ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.326.2005
sp. zn. 3 Azs 326/2005 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce
A. T., zastoupeného JUDr. Boženou Burdychovou, advokátkou se sídlem Lovosická 440/40,
Praha 9, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem
Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
11. 10. 2004, čj. OAM-4148/VL-18-C09-2003, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem
pod sp. zn. 14 Az 477/2004, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 7. 1. 2005, č. j. 14 Az 477/2004 - 18,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 1. 2005, č. j. 14 Az 477/2004 -
18, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 10. 2004, čj. OAM-4148/VL-18-C09-2003, nebyl
žalobci (dále též „stěžovatel“) udělen azyl v České republice podle §12, §13 odst. 1 a 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů; současně na něj
nebyla vztažena překážka vycestování podle §91 zákona o azylu. V odůvodnění žalovaný
uvedl, že důvody žalobce pro udělení azylu představovaly problémy se soukromými osobami
v zemi původu. Podle žalovaného však nebylo jednání těchto osob podporováno státními
orgány v zemi původu žalobce, nýbrž bylo motivováno čistě snahou získat od žalobce peníze.
Jelikož se žalobce pouze ojediněle obrátil na policii a dalších prostředků, jež mu dává právní
řád země původu, již nevyužil, nebylo možné učinit závěr, že by běloruské státní orgány
takové jednání vůči žalobci tolerovaly. Žalovaný se dále vyjádřil k neudělení azylu podle §13
odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu i k neexistenci překážky vycestování ve smyslu §91 zákona
o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce v zákonné lhůtě žalobu ke Krajskému soudu
v Ústí nad Labem, v níž namítl nezákonnost rozhodnutí žalovaného a uvedl, že v řízení došlo
k porušení §3 odst. 4, §32 odst. 1 spr. ř. [v celém textu tohoto rozhodnutí míněn zákon
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), jenž byl s účinností od 1. 1. 2006 nahrazen
zákonem č. 500/2004 Sb., správním řádem – pozn. soudu], neboť při posuzování jeho žádosti
nebyl přesně a úplně zjištěn skutečný stav věci a učiněná zjištění nepostačovala ke správnému
posouzení věci. Dále žalobce namítl, že důkazy opatřené žalovaným nebyly úplné, čímž došlo
k porušení §32 odst. 1 a §34 odst. 1 spr. ř.; žalovaný tedy nemohl správně posoudit skutkové
a právní otázky, které potřeboval pro své rozhodnutí zodpovědět; důkazy byly provedeny
nesprávně a bez vzájemné souvislosti. Žalobce proto navrhl zrušení napadeného rozhodnutí
a požádal o ustanovení zástupce pro řízení o žalobě s tím, že další důvody uvede
po seznámení se se spisovým materiálem. Soud zaslal žalobu k vyjádření žalovanému,
jenž navrhl její odmítnutí, neboť podle něj žaloba postrádá uvedení skutkových důvodů.
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 1. 2005, čj. 14 Az 477/2004-
18, byla žaloba proti uvedenému rozhodnutí žalovaného odmítnuta. Soud uvedl, že žaloba
neobsahuje žalobní body ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., z nichž musí být patrno,
z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné. Podle soudu nebyly splněny podmínky řízení, přičemž tento
nedostatek je neodstranitelný a v řízení proto nelze pokračovat. Soud tedy žalobu odmítl
podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Ve včasné a ustanovenou zástupkyní ve lhůtě doplněné kasační stížnosti stěžovatel
uplatnil důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., neboť krajský soud
podle něj nesprávně posoudil nedostatky podané žaloby a proto chybně aplikoval §46 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Napadené usnesení krajského soudu pak vychází z přísně formalistického
postupu soudu při aplikaci soudního řádu správního v rozporu s §2 s. ř. s. i v rozporu s čl. 90
Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Soud nerespektoval základní
procesní zásady řízení ve správním soudnictví ukládající poskytovat ochranu účastníkům
řízení, aby tito neutrpěli v řízení újmu. Podle stěžovatele je nesporné, že žaloba musí kromě
náležitostí podání podle §37 odst. 2 a 3 s. ř. s. obsahovat i náležitosti uvedené v §71 s. ř. s.
Pokud však tyto náležitosti chybějí, jsou odstranitelné postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s.
Proto měl soud vyzvat stěžovatele k odstranění vad podání a poučit jej o následcích
nevyhovění výzvě. Jelikož tak neučinil, porušil čl. 90 Ústavy i čl. 36 Listiny základních práv
a svobod zakotvující právo na soudní ochranu. Výzva soudu k odstranění vad podání
z hlediska požadavků §71 s. ř. s. by přitom nepřekračovala poučovací povinnost soudu
ve smyslu §36 odst. 1 s. ř. s. a ani jinak by nevybočovala z rámce procesního poučení.
Uplatnění této poučovací povinnosti by navíc bylo v daném případě vhodné i vzhledem
k osobě žalobce, jenž jako cizinec není znalý českého práva, neovládá dostatečně český
jazyk a v důsledku své nepříznivé sociální situace neměl možnost opatřit si kvalifikovanou
právní pomoc. Pokud tedy soud bez náležitého poučení stěžovatele napadeným
usnesením odmítl žalobu z důvodu vad tohoto podání, porušil ústavně zaručené právo
stěžovatele na soudní ochranu; jeho rozhodnutí je nezákonné ve smyslu §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s. Stěžovatel navrhl, aby usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 1. 2005,
č. j. 14 Az 477/2004 - 18, bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení;
současně požádal soud o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření popřel oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť je
přesvědčen, že žaloba neobsahovala žádný skutkovými a právními důvody náležitě
opatřený žalobní bod. Pokud jde o argument ztíženými podmínkami stěžovatele – cizince,
pak žalovaný poukázal na to, že ve správním řízení stěžovatel obdržel potřebná procesní
poučení v rodném jazyce včetně možnosti využít bezplatného poradenství a právních služeb
nevládních organizací. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného
účinku.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvod
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní
soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal řízení před krajským soudem přecházající vydání
kasační stížností napadeného usnesení o odmítnutí žaloby a dospěl k závěru, že bylo zatíženo
vadou mající za následek nezákonné rozhodnutí o odmítnutí žaloby. Podle názoru Nejvyššího
správního soudu nebylo možné žalobu stěžovatele bez dalšího odmítnout s odůvodněním,
že se v dané věci jednalo o neodstranitelnou podmínku řízení. Podle §71 odst. 1 s. ř. s. musí
žaloba kromě obecných náležitostí podání vymezených v ustanovení §37 odst. 2 a 3 s. ř. s.
obsahovat označení napadeného rozhodnutí a den jeho doručení žalobci; označení osob
zúčastněných na řízení (existují-li takové osoby a jsou-li žalobci známy); označení výroků
rozhodnutí, které žalobce napadá; žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových
a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné;
sdělení, jaké důkazy k prokázání svých tvrzení žalobce navrhuje provést a konečně též návrh
výroku rozsudku. Označení napadených výroků a vymezení žalobních bodů je přitom
předurčující pro samotný přezkum napadeného rozhodnutí, neboť v souladu se zásadou
dispoziční je podle §75 odst. 2 s. ř. s. soudní přezkum vymezen žalobou napadenými výroky
a žalobními body, tak jak je žalobce uvede ve své žalobě (s výjimkou např. nicotnosti
rozhodnutí, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti). Měl-li krajský soud zato, že žaloba
postrádá specifikaci žalobních bodů, v nichž stěžovatel zejména odkazem na §3 odst. 4, §32
odst. 1 a §34 odst. 1 spr. ř. namítal vady řízení před správním orgánem, které měly podle jeho
názoru za následek nezákonnost rozhodnutí o neudělení azylu, měl postupem podle §37
odst. 5 s. ř. s. usnesením stěžovatele vyzvat, aby odstranil vady svého podání tak, aby uvedl
konkrétní skutkové a právní důvody, pro něž pokládá rozhodnutí žalovaného vlivem vad
řízení za nezákonné. K tomu měla být stěžovateli stanovena soudcovská lhůta a stěžovatel
měl být upozorněn na možnost odmítnutí žaloby v případě neodstranění vad podání v uvedené
lhůtě. V případě, že by krajský soud žalobu odmítl žalobu poté, kdy by žalobce po takové
předchozí výzvě a po upozornění na možnost odmítnutí žaloby vady svého podání
ve stanovené lhůtě neodstranil, byl by takový postup soudu prvního stupně v souladu
se zákonem. V souzené věci však Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že odmítnutím
žaloby bez předchozí výzvy k jejímu doplnění ve smyslu §37 odst. 5 s. ř. s. byl stěžovatel
zkrácen na svých právech, neboť se mu nedostalo poučení o jeho procesních právech
a povinnostech v takovém rozsahu, aby v řízení neutrpěl újmu, jak soudu ukládá §36 odst. 1
s. ř. s. V konečném důsledku pak byl takový postup krajského soudu způsobilý vést
až k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) a ke zkrácení stěžovatele na přístup k soudu
ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku je přitom
souladný s judikaturou zdejšího soudu, vyjádřenou např. v rozhodnutí rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, čj. 5 Afs 16/2003-56, publikovaném pod
č. 534/2005 Sb. NSS, v němž se mj. uvádí, že „(…) jestliže tedy soudní řád správní požaduje,
aby žaloba splňovala určité náležitosti, nečiní tak proto, aby krajské soudy formalisticky
trvaly na naplnění litery zákona, ale proto, aby žaloba mohla být podkladem právě
pro poskytování několikráte zmíněné spravedlivé ochrany veřejným subjektivním právům
v rámci soudního řízení. Krajské soudy musí mít tento základní smysl a účel žaloby vždy
na zřeteli, a dále si musí zodpovědět otázku, jaký konkrétní smysl a účel má ta která konkrétní
zákonem stanovená náležitost žaloby, a podle obsahu (samozřejmě netoliko pouze podle slov)
žaloby podané žalobcem posoudit, zda tyto náležitosti splněny jsou či nikoliv. Na žalobu
je přitom nutno pohlížet jak na jeden celek; proto nelze jednotlivé náležitosti posuzovat
izolovaně. Stejný přístup je třeba volit i při odstraňování vad žaloby, tedy skutečných
nedostatků obecných či zvláštních náležitostí žaloby, které brání tomu, aby žaloba mohla být
podkladem projednání a rozhodnutí věci. (…) Pokud je namístě vady odstraňovat [např.
žalobce neuvádí v žalobě žádné konkrétní výtky vůči napadenému rozhodnutí, ale pouze
povšechně cituje ustanovení právních předpisů], pak soud musí žalobce vždy k odstranění
těchto vad vyzvat, stanovit mu k jejich odstranění přiměřenou lhůtu, a poučit jej jednak
o následcích nesplnění této výzvy, a jednak o tom, jak má vadu odstranit. Toto poučení přitom
musí být konkrétní [pouhá parafráze vybraných ustanovení soudního řádu správního je tedy
nedostačující] a musí být diferencované v závislosti na individuální charakteristice žalobce,
vůči němuž směřuje.“ Obdobnou problematikou se Nejvyšší správní soud zabýval rovněž
v rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005-58, publikovaném
pod č. 835/2006 Sb. NSS; zde Nejvyšší správní soud mj. vyložil, že za řádně uplatněný
žalobní bod nelze považovat pouhý odkaz na ustanovení právního předpisu; teprve
po neúspěšné výzvě soudu k odstranění vad podání však může být tato skutečnost důvodem,
pro který se soud věcí nebude zabývat.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že kasační stížnost je důvodná pro nezákonné
rozhodnutí o odmítnutí žaloby, a proto kasační stížností napadené usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil; současně věc vrátil Krajskému soudu
v Ústí nad Labem k dalšímu řízení, v němž je tento soud podle odst. 3 téhož ustanovení vázán
právním názorem Nejvyššího správního soudu. Za této procesní situace se již Nejvyšší
správní soud z důvodu nadbytečnosti samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti. Nad rámec rozhodnutí pak Nejvyšší správní soud poukazuje
na v žalobě uplatněnou žádost žalobce o ustanovení zástupce pro žalobní řízení.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Krajský soud v Ústí nad Labem v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. září 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu