ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.268.2005
sp. zn. 3 Azs 268/2005 – 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci
žalobkyně: M. G., zast. Mgr. Tomášem Radoněm, advokátem, se sídlem Praha 1, Opletalova
23, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 28 Az 131/2004 -
23, ze dne 28. 2. 2005,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 28 Az 131/2004 - 23, ze dne
28. 2. 2005 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále též stěžovatelka) v záhlaví
uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta její žaloba proti
rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. OAM-6125/VL-20-K03-2003, ze dne 9. 8. 2004.
Rozhodnutím správního orgánu nebyl stěžovatelce udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně žalovaný
rozhodl, že se na stěžovatelku nevztahuje překážka vycestování podle ust. §91 zákona
o azylu.
Krajský soud se ztotožnil se závěry správního orgánu, že stěžovatelka v průběhu řízení
neuvedla žádnou konkrétní skutečnost, která by mohla vést k závěru, že byla ve své vlasti
pronásledována nebo měla odůvodněný strach z pronásledování z důvodů taxativně
uvedených v ust. §12 zákona o azylu. Se svými problémy (vyplývajícími z homosexuální
orientace) se ani v jednom případě neobrátila se žádostí o pomoc na policii, soud, státní
či nevládní organizace, a to z důvodu, dle názoru soudu ničím nepodložené obavy z „bití
homosexuálů na policii“. Jakékoli osobní problémy s vyjmenovanými orgány přitom
vyloučila. V každé zemi, zejména s ohledem na existující předsudky, je pak podle krajského
soudu akceptace odlišné sexuální orientace dlouhodobý proces a stejně je nutno pohlížet
i na případ stěžovatelky, jejímž jediným problémem v zemi původu je právě přijetí její odlišné
sexuální orientace okolím, včetně vlastní rodiny. Z toho ovšem podle soudu vyplývá,
že problémy stěžovatelky v zemi původu nelze považovat za pronásledování ve smyslu
zákona o azylu. Krajský soud dále uzavřel, že v dané věci neshledal zákonný podklad
pro udělení azylu podle ust. §13 zákona o azylu, ani rozpor se zákonem v otázce rozhodnutí
žalovaného podle ust. §14 cit. zákona. Stěžovatelka nakonec netvrdila ani žádnou z okolností
předvídaných ust. §91 zákona o azylu a rovněž nevztažení překážky vycestování
na stěžovatelku bylo tudíž v souladu se zákonem. Z uvedených důvodů krajský soud žalobu
podle ust. §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“) jako nedůvodnou zamítl.
Kasační stížností napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové
z důvodů podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Předně má za to, že splňuje podmínky
ust. §12 písm. b) zákona o azylu, neboť má zcela odůvodněný strach z pronásledování, tak,
jak jej vymezuje ust. §2 odst. 6 cit. zákona, ke kterému dochází z důvodu její příslušnosti
k určité sociální skupině, tj. k homosexuálům. Je jistě nepravděpodobné, že by ve svých
devatenácti letech opustila rodinu, domov a školu, kterou řádně studovala, a odjela do cizí,
vzdálené země, kde nemá zázemí, pouze z důvodu osobního konfliktu. Povinností každé státní
moci pak je, aby zajistila řádné dodržování právních předpisů a zajistila ochranu sociálních
menšin před všemi druhy útoků a napadání. Státní orgány v Arménii naopak vědomě trpí,
záměrně nedostatečně potlačují a současně se i podílejí na protizákonných zásazích do života
a svobod homosexuálů, včetně psychického nátlaku proti této sociální skupině.
Stěžovatelka je dále přesvědčena, že správní orgán v jejím případě porušil ust. §32
zákona č. 71/1967 S., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „správní řád“). Stěžovatelka v azylovém řízení poukazovala na osobní zkušenosti svého
známého K. A., který byl perzekuován v Arménii policií pro svou homosexuální orientaci a
v rozhodné době pobýval v ČR. Výslech tohoto svědka, který se mohl relevantním způsobem
vyjádřit k postoji státních orgánů vůči občanům s odlišnou sexuální orientací, však nebyl bez
jakéhokoli odůvodnění proveden. Dle názoru stěžovatelky si pak byl žalovaný povinen pro
své rozhodnutí obstarat rovněž zprávy o dodržování lidských práv osob s odlišnou orientací
od nestátních institucí a nadací, a to i mezinárodních, které tuto problematiku podrobně
sledují a zaznamenávají. Tuto svou povinnost žalovaný nesplnil.
Žalovaný jakož i krajský soud podle stěžovatelky nakonec nesprávně posoudily
i otázku aplikace ust. §91 odst. 1 písm. a) zákona o azylu, neboť citované ustanovení
se na ni dle jejího názoru vztahuje.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně požádala,
aby byl její kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 14. 7. 2005 popřel oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu byly vydány
v souladu s právními předpisy. Odkázal přitom na správní spis, zejm. na vlastní podání
a výpovědi, které stěžovatelka učinila během správního řízení, a na vydané rozhodnutí.
Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Ze správního spisu zjistil Nejvyšší správní soud tyto pro posouzení věci rozhodné
skutečnosti: Žádost o udělení azylu podala stěžovatelka dne 20. 11. 2003. Zde uvedla,
že Arménii opustila z důvodu své homosexuální orientace, neboť jí zde působí velké
problémy a nikdo jí nemůže pomoci. Byla fyzicky napadena příbuznými své přítelkyně, kteří
ji i následně nutili Arménii opustit. Na policii své napadení nehlásila, protože by jí kvůli
její orientaci policie zatkla. Pohovor k žádosti byl proveden v Pobytovém středisku K. n. O.
dne 22. 1. 2004 v jazyce arménském za přítomnosti tlumočníka. Zde stěžovatelka nad rámec
podané žádosti uvedla, že být homosexuál je v Arménii považováno za hanbu a být v této
otázce odlišný je nepřípustné. Problémy měla jak v rodině (absolutní nepochopení matky), tak
ve společnosti, kdy zejména na vysoké škole byla terčem verbálních útoků ze strany
spolužáků. Uznává, že v běžných životních situacích se její orientace dala identifikovat, a to
jak z jednání, tak ze způsobu oblékání. To vše vzbuzovalo vůči ní značnou nepřízeň okolí.
Dne 3. 7. 2003 byla fyzicky napadena několika muži. Zbili ji a vyhrožovali, že pokud nenechá
svou přítelkyni na pokoji, zaplatí životem. Jeden se ji pokusil bodnout nožem do břicha,
stačila však uhnout a rána ji zasáhla pouze do nohy. Později se dozvěděla, že šlo o příbuzné
její přítelkyně. Na policii se neobrátila, neboť od kamarádů homosexuálů věděla, že by ji bili
a ponižovali také zde. Lékařské ošetření nevyhledala, neboť by to oznámili na policii, a to
nechtěla. Výše uvedení muži rovněž informovali o její homosexualitě rektora univerzity,
kterou navštěvovala, čehož důsledkem bylo její nucené ukončení studia. Jiné problémy, než se
svou orientací, se státními orgány, soudy či policií neměla. Do ČR přicestovala na pozvání
svého kamaráda, rovněž homosexuála. Život v Arménii považuje za peklo, než by se tam
vrátila, raději by umřela.
Ve správním spise jsou založeny následující dokumenty: část Zprávy MZV USA
o dodržování lidských práv v Arménii za rok 2003, informace MZV ČR č.j. 110411/2003-LP,
ze dne 24. 3 2003 a úvodní strana základních informací o Arménii z infobanky ČTK.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v mezích uplatněných stížních
bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatelka předně konstantně namítá porušení ust. §32 odst. 1 správního řádu
žalovaným, neboť tento podle ní nedostatečně zjistil skutkový stav věci. V zemi původu
byla sice vystavena násilí „pouze“ ze strany soukromých osob, stejné nebezpečí jí ovšem
hrozilo i ze strany státních orgánů v případě, že by se o její orientaci dozvěděly. Právě proto
se se svými problémy na policii neobracela. Orgány státní moci v Arménii podle
ní protizákonné zásahy do života a svobod homosexuálů, včetně psychického nátlaku, vědomě
trpí, záměrně nedostatečně potlačují a samy se na nich i podílejí.
Správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že stěžovatelka v průběhu
azylového řízení neuvedla žádnou okolnost, která by dosvědčovala, že se státní orgány
v Arménii na negativním jednání jejího okolí podílely, tolerovaly je či žadatelce nebyly
schopny zajistit přiměřenou ochranu. Sama naopak uvedla, že potíže s okolím nijak ve vlasti
neřešila. Dle výše uvedené informace MZV ČR již v Arménii neexistuje zákon, podle něhož
by byla homosexualita trestná. Tuto informaci pak potvrzuje i zpráva MZV USA.
Své rozhodnutí opřel žalovaný rovněž o rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn.
7 A 754/2000-28, ze dne 30. 10. 2001, podle kterého mimo jiné není pronásledováním
ani masový výskyt ústrků, slovních i fyzických útoků, či diskriminačních postupů vůči
příslušníkům určité rasy, národnosti, náboženského vyznání, sociální skupiny
nebo politického přesvědčení v určité zemi nebo její části za předpokladu, že tu nejde
o součást státní politiky, že tedy nejde o jevy státní mocí buď přímo vyvolané, tajně
podporované, státními orgány vědomě trpěné‚ či státní mocí záměrně nedostatečně
potlačované. Jestliže orgány státní moci takové jevy cíleně potírají a čelí jim, nelze dle názoru
Vrchního soudu v Praze mluvit o pronásledování ani tam, kde možnosti státních orgánů
nejsou dostatečné a taková opatření nemají trvalý a stoprocentní efekt.
Krajský soud pak mimo jiné v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval,
že stěžovatelka projevila ničím nepodloženou obavu o „bití homosexuálů na policii“. Dále
soud odkázal na žalovaným dovolávané zrušení trestnosti homosexuality v Arménii a dodal,
že akceptace odlišné sexuální orientace je zejména s ohledem na existující předsudky
dlouhodobý proces v každé zemi. Dle názoru krajského soudu proto nelze problémy
stěžovatelky považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu.
Právě naposledy uvedený závěr krajského soudu (jakož i žalovaného) považuje
Nejvyšší správní soud za ne zcela prokázaný. Jak soud, tak správní orgán totiž tvrzení
stěžovatelky o diskriminačním jednání vůči sexuálním menšinám ze strany policie, potažmo
státních orgánů obecně, odmítly s poukazem na zrušení trestnosti homosexuality v Arménii
v roce 2000. Zpráva o dodržování lidských práv v Arménii MZV USA přitom o postavení
sexuálních menšin nijak blíže nepojednává a informace MZV ČR mimo jiné uvádějí,
že odlišně sexuálně orientované osoby se v Arménii nesdružují a svou orientací se nechlubí,
protože by sklidily v nejlepším případě posměch, v nejhorším by byly vystaveny perzekucím.
Podle neověřených informací údajně existují různé uzavřené kluby, o kterých ví pouze
příslušníci této menšiny. Vůči osobám této orientace je dle citovaných informací cítit
předpojatost, zvláště pak k ženám – lesbičkám.
Dle informací Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky „Potřeby v oblasti
mezinárodní ochrany ve vztahu k žadatelům o azyl a uprchlíkům z Arménie“ ze září 2003
(www.unhcr.cz/dokumenty/armenie_ochrana.doc) pak není homosexualita v arménské
společnosti přijímána a homosexuálové v zemi svou sexuální identitu skrývají. Kvůli
sociálnímu tlaku a tradicím se homosexuálové stávají obětí diskriminace, obtěžování
a špatného zacházení a úřady jim neposkytují efektivní ochranu. Podle stupně závažnosti
a/nebo své frekvence se tyto činy mohou rovnat pronásledování. Podle obecného názoru
pak bude mít dekriminalizace homosexuálních vztahů novým trestním zákoníkem jen malý
dopad na způsob, jakým jsou homosexuálové společností vnímáni a na obecné zacházení
s nimi.
S ohledem na nepochybnou závažnost kriminálního, potažmo diskriminačního jednání,
jemuž byla stěžovatelka v zemi původu vystavena (útok nožem, resp. tzv. „boxerem“;
vyloučení z vysokoškolského studia), se ve světle uvedených informací jeví výše popsané
závěry správního orgánu, jakož i krajského soudu, vylučující možné naplnění zákonného
pojmu pronásledování pouze odkazem na zrušení trestnosti homosexuality, minimálně
spornými. Za situace, kdy existují běžně dostupné objektivní informace o postavení
homosexuální menšiny v Arménii, které výpovědi stěžovatelky o postoji státních orgánů vůči
této menšině do značné míry potvrzují, není dle názoru Nejvyššího správního soudu možné
tato tvrzení žadatelky o azyl odmítnout jako nepodložená jen proto, že sama se státními
orgány žádné problémy neměla, resp. proto, že se na ně se svými problémy neobrátila.
Nejvyšší správní soud sice v zásadě souhlasí s tím, že každý by se měl v případě
ohrožení svého života, resp. cítí-li se na svém životě ohrožen, primárně obracet o pomoc
na státní orgány své vlasti, a teprve odmítnou-li mu tyto pomoc poskytnout, resp. nebudou-li
toho schopny, požádat o ochranu formou azylu v jiné zemi. Dle názoru Nejvyššího správního
soudu však nelze na tomto požadavku trvat bezvýhradně za každých okolností. Dle výše
citovaných informací Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky neposkytují arménské
úřady homosexuálům efektivní ochranu před diskriminací, obtěžováním a špatným
zacházením, jemuž jsou zde vystaveni. Na základě stěžovatelkou uváděných informací
pak vyvstává otázka, zda zůstávají státní orgány v tomto ohledu pouze pasivní, či zda
se na těchto jednáních i aktivně podílejí. Prokázalo-li by se totiž tvrzení o násilných aktivitách
arménských státních orgánů vůči homosexuálům jako pravdivé, vystavovala
by se stěžovatelka ohlášením svých potíží na policii skutečně ještě většímu nebezpečí,
než jaké jí již tak nepochybně hrozilo. Takové chování ovšem jistě nelze po žadateli o azyl
spravedlivě požadovat.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že důvod kasační stížnosti podle ust. §103 odst.
1 písm. b) s. ř. s. byl v daném případě naplněn, neboť ve spise zjevně chybí důkazní materiál,
který by byl k učinění správného skutkového závěru ohledně možného pronásledování
stěžovatelky dostačující, a skutková podstata z níž správní orgán vycházel tak nemá oporu
ve spise, zčásti pak listinné důkazy (informace MZV ČR) vedou potenciálně k jiným
skutkovým závěrům, než jaké učinil rozhodující orgán, a lze tak dovodit i rozpor skutkové
podstaty, tak jak byla správním orgánem zjištěna, se spisem.
V případě, že by správní orgán v novém řízení dospěl k závěru, že pojem
pronásledování ve smyslu ust. §2 odst. 6 zákona o azylu je v případě stěžovatelky naplněn,
bude třeba posoudit rovněž možnou aplikaci ust. §12 písm. b) zákona o azylu, konkrétně
existenci odůvodněného strachu z pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální
skupině. V této souvislosti Nejvyšší správní soud upozorňuje na svá dřívější rozhodnutí, podle
nichž je určitá sociální skupina ve smyslu §12 zákona o azylu, skupinou osob, která
se vyznačuje objektivně společnou charakteristikou nebo kterou společnost alespoň takto
vnímá. Tato charakteristika má často povahu vrozeného, nezměnitelného rysu nebo je jinak
zásadní pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských práv dotyčných osob. I pouhá
příslušnost k určité sociální skupině může být postačujícím důvodem pro udělení azylu;
rozhodující je pak existence odůvodněného strachu z pronásledování, jehož původcem jsou
státní úřady, případně některé složky obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené
v zákonech dotyčné země, a úřady vědomě takové jednání tolerují, případně odmítají či jsou
neschopné zajistit proti němu účinnou ochranu (publikováno ve Sb. NSS pod č. 364/2004;
podle rozsudku ze dne 19. 5. 2004, čj. 5 Azs 63/2004-60).Za relevantní pak jistě je rozsudek
zdejšího soudu ze dne 14. 1. 2004, č.j. 2 Azs 69/2003-48, podle kterého se sociální skupinou
ve smyslu ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu, rozumí společenský útvar, jenž
je určitelný natolik přesně, aby byl vůbec způsobilý k pronásledování. Příslušnost k sociální
skupině je totiž nutno vnímat jako možnost, na jejímž základě může ČR poskytnout ochranu
i z jiných důvodů motivujících k pronásledování než z důvodu rasy, náboženství, národnosti
či politického přesvědčení. Takovými důvody jsou typicky příslušnost k sexuálním menšinám,
skupinám spojeným přesvědčením nenáboženské a nepolitické povahy a jiným skupinám,
jevícím znak způsobilý k pronásledování, jenž nemusel být zákonodárci v době přijímání
zákona o azylu vůbec znám.
S ohledem na to, že Nejvyšší správní soud zjistil naplnění důvodu uvedeného
v ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., zrušil dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížností
napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. V něm je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110
odst. 3 s. ř. s.) V novém rozhodnutí rozhodne i o nákladech řízení o kasační stížnosti (§110
odst. 2 s. ř. s.).
Vzhledem k ust. §78b odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 2. srpna 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu