ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.325.2005
sp. zn. 3 Azs 325/2005 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci
žalobkyně: N. R., zastoupené Michalem Benčokem, advokátem, se sídlem Praha 1, Václavské
náměstí 17, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 8. 2004, č. j. OAM-2296/VL-19-HA08-2004
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Az 57/2004, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2005, č. j. 11 Az 57/2004 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 5. 8. 2004 č.j. OAM-2296/VL-19-HA08-2004 nebyl
žalobkyni (dále i „stěžovatelka“) udělen azyl dle ustanovení §12, §13 odst. 1 a 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění
platném v době rozhodování ve věci (dále jen „zákon o azylu“), současně na ni nebyla
vztažena překážka vycestování podle ustanovení §91 téhož zákona. Žalovaný uvedl,
že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že žalobkyně o udělení azylu požádala
z důvodu jejího legálního pobytu v České republice, ráda by zde zůstala s manželem, který
je českým občanem. Žádost žalobkyně posuzoval žalovaný na pozadí informací, které
shromáždil v průběhu správního řízení, ohledně politické a ekonomické situace a stavu
dodržování lidských práv na Ukrajině. Žalobkyní uváděnou legalizaci zdejšího pobytu není
možno podřadit taxativnímu výčtu důvodů pro udělení azylu v ustanovení §12 zákona
o azylu. Jelikož u žalobkyně nebyly dle žalovaného zjištěny žádné okolnosti, vztahující
se k pronásledování z důvodu její rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k sociální
skupině či politického přesvědčení, nemohla být její žádost o udělení azylu posouzena kladně.
Žalovaný ve věci žalobkyně také posuzoval existenci překážek vycestování, zejména
se zabýval otázkou, zda jí v případě návratu na Ukrajinu hrozí nebezpečí mučení, nelidského
či ponižujícího zacházení nebo trestu. Z Informace Ministerstva zahraničních věcí České
republiky ze dne 26. 7. 2001 č.j. 126113/2001-LP vyplynulo, že ukrajinské bezpečnostní
orgány projevovaly již v minulosti zájem o jména žadatelů o azyl v České republice, někteří
z odmítnutých žadatelů byli po návratu na Ukrajinu ze strany státních orgánů podrobeni
administrativní šikaně, vyšetřování a následně i souzeni a trestáni. Jejich vyšetřování
však nelze jednoznačně spojit s žádostí o azyl, jejich politickou činností a občanskou
angažovaností, v mnoha případech je aktivita vůči těmto osobám vyvolána jejich pochybnými
ekonomickými aktivitami a navazováním vazeb s objektivně rizikovými skupinami obyvatel,
případně i příslušností k nim. Informace Ministerstva zahraničních věcí České republiky
ze dne 3. 3. 2003 č.j. 107767/2003-LP mimo jiné uvádí, že podání žádosti o azyl v zahraničí
ukrajinským občanem je podkládáno za vlastizradu některými spoluobčany zejména v rovině
emocionální, mnohdy však s dopadem na jejich profesionální konání a rozhodování. O stíhání
za trestný čin vlastizrady však nelze v tomto kontextu uvažovat. Po zhodnocení výpovědi
žalobkyně a shromážděných informačních pramenů dospěl žalovaný k závěru, že u žalobkyně
neexistují překážky vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 6. 2005 č. j. 11 Az 57/2004 - 42 zamítl
žalobu podanou žalobkyní proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění
rozsudku krajský soud zejména uvedl, že důvody označené žalobkyní v žádosti o udělení
azylu nelze podřadit pod žádnou ze skutečností, které jsou v ustanovení §12 zákona o azylu
uvedeny jako skutečnosti odůvodňující udělení azylu. Z obsahu správního spisu vyplývá,
že žalobkyně jako důvod žádosti o udělení azylu uvedla snahu o legalizaci svého pobytu
v České republice, tímto důvodem se žalovaný dle názoru soudu dostatečně zabýval a správně
konstatoval, že není zákonným důvodem pro udělení azylu. K námitkám o neúplně zjištěném
skutkovém stavu věci soud uvedl, že žalobkyně tyto námitky v žalobě nekonkretizovala,
z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný vycházel jednak z tvrzení žalobkyně, jednak
z objektivních zpráv o situaci v zemi původu žalobkyně, žalovaným učiněná zjištění jsou
dostatečná. Soud stejně jako žalovaný neshledal u žalobkyně existenci překážek vycestování
taxativně stanovených v §91 zákona o azylu, neboť má za to, že žádné konkrétní skutečnosti,
zjištěné v průběhu správního řízení, nenasvědčují reálnosti obav žalobkyně z mučení,
nelidského a ponižujícího zacházení ze strany státních orgánu Ukrajiny z důvodu její žádosti
o udělení azylu v České republice. Městský soud v Praze neshledal důvody pro zrušení
napadeného rozhodnutí, proto žalobu jako nedůvodnou zamítl dle ustanovení §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“).
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podala žalobkyně včas kasační
stížnost z důvodů uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatelka namítá,
že rozhodnutí žalovaného a soudu vycházela z nesprávného právního výkladu ustanovení §91
odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o azylu, soud nedostatečně přihlédl zejména k soustavnému
porušování lidských práv na území Ukrajiny. Stěžovatelka uvádí, že sice může vycestovat
na Ukrajinu, nejsou zde žádné přímé a zřetelně viditelné překážky ze strany orgánů státní
moci, ale soud se nezabýval dostatečně zejména praxí orgánů Ukrajiny při projevování jejich
zájmu o jména žadatelů o azyl, někteří odmítnutí žadatelé o azyl jsou po návratu na Ukrajinu
podrobení administrativní šikaně, vyšetřování, následně i souzeni a trestáni. Někteří
spoluobčané pokládají žádost o udělení azylu za vlastizradu, toto mínění má pak dopad
na jejich profesionální konání a rozhodování. Stěžovatelka se také domnívá, že její nárok
na udělení azylu lze podřadit po ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu, jelikož má neustále
odůvodněné obavy o život, když vláda na území Ukrajiny není schopna zajistit ochranu
občanů před administrativní šikanou a pronásledováním ze strany státních úředníků. Vyděrači
a mafiáni stěžovatelce vyhrožují ublížením na zdraví či na životě, a to takovými formami,
že se to nedá prokázat. Stěžovatelka má za to, že v průběhu řízení nebyl zjištěn úplně
skutečný stav věci, neboť situace na Ukrajině nebyla posouzena správně. Stěžovatelka
navrhuje zrušit napadený rozsudek a věc vrátit soudu k dalšímu řízení, zároveň žádá
o přiznání odkladního účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu se zákonem,
odkazuje na správní spis ve věci, zejména na vlastí podání a výpovědi, které stěžovatelka
učinila během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Důvody uváděné stěžovatelkou nelze
dle názoru žalovaného podřadit pod žádné zákonné ustanovení dané v §12 zákona azylu
a stěžovatelka není v zemi původu ohrožena skutečnostmi uvedeným v ustanovení §91
zákona o azylu. Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout a nepřiznat jí odkladný účinek.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek Městského soudu v Praze a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud neshledal oprávněným stěžovatelkou uplatněný důvod podání
kasační stížnosti dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení
právní otázky spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován
nesprávný právní závěr, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale je nesprávně
vyložen. Právní otázkou, kterou se soud v předcházejícím řízení zejména zabýval, byla
otázka, zda důvody uváděné stěžovatelkou lze označit za důvody pro udělení azylu dle §12
zákona o azylu.
Podle §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod a nebo má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož
občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního
trvalého bydliště. Městským soudem v Praze bylo v žalobním řízení zjištěno, že stěžovatelka
podala dne 2. 7. 2004 žádost o udělení azylu toliko z důvodu legalizace svého dalšího pobytu
na území České republiky, kam od roku 1997 jezdila za prací, v roce 2004 se na Ukrajině
provdala za českého občana, v témže roce obdržela v České republice správní vyhoštění.
Na Ukrajině neměla stěžovatelka žádné problémy se státními orgány ani se soukromými
osobami. Soud po posouzení tvrzení stěžovatelky dospěl k závěru, že v jejím případě nejsou
splněny podmínky ustanovení §12 zákona o azylu, neboť snaha cizince o legalizaci pobytu
na území České republiky poté, co mu bylo uděleno správní vyhoštění, není azylově
relevantním důvodem.
Pokud stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že Městský soud v Praze nesprávně
posoudil otázku existence překážek vycestování, a to konkrétně ustanovení §91odst. 1
písm. a) bod 2 zákona o azylu (povinnost ukončit pobyt neplatí, pokud by byl cizince nucen
vycestovat do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení
nebo trestu anebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu), když situace
na Ukrajině je nestabilizovaná a dochází k porušování lidských práv, Nejvyšší správní
soud konstatuje, že Městský soud v Praze se otázkou existence překážek vycestování
u stěžovatelky zabýval dostatečně. Městský soud v Praze stejně jako žalovaný na podkladě
informací o zemi původu a údajů uváděných stěžovatelkou učinil závěr, že stěžovatelka
nenáleží k osobám ohroženým skutečnostmi zakládajícími překážky vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu. Ani Nejvyšší správní soud neshledal nic, co by svědčilo tomu,
že stěžovatelce po návratu na Ukrajinu reálně hrozí nebezpečí mučení, nelidského
či ponižujícího zacházení nebo trestu, když v rámci celého správního řízení o udělení azylu
neuváděla, že by ve státě původu měla nějaké problémy se státními orgány, nebylo jí bráněno
vycestovat ze země, v případě návratu do vlasti se ničeho neobávala a nečinila žádné výtky
vůči stávající situaci nebo poměrům panujícím na Ukrajině. Nejvyšší správní soud nemá
k posouzení předmětné otázky Městským soudem v Praze žádné výhrady.
Stěžovatelka v kasační stížnosti navíc a nově uvádí, že má neustále obavy o svůj život,
že vláda na území Ukrajiny není schopna zajistit občanům ochranu, a že jí vyděrači a mafie
vyhrožují ublížením na zdraví či na životě. Nejvyšší správní soud je v řízení o kasační
stížnosti vázán ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s., podle něhož nepřihlíží ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí. Jelikož stěžovatelka
citované skutečnosti nezmínila v rámci správního řízení o udělení azylu vedeného žalovaným
ani v řízení o žalobě u soudu I. stupně, ale uplatnila je teprve po vydání napadeného rozsudku,
nelze k nim v řízení o kasační stížnosti přihlížet.
Na závěr Nejvyšší správní soud konstatuje, že právní institut azylu nelze směšovat
s instituty sloužícími k legalizaci pobytu cizinců na území ČR, které jsou vymezeny například
v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl dle §110 odst. 1 s. ř. s.
S přihlédnutím k ustanovení §78b odst. 1 zákona o azylu, podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Jelikož stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal
(§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu