ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.46.2005
sp. zn. 3 Azs 46/2005 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: V.
B., zastoupeného Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem Plzeň, Františkánská
7, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 11. 2004 č. j. 60 Az 108/2004 –
35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 11. 2004 č. j. 60 Az 108/2004 - 35 zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále i „stěžovatel“) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 7. 2004
č. j. OAM-430/LE-B02-B04-2004, kterým byla zamítnuta jeho žádost o udělení azylu
jako zjevně nedůvodná dle ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“).
V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Plzni shrnul dosavadní skutková a právní
zjištění ve věci a mimo jiné uvedl, že nelze souhlasit s námitkou žalobce o nesprávném
hodnocení shromážděných důkazů žalovaným, které by vedlo k nezákonnosti napadeného
rozhodnutí. Žalovaný opřel výrok napadeného rozhodnutí o zjištění, že žalobce vstoupil
na území České republiky dne 15. 6. 2004, pobýval v P., bydlel v hotelu a volně se pohyboval
ve městě. Dne 23. 6. 2004 byl zadržen Policií Spolkové republiky Německo a následující den
byl předán Policii České republiky, která mu předala rozhodnutí o správním vyhoštění na
dobu pěti let. Žalobce byl umístěn v Z. p. z. c. B. a teprve zde podal žádost o azyl. Na základě
těchto skutečností dospěl žalovaný správní orgán k závěru, že žalobce měl možnost se na
území České republiky volně pohybovat a vejít do kontaktu se zástupci státních orgánů, této
možnosti žalobce nevyužil a o azyl požádal teprve poté, co mu bylo uděleno správní
vyhoštění. Dle názoru krajského soudu bylo v průběhu správního řízení prokázáno, že byly
naplněny podmínky ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, neboť žalobce podal
žádost s cílem vyhnout se správnímu vyhoštění, ač mohl požádat o udělení azylu dříve, a
žalovaný proto nepochybil, když žádost o udělení azylu žalobce zamítl jako zjevně
nedůvodnou.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal stěžovatel včas kasační
stížnost, ve které uplatňuje důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen “s. ř. s.“). Stěžovatel má za to,
že krajský soud, stejně jako žalovaný, nesprávným způsobem posoudil právní otázku,
a sice zda je možno na případ žalobce vztáhnout ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona o azylu. Stěžovatel tvrdí, že se ve své domovské zemi dostal do potíží, kdy byl
pronásledován pro politické přesvědčení svého otce, který byl pro politické přesvědčení stíhán
a musel vlast opustit. Stěžovatel je přesvědčen, že je u něj dán důvod pro udělení azylu
dle §12 písm. b) zákona o azylu, neboť byl perzekuován pro uplatňování svých politických
práv. Stěžovatel má dále za to, že žalovaný nedostatečným způsobem provedl dokazování,
a na základě takto zjištěného skutkového stavu věci nebylo možné spravedlivě rozhodnout,
a krajský soud nesprávně posoudil, zda správní řízení netrpělo procesní vadou, neboť byl
povinen přezkoumat napadené rozhodnutí a předcházející správní řízení z hlediska dodržení
procesních předpisů. Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutí žalovaného neodpovídá ustanovení
§47 odst. 3 správního řádu, protože jeho odůvodnění je nedostatečné. Stěžovatel se také
domnívá, že splňuje zákonné podmínky pro přiznání překážek vycestování, a nesouhlasí se
způsobem, jímž se žalovaný a krajský soud s otázkou existence překážek vycestování
vypořádaly. Stěžovatel navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit Krajskému soudu
v Plzni k dalšímu projednání, zároveň navrhuje přiznat kasační stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost kasační stížnosti, neboť má za to,
že jak jeho rozhodnutí, tak napadený rozsudek byly vydány v souladu s právními předpisy,
odkazuje na správní spis ve věci, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatele učiněná
ve správním řízení. Žalovaný považuje kasační stížnost za nedůvodnou a navrhuje
ji zamítnout a nepřiznat jí odkladný účinek.
V předloženém správním spise je založeno rozhodnutí Policie České republiky,
Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, Odboru pátrání a kontroly
pobytu, Oddělení kontroly pobytu v Ústí nad Labem (dále jen „cizinecká policie“), ze dne
24. 6. 2004 č. j. SCPP-281-/UL-OPK-UL-SV-08-2004, kterým bylo stěžovateli uloženo
správní vyhoštění na 5 let s dobou platnosti do 24. 6. 2009 (podle ustanovení §119 odst. 1
písm. b) bod 7 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, v platném znění),
které stěžovatel dne 24. 6. 2004 osobně převzal. Následně dne 25. 6. 2004 v Z.p. z. c. B.
stěžovatel projevil zájem požádat o azyl. Žádost o udělení azylu byla stěžovatelem podána
dne 9. 7. 2004, přičemž stěžovatel uvedl, že Gruzii opustil 13. 6. 2004, protože jeho otec měl
politické problémy, které měly dopad i na jeho osobu. Na území České republiky přicestoval
stěžovatel letecky dne 15. 6. 2004, pobýval v P. v hotelích, když mu došly peníze, vydal se
někam, kde jej zadržela Policie Spolkové republiky Německo. V pohovoru k důvodům
žádosti o udělení azylu dne 1. 7. 2004 stěžovatel podrobněji vylíčil své potíže související
s politickou angažovaností otce ve vlasti a připustil, že jiné problémy se státními orgány,
úřady, soudy, policií či armádou neměl. Na otázku, proč nepožádal o azyl hned po svém
vstupu na území České republiky, stěžovatel odpověděl, že měl platné vízum, chtěl si trochu
odpočinout a prohlédnout Prahu, pak chtěl teprve požádat o azyl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Žádost o udělení azylu lze zamítnout jako zjevně nedůvodnou v případech taxativně
vymezených v ustanovení §16 odst. 1 zákona o azylu. V projednávané věci aplikoval
žalovaný ustanovení §16 odst. 1 písm. k) téhož zákona, když zamítl žádost stěžovatele
o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou, neboť stěžovatel podal žádost o udělení azylu
s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve.
Nejvyšší správní soud neshledal oprávněným stěžovatelem uplatněný důvod kasační
stížnosti dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky Krajským soudem v Plzni. V projednávaném případě
bylo hodnověrně prokázáno, že stěžovatel na území České republiky přicestoval již dne
15. 6. 2004 a poté zde několik dnů pobýval, aniž mu cokoliv bránilo domáhat se ochrany
prostřednictvím institutu azylu. Teprve po zadržení cizineckou policií a vydání rozhodnutí
o správním vyhoštění, projevil stěžovatel dne 25. 6. 2004 úmysl požádat o udělení azylu.
Z uvedeného je zřejmé, že jednání stěžovatele (podání žádosti o udělení azylu) bylo vedeno
snahou vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Žalovaný správní orgán tak nikterak nepochybil,
když shledal žádost stěžovatele o udělení azylu zjevně nedůvodnou dle ustanovení §16
odst. 1 písm. k) zákona o azylu, a krajský soud správně vyslovil s jeho rozhodnutím souhlas.
Nejvyšší správní soud se s přijatým právním závěrem ve věci ztotožňuje.
K námitce stěžovatele o tom, že v jeho případě je dán důvod pro udělení azylu
dle ustanovení §12 , §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu, Nejvyšší správní soud konstatuje,
že pokud je žádost o azyl zamítnuta správním orgánem jako zjevně nedůvodná dle ustanovení
§16 zákona o azylu, nelze současně rozhodnout o splnění podmínek podle ustanovení §12
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu, neboť správní orgán rozhodl konečným způsobem
ve věci, aniž by v řízení zjišťoval existenci některého ze zákonných důvodů pro udělení azylu.
Co se týče námitky stěžovatele o vadě řízení před žalovaným spočívající
v nedostatečně provedeném dokazování, má Nejvyšší správní soud za to, že žalovaný provedl
ve věci řádné dokazování, když pro rozhodnutí si opatřil dostatek podkladů (vycházel
především z tvrzení stěžovatele uváděných v žádosti o udělení azylu a v pohovoru k důvodům
žádosti a také z rozhodnutí cizinecké policie o správním vyhoštění stěžovatele),
na jejichž základě zjistil přesně a úplně skutkový stav věci, který rozebral v kontextu platné
právní úpravy a dospěl k závěrům uvedeným v rozhodnutí. Rovněž krajský soud vycházel
z dostatečných podkladů potřebných pro rozhodnutí, ve věci provedl řádné dokazování
a dospěl ke stejným právním závěrům jako žalovaný. Nejvyšší správní soud přijaté závěry
ve věci sdílí a v řízení neshledal vadu ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále uvádí, že krajský soud nesprávně posoudil otázku
porušení ustanovení správního řádu žalovaným v řízení o udělení azylu, v čemž stěžovatel
spatřuje důvod kasační stížnosti dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní
soud má za to, že krajský soud postupoval v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s.,
když přezkoumal rozhodnutí správního orgánu v mezích žalobních bodů, přičemž namítané
porušení ustanovení správního řádu neshledal. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí
podrobně popsal průběh řízení o udělení azylu, právní a skutková zjištění ve věci, hodnocení
důkazů a konečná stanoviska. Odůvodnění rozhodnutí žalovaného tak splňuje náležitosti
dle ustanovení §47 odst. 3 správního řádu. Krajský soud se v napadeném rozsudku
dostatečným způsobem vypořádal se všemi žalobními námitkami stěžovatele,
přičemž neshledal jím tvrzené nedostatky a porušení, odůvodnění rozsudku poskytuje
dostatečnou skutkovou a právní oporu jeho výroku. Proto Nejvyšší správní soud neshledal
důvod kasační stížnosti dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatků důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Zde soud podotýká, že stěžovatel sice formálně podřadil vytýkané vady pod ustanovení §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., obsahově se však jedná opětovně o vady spadající pod písm. b)
citovaného ustanovení. Ani v tomto bodu však splnění důvodů kasační stížnosti Nejvyšší
správní soud neshledal.
Stěžovatel v závěru kasační stížnosti projevuje nesouhlas s tím, že žalovaný a krajský
soud se v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně nezabývaly otázkou existence překážek
vycestování dle ustanovení §91 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud konstatuje,
že žalovaný o existenci či neexistenci překážek vycestování ve věci stěžovatele vůbec
nerozhodoval, neboť z ustanovení §28 zákona o azylu (pokud bude rozhodnuto o neudělení
nebo odnětí azylu, ministerstvo v rozhodnutí uvede, zda se na cizince vztahuje překážka
vycestování) plyne, že výrok o překážce vycestování není obligatorní náležitostí rozhodnutí,
kterým se rozhoduje o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné. Je tedy
zřejmé, že žalovaný správní orgán postupoval zcela v souladu s citovaným zákonným
ustanovením a krajský soud mu správně ohledně tohoto postupu nic nevytknul.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl
jako nedůvodnou dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
Na závěr Nejvyšší správní soud připomíná, že právní institut azylu nelze směšovat
s instituty sloužícími k legalizaci pobytu cizinců na území ČR, které jsou vymezeny například
v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
S přihlédnutím k ustanovení §78b odst. 1 zákona o azylu, podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (ustanovení §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný
správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti
přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznal (ustanovení §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu