ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.58.2005
sp. zn. 3 Azs 58/2005 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Marie Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní
věci žalobce: V. M., zastoupeného JUDr. Alenou Strnadovou, advokátkou se sídlem Liberec,
Tovaryšský vrch 1358/3, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7,
Nad Štolou 3, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, pod sp. zn. 59
Az 46/2004, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 7. 2004 č. j. OAM-2381/VL-
07-HA08-2003, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 29. 10. 2004 č. j. 59 Az 46/2004 – 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 29. 10. 2004
č. j. 59 Az 46/2004 – 19 zamítl žalobu podanou žalobcem (dále i „stěžovatel“)
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 7. 2004 č. j. OAM-2381/VL-07-HA08-2003,
kterým nebyl žalobci udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“), současně bylo vysloveno, že se na něj nevztahuje překážka vycestování
dle §91 téhož zákona.
V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, shrnul
dosavadní skutková a právní zjištění ve věci a mimo jiné uvedl, že žalovaný provedl řádné
dokazování a své závěry rozvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí srozumitelně, určitě
a logicky. Tvrdí-li žalobce, který své důvody nijak nedoložil, že se obává jednání vyděračů,
kteří ho pronásledovali a ublížili mu na zdraví, když jej takto chtěli donutit k vrácení
půjčených peněz, a současně potvrzuje, že ve své vlasti nikdy neměl potíže se státními
orgány, připustil, že mu nic nebránilo o půjčku žádat banku, a pouze proto, že půjčku
od soukromých osob považoval za snadnější postup, dostal se sám do popisované situace, aniž
by poté požádal o ochranu státní orgány Ukrajiny, nejde na straně žalobce o důvody, pro které
lze udělit azyl dle ustanovení §12 zákona o azylu. V průběhu správního řízení
bylo objasněno, že žalobce opustil zemi původu kvůli obavám z jednání soukromých
osob a o udělení azylu v České republice požádal z důvodu legalizace svého pobytu,
a to až po druhém udělení správního vyhoštění. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí
žalovaného krajský soud nezjistil porušení zákona, pro které by musel rozhodnutí zrušit,
a podanou žalobu tak jako nedůvodnou zamítl dle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen “s. ř. s.“).
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci,
podal stěžovatel včas kasační stížnost, ve které uplatňuje důvod dle ustanovení §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že žalovaný dospěl v řízení
o udělení azylu ke správnému rozhodnutí, a má za to, že krajský soud rozhodl věcně
nesprávně. Krajský soud měl dle názoru stěžovatele napadené rozhodnutí žalovaného
jako věcně nesprávné zrušit. Stěžovatel navrhuje, aby rozsudek krajského soudu byl zrušen,
a současně navrhuje přiznat kasační stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost kasační stížnosti a odkazuje
na správní spis ve věci, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatele učiněná během
správního řízení. Podle názoru žalovaného byla žádost o udělení azylu a následná žaloba
pro stěžovatele toliko prostředky, jak docílit legalizace svého pobytu na území České
republiky přes uložení správního vyhoštění. Žalovaný navrhuje, aby kasační stížnost byla
zamítnuta a nebyl jí přiznán odkladný účinek.
Z předloženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal žádost o udělení azylu
dne 19. 5. 2003 a uvedl, že Ukrajinu opustil 28. 7. 2001. Stěžovatel si ve vlasti koupil byt,
přičemž si na koupi půjčil peníze, později neměl na splácení úroků, věřitelé mu začali
vyhrožovat, že jej zabijí. Stěžovatel také uvedl, že není a nikdy nebyl členem žádné politické
strany ani jiné organizace, a že před půl rokem ztratil pas a chce na území České republiky
pobývat legálně.V pohovoru k žádosti o udělení azylu dne 8. 7. 2003 stěžovatel podrobněji
vylíčil své problémy ve vlasti, které započaly poté, co nebyl schopen splácet půjčené finanční
prostředky. Na otázku, kdy se rozhodl požádat o azyl v České republice, stěžovatel
odpověděl, že před rokem obdržel správní vyhoštění a uvažoval o azylu, ale teprve
když dostal druhé vyhoštění a byl vzat do vazby, tak mu sociální pracovnice ve vězení
poradila, aby napsal dopis žalovanému. Stěžovatel připustil, že si chtěl azylovým
řízení legalizovat pobyt a chtěl se vyhnout správnímu vyhoštění, že ve vlasti nikdy neměl
problémy se státními orgány. V případě návratu do vlasti se stěžovatel obával věřitelů,
kteří by po něm vymáhali dlužnou částku. Dne 1. 7. 2004 byl se stěžovatelem proveden
doplňující pohovor k žádosti o udělení azylu, ve kterém stěžovatel neuvedl žádné nové
skutečnosti.
Součástí správního spisu je také Zpráva o dodržování lidských práv za rok 2003
na Ukrajině Ministerstva zahraničí Spojených států amerických a Informace o zemi původu
žadatele o azyl v České republice – Ukrajina z roku 2001 Ministerstva zahraničních věcí
České republiky.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Na tomto místě považuje Nejvyšší správní soud za vhodné předeslat, že není
jeho úkolem znovu komplexně posuzovat otázku, zda stěžovateli měl či neměl být žalovaným
azyl přiznán, nýbrž má posoudit, zda předchozí řízení trpělo vadami spadajícími
pod vymezení v §103 odst. 1 s. ř. s. tvrzenými v kasační stížnosti, popřípadě některými
dalšími vadami, k jejichž přezkumu je Nejvyšší správní soud povolán v řízení zahájeném
platně podanou kasační stížností.
Důvodem pro podání kasační stížnosti dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
je nepřezkoumatelnost, spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Stěžovatel v podané kasační stížnosti pouze obecně namítá,
že považuje rozhodnutí krajského soudu, kterým nebylo zrušeno rozhodnutí správního
orgánu, za nesprávné.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaný provedl ve věci řádné dokazování,
když pro rozhodnutí si opatřil dostatek podkladů, na jejichž základě zjistil přesně a úplně
skutkový stav věci, který rozebral v kontextu platné právní úpravy a dospěl k závěrům
uvedeným v rozhodnutí. Krajský soud pak postupoval v souladu s ustanovením §75 odst. 2
s. ř. s., když přezkoumal rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, přičemž rovněž
vycházel z dostatečných podkladů potřebných pro rozhodnutí, ve věci provedl řádné
dokazování a dospěl ke stejným právním závěrům jako žalovaný. Žalovaný v odůvodnění
svého rozhodnutí podrobně popsal průběh řízení o udělení azylu, právní a skutková zjištění
ve věci, hodnocení důkazů a konečná stanoviska. Krajský soud se v napadeném rozsudku
dostatečným způsobem vypořádal se všemi žalobními námitkami stěžovatele a neshledal
stěžovatelem tvrzené nedostatky a porušení, odůvodnění rozsudku poskytuje dostatečnou
skutkovou a právní oporu jeho výroku a bylo učiněno srozumitelně a vyčerpávajícím
způsobem. Nejvyšší správní soud tak neshledal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
krajského soudu, a proto nepovažuje důvod kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
za oprávněný.
Na závěr Nejvyšší správní soud připomíná, že právní institut azylu nelze směšovat
s instituty sloužícími k legalizaci pobytu cizinců na území České republiky, které jsou
vymezeny například v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl
jako nedůvodnou dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
S přihlédnutím k ustanovení §78b odst. 1 zákona o azylu, podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (ustanovení §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný
správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti
přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznal (ustanovení §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. února 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu