ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.314.2005
sp. zn. 3 Azs 314/2005 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci
žalobkyně: Ch. T. W., zastoupené Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou se sídlem Praha 2,
I. P. Pavlova 3, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Az 7/2005, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze
dne 22. 2. 2005 č. j. OAM-157/VL-10-ZA08-2005, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2005 č. j. 8 Az 7/2005 – 24,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2005 č. j. 8 Az 7/2005 – 24
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 2. 2005 č.j. OAM-157/VL-10-ZA08-2005 nebyl
žalobkyni (dále i „stěžovatelka“) udělen azyl dle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění
platném v době rozhodování ve věci (dále jen „zákon o azylu“), a zároveň na ni nebyla
vztažena překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu. Žalovaný uvedl,
že v průběhu správního řízení se jej žalobkyně snažila přesvědčit o tom, že musela svou vlast
opustit z obavy před uvězněním policií, protože vyznávala katolickou víru, tyto obavy měly
být způsobeny policejní návštěvou v kostele, kde žalobkyně přijímala křest. Žádost žalobkyně
o udělení azylu žalovaný posuzoval na pozadí informací vyplývajících zejména ze Zprávy
Ministerstva zahraničí Spojených států amerických o svobodě vyznání v Číně za rok 2004
ze dne 15. 9. 2004, z informace Ministerstva zahraničních věcí České republiky
č.j. 106845/2004-LP ze dne 20. 2. 2004 a z aktuálních informací obsažených v databázi České
tiskové kanceláře. Žalovaný označil výpověď žalobkyně za velmi nevěrohodnou a uvedl,
že z obsahu výpovědi je zcela zřejmé, že v souvislosti s vyznáním katolického náboženství
neměla kromě popsané události žádné potíže, denně docházela na přípravu předcházející
křestnímu obřadu a v kontaktu s jeptiškami jí nikdo nebránil (přestože v obecné rovině
uvedla, že policie bránila věřícím v návštěvě kostela), o tom, že by patřila k neoficiální
katolické církvi, se vůbec nezmínila. V kontextu žalobkyní uvedených skutečností a informací
o zemi jejího původu žalovaný dospěl k závěru, že popisovaný incident v kostele
je nevěrohodný a pouze smyšlený, rovněž skutečnost, že žalobkyně měla i s rodiči před policií
utéct (ačkoliv se jednalo o její křestní obřad tj. v žádném případě nebyla součástí davu)
a následně se měla skrývat, působí nevěrohodně. Sama žalobkyně navíc uvedla, že o vydání
cestovního pasu osobně požádala v roce 2003, proto nelze dovodit, že by o vycestování
do zahraničí začala uvažovat až v červenci 2004, kdy měla mít uvedené potíže. Intenzitu
jejího náboženského přesvědčení dokresluje fakt, že přestože vlast měla opustit, aby mohla
svobodně vyznávat katolickou víru, v České republice dosud nebyla v kostele, protože
na to dle svých slov neměla čas. Žalovaný tak na základě provedeného správního řízení
shledal, že žalobkyně nesplňuje zákonné podmínky pro udělení azylu dle ustanovení §12
písm. a), b) zákona o azylu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2005 č. j. 8 Az 7/2005 – 24 zamítl
žalobu podanou žalobkyní proti shora citovanému rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění
rozsudku soud shrnul dosavadní skutková a právní zjištění ve věci a uvedl, že není sporu
o tom, že čínská státní moc obecně vystupuje vůči náboženství restriktivně, a ti, kdo se hlásí
k neoficiálním církvím, mohou být vystaveni represím. O tom svědčí informace ze zprávy
Ministerstva zahraničí Spojených států amerických ze dne 15. 9. 2004, tyto informace
však samočinně věrohodnost tvrzení žalobkyně neprokazují. Dále soud konstatoval,
že žalovaný správně poukázal na nevěrohodnost výpovědi žalobkyně, kterou mimo jiné
posiluje i skutečnost, že žalobkyně měla opustit svůj domovský stát z obavy před
pronásledováním z důvodu vyznávání katolické víry, avšak během svého pobytu v České
republice si dosud nenašla čas na návštěvu kostela. Soud měl za to, že žalovaný se vypořádal
se všemi skutečnostmi, které žalobkyně uvedla jako důvody pro svou žádost o udělení azylu,
a že si k tomu opatřil dostatek podkladů, zejména informací o poměrech v domovském státě
žalobkyně. Po přezkoumání věci dospěl Městský soud v Praze k závěru, že žaloba
proti rozhodnutí žalovaného nebyla podána důvodně, proto ji podle ustanovení §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „ s. ř. s.“), zamítl.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podala žalobkyně včas kasační
stížnost z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatelka
má za to, že soud se nezabýval tím, zda žalovaný postupoval v řízení v souladu s platnými
právními předpisy a vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Stěžovatelka uvádí,
že ve své vlasti měla problémy se státními orgány , neboť je katolického vyznání
a toto náboženství je v Číně zakázáno, během jejího křtu vnikla do kostela policie a začala
účastníky mše zatýkat, proto se stěžovatelka obává, že v případě návratu do vlasti bude
za svou účast na náboženských aktivitách zatč ena a uvězněna. Soud dle názoru stěžovatelky
řádně nezkoumal, zda jsou v jejím případě dány podmínky dle ustanovení §12 zákona
o azylu, když ona byla v Číně pronásledována z důvodu náboženství. Stěžovatelka se také
domnívá, že nebylo řádně zdůvodněno, proč skutečnosti, které v žádosti o udělení azylu
uvedla, nenaplňují podmínky citovaného ustanovení zákona o azylu, soud pouze konstatoval
závěry, ke kterým došel žalovaný. Rozhodnutí soudu je proto nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů. Stěžovatelka navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu
k dalšímu řízení, zároveň navrhuje přiznat kasační stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i napadený rozsudek, byly vydány v souladu
s právními předpisy, a odkázal na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi,
které stěžovatelka učinila během správního řízení o udělení azylu, a na vydané rozhodnutí.
Žalovaný dále uvedl, že stěžovatelka sice byla během pohovoru schopna více či méně správně
odpovědět na některé otázky týkající se katolické víry, nebyla však schopna uvést úvodní
slova modlitby Otče náš, po výzvě, aby tak učinila, vytáhla papírek, na němž měla poznámky.
Dle názoru žalovaného se jedná o naprosto základní motlitbu, kterou by musela osoba
připravující se, dle svých vlastních slov poměrně intenzivně, na křest znát. Žalovaný
se domnívá, že problémy stěžovatelky v souvislosti s příslušností ke katolické konfesi
ve vlasti vyznívají jednak poněkud nevěrohodně a také nedosahovaly takové intenzity,
opakovanosti a soustavnosti, aby je bylo možno považovat za pronásledování ve smyslu
ustanovení §12 zákona o azylu. Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout a nepřiznat
jí odkladný účinek.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek Městského soudu v Praze a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
V kasační stížnosti stěžovatelka uplatňuje důvod dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s, tedy namítá nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popřípadě jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Stěžovatelka má za to, že v rozsudku soudu
nebylo řádně zdůvodněno, proč skutečnosti, které uvedla v žádosti o udělení azylu nenaplňují
podmínky ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu, soud pouze konstatoval závěry, ke kterým
došel žalovaný, a proto považuje rozsudek soudu za nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů.
Podle ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumá soud v mezích žalobních bodů
napadené výroky rozhodnutí. Z předloženého soudního spisu ve věci plyne, že stěžovatelka
v žalobě podané proti rozhodnutí žalovaného namítala, že žalovaný nesprávně posoudil
jí uváděné důvody žádosti o azyl, že z její výpovědi je zřejmé, že je praktikující katoličkou,
že se nemůže vrátit do vlasti, kde jí hrozí pronásledování a uvěznění, že je třeba zkoumat,
zda u ní nejsou dány důvody dle ustanovení §12 zákona o azylu. Z napadeného rozsudku
Městského soudu v Praze však není zřejmé, nakolik se soud s citovaným žalobním bodem
vypořádal. Soud sice v rekapitulační části odůvodnění rozsudku podrobně cituje skutkové
a právní zjištění žalovaného vztahující se k ustanovení §12 zákona o azylu, sám k nim však
dostatečně nezaujímá stanovisko, když pouze konstatuje, že „žalovaný správně poukázal
na nevěrohodnost výpovědi žalobkyně, kterou mj. posiluje i skutečnost, že žalobkyně měla
opustit svůj domovský stát z obavy před pronásledováním z důvodu vyznávání katolické víry,
avšak během svého pobytu v České republice si dosud nenašla čas na návštěvu kostela“.
Podrobné posouzení skutečností uváděných stěžovatelkou v rámci správního řízení o udělení
azylu ve vztahu k ustanovení §12 zákona o azylu, případně podrobnější posouzení závěru
žalovaného, že výpověď stěžovatelky je velmi nevěrohodná, napadené rozhodnutí soudu
neobsahuje. Jelikož hodnocení Městského soudu v Praze, zda žalovaný řádně zkoumal,
zjišťoval skutkový stav a správně po suzoval důvody stěžovatelky pro udělení azylu dle §12
zákona o azylu, v odůvodnění rozsudku není dostatečné, soud se nevypořádal řádně se všemi
žalobními námitkami, a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Nejvyšší správní soud tak shledal oprávněným důvod podané kasační stížnosti dle ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Vzhledem k nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku se Nejvyšší správní soud
již nezabýval dalšími důvody podané kasační stížnosti [ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b)
s.ř.s.], neboť z podstaty nepřezkoumatelnosti rozhodnutí plyne, že usuzovat na důvodnost
či nedůvodnost námitek lze jen ve vztahu k rozhodnutí, které je přezkumu schopné a tedy není
zatíženo vadou, která jej činí nepřezkoumatelným.
Z důvodů v tomto rozhodnutí uvedených Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
V dalším řízení se soud vypořádá se všemi žalobními námitkami stěžovatelky, zejména
pak s namítaným pochybením žalovaného spočívajícím v nesprávném posouzení
stěžovatelkou uváděných důvodů pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu,
přičemž je vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve smyslu
ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s.
V novém rozhodnutí rozhodne Městský soud v Praze i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti podle ustanovení §110 odst. 2 s. ř. s.
S přihlédnutím k ustanovení §78b odst. 1 zákona o azylu, podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. října 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu