ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.273.2005
sp. zn. 3 Azs 273/2005 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce:
V. S., zastoupeného JUDr. Evou Poláčkovou, advokátkou, se sídlem Brno, Starobrněnská 13,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, vedené u Krajského soudu
v Brně pod sp. zn. 36 Az 925/2003, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne
27. 10. 2003, č. j. OAM-2015/AŘ-2002, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2005, č. j. 36 Az 925/2003 – 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce advokátce JUDr. Evě Poláčkové se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 2150 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 1 měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ministra vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 27. 10. 2003 č.j. OAM-
2015/AŘ-2002 byl jako opožděný zamítnut rozklad podaný žalobcem (dále i „stěžovatel“)
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní
orgán I. stupně“), ze dne 21. 9. 2001 č.j. OAM-3909/VL-10-P18-2001, kterým byl zamítnut
návrh žalobce na zahájení řízení o udělení azylu jako zjevně nedůvodný podle ustanovení
§16 odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii ČR, ve znění platném do 31. 1. 2002 (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný uvedl,
že dne 1. 10. 2001 byla žalobci zaslána zásilka obsahující výzvu k převzetí rozhodnutí na den
22. 10. 2001, a to na adresu, kterou uvedl jako místo, kde se bude po dobu řízení o udělení
azylu zdržovat, tato zásilka se vrátila dne 2. 10. 2001 zpět s tím, že adresát je na uvedené
adrese neznámý. Správní orgán I. stupně tedy ve smyslu ustanovení §24 odst. 3 zákona
o azylu přistoupil k náhradnímu způsobu doručování písemnosti a výzvu vyvěsil. Vzhledem
k tomu, že žalobce se nedostavil k převzetí vydaného rozhodnutí v den ve výzvě uvedený,
je dle ustanovení §24 odst. 4 zákona o azylu toto datum považováno za den, kdy mu bylo
rozhodnutí doručeno. Žalovaný konstatoval, že podaný rozklad je opožděný, protože byl
podán poté, co rozhodnutí nabylo právní moci, tedy po uplynutí v ustanovení §29 odst. 2
zákona o azylu stanovené sedmidenní lhůty ode dne doručení. V případě žalobce sedmidenní
lhůta pro podání rozkladu uplynula dne 29. 10. 2001, žalobce rozklad podal k poštovní
přepravě teprve dne 14. 11. 2001.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 3. 2005 č. j. 36 Az 925/2003 - 22 zamítl
žalobu podanou žalobcem proti shora citovanému rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění
rozsudku krajský soud zejména uvedl, že v postupu správního orgánu I. stupně ani žalovaného
neshledal pochybení. Z čestného prohlášení žalobce a i z evidence Ministerstva vnitra týkající
se pobytu žadatelů o azyl soud zjistil, že v době doručování rozhodnutí správního orgánu
I. stupně se žalobce měl zdržovat na adrese B. – B., V. 102. Ze správního spisu je dle soudu
dále zřejmé, že při pokusu o doručení výzvy k převzetí předmětného rozhodnutí se zásilka
vrátila zpět jako nedoručitelná s tím, že adresát je na uvedené adrese neznámý. Protože byly
splněny podmínky uvedené v §24 odst. 3 zákona o azylu, byla výzva uložena u pověřeného
zaměstnance ministerstva v pobytovém středisku, které je nejblíže místu evidovaného pobytu
účastníka řízení mimo toto středisko, tj. v případě žalobce v P. s. Z. Oznámení o uložení
písemnosti bylo také po dobu 15 dnů vyvěšeno na místě obvyklém, a to od 4. 10. 2001 do 19.
10. 2001, přičemž ve smyslu ustanovení §24 odst. 3 zákona o azylu se za den doručení výzvy
považuje den 19. 10. 2001. Ve výzvě byl žalobce vyzván k převzetí rozhodnutí dne 22. 10.
2001 a tohoto dne bylo také rozhodnutí doručeno ve smyslu ustanovení §24 odst. 4 zákona o
azylu. Žalobce rozklad podal k poštovní přepravě až dne 14. 11. 2001. Žalobce sice uvádí, že
nebyl dán důvod pro postup dle §24 odst. 3 zákona o azylu, neboť se na adrese, kam mu bylo
doručováno, zdržoval, ale žádné důkazy na podporu svého tvrzení nenavrhl. Krajský soud se
ztotožnil se žalovaným, že postup dle ustanovení §24 odst. 3 zákona o azylu důvodný proto,
že se z místa hlášeného pobytu žalobce vrátila zásilka žalovaného jako nedoručitelná s tím, že
adresát je na uvedené adrese neznámý. Soud dospěl k závěru, že napadené správní rozhodnutí
bylo vydáno ve shodě se zákonem a žalobu jako nedůvodnou zamítl dle ustanovení §78 odst.
7 zákona č. 150/2002 Sb., v platném znění (dále jen „s. ř. s.“).
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podal žalobce včas kasační stížnost z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř.s. Stěžovatel se domnívá, že krajský
soud nesprávně posoudil právní otázku nezákonnosti rozhodnutí žalovaného, když žalovaný
v řízení o udělení azylu porušil především ustanovení §3 odst. 3, 4, §46 a §47 odst. 3 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění platném v době rozhodování ve věci (dále
jen „správní řád“). Stěžovatel nadále trvá na názoru, že pro použití fikce doručení nebyly
v jeho případě dány podmínky stanovené v příslušném ustanovení §24 odst. 3 zákona
o azylu. Přestože se v místě hlášeného pobytu stěžovatel zdržoval, zásilka byla vrácena s tím,
že adresát je na uvedené adrese neznámý. Stěžovatel má za to, že správní orgán I. stupně
přikročil k náhradnímu způsobu doručování písemnosti, aniž by ověřil, zda se na uvedené
adrese skutečně zdržuje, přitom stěžovatel se tam skutečně zdržoval, ze strany pošty tedy
došlo při doručování výzvy k nesprávnému postupu. V doplnění kasační stížnosti stěžovatel
namítá, že již během řízení před správním orgánem I. stupně bylo jeho čestným prohlášením
prokázáno, že se na adrese B.-B., V. 102, zdržoval, absentovala tak základní podmínka pro
možnost zvolit postup náhradního doručení. Rovněž z přehledu správního orgánu I. stupně o
místech pobytu stěžovatele je zřejmé, že v době doručování rozhodnutí musel správní orgán I.
stupně vědět o tom, že má stěžovatel povolen pobyt na citované adrese a že se na ní od 26. 6.
2001 fakticky zdržuje. Dle stěžovatele nelze mít za prokázané, že se na uváděné adrese
nezdržoval, opřel-li krajský soud napadený rozsudek o tuto skutečnosti, pak užitou právní
fikci založil na skutkovém stavu, který nemá oporu v souhrnu provedených důkazů.
Stěžovatel má za to, že k nedošlo k řádnému náhradnímu doručení a rozhodnutí správního
orgánu mu bylo doručeno teprve jeho faktickým převzetím dne 9. 11. 2001, od tohoto data je
třeba počítat běh lhůty k podání rozkladu, o čemž ostatně svědčí i přípis správního orgánu I.
stupně adresovaný žalovanému ze dne 15. 5. 2002, který jako den doručení rozhodnutí uvádí
9. 11. 2001. Krajský soud měl dle názoru stěžovatele pro tuto důvodně vytýkanou vadu
rozhodnutí žalovaného zrušit. Stěžovatel navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit
krajskému soudu k dalšímu řízení, zároveň navrhuje přiznat kasační stížnosti odkladný
účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu
s právními předpisy, a odkazuje na správní spis ve věci. Žalovaný navrhuje kasační stížnost
zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek Krajského soudu v Brně a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V podané kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvod uvedený v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatel rovněž namítá důvod dle ustanovení §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., tedy vadu řízení vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž
správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit.
Podle ustanovení §24 odst. 1 zákona o azylu se všechny písemnosti doručují
účastníkovi řízení do vlastních rukou v místě, ve kterém je evidován jeho pobyt. Pokud
se účastník řízení v místě doručení písemnosti nezdržuje a jeho pobyt není znám, uloží
se písemnost určená do vlastních rukou účastníka řízení dle ustanovení §24 odst. 3 téhož
zákona u pověřeného zaměstnance ministerstva v přijímacím nebo pobytovém středisku,
kde má účastník evidován pobyt, nebo v přijímacím či pobytovém středisku, které je nejblíže
místu evidovaného pobytu mimo zmíněná střediska, po dobu 15 dní a oznámení o jejím
uložení se vyvěsí na místě obvyklém. Poslední den lhůty se považuje za den doručení
písemnosti a doručení rozhodnutí, k jehož převzetí byl účastník řízení písemně vyzván, i když
se o jejich uložení nedozvěděl. Ustanovení §24 odst. 4 zákona o azylu pak stanoví,
že nedostaví-li se účastník řízení k převzetí rozhodnutí v den ve výzvě uvedený, ač mu výzva
byla doručena, je den k převzetí rozhodnutí ve výzvě uvedený považován za den, kdy je
rozhodnutí účastníku řízení doručeno.
Krajský soud při posuzování zákonnosti postupu žalovaného a správního orgánu
I. stupně vycházel z předloženého spisového materiálu ve věci, ze kterého zjistil, že stěžovatel
čestným prohlášením ze dne 26. 6. 2001 stvrdil, že po dobu azylového řízení se bude zdržovat
na adrese B.-B., V. 102. Správní orgán I. stupně stěžovateli na tuto adresu dne 1. 10. 2001
zaslal výzvu k převzetí rozhodnutí ze dne 21. 9. 2001 č.j. OAM-3909/VL-10-P18-2001
(převzetí bylo stanoveno na den 22. 10. 2001) prostřednictvím držitele poštovní licence,
zásilka se však správnímu orgánu I. stupně dne 2. 10. 2001 vrátila zpět nedoručená s tím, že
adresát je na uvedené adrese neznámý. Správní orgán I. stupně měl za to, že stěžovatel se
v místě doručení písemnosti nezdržuje a jeho pobyt mu nebyl znám, proto přistoupil
k doručení výzvy k převzetí rozhodnutí dle ustanovení §24 odst. 3 zákona o azylu. Výzva
byla dne 4. 10. 2001 uložena u pověřeného zaměstnance ministerstva v P. s. Z. po dobu 15 dní
a oznámení o jejím uložení bylo vyvěšeno na místě obvyklém. Poslední den lhůty 19. 10.
2001 tak byl považován za den doručení výzvy. Stěžovatel se k převzetí rozhodnutí správního
orgánu I. stupně v den ve výzvě uvedený nedostavil, ač mu výzva byla dne 19. 10. 2001
doručena, proto je den 22. 10. 2001 (v souladu s ustanovením §24 odst. 4 zákona o azylu)
považován za den doručení rozhodnutí stěžovateli. Dne 14. 11. 2001 podal stěžovatel rozklad
proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Jelikož rozklad proti rozhodnutí měl být podán
ve lhůtě sedmi dnů ode dne doručení rozhodnutí (§29 odst. 2 zákona o azylu), tedy do 29. 10.
2001, žalovaný jej správně zamítl jako opožděný.
Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem zastává názor, že v projednávaném
případě byly splněny podmínky ustanovení §24 odst. 3 a 4 zákona o azylu, že tedy
doručování písemností správního orgánu I. stupně stěžovateli proběhlo v souladu se zákonem,
a plně odkazuje na odůvodnění rozsudku krajského soudu. Stěžovatel stejně jako v řízení
o žalobě ani v řízení o kasační stížnosti nepředložil žádné důkazy k prokázání svého tvrzení
(které nekoresponduje se sdělením držitele poštovní licence ze dne 2. 10. 2001), že se v době
doručování shora citované výzvy správního orgánu I. stupně v místě doručování skutečně
zdržoval. V dané věci bylo prokázáno, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne
21. 9. 2001 č.j. OAM-3909/VL-10-P18-2001 bylo stěžovateli řádně doručeno dne
22. 10. 2001. Skutečnost, že stěžovatel si rozhodnutí, který již bylo doručeno, později
(dne 9. 11. 2001) osobně v P. s. Z. vyzvedl, neměla na běh lhůty k podání rozkladu žádný
vliv. Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud nikterak nepochybil, neshledal-li v
předmětném správním řízení o udělení azylu namítané vady a žalobu stěžovatele zamítl.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud neshledal stěžovatelem
uplatněné důvody kasační stížnosti dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
oprávněnými, proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl dle ustanovení §110 odst. 1
s. ř. s.
S přihlédnutím k ustanovení §78b odst. 1 zákona o azylu, podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Jelikož stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci
úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné
úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Krajský soud v Brně stěžovateli k jeho žádosti ustanovil zástupcem advokáta
pro řízení o kasační stížnosti, náklady řízení v tomto případě hradí stát. Náklady spočívají
v odměně za dva úkony právní služby v částce 2000 Kč [§9 písm. f), §11 odst. 1 písm. b)
a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.] a v náhradě hotových výdajů v částce 150 Kč (§13 odst. 3 téže
vyhlášky), celkem 2150 Kč. Tato částka bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
k rukám ustanovené zástupkyně JUDr. Evy Poláčkové do 1 měsíce od právní moci rozsudku
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu