,
stěžovatelky odpověděly, že nemají žádné doklady. Navíc žaloba podaná stěžovatelkami proti
rozhodnutí žalovaného neobsahuje žalobní bod formulovaný přesně v tom smyslu,
že žalovaný se nevypořádal s důkazy předloženými stěžovatelkami k posouzení udělení
humanitárního azylu, obsahuje pouze obecně formulovanou námitku, že žalovaný
se nevypořádal se všemi provedenými důkazy. Pokud tedy stěžovatelky důvodně nevytýkaly
uvedenou vadu správního řízení již v přezkumném řízení u krajského soudu, nemohl
se jí krajský soud jakkoliv zabývat a stejně tak ji nemůže hodnotit Nejvyšší správní soud
v řízení o kasační stížnosti.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud neshledal uplatněné důvody
podání kasační stížnosti dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. oprávněnými
a kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
S přihlédnutím k ustanovení §78b odst. 1 zákona o azylu, podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Jelikož stěžovatelky neměly ve věci úspěch, nemají právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci
úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné
úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Krajský soud v Ostravě stěžovatelkám k jejich žádosti ustanovil zástupcem advokáta
pro řízení o kasační stížnosti, v tomto případě hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování
stát. Ustanovený advokát Mgr. Radim Strnad však neprokázal, že v daném případě proběhla
první porada se stěžovatelkami včetně převzetí a přípravy zastoupení ve smyslu §11 odst. 1
písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, proto o jeho odměně
za zastupování v řízení o kasační stížnosti nebylo rozhodováno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. července 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu