ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.303.2005
sp. zn. 3 Azs 303/2005 - 81
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci
žalobkyně N. O., zastoupené JUDr. Martou Čihákovou, advokátkou se sídlem Masarykova
43, Ústí nad Labem, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační
politiky, se sídlem Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 2. 12. 2003, čj. OAM-2638/VL-11-P08-2003, vedené u Krajského soudu
v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 Az 649/2003, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 9. 2004, čj. 14 Az 649/2003 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokátky JUDr. Marty Čihákové se u r č u je částkou 2150 Kč.
Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku nebyl žalobkyni
udělen azyl na území České republiky podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů; současně na ni nebyla vztažena překážka
vycestování podle §91 zákona o azylu. Žalovaný uvedl, že důvodem žádosti žalobkyně
o udělení azylu byly osobní problémy s bývalým manželem pro rozdílné náboženské vyznání
a snaha o legalizaci pobytu na území České republiky. Žalovaný uvedl, že za dostatečné
řešení potíží s manželem považuje rozvod. Problémy podle žalovaného nedosahovaly
takového stupně, intenzity a opakovanosti, aby je bylo možné považovat za pronásledování
ve smyslu zákona o azylu. Žalovaný uvedl, že žalobkyně nevyužila všech prostředků
k nápravě v zemi původu; mezinárodní ochranu formou azylu lze však poskytnout pouze
subsidiárně, pokud je ochrana v zemi státní příslušnosti odepřena nebo je neúčinná. Žalovaný
shrnul, že u stěžovatelky nebyl shledán žádný důvod pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu. Dále se žalovaný vyjádřil k neudělení azylu podle §13 odst. 1 a 2 zákona o azylu
a §14 zákona o azylu a k neexistenci překážky vycestování podle §91 zákona o azylu.
Ke snaze o legalizaci pobytu na území České republiky žalovaný doporučil využít některého
z institutů zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 9. 2004,
čj. 14 Az 649/2003 - 32, byla žaloba žalobkyně odmítnuta. Soud uvedl, že žaloba podaná dne
22. 12. 2003 neměla náležitosti podání ani náležitosti žaloby podle §37 odst. 3 a §71 odst. 1
a 2 s. ř. s. Doplnění žalobních bodů, podané k poštovní přepravě dne 23. 1. 2004, již bylo
podle soudu učiněno opožděně, neboť v souzené věci žaloba neobsahovala žádný žalobní bod.
Žalobkyně sice zaslala doplnění žaloby, lhůta k tomuto doplnění však skončila dne 6. 1. 2004;
žalobkyně podala doplnění k poštovní přepravě až dne 23. 1. 2004; vady žaloby tedy nebyly
odstraněny ve lhůtě stanovené v §71 odst. 2 s. ř. s. V tom soud shledal nedostatek podmínek
řízení a proto žalobu odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Ve včasné a ve lhůtě doplněné kasační stížnosti stěžovatelka namítla, že soud
nesprávně posoudil právní otázku, zda je v případě návratu do země původu její život
ohrožen; nezohlednil ani skutečnost, že její matce byl udělen humanitární azyl. Stěžovatelka
namítla nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby, neboť podle ní soud nedostál
své poučovací povinnosti podle §37 odst. 5 s. ř. s.; měl stěžovatelku poučit o následcích
opožděného doplnění a ne vyčkávat, že žalobkyně – laik dodatečně doplní včas žalobu. Soud
si neměl být jistý, že na základě nekonkrétní deklarace bude žaloba řádně doplněna.
Stěžovatelka poukázala na článek JUDr. Jana Dvořáka „Některé výkladové problémy týkající
se koncentrační zásady a žalobních bodů v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
ve správním soudnictví“ (Právní rozhledy, č. 12/2003), podle něhož je zapotřebí rozlišit
situace, kdy žaloba neobsahuje žádný žalobní bod a soud tedy měl odstraňovat vady žaloby
podle §37 odst. 5 s. ř. s. a nikoliv uplatňovat koncentrační zásadu. Stěžovatelka připomněla,
že se v daně věci nejednalo o rozšíření žalobních bodů, jelikož v původní žalobě žádné
žalobní body uvedeny nebyly, pročež nebylo co rozšiřovat a soud měl stěžovatelku vyzvat
k doplnění. Soud však měl za to, že v daném případě by bylo nadbytečné odstraňovat vady
podání, neboť soudcovská lhůta k doplnění žalobních bodů by přesáhla zákonnou lhůtu,
v níž měla žalobkyně právo rozšířit žalobní body. Stěžovatelka spatřuje v postupu krajského
soudu porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ačkoliv dodržela stanovený postup, jediným procesním úkonem, který krajský soud po devíti
měsících učinil, bylo odmítnutí její žaloby. Stěžovatelka poukázala na to, že je cizinkou
bez právního vzdělání a byla závislá na zákonném postupu orgánů veřejné správy a soudů.
Usnesení krajského soudu, zejména jeho odůvodnění, tomuto požadavku nevyhovuje.
Stěžovatelka dále v postupu krajského soudu spatřuje porušení práva na spravedlivý proces
a porušení zásady rovnosti zbraní. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhla,
aby usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 9. 2004, čj. 14 Az 649/2003 - 32,
bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení; současně stěžovatelka požádala
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a o ustanovení zástupce pro řízení o kasační
stížnosti. V doplnění kasační stížnosti provedeném ustanovenou advokátkou na základě výzvy
soudu byly uplatněny námitky proti rozhodnutí o neudělení azylu. Stěžovatelka namítla,
že v řízení o udělení azylu neměla možnost jednat ve svém jazyce, neboť pomoc tlumočníka
z jiného než mateřského jazyka byla nedostatečná. Stěžovatelka namítla, že v zemi původu
nejsou vytvořeny mechanismy, které by ji mohly ochránit od jejích obav; v tom stěžovatelka
spatřuje důvod pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost jejího podání,
neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozhodnutí soudu byla vydána v souladu s právními
předpisy. Podle žalovaného kasační stížnost směřuje do procesních aspektů řízení
před soudem, proto se k ní žalovaný nevyjádřil a navrhl zamítnutí kasační stížnosti
a nepřiznání odkladného účinku. V reakci na doplnění kasační stížnosti žalovaný uvedl,
že není pravdou, že by stěžovatelce v řízení o udělení azylu nebylo umožněno hovořit
v mateřském jazyce, neboť měla možnost na vlastní žádost jednat v ruském jazyce.
Podle žalovaného nelze přijmout tvrzení, že tlumočení do ruštiny zabránilo stěžovatelce
rozvést důvody odchodu ze země původu. Humanitární azyl byl matce žalobkyně udělen
pro její zhoršený zdravotní stav a vysoký věk a stalo se tak po vydání rozhodnutí ve věci
žalobkyně. Žalovaný připomněl, že žalobkyně je oprávněna znovu požádat o azyl v České
republice ve dvouleté lhůtě, která může být v případě hodném zvláštního zřetele prominuta
(§10 odst. 4 zákona o azylu).
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní namítá
důvody podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní
soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady
podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka uplatnila důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy
tvrzenou nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Protože Nejvyšší správní soud
je zásadně vázán důvody kasační stížnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.) a jelikož ke skutečnostem,
které stěžovatelka uplatnila poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní
soud nepřihlíží (§109 odst. 4 s. ř. s.), zaměřil se v dalším toliko na posouzení zákonnosti
procesního postupu krajského soudu, neboť v této fázi řízení mu již nepřísluší – ze shora
uvedených důvodů – meritorně se zabývat důvodností žádosti stěžovatelky o udělení azylu.
Rozhodnutí žalovaného napadla stěžovatelka žalobou dne 22. 12. 2003, v níž pouze
uvedla, že toto rozhodnutí napadá v celém rozsahu a odůvodní je dodatečně. Krajský soud
v Ústí nad Labem kasační stížností napadeným usnesením tuto žalobu odmítl podle §46
odst. 1 písm. a) s. ř. s., když konstatoval, že jednou z podmínek řízení je řádná žaloba. Žaloba
neobsahující žádný žalobní bod je ve lhůtě pro podání žaloby odstranitelným nedostatkem
podmínky řízení, avšak po marném uplynutí této lhůty se stává neodstranitelným nedostatkem
podmínky řízení. Proto také v daném případě, kdy lhůta pro podání žaloby skončila dne
6. 1. 2004, předseda senátu stěžovatelku nevyzýval k doplnění žaloby o žalobní body,
a protože v řízení nebylo možno pokračovat pro nedostatek podmínky řízení, soud žalobu
odmítl.
V tomto směru Nejvyšší správní soud především vychází z §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
podle něhož soud usnesením odmítne návrh, jestliže nejsou splněny jiné podmínky řízení
a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn a nelze
proto v řízení pokračovat. V důsledku přísné dispoziční zásady v řízení o žalobách
proti rozhodnutím správního orgánu musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být
patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobkyně napadené výroky
rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. V souzené věci je však
zřejmé, že žaloba stěžovatelky žádné žalobní body neobsahovala a že stěžovatelka tuto žalobu
v zákonné lhůtě pro její podání v tomto směru ani nijak nedoplnila. Přitom ze zákona vyplývá,
že žaloba musí vždy obsahovat alespoň jeden žalobní bod (viz §71 odst. 2 věta druhá s. ř. s.).
Pokud žádný žalobní bod neobsahuje, může být tento nedostatek podmínek řízení odstraněn,
a to ve lhůtě pro podání žaloby, jak vyplývá z ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. Není však dána
zákonná povinnost soudu v těchto případech vždy vyzývat žalobkyni k odstranění těchto vad
ve smyslu §37 odst. 5 s. ř. s., neboť – takto široce pojímaná – povinnost soudu by zjevně
odporovala zmíněné zásadě dispoziční a rovněž zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž
je tento typ řízení koncipován. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že se Krajský
soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením nedopustil nezákonnosti podle §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s., když žalobu stěžovatelky podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
odmítl, aniž ji předtím vyzval k odstranění nedostatku podmínky řízení, neboť dospěl
k závěru, že po marném uplynutí lhůty k podání žaloby se absentující žalobní body stávají
neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. Tento právní názor vyplývá
z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 23. 10. 2003,
čj. 2 Azs 9/2003 - 40, publikovaný pod č. 113/2004 Sb. NSS; rozhodnutí prošlo i testem
ústavnosti, když ústavní stížnost směřující proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. IV. ÚS 613/03). Osobní stanovisko autora
stěžovatelkou citovaného článku není pro posouzení dané věci právně relevantní.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech shora uvedených důvodů k závěru, že důvod
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. není dán a proto kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní
soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení
účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval
návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšné žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s řízením o kasační stížnosti žalobkyně žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti
nevznikly. Stěžovatelce byla pro toto řízení před soudem ustanovena soudem zástupkyní
advokátka; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7
s. ř. s., §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátce částkou 2 x 1000 Kč za dva úkony
právní služby – první poradu s klientkou včetně převzetí a přípravy zastoupení a doplnění
kasační stížnosti ze dne 16. 12. 2004 a 2 x 75 Kč paušální náhrady hotových výdajů,
v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b) a d) a §13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem 2150 Kč. Tato částka jí bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu