ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.313.2005
sp. zn. 3 Azs 313/2005 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobkyně:
M. N., zast. JUDr. Annou Haisovou, advokátkou, se sídlem Brno, Novobranská 14, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 28 Az 102/2004 – 22,
ze dne 21. 6. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále též stěžovatelka) v zá hlaví
uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. OAM-779/VL-10-K04-2004, ze dne 10. 5. 2004.
Rozhodnutím správního orgánu nebyl stěžovatelce udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně žalovaný
rozhodl, že se na stěžovatelku nevztahuje překážka vycestování podle ust. §91 zákona
o azylu.
Krajský soud dospěl k závěru, že žádný ze stěžovatelkou uváděných důvodů nespadá
pod zákonné důvody udělení azylu podle ust. §12, §13 odst. 1, 2 či §14 zákona o azylu.
Sama stěžovatelka uvedla, že za hranicemi hledá zejm. možnost výdělku, neboť na Ukrajině
je stálé zaměstnání dlouhodobě velmi obtížné sehnat. Poukaz na určitý nátlak z důvodu
změny víry nelze považovat za pronásledování ve smyslu ustanovení zákona o azylu, zcela
nevěrohodně pak podle soudu působí tvrzení stěžovate lky o tom, že nemohla sehnat práci
pro svou dřívější státní příslušnost. Život ani svoboda stěžovatelky tak nepochybně ohroženy
nebyly. Za azylově relevantní pak nelze považovat ani snahu stěžovatelky o legalizaci
pobytu na území ČR. Obecně formulovanou námitku porušení ust. §47 odst. 3 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) ve znění pozdějších předpisů,
(dále jen „správní řád“) žalovaným neshledal soud po přezkoumání věci důvodnou. Krajský
soud proto žalobu podle ust. §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s. “) jako nedůvodnou zamítl.
V podané kasační stížnosti stěžovatelka tvrdí důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. Má za to, že žalovaný porušil zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro takto důvodně vytýkanou vadu
měl již krajský soud napadené rozhodnutí zrušit. Žalovaný zejména nepostupoval podle
ust. §32 odst. 1 správního řádu, neboť veškerá skutková zjištění byla prováděna pouze
v obecné rovině, a nikoliv jak vyžaduje zákon ve vztahu k osobě stěžovatelky. Zcela pominul,
že ukrajinské občanství získala stěžovatelka jen díky úplatku a proto, že Ukrajinkou
je její matka. Na Ukrajinu odešla z důvodu války v Čečensku a vždy zde byla diskriminována
a vystavena psychickému nátlaku. Jednak proto, že byla manželkou Čečence, jednak
pro svou národnost. Tato diskriminace se projevovala tím, že nemohla sehnat legálně
zaměstnání. Byla tak nucena pracovat načerno, resp. vykonávat pouze nekvalifikované,
pomocné práce. Je tudíž přesvědčena, že splňuje podmínky udělení azylu,
a to pro své odůvodněné obavy z pronásledování z důvodu své národnosti a příslušnosti
k určité sociální skupině. Postupem správního orgánu, jakož i soudu byl podle jejího názoru
rovněž porušen čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, neboť žalovaný objektivně
nepřezkoumal, zda stěžovatelce v případě návratu na Ukrajinu nehrozí pronásledování
z důvodu její národnosti a příslušnosti k určité společenské vrstvě. Žádá proto Nejvyšší
správní soud, aby napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně žádá, aby byl její kasační stížnosti přiznán odkladný
účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 1. 9. 2005 popřel oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu byly vydány
v souladu s právními předpisy. Odkázal přitom na správní spis, zejm. na vlastní podání
a výpovědi, které stěžovatel ka učinila během správního řízení, a na vydané rozhodnutí.
Námitku porušení ust. §32 odst. 1 stěžovatelka nijak nekonkretizovala ani nepodložila
argumenty ve vztahu k důvodům své žádosti o azyl. Dle názoru správního orgánu nebyl
v daném případě porušen čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Tvrzení
o pronásledování z důvodu její příslušnosti k určité sociální skupině pak stěžovatelka uvádí
poprvé až v kasační stížnosti, a nelze k němu proto v souladu s ust. §109 odst. 4 s. ř. s.
přihlédnout. Podání kasační stížnosti stěžovatelkou považuje žalovaný za účelové, stejně jako
samotnou žádost o azyl a žalobu proti jeho rozhodnutí, a to zejm. s ohledem na to, že žádost
o udělení azylu podala stěžovatelka až poté, co bylo rozhodnuto o jejím správním vyhoštění,
ačkoli tak mohla učinit již dříve.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové v rozsahu uplatněných stížních bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
O stížních námitkách uvážil Nejvyšší správní soud následovně:
Ze správního spisu zjistil Nejvyšší správní soud tyto pro posouzení věci rozhodné
skutečnosti: Žádost o udělení azylu podala stěžovatelka dne 26. 11. 2004. Zde uvedla,
že na Ukrajině měla existenční problémy, má starou matku, o kterou se musí postarat. Proto
se rozhodla odjet do ČR za prací. Zde jí bylo uděleno správní vyhoštění, a proto žádá o azyl.
Pohovor k žádosti o udělení azylu byl se stěžovatelkou proveden v P. K. n. O. dne 26. 3. 2004
na její žádost v jazyce ruském za přítomnosti tlumočnice. Zde nad rámec žádosti uvedla, že do
ČR se rozhodla odjet bez konkrétní představy o svém dalším životě. Každý jí říkal, jak je zde
hezky, dobří lidé a tak si řekla, že se přijede podívat. Je sama a doma ji nic nedrží. Do roku
1991 žila jako občanka Ruska v Grozenské oblasti. Potom odjela za matkou na Ukrajinu.
Ukrajinské občanství získala až v roce 2003 na základě úplatku. Manžel zahynul v roce 1996.
Na Ukrajině na ni naléhali, že je muslimka, že by se měla nechat pokřtít. Nakonec uznala, že
„na tom jejich přesvědčování může něco být“ a nechala se v roce 1992 pokřtít. Věří však
podle svého. Na Ukrajině nemohla sehnat stabilní zaměstnání, jednak z důvodu věku, jednak,
domnívá se, pro svou národnost. Pracovala proto příležitostně „na dohodu“. O azyl žádá,
protože si myslí, že je to správné, aby tady nebyla načerno. Nechce dělat nic nezákonného. V
případě návratu na Ukrajinu by se musela vrátit k matce. Nic dobrého by ji tam nečekalo ,
vrátila by se k tomu, co bylo předtím. Jiné problémy než výše uvedené na Ukrajině neměla.
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatelka napadá rozsudek krajského soudu
z důvodu podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Je přesvědčena, že na Ukrajině jí reálně
hrozí pronásledování z důvodu národnosti, resp. příslušnosti k určité sociální skupině. Správní
orgán pak podle jejího názoru porušil ust. §32 odst. 1 správního řádu, když svá skutková
zjištění neprovedl ve vztahu ke stěžovatelce, nýbrž pouze obecně.
Podle ust. §2 odst. 6 zákona o azylu se za pronásledování pro účely tohoto zákona
považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná
obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož
je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby
bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před takovým jednáním.
V daném případě stěžovatelka opustila Ukrajinu a přicestovala do ČR, protože
jí každý říkal, jak je tady hezky a že jsou zde dobří lidé. Žádné jiné problémy, než
se sháněním práce (tj. ekonomického rázu) na Ukrajině neměla. Aktivity pravoslavných
misionářů nebyly nijak násilného rázu a poté, co stěžovatelka shledala, že na tom, co říkají,
může něco být, se dobrovolně nechala pokřtít. O azyl požádala, aby zde nebyla načerno, poté,
co jí bylo uděleno správní vyhoštění.
Jak správní orgán, tak soud dospěly ke správnému závěru, že ekonomické důvody
ani snahu o legalizaci pobytu nelze podřadit důvodům udělení azylu předvídaným
ustanovením §12 zákona o azylu. S tímto hodnocením se Nejvyšší správní soud plně
ztotožňuje. Navíc je Nejvyšší správní soud toho názoru, že kromě absence azylově
relevantních důvodů pronásledování ve smyslu zákona o azylu není v daném případě
naplněna ani subjektivní ani objektivní stránka pojmu odůvodněný strach z pronásledování
ve smyslu stěžovatelkou dovolávaného ust. §12 písm. b) zákona o azylu. Z výpovědí
stěžovatelky učiněných v průběhu azylového řízení v žádném případě nevyplývá,
že by na Ukrajině trpěla pocitem strachu. Stejn ě tak nic nenasvědčuje tomu,
že by zde stěžovatelce reálně hrozilo pronásledování ve smyslu výše citovaného ustanov ení
zákona o azylu, tzn. že by byl ohrožen její život či svobody, resp. že by na ni kdokoli vyvíjel
jakýkoli psychický nátlak.
Jak již Nejvyšší správní soud dříve judikoval, není-li žadatel o udělení azylu vystaven
žádnému pronásledování nebo diskriminaci z azylově relevantních důvodů, resp. nemá-li
z takového pronásledování nebo diskriminace odůvodněný strach, popř. takové skutečnosti
ve správním řízení vůbec netvrdí, pak nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu §12
zákona o azylu, a to i kdyby pocházel ze země s nedemokratickým a autoritativním režimem,
který zásadním způsobem diskriminuje a potlačuje opozici, resp. osoby zastávající politicky
odlišné názory (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005,
č. j. 3 Azs 303/2004 - 79). Tím méně lze pak žadatelce udělit azyl v případě, kdy z takové
země nepochybně nepřichází.
Podle čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků žádný smluvní stát nevyhostí
jakýmkoli způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život
či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k
určité společenské vrstvě či politického přesvědčení. Obsah tohoto článku byl Českou
republikou integrován rovněž do zákona o azylu, konkrétně jeho ustanovením §91 odst. 1
písm. a) bod 1. S ohledem na výše uvedené závěry ani Nejvyšší správní soud v daném případě
neshledal důvody pro vztažení překážek vycestování na stěžovatelku, a rozhodnutí
žalovaného v tomto ohledu proto není v rozporu s mezinárodními závazky ČR.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové netrpí vadami podle ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) ani b) s. ř. s., a kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako
nedůvodnou zamítl.
Vzhledem k ust. §78b odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci
úspěch, prokazatelné náklady řízení o kasační stížnosti mu však nevznikly. Soud mu proto
náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s. ).
V Brně dne 6. září 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu