ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.43.2006
sp. zn. 3 Azs 43/2006 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milady Haplové a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce S.
R., zastoupeného JUDr. Petrem Práglem, advokátem se sídlem Dlouhá 5, Ústí nad Labem,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad
Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
30. 6. 2004, čj. OAM-526/VL-11-P25-2003, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod
sp. zn. 14 Az 379/2004, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 11. 10. 2005, čj. 14 Az 379/2004 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Petra Prágla se u r č u je částkou 2150 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného označeným v záhlaví tohoto rozsudku bylo zastaveno řízení
o udělení azylu žalobci (dále též „stěžovatel“) podle §25 písm. h) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (zákon
o azylu), ve znění účinném do 12. 10. 2005. Žalovaný uvedl, že na základě sdělení Policie
České republiky ze dne 31. 5. 2004, čj. SCPP-18/HK-8-PŘ-2004, nepochybně zjistil,
že žalobce byl zadržen po neoprávněném překročení státní hranice s Polskou republikou
a vrácen polskou policií zpět do České republiky. Proto žalovaný zastavil řízení o udělení
azylu podle §25 písm. h) zákona o azylu, neboť žalobce v průběhu tohoto řízení neoprávněně
vstoupil na území jiného státu.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 10. 2005, č. j. 14 Az
379/2004 - 18, byla zamítnuta žaloba proti tomuto rozhodnutí žalovaného. Soud uvedl,
že žalobce podal dne 6. 2. 2003 žádost o udělení azylu; dne 19. 5. 2004 ve 20:30 hod. byl
zajištěn příslušníky Stráže Granicznej Polské republiky, strážnice K ., při neoprávněném
překročení státní hranice České republiky. Podle soudu je účelové tvrzení žalobce, že nevěděl
o svém neoprávněném vstupu na území Polské republiky. Jelikož žalobce vstoupil
neoprávněně na území jiného státu, postupoval žalovaný podle soudu v souladu se zákonem,
když shledal naplnění důvodů pro zastavení řízení podle §25 písm. h) zákona o azylu. Soud
uvedl, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím procesním, pročež se soud při jeho přezkumu
nezabýval meritorními důvody pro udělení azylu ani tím, zda žalobce splňuje podmínky
pro vyslovení překážky vycestování podle §91 zákona o azylu. Proto soud žalobu jako
nedůvodnou zamítl.
Ve včasné a ustanoveným zástupcem doplněné kasační stížnosti stěžovatel namítl,
že napadené rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné a nepřesvědčivé. Z rozhodnutí
žalovaného podle stěžovatele nelze spolehlivě zjistit, zda stěžovatel na území cizího státu
vstoupil nebo zda se o vstup pokusil, přičemž je zřejmé, že se stěžovatel nemohl dopustit
obojího. Stěžovatel uvedl, že byl na rekreaci v K., a při náhodné procházce z neznalosti terénu
a místních poměrů pravděpodobně přešel na polskou stranu, kde byl zadržen příslušníky
pohraniční stáže. Stěžovatel zopakoval, že neměl nikdy úmysl vstoupit na území cizího státu
ani se o vstup pokusit. Všechny osobní věci si stěžovatel nechal na L. b., kde byl ubytován a
nevyčerpal ani celý čas k rekreaci; v Polsku nikoho nemá a nezná. Soud však mechanicky
převzal skutkový děj a závěry žalovaného, není však zřejmé, na základě čeho usoudil, že se
žalobce dopustil jednání, jež založilo postup podle §25 písm. h) zákona o azylu, pročež je
podle stěžovatele dán důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Stěžovatel
dále namítl, že soud sice uvedl, že se nebude zabývat tím, zda stěžovatel splňuje podmínky
pro udělení azylu, nicméně nelze přehlédnout, že režim v Bělorusku je v České republice
označován za totalitární a proto stěžovatel přiložil ke kasační stížnosti azbukou psané listiny,
které si měl podle jeho názoru opatřit krajský soud dříve, než konstatoval, že stěžovatel
nesplňuje podmínky pro udělení azylu. Stěžovatel navrhl, aby rozsudek Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 11. 10. 2005, č. j. 14 Az 379/2004 - 18, byl zrušen a věc vrácena
tomuto soudu k dalšímu řízení; současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost jejího podání, neboť
se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozhodnutí krajského soudu byla vydána v souladu
s právními předpisy. I pro řízení o kasační stížnosti žalovaný odkázal na správní spis, zejména
na vlastní podání a výpovědi stěžovatele během správního řízení, a na vydané rozhodnutí.
Žalovaný nesdílí názor o nepřezkoumatelnosti a nepřesvědčivosti svého rozhodnutí. V řízení
bylo jednoznačně doloženo, že stěžovatel neoprávněně překročil státní hranici s Polskem a byl
polskou policií vrácen na území České republiky. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti
a nepřiznání odkladného účinku.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní
soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle
§109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Důvod kasační stížnosti je uveden v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle něhož lze
kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před
správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu
zrušit. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, neboť z něj
nelze zjistit, zda stěžovatel neoprávněně na území jiného státu vstoupil či zda se o vstup toliko
pokusil. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného však jednoznačně vyplývá, že stěžovatel byl
vrácen polskou policií do České republiky po neoprávněném překročení státní hranice. V části
odůvodnění, kterou stěžovatel označuje za nepřezkoumatelnou, pak žalovaný toliko citoval
dikci §25 písm. h) zákona o azylu, který na posuzovanou věc dopadá a který zahrnuje obě
alternativy, teda neoprávněný vstup na území jiného státu i pokus o něj. Skutkový stav byl
podle názoru zdejšího soudu, jenž je shodný s názorem krajského soudu, žalovaným zjištěn
dostatečně; tvrzení stěžovatele, že neměl úmysl vstoupit na území cizího státu, a že se tak
stalo nedopatřením, není pro posouzení věci právně relevantní, neboť §25 písm. h) zákona
o azylu nepředpokládá toliko úmyslné neoprávněné překročení státní hranice, nýbrž toto
ustanovení dopadá i na neúmyslný neoprávněný vstup na území jiného státu. Stěžovatel
neuvedl ani v kasační stížnosti skutečnosti, jež by zpochybnily skutková zjištění žalovaného
o neoprávněném vstupu žalobce na území Polska a jeho následném vrácení polskou
pohraniční policií zpět do České republiky. Pokud jde o námitku stěžovatele, že mělo být
přihlédnuto k totalitární formě režimu v Bělorusku, Nejvyšší správní soud odkazuje
na správný právní závěr krajského soudu, podle něhož v případě zastavení řízení o udělení
azylu nepřísluší žalovanému posuzovat důvody žalobce pro udělení azylu. Z tohoto důvodu
nebylo v řízení o kasační stížnosti vyhověno ani návrhu žalobce na provedení důkazů azbukou
psanými dokumenty přiloženými ke kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto dospěl
ze všech uvedených důvodů k závěru, že důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. není dán.
Nejvyšší správní soud tedy kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.). Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven soudem zástupcem advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s., §120 s. ř. s.).
Soud proto určil odměnu advokáta částkou 2 x 1000 Kč za dva úkony právní služby – první
poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a doplnění kasační stížnosti ze dne
15. 12. 2005 a 2 x 75 Kč paušální náhrady hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f),
§7, §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů; celkem
tedy odměna advokáta činí 2150 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu