ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.322.2005
sp. zn. 3 Azs 322/2005 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobkyně:
X. CH., zast. Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou se sídlem Praha 2, nám. I. P. Pavlova 3,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 47 Az 80/2004 – 26 ze dne 25. 2.
2005,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 47 Az 80/2004 – 26, ze dne 25. 2. 2005
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále též stěžovatelka) v záhlaví
uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta její žaloba proti
rozhodnutí žalovaného č.j. OAM-565/LE-01-07-2004, ze dne 20. 12. 2004. Rozhodnutím
správního orgánu nebyl stěžovatelce k její žádosti udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně bylo
rozhodnuto, že se na stěžovatelku nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona
o azylu.
Dle názoru krajského soudu byla skutková zjištění, z nichž rozhodnutí vycházelo,
dostatečná a závěr správního orgánu vyjádřený v napadeném rozhodnutí je v souladu
se zákonem. Tvrzení žalobkyně o jejích problémech souvisejících s účastí na aktivitách hnutí
Falun Gong shledal soud účelovými, zejm. pro minimální orientaci stěžovatelky v otázkách
smyslu a účelu tohoto hnutí a její pouze sporadické účasti na cvičeních tímto hnutím
organizovaných. Těchto se navíc stěžovatelka účastnila pouze s cílem zlepšení své špatné
ekonomické situace. Odůvodněnost uvedeného závěru pak dle soudu jen umocňuje tvrzení
samotné stěžovatelky, podle něhož přicestovala do ČR za prací. Krajský soud přisvědčil
žalovanému rovněž v tom, že za pronásledování nelze považovat ani tu skutečnost,
že stěžovatelka viděla údajný zatykač na svou osobu, aniž by však pro svou negramotnost
věděla, co obsahuje, resp. čeho se týká. Tvrzení stěžovatelky o její obavě z možného zatčení
jsou dle soudu natolik neurčitá, nejasná a nepodložená, že jim nemohl přiznat větší
věrohodnost, než jak učinil žalovaný. Za podstatné vzal krajský také to, že o azyl v ČR
požádala stěžovatelka až po svém zadržení policií. Hlavním motivem odchodu ze země
původu tak podle soudu nebyly obavy z pronásledování, nýbrž snaha o zlepšení tíživých
životních podmínek, ve kterých byla stěžovatelka nucena ve své vlasti žít.
K námitce poukazující na politickou aktivitu stěžovatelky v boji za práva Palestinců
krajský soud nepřihlédl, neboť s ohledem na obsah správního spisu jde o námitku zcela
nepřípadnou, vymykající se všem dosavadním tvrzením stěžovatelky učiněným v průběhu
správního řízení. Předmětná námitka je proto naprosto nelogická a zavádějící, neboť
s případem stěžovatelky nikterak nesouvisí.
Z uvedených důvodů Krajský soud v Praze žalobu podle ust. §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) jako
nedůvodnou zamítl.
Kasační stížností napadla stěžovatelka rozsudek krajského soudu z důvodů uvedených
v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatelka poukázala především na skutečnost,
že se krajský soud nezabýval její námitkou týkající se procesního postupu správního orgánu,
resp. jeho rozporem s žalobou citovanými ustanoveními zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů. V průběhu azylového řízení stěžovatelka
uvedla, že v Číně žila se svým dědečkem ve velké nouzi, kdy trpěli nedostatkem jídla.
Stěžovatelka byla nezaměstnaná. Její dědeček byl příznivcem nezávislosti Tchaj-wanu, v roce
2002 byl proto zatčen a zřejmě mu byl uložen trest smrti. Ve vězení pravděpodobně zemřel.
Dále stěžovatelka uvedla, že na základě rady, podle níž by se její situace mohla zlepšit, začne-
li provozovat cvičení podle hnutí Falun Gong, se rozhodla docházet do pronajatého bytu
na toto cvičení. Následně viděla ve městě svou fotografii, neumí však číst a proto neví,
co na ní bylo napsáno. Ostatní jí vysvětlili, že ji hledá policie. Rozhodla se proto z Číny
vycestovat a hledat ochranu v ČR. V případě návratu se obává pronásledování státními orgány
z důvodu své účasti v hnutí Falun Gong.
Stěžovatelka se rovněž domnívá, že správní orgán měl přihlédnout vedle oficiálních
zpráv o situaci v Číně také ke zprávám nezávislých organizací dostupným např.
na internetové adrese www.flghrwg.net, které pronásledování příslušníků hnutí Falun Gong
dokládají. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že splňuje podmínky uvedené v §12 písm. b)
zákona o azylu.
Vzhledem k tomu, že krajský soud pouze konstatoval závěry, ke kterým dospěl
žalovaný, namítá stěžovatelka rovněž nepřezkoumatelnost jeho rozsudku ve smyslu ust. §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Z uvedených důvodů žádá stěžovatelka Nejvyšší správní soud, aby napadený rozsudek
Krajského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně žádá,
aby byl její kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 9. 8. 2005 popřel oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu byly vydány
v souladu s právními předpisy. Odkázal přitom na správní spis, zejm. na vlastní podání
a výpovědi, které stěžovatelka učinila během správního řízení, a na vydané rozhodnutí.
Podání kasační stížnosti považuje za účelové, jeho smysl spatřuje ve snaze stěžovatelky
legalizovat si pobyt na území ČR poté, co bylo rozhodnuto o jejím správním vyhoštění.
Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížních
bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Ze správního spisu přitom zjistil následující pro posouzení věci rozhodné skutečnosti:
Žádost o udělení azylu podala stěžovatelka dne 23. 8. 2004. Jako důvod své žádosti označila
jednak to, že v Číně cvičila v hnutí Falun Gong, jednak skutečnost, že její dědeček
byl příznivcem nezávislosti Tchaj-wanu a byl zabit policisty. Proto také ji nyní pronásleduje
policie. V pohovoru k žádosti stěžovatelka nad rámec výše uvedeného doplnila,
že se cvičením začala na radu přátel. Prý by se v důsledku cvičení mohla zlepšit její špatná
ekonomická situace. Jakým způsobem by se tak mělo stát, jí nevysvětlili. Co se týká jejího
dědečka, byl zatčen v roce 2002. Jeden jeho přítel, který byl rovněž členem skupiny
za nezávislost Tchaj-wanu, stěžovatelce řekl, že už za ním nemůže jít, protože je mrtvý.
Zřejmě mu byl uložen trest smrti a zemřel ve vězení. Následně ji opustil i její manžel.
Ve městě S. potom spatřila zatykač se svou fotografií, a proto se rozhodla odejít. Neumí číst a
neví proto, co na něm bylo napsáno. Ostatní jí ale vysvětlili, že ji hledá policie. Proč ji chtějí
zatknout se neptala a ostatní jí to neřekli. Sama se jednou zúčastnila jakési akce na podporu
nezávislosti Tchaj-wanu v S., nepamatuje si ale, kdy to bylo, a vůbec nepochopila, o co se tam
jednalo. Žádnou vlastní činnost však nevykonávala. Účast dědečka nicméně považuje za
dostatečný důvod pro své zatčení, neboť „když se u nich takové činnosti někdo zúčastní, nese
odpovědnost celá rodina“. Za bezprostřední příčinu svého odchodu z Číny označila výše
uvedený zatykač. Lidé jí řekli, že je ještě mladá a měla by to zkusit v zahraničí. Slíbili jí
pomoc. Tuto stěžovatelka přijala a odjela.
Součást správního spisu tvoří tyto listiny: Překlad vybraných částí bulletinu
Ministerstva vnitra Velké Británie Revoluce kola – hnutí Falun Gong v Číně a v exilu,
2. vydání; část zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování lidských práv v Číně
za rok 2003 a informace z databanky ČTK.
O stížních námitkách uvážil Nejvyšší správní soud následovně:
Stěžovatelka předně konstantně namítá porušení ust. §32 odst. 1 správního řádu
žalovaným, neboť tento podle ní nedostatečně zjistil skutkový stav věci. V zemi původu
jí hrozilo zatčení jednak proto, že její dědeček byl příznivcem hnutí za nezávislost Tchaj-
wanu, pročež byl zatčen a zřejmě i odsouzen k smrti, dalším možným důvodem jejího
pronásledování pak byla účast stěžovatelky na cvičeních hnutí Falun Gong. Z obsahu kasační
stížnosti je tak zřejmé, že napadá rozsudek krajského soudu z důvodu podle ust. §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.
Správní orgán se v odůvodnění svého rozhodnutí velmi obšírně zabývá aktuální situací
příslušníků hnutí Falun Gong v Číně, přičemž dospívá k závěru o účelovosti, resp.
nevěrohodnosti tvrzení stěžovatelky v tomto ohledu. Způsob, jakým tak činí, není prost
nedostatků (viz níže). Téměř vůbec se ovšem žalovaný nezabýval výpovědí stěžovatelky
pokud se týká věznění a předpokládané smrti jejího dědečka, resp. údajného zatykače
na stěžovatelku vyvěšeného ve městě S. V této souvislosti pouze konstatuje, že stěžovatelku
nelze považovat za stoupenkyni nezávislosti Tchaj-wanu. Skutečnost, že stěžovatelka spatřila
údajný „zatykač“ na svou osobu, aniž však věděla, co obsahuje a čeho se týká, protože neumí
číst, pak podle žalovaného nedosahuje svým charakterem, stupněm ani intenzitou nebo
opakovaností pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Nejvyšší správní soud považuje
uvedený závěr, na rozdíl od krajského soudu, za nepodložený.
Žalovaný se předně vůbec nezabýval otázkou, zda na území pevninské Číny působí
hnutí za nezávislost Tchaj-wanu či nikoli. Pokud by tomu tak bylo, lze důvodně předpokládat,
že postoj státních orgánů vůči příslušníkům takového hnutí bude nanejvýš nepřátelský.
Politika Čínské lidové republiky vůči Tchaj-wanu je v tomto ohledu zcela jednoznačná. Má-li
Nejvyšší správní soud citovat čínského ministra zahraničí Li Zhaoxinga, Čínská lidová
republika nikdy nepřipustí Tchaj-wan jako nezávislý, zároveň také nikomu nedovolí v jakékoli
podobě oddělit Tchaj-wan od zbytku Číny (prohlášení učiněné na půdě OSN 27. 9. 2004).
Žalovaný dále zcela ignoroval tvrzení stěžovatelky, podle něhož účastní-li se někdo v Číně
„protistátních“ aktivit, je činěna odpovědnou celá jeho rodina. Obsah této výpovědi přitom
odpovídá jak čínské historické tradici, tak i „filozofii“ vládnoucí Komunistické strany Číny
a tvrzení stěžovatelky v tomto ohledu lze proto považovat za zcela důvěryhodné.
V daném případě je proto třeba vzít v potaz konkrétní okolnosti případu a jeho kulturní
specifičnost. Za předpokladu, že výše uvedené pevninské hnutí za nezávislost Tchaj-wanu
skutečně existuje, nelze podle názoru Nejvyššího správního soudu pronásledování
stěžovatelky za uplatňování politických práv a svobod, byť odvozené od osoby stěžovatelčina
prarodiče, a priori vyloučit. Skutečnost, že stěžovatelka nebyla schopna sama ověřit
pravdivost tvrzení jejích přátel ohledně údajného zatykače ani důvod jeho vystavení,
pak sama o sobě možnost takového jejího stíhání nijak nezpochybňuje. Nepochybně
z ní pak nelze usuzovat na stupeň, intenzitu či opakovanost příkoří, které snad stěžovatelce
v zemi původu hrozí.
Jako sporné posoudil Nejvyšší správní soud rovněž závěry žalovaného ohledně
možného pronásledování stěžovatelky pro její účast na cvičeních Falun Gong. Na podkladě
shromážděných informací lze podle žalovaného uzavřít, že žadatelé o azyl jsou ve velké
většině k tvrzení o Falun Gong naváděni. Podle J. L. z Asijského oddělení U.S. INS uváděli
žadatelé o azyl před čtyřmi lety nejčastěji takové důvody, jako je např. politika jednoho dítěte.
Později se začali domnívat, že toto není příliš průchozí, a tak to změnili na Falun Gong.
V devíti případech z deseti jsou podle něj naváděni. Politický poradce kanadského
velvyslanectví pak ve své zjišťovací misi uvedl, že demografická charakteristika typických
vyznavačů Falun Gong (starší, žijící ve městě, často chatrnějšího zdraví a převážně ženy) se
neshoduje s charakteristikou většiny ilegálních imigrantů, kteří přijíždějí do Kanady na
člunech. Podle organizace Human Righs Watch bylo pak hnutí Falun Gong od září 2001 zcela
zahnáno do podzemí. Dle její zprávy z ledna 2002 existoval v prosinci 2001 důvod domnívat
se, že stoupenci Falun Gong měli potíže s tím, aby udrželi své hnutí při životě.
Nejvyšší správní soud jistě souhlasí s tím, že je nutno odlišit od sebe žadatele o azyl,
kteří tvrdí své členství v hnutí účelově, od těch, kteří skutečně uvedený způsob života
praktikují, a v důsledku toho jim hrozí ze strany domovských státních orgánů perzekuce.
Ani skutečnost, že těch, kteří se za členy hnutí vydávají účelově, je převážná většina, ovšem
nemůže vést k paušálním závěrům, že tvrzení o aktivitách spojených s hnutím jsou (vždy)
účelová. I přes tuto převahu nepravdivých tvrzení je nutno posuzovat každý případ
individuálně a zohlednit jeho konkrétní okolnosti. V dané věci stěžovatelka sice neodpovídá
demografické charakteristice typických vyznavačů Falun Gong a o filozofii tohoto hnutí
má pouze minimální povědomí (a závěr žalovaného, že ji nelze považovat za stoupenkyni
hnutí v pravém slova smyslu, je tudíž v podstatě správný), žádná z těchto skutečností ovšem
nevylučuje možnou účast stěžovatelky na několika „sezeních“, v jejichž důsledku by jí mohlo
v zemi původu hrozit pronásledování.
Konkrétně stěžovatelka v pohovoru k žádosti o azyl uvedla, že cvičení Falun Gong
se zúčastnila asi čtyři až pětkrát ve městě S. v bytě, který tato organizace za tím účelem
pronajímala. Učili ji dechovým cvičením, tj. dýchat tak, aby vzduch procházel skrze celé tělo.
Existuje více pozic, ale stěžovatelka se jim ještě nenaučila. Motivací k účasti na cvičení byla
stěžovatelce rada jejích kamarádů, podle níž může cvičení zlepšit její neutěšenou
ekonomickou situaci a zajistit jí dostatek jídla.
Dle názoru Nejvyššího správního soudu není tato výpověď ve zřejmém rozporu
s informacemi žalovaného o situaci hnutí Falun Gong po roce 2001. Cvičení, jehož
se stěžovatelka měla účastnit, probíhalo v městském bytě (tj. nikoli na veřejném prostranství
či mimo město), což odpovídá obsahu zprávy Human Rights Watch, podle níž bylo hnutí
zahnáno do podzemí. Skutečnost, že hnutí oslovuje obyvatele na hranici chudoby
a přesvědčuje je k účasti na cvičení absurdním tvrzením, že participace na aktivitách hnutí
může zlepšit jejich ekonomickou situaci, pak pouze potvrzuje krizi, jíž hnutí aktuálně
prochází, resp. snahu doplnit zřejmě výrazně pokleslé počty členů.
Rovněž závěr žalovaného (byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí neuvedený),
podle něhož je tvrzení stěžovatelky o její účasti na cvičeních hnutí Falun Gong účelové,
proto posoudil Nejvyšší správní soud jako nepřesvědčivý.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že důvod kasační stížnosti podle ust. §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. je v daném případě naplněn, neboť ve spise zjevně chybí důkazní
materiál, který by byl k učinění správného skutkového závěru ohledně možného
pronásledování stěžovatelky dostačující, a skutková podstata z níž správní orgán vycházel,
tak nemá oporu ve spise. Zčásti pak listinné důkazy (protokol o pohovoru k žádosti o azyl)
vedou potenciálně k jiným skutkovým závěrům, než jaké učinil rozhodující orgán,
a lze tak dovodit i rozpor skutkové podstaty, tak jak byla správním orgánem zjištěna,
se spisem.
V dalším řízení před správním orgánem tak bude nutné předně došetřit, zda na území
pevninské Číny, konkrétně v provincii H., působí hnutí za nezávislost Tchaj-wanu a v případě
že ano, jaký je postoj státních orgánů Čínské lidové republiky k jeho příslušníkům. Potvrdí-li
se tvrzení stěžovatelky o existenci hnutí, bude třeba znovu posoudit možnost jejího
pronásledování z důvodu příbuzenského vztahu k jednomu z jeho příslušníků.
Co se týká možného pronásledování stěžovatelky z důvodu její participace
na aktivitách hnutí Falun Gong, považuje Nejvyšší správní soud za vhodné, aby žalovaný
do budoucna posoudil, jak kvalifikovat případy s projednávaným typově podobné,
kdy žadatele o azyl sice objektivně nelze považovat za příslušníka určité politické,
náboženské či jiné frakce (vrstvy) obyvatelstva v zemi původu, nicméně z jistých důvodů
je státními orgány této země s uvedenou vrstvou spojován, a je jimi proto diskriminován
či pronásledován. Ust. §12 zákona o azylu na tuto otázku jednoznačnou odpověď nedává.
Dle názoru Nejvyššího správního soudu je nicméně při posuzování žádostí o azyl primárně
nutno zkoumat, zda je či není žadatel v zemi původu pronásledován ze zákonem vypočtených
důvodů, resp. zda mu takové pronásledování hrozí. Okolnost, zda důvody pronásledování
skutečně existují - v onom užším smyslu námi zde sledovaném, tj. zda žadatel skutečně
vykazuje vlastnosti, které jsou mu státními orgány připisovány - je dle názoru Nejvyššího
správního soudu až druhořadého charakteru.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s ust. §110 odst. 1
s. ř. s. napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. V něm je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku
(§110 odst. 3 s. ř. s.). V novém rozhodnutí rozhodne i o nákladech řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Vzhledem k ust. §78b odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 13. září 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu