ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.330.2005
sp. zn. 3 Azs 330/2005 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobkyně:
R. M., zast. JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou, se sídlem Brno, Štefánikova 8, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 36 Az 86/2004 - 42, ze dne 6. 6. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále též stěžovatelka) v záhlaví
uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalovaného č. j. OAM-40/PR-2004, ze dne 8. 3. 2004. Rozhodnutím správního orgánu
byl stěžovatelce podle ust. §17 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“) odňat azyl. Současně žalovaný rozhodl, že se na stěžovatelku nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Krajský soud se ztotožnil se závěrem správního orgánu, že důvody, pro které
byl stěžovatelce azyl v roce 1993 udělen, pominuly a stěžovatelka může užívat ochrany státu,
jejímž je státním občanem. Správní orgán si podle soudu zajistil pro své rozhodnutí
dostatečné informace o zemi původu stěžovatelky. Z důkazů provedených správním orgánem
vyplynulo, že Rumunsko je demokratickým státem, kde dochází k postupnému zlepšování
postavení romské komunity, která má i své zastoupení v parlamentu. Nedochází
zde k diskriminaci pro zastávání politických postojů či pro příslušnost k národnostní menšině
s tím, že by k takovému jednání docházelo ze strany státní moci. Nejedná se ani o zemi
původu, na niž by se žalobkyně nemohla obrátit se žádostí o ochranu před případnými
nepříznivými jevy ze strany jednotlivých soukromých osob odlišných od státní moci a které
by pak takové jednání bylo přičitatelné. Důvodnou krajský soud neshledal ani námitku,
již stěžovatelka vznesla proti výroku správního rozhodnutí o neexistenci překážky
vycestování. Ani krajský soud neshledal v jejím případě žádnou podmínku ust. §91 zákona
o azylu splněnou. Ze všech uvedených důvodů krajský soud žalobu jako nedůvodnou
dle ust. §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“) zamítl.
Kasační stížností napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Brně z důvodů
podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Rozhodnutí žalovaného, jímž jí byl odňat azyl,
považuje za pochybné, neboť žalovaný podle ní rozhodoval pouze od stolu podle listin.
Za ještě závažnější pak považuje porušení ust. §17 odst. 2 zákona o azylu správním orgánem,
podle něhož byl tento povinen zabývat se otázkou, zda po odpadnutí důvodů udělení azylu
neexistoval v případě stěžovatelky jiný důvod zvláštního zřetele hodný, jenž by odůvodňoval
udělení azylu např. z humanitárních důvodů. Veškeré zkoumání žalovaného v tomto ohledu
se omezilo pouze na konstatování, že stěžovatelka na podporu svého zájmu na zachování
azylu uvedla důvody ekonomické a sociální vazby. Vzhledem k absenci jakýchkoli vazeb
na Rumunsko považuje stěžovatelka tyto důvody v kumulaci se svým romským původem
za zvláštního zřetele hodné. Představa, že se vrátí do Rumunska a bude zde žádat o práci
a přístřeší se jí jeví jako nereálná. Rozhodnutí žalovaného podle ust. §14 zákona o azylu pak
podléhá soudnímu přezkumu v tom ohledu, zda správní orgán možnosti svého uvážení
nezneužil či zda při něm nevybočil ze zákonného rámce, a tedy i jakými úvahami se při svém
rozhodování řídil. Žalovaný se výše uvedenými okolnostmi zabýval jednotlivě, nijak ovšem
neposoudil, zda by tyto nebylo lze posoudit jako zvláštního zřetele hodné, byly-li
by posuzovány kumulativně. Stěžovatelka proto žádá Nejvyšší správní soud, aby napadený
rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 7. 9. 2005 popřel oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu byly vydány
v souladu s právními předpisy. Odkázal přitom na správní spis, zejm. na vlastní podání
a výpovědi, které stěžovatelka učinila během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Trvá
na svém stanovisku, že stěžovatelka může užívat ochranu státu, jehož je státním občanem,
protože důvody pro udělení azylu pominuly. Námitku, podle níž měl posoudit případ
stěžovatelky podle ust. §14 zákona o azylu správní orgán neakceptuje. Navrhuje proto
kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně
v rozsahu uplatněných stížních bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Ze správního spisu přitom zjistil tyto pro posouzení věci rozhodné skutečnosti:
Azyl na území ČR byl stěžovatelce udělen rozhodnutím ministra vnitra
č. j. U-360-11/93, ze dne 11. 10. 1993, jímž tento změnil původní rozhodnutí Úřadu cizinecké
policie a pasové služby FPS Praha a žádosti stěžovatelky o přiznání postavení uprchlíka
vyhověl. Ministr vnitra dospěl k závěru, že u stěžovatelky jsou splněny předpoklady
pro přiznání postavení uprchlíka, a to z důvodů humanitárních a ochrany lidských práv podle
§3 zákona č. 498/1990 Sb., o uprchlících (dále jen „zákon o uprchlících“). V průběhu
správního řízení vyšlo najevo, že stěžovatelka sdílí v rámci tradice, která se liší od postavení
ženy v ČR, absolutně osud svého manžela a celé rodiny. Je proto evidentní, že následky
manželových činů dopadají jak na ni, tak i na celou rodinu. Obavy z pronásledování v případě
návratu jsou tudíž u ní opodstatněné a její samostatná existence (s dětmi i bez nich) by byla
v zemi původu nesnesitelná. Jelikož dřívějším rozhodnutím č. j. U-360-10/93, vyhověl ministr
vnitra žádosti manžela stěžovatelky o přiznání postavení uprchlíka, rozhodl v případě
stěžovatelky podle ust. §3 zákona o uprchlících, tj. z důvodu manželství s cizincem, kterému
bylo postavení uprchlíka přiznáno podle §2 odst. 1 zákona o uprchlících.
Manželu stěžovatelky bylo postavení uprchlíka přiznáno pro problémy, jež měl v zemi
původu jako člen Zemědělské nacionální strany (jež usilovala o navrácení pozemků po pádu
komunistického režimu) s Frontou národní spásy. Několikrát byl předvolán na policii
a zde fyzicky napaden. Ministr vnitra proto dospěl k závěru, že správní orgán I. stupně
rozhodl nesprávně, nepřiznal-li manželu stěžovatelky postavení uprchlíka a rozkladem
napadené rozhodnutí změnil v jeho prospěch.
Dne 8. 3. 2004 rozhodl žalovaný o odnětí azylu stěžovatelce podle ust. §17 odst. 1
písm. f) zákona o azylu, neboť důvody pro udělení azylu podle něj pominuly. Dle zjištění
správního orgánu Rumunsko v posledních letech při řešení romské otázky značně pokročilo
a rumunská vláda dosahuje trvalého pokroku v realizaci Národní strategie pro zlepšení
podmínek Romů z roku 2001, která je výslovně zaměřena na řešení diskriminace Romů.
Práva romské komunity jsou zastoupena v parlamentu politickými stranami. Je proto podle
žalovaného zřejmé, že poměry v zemi původu stěžovatelky se změnily a důvody, na jejichž
základě jí bylo přiznáno postavení uprchlíka, pominuly. Správní orgán rovněž nezjistil
v případě stěžovatelky skutečnosti, které by odůvodňovaly kladné rozhodnutí o překážce
vycestování.
Pohovor za účelem spolehlivého zjištění skutečného stavu věci byl se stěžovatelkou
proveden dne 7. 1. 2004 v p. s. Z. B. v jazyce rumunském za přítomnosti tlumočnice. Zde
stěžovatelka uvedla, že od roku 1995 je evidovaná na Úřadu práce. Chtěla by si zajistit práci
jako uklízečka, nebo pomocná kuchařka. Do Rumunska se nemůže vrátit, protože dům, ve
kterém bydlela, byl zapečetěn, a po pěti letech ztratila nárok na veškerý majetek. Před
příchodem do ČR bydlela se svým tehdejším manželem, panem D., v domě jeho rodičů. S
manželem se rozvedli v roce 2003, neměla by tudíž v Rumunsku kde bydlet. V případě
návratu se obává pronásledování kvůli dřívějšímu vztahu k panu D., který pracoval v tajných
službách. Od rodičů manžela, kteří zde byli v roce 1998, ví, že jejich majetek zabavila policie
a že se stále na manžela vyptává.
O stížních námitkách uvážil Nejvyšší správní soud následovně:
Stěžovatelka napadá rozsudek krajského soudu zejména proto, že soud nezrušil
rozhodnutí správního orgánu pro porušení zákona v ustanoveních o řízení, konkrétně ust. §17
odst. 2 zákona o azylu, podle něhož byl žalovaný povinen zabývat se otázkou,
zda po odpadnutí důvodů udělení azylu neexistovaly v případě stěžovatelky jiné důvody
zvláštního zřetele hodné, jež by odůvodňovaly udělení azylu z humanitárních důvodů
na kumulativním základě. Dovozuje tak fakticky důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s., uváděné písm. a) není blíže konkretizováno.
V žalobě proti správnímu rozhodnutí stěžovatelka namítala rovněž porušení zákona
v ustanoveních o řízení před správním orgánem, konkrétně uvedla ust. §3 odst. 4 a ust. §32
odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správního řád). Dále zde uvedla, že správní
orgán si podle ní neopatřil pro své rozhodnutí potřebné podklady, a nevyšel tudíž
ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Jaké doklady považovala za potřebné ani v čem konkrétně
nebyl spolehlivě zjištěn stav věci, stěžovatelka neuvedla. Stěžovatelka rovněž namítala,
že žalovaný nevedl azylové řízení tak, aby posílil její důvěru ve správnost jeho rozhodování.
Námitku porušení §17 odst. 2 zákona o azylu stěžovatelka v žalobě neuplatnila.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že stížní důvod podle citovaného ustanovení
soudního řádu správního nemůže být v daném případě naplněn, neboť stěžovatelka kasační
stížností dovolávanou vadu správního řízení v řízení před krajským soudem důvodně nevytkla.
Jinými slovy nelze krajský soud vinit z toho, že se nezabýval vadou správního řízení, kterou
stěžovatelka v žalobě nenapadla. Byť tak Nejvyšší správní soud přisvědčuje stěžovatelce,
že úvaha žalovaného v tomto směru v odůvodnění správního rozhodnutí chybí, s ohledem
na zásadu dispoziční, a zejména zásadu koncentrace řízení, jimiž je řízení před správními
soudy ovládáno, není možné aby k této námitce přihlédl.
Tvrzení stěžovatelky, že jí bylo přiznáno postavení uprchlíka odpovídající v dnešnímu
azylu podle ust. §14 zákona o azylu, pak Nejvyšší správní soud posoudil jako
neopodstatněné. Postavení uprchlíka bylo stěžovatelce přiznáno podle §3 zákona
o uprchlících, podle kterého bylo lze postavení uprchlíka přiznat též manželu a nezletilým
dětem cizince, kterému bylo postavení uprchlíka přiznáno podle §2 odst. 1, i když
nesplňovali podmínky v něm stanovené. Manželu stěžovatelky bylo postavení uprchlíka
přiznáno podle §2 odst. 1 cit. zákona, tj. pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodů
rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické
přesvědčení. Žádné ustanovení odpovídající současnému ust. §14 zákona o azylu pak zákon
o uprchlících neobsahoval. Byť se proto v rozhodnutí ministra vnitra výslovně uvádí,
že postavení uprchlíka se stěžovatelce přiznává z důvodů humanitárních a ochrany lidských
práv, stále jde o rozhodnutí podle v té době účinného a současně zde citovaného ust. §3
zákona o uprchlících. Je proto třeba v tomto ohledu uzavřít, že postavení uprchlíka
bylo stěžovatelce přiznáno pro její příbuzenský vztah k osobě, jíž toto postavení
bylo přiznáno, přestože sama podmínky ust. §2 odst. 1 nesplňovala. Současnou obdobou
takto přiznaného postavení uprchlíka je tedy ust. §13 zákona o azylu a dovolávání se ust. §17
odst. 3 zákona o azylu (byť nikoli explicitní), jenž řeší zánik důvodů pro udělení
humanitárního azylu, proto není v daném případě na místě. Pro úplnost je nutno
i připomenout, že stěžovatelka již v době vydání správního rozhodnutí rodinnou příslušnicí
azylanta nebyla.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně netrpí vadou podle ustanovení §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., a kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal
(§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu