ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.52.2006
sp. zn. 3 Azs 52/2006 - 57
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Petra
Průchy v právní věci žalobce I. Z., zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem J.
V. Sládka 1363/2, Teplice, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 2. 2004, č. j. OAM-
559/LE-B04-B04-2003, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 Az 217/2004,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 11. 2005,
č. j. 14 Az 217/2004 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) brojí včasnou kasační stížností proti shora označenému
rozsudku, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 2. 2004,
č. j. OAM-559/LE-B04-B04-2003, jímž mu nebyl udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, a nebyla na něj vztažena překážka
vycestování podle §91 zákona o azylu.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako
nepřijatelná.
Posláním Nejvyššího správního soudu je poskytovat ochranu veřejným subjektivním právům
fyzických a právnických osob (§2 s. ř. s.). Tato ochrana se však uskutečňuje jiným způsobem,
než v případě krajských soudů: zatímco jejich úkolem je projednat a rozhodnout každý napadnuvší
případ, primární funkcí Nejvyššího správního soudu jako vrcholného soudního orgánu ve věcech
patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví je zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování
soudů ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). Oba články soustavy správního soudnictví tak plní
odlišné poslání, které je však komplementární a zaručuje smysluplné fungování celého systému.
K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní
nástroje, na prvním místě nepochybně rozhodování o kasační stížnosti (§12 odst. ve spojení
s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v nové úpravě institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační
stížnost mimořádným opravným prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata
k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit
obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává méně
účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná a srozumitelná
judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem a správními orgány.
Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované projednávání již jednou
rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém důsledku k popření jednotlivé
materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně problematické, ne všechny věci vyžadují stejné
pozornosti. Projednávat, věnovat každé věci stejný čas a energii znovu a znovu na všech stupních, tak
může popřít samotnou spravedlnost systémem vytvářenou: věci objektivně odlišné, s odlišným
významem a důležitostí, jsou podrobeny stejnému zacházení. Taková spravedlnost navíc není ničím
jiným než zbytečně vydávaným „potvrzením“, že jednou řečené stále platí, zatěžováním soudního
systému dalším řízením s předem známým průběhem a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou
délku řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho, nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní
systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je navíc
vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní ochrana stěžovateli
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu, a to v plné
jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní
ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem
na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení objektivního práva.
Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku řízení (ve smyslu jeho
procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní jistotu a tedy i efektivitu práva.
Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01,
Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222-223; obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS
150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, str. 149), „[…] žádný právní řád není a nemůže být
z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání
přezkumných instancí, budován ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý
počet chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení
aproximativně minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto
výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity
rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných
prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla
právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační
stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl zaveden novelou
č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005. Je proto namístě provést jeho výklad tak, aby bylo
předvídatelným způsobem stanoveno, jakými úvahami a kritérii se bude Nejvyšší správní soud
v budoucnu řídit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního
případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana
individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování
rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená,
že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit
výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí
krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení
stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc
vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského
soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla
nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně jedné
a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého z důvodů nepřípustnosti)
kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů, jako je včasné podání kasační
stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných
důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou
věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Přijatelnost je prostředním krokem v přezkumu kasační stížnosti ve věcech azylu Nejvyšším
správním soudem. Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak
je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost.
Jinými slovy, přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve
a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval,
když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší
správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu
je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je rovněž uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií
přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Na základě shora uvedených obecnějších úvah Nejvyšší správní soud v projednávané věci
konstatuje, že stěžovatel argumentuje kasačním důvodem podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Namítá-li
stěžovatel v obecné rovině nedostatečná skutková zjištění bez upřesnění konkrétních pochybení
správního orgánu, pak je zapotřebí poukázat na to, že tato tvrzení byla již předmětem množství
rozhodnutí zdejšího soudu, z poslední doby lze namátkou uvést například rozsudek ze dne 18. 1. 2006,
č. j. 1 Azs 112/2004 - 61, www.nssoud.cz, či rozsudek ze dne 27. 10. 2005, č. j. 1 Azs 174/2004 - 103,
www.nssoud.cz. Pokud jde o obecnou námitku stěžovatele, že se krajský soud nezabýval všemi
žalobními body a odkázal na odůvodnění rozhodnutí žalovaného, s těmito tvrzeními se vypořádal
například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2006, č. j. 3 Azs 23/2006-40,
www.nssoud.cz.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy dostatečnou
odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné
další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní
soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. května 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu