ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.324.2005
sp. zn. 3 Azs 324/2005 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce:
V. K., zastoupen JUDr. Miloslavem Černým, advokátem, se sídlem Praha 3 - Vinohrady,
Korunní 129/1740, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 8 Az 52/2004 - 21,
ze dne 23. 6. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného č. j. OAM-2780/VL-11-BE07-2000, ze dne 5. 11. 2004. Rozhodnutím správního
orgánu nebyl stěžovateli k jeho žádosti udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně žalovaný rozhodl,
že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování podle ust. §91 zákona o azylu.
Městský soud v Praze se ztotožnil se závěrem žalovaného, že stěžovatelem uváděné
skutečnosti nelze podřadit pod žádný z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Stěžovatel
nevyvíjel žádnou politickou činnost, za kterou by byl posléze pronásledován a nebylo
ani zjištěno, že by byl pronásledován z důvodu rasy, náboženství, národnosti či příslušnosti
k určité sociální skupině či pro zastávání určitých politických názorů. Potíže, jejichž existenci
stěžovatel tvrdí, uvedenými důvody motivovány nebyly. Podle soudu jde spíše o všeobecnou
ne zcela dobrou situaci v zemi stěžovatelova původu, kdy státní orgány sice vyvíjejí snahu
k potlačení kriminality, ale z objektivních důvodů se jim to ne vždy daří. Z obsahu správního
spisu pak podle soudu vyplývá, že stěžovatel své potíže s osobami, vymáhajícími na něm
dluh, příslušným státním orgánům vůbec neohlásil a jako důvod pro tuto svou pasivitu uvedl
pouze domněnku, že by mu policie nepomohla.
Podle Městského soudu v Praze je správný rovněž závěr žalovaného, podle něhož
stěžovateli nesvědčí ani žádný z důvodů uvedených v ust. §91 zákona o azylu. Obavu
stěžovatele z nelidského a ponižujícího zacházení ze strany mafie totiž nelze považovat
za překážku vycestování ve smyslu citovaného ustanovení.
K obecně formulované námitce neúplně zjištěného skutkového stavu soud rovněž
v obecné rovině konstatoval, že žalovaný se zabýval jak konkrétními skutečnostmi, které
žalobce uvedl jako důvod žádosti o udělení azylu, tak i situací v zemi jeho původu.
Dle názoru soudu si žalovaný opatřil pro své rozhodnutí dostatek podkladů, tyto náležitě
posoudil a závěr, který učinil, je podle něj logický a přesvědčivý.
Z uvedených důvodů Městský soud v Praze žalobu podle §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád právní ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)
jako nedůvodnou zamítl.
Kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze z důvodu
podle ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Dle jeho názoru byla nedostatečně zjištěna skutková
podstata, z níž soud v daném případě vycházel. Krajský soud podle něj neprovedl
psychiatrická vyšetření jeho duševního stavu, z něhož by se podle něj nepochybně zjistilo,
že v současnosti není schopen návratu na Ukrajinu. Trpí duševními traumaty a hlubokými
depresemi, doprovázenými soustavnými traumatizujícími obavami o život manželky a dětí.
Tyto skutečnosti podle něj zakládají jeho právo na ochranu ve smyslu Úmluvy,
resp. navazujících právních předpisů ČR. Žádá proto Nejvyšší správní soud, aby napadený
rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Současně žádá, aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Dle svého vyjádření ze dne 31. 8. 2005 považuje žalovaný podanou kasační stížnost
za vadnou ve smyslu ust. §104 odst. 4 s. ř. s., podle kterého kasační stížnost není přípustná,
opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103 tohoto zákona, nebo o důvody,
které stěžovatel neuplatnil před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit
mohl. Navrhuje proto odmítnutí kasační stížnosti podle ust. §46 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost jako přezkumu způsobilou. Z jejího
obsahu je patrné, že stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu z důvodu podle ust. §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s., přesněji pro vady řízení spočívající v tom, že při zjišťování skutkové
podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl krajský
soud napadené rozhodnutí zrušit. Naplnění tohoto stížního důvodu pak spatřuje v tom,
že v důsledku neprovedení důkazu posudkem zdravotního stavu stěžovatele nebyl dostatečně
zjištěn skutkový stav věci. Z podané kasační stížnosti je tudíž zřejmé, z jakých důvodů
stěžovatel rozhodnutí soudu napadá, a tyto lze podřadit důvodům taxativně vypočteným
ustanovením §103 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadený rozsudek
Městského soudu v Praze vázán rozsahem takto podané kasační stížnosti, avšak dospěl
k závěru, že tato není důvodná.
Ze správního spisu přitom zjistil tyto pro posouzení věci rozhodné skutečnosti: Žádost
o udělení azylu podal stěžovatel dne 15. 11. 2000, pohovor k žádosti byl se stěžovatelem
proveden v pobytovém středisku dne 3. 11. 2004 na žádost stěžovatele v jazyce ruském za
přítomnosti tlumočnice. Zde stěžovatel uvedl, že poprvé opustil Ukrajinu v roce 1996. Do
roku 1999 pobýval na území ČR na základě víza za účelem podnikání. Během této doby
navštěvoval Ukrajinu dva až třikrát do roka vždy na několik dní. V roce 1999 již neměl peníze
na prodloužení víza, avšak na Ukrajinu už se nevrátil. Po zadržení policií bylo rozhodnuto o
jeho správním vyhoštění, proto požádal o azyl. Na Ukrajinu se nemůže vrátit pro potíže s
věřiteli. Aby zajistil operaci své nemocné matce, vypůjčil si v roce 1998 od neznámých mužů
3500 USD s tím, že je vrátí do jednoho roku s úrokem 5%. Již za několik měsíců byl však
těmito muži kontaktován, aby zaplatil 5000 USD. Tolik peněz neměl, proto odjel do ČR s tím,
že je zde vydělá. Krátce na to mu ovšem na popud těchto osob volala manželka, aby přijel,
jinak že „se může stát něco jí nebo jeho dítěti“. Vrátil se proto domů. Zde byl uvedenými
osobami zbit a byl zaveden na místo, kde tito lidé vymáhali peníze od jiného muže, aby viděl,
jakým způsobem lze také postupovat. Před jeho očima tomuto muži zlomili ruku. Incident
neohlásil na policii, protože mu řekli, že tam mají své známé a aby to raději nezkoušel. Jiné
problémy než výše uvedené ani se státními orgány stěžovatel neměl. V případě návratu se
obává že by jej zabili. Na dotaz správního orgánu, proč při pohovoru neuvedl své psychické
problémy, o nichž hovořil ve V. L., odpověděl, že v současné době se již cítí dobře. Jeho
problémy byly zřejmě vyvolány prožitky na Ukrajině.
Důvod podané kasační stížnosti spatřuje stěžovatel v tom, že Městský soud v Praze
neprovedl důkaz ohledně jeho zdravotního stavu a nezjistil tak dostatečně skutkový stav věci.
Ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. však dopadá na případy, kdy k porušení zákona došlo
již v řízení před správním orgánem a soud měl pro tuto důvodně vytýkanou vadu rozhodnutí
zrušit. Nejvyšší správní soud proto dovozuje, že stěžovatel spatřuje uvedený nedostatek
již v řízení před správním orgánem. V žalobě proti správnímu rozhodnutí ovšem stěžovatel
pouze zcela obecně namítal porušení ustanovení zákona č. 71/1967 Sb. o správním řízení
(správní řád), konkrétně jeho ust. §3 odst. 3, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3. Nad rámec
citace těchto ustanovení pak uvedl jen, že mu na Ukrajině hrozí mučení, resp. nelidské
či ponižující zacházení ze strany mafie. Státní orgány mu nejsou schopny zajistit dostatečnou
ochranu, neboť jsou mafií ve většině případů podpláceny. Kdyby se stěžovatel na policii
obrátil, byl by příslušníky mafie zastrašen a donucen vzít svou stížnost zpět. Zákon
na ochranu svědků podle něj na Ukrajině nefunguje pro nedostatek peněžních prostředků.
Byť by tak z obsahu kasační stížnosti bylo možné usuzovat, že stěžovatel napadá
výrok správního rozhodnutí podle ust. §14 zákona o azylu – důvody spatřuje ve svém
špatném zdravotním stavu, v žalobě proti tomuto rozhodnutí se o svých zdravotních potížích
nijak nezmiňuje. Za této situace je proto třeba uzavřít, že stěžovatel tuto tvrzenou vadu
správního řízení v řízení před Městským soudem v Praze důvodně nevytkl ve smyslu
ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Na výslovný dotaz pracovníka Ministerstva vnitra při
pohovoru k žádosti o azyl naopak uvedl, že v současné době již psychické potíže nemá.
Ze soudního spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil, že výzva a poučení podle §51 odst. 1
s. ř. s. byly stěžovateli doručeny dne 4. 3. 2005. Stěžovatel se do dvou týdnů od jejich
doručení nevyjádřil, a soud proto projednal věc bez jednání. Žádný návrh na provedení
důkazu ke svému zdravotnímu stavu stěžovatel soudu neadresoval.
Ze shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený
rozsudek Městského soudu v Praze netrpí vadou podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s., a kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Vzhledem k ust. §78b odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 13. září 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu