ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.59.2005
sp. zn. 3 Azs 59/2005 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Milady Haplové v právní věci žalobce U. S.,
zastupeného Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem Plzeň, Františkánská 7,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 55 Az 845/2003 - 26 ze dne 24. 9. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) nadepsaný
rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného čj. OAM-3047/VL-14-P11-2000 ze dne 22. 9. 2003. Rozhodnutím správního
orgánu nebyl stěžovateli udělen azyl pro nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1,
2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „azylový zákon“) a zároveň rozhodl,
že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování podle §91 téhož zákona. Soud
po přezkoumání uvedeného rozhodnutí z hlediska obecně uplatněných námitek, stěžovatelem
na výzvu soudu nedoplněných, dovodil, že stěžovateli nesvědčí důvody pro udělení azylu
ve smyslu §12, §13 a §14 azylového zákona, když jím uplatněné správní orgán v řízení
podrobně zhodnotil z pohledu zákonných ustanovení a nezjistil jejich naplnění. Namítané
porušení procesních předpisů v řízením předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí soud
přezkoumal pouze v rozsahu obecných námitek, neboť stěžovatel svou nečinností nevytvořil
podmínky pro to, aby rozhodnutí správního orgánu mohlo být přezkoumáno z hlediska
konkrétních námitek. Soud konstatoval, že se žalovaný s uplatněnými důvody bezezbytku
vypořádal a shledal, že závěry, které správní orgán z provedeného dokazování vyvodil, nejsou
s provedenými důkazy v žádném logickém rozporu. Stěžovatel v průběhu správního řízení
ani v řízení o žalobě neuvedl, v jakém směru by další dokazování mělo být vedeno a co by
mělo být případnými novými důkazy prokázáno, proto neshledal důvodnými ani námitky
nedostatečného dokazování. Soud se ztotožnil i s hodnocením žalovaného, že stěžovateli
nesvědčí překážka vycestování ve smyslu §91 azylového zákona, když stěžovatel v žalobě
netvrdil, ani nedokládal existenci kterékoliv z podmínek uvedených v uvedeném ustanovení.
Z výše uvedených důvodů krajský soud v souladu s §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) zamítl žalobu jako
nedůvodnou.
V podané kasační stížnosti stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu v celém
rozsahu z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Naplnění důvodů podle
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje v nesprávném posouzení právní otázky soudem a sice,
zda je možno na jeho případ vztáhnout §12, §13 odst. 1, 2 a §14 azylového zákona.
Stěžovatel se v Bělorusku stal členem politické strany SOS, zúčastnil se demonstrací proti
prezidentu Lukašenkovi, byl několikrát vyslýchán státní policií a propuštěn pro nedostatek
důkazů o činnosti strany, které policie hodlala získat jeho sledováním. Jde tedy o jistý druh
persekuce prováděný státním aparátem, kterou lze podřadit pod ustanovení §12 písm. b)
zákona č. 325/1995 Sb. V této souvislosti poukázal na článek 65 Metodologické příručky
procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka, který uvádí, že pronásledování se týká
za normálních okolností kroků, které podnikají orgány nějaké země. Naplnění důvodu
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stěžovatel spatřuje v tom, že žalovaný nedostatečným
způsobem provedl dokazování a na základě takto zjištěného skutkového stavu nebylo možné
ve správním řízení o udělení azylu spravedlivě rozhodnout. Žalovaný podle stěžovatele
nerespektoval jeho situaci, že jako účastník azylového řízení má jen velmi omezené možnosti
pro zajištění důkazů o persekuci v domovské zemi, když krajský soud tuto skutečnost
ponechal zcela bez povšimnutí. Stěžovatel ve správním řízení předložil řadu dokladů, které
žalovaný v rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu v odůvodnění uvedl, soud se však
těmito důkazy vůbec nezabýval a proto považuje napadený rozsudek v této části
za neodůvodněný, tedy i nepřezkoumatelný. Naplnění důvodu podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. spatřuje stěžovatel v tom, že soud nesprávným způsobem posoudil právní otázku,
zda správní řízení netrpělo procesní vadou. Stěžovatel je přesvědčen, že krajský soud měl
přezkoumat správní rozhodnutí a řízení z hlediska dodržení procesních předpisů. Žalovaný
se měl porušení procesních pravidel dopustit minimálně tím, že nedostatečným způsobem
provedl dokazování ve věci. Stěžovatel dále shledává rozhodnutí v rozporu s ustanovením
§47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“). Řízení před správním orgánem trpělo vadou, kterou nelze
odstranit a proto je nutno řízení před tímto orgánem opakovat. Stěžovatel rovněž namítá,
že nebyly splněny podmínky pro postup podle §51 odst. 1 s. ř. s., tj. možnost rozhodnout
o žalobě bez nařízení jednání, neboť v podané žalobě žádal, aby k nařízenému jednání byl
zajištěn tlumočník a předvolán svědek, a tedy souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení
jednání neudělil. Nesouhlasí ani se způsobem, jakým se soud vypořádal s tvrzením
žalovaného o neexistenci překáže k vycestování. Soud přehlíží, že stěžovatel nepovažuje svůj
návrat do domovské země vzhledem k chybějící ochraně ze strany policie za bezpečný.
V Bělorusku mu hrozí nebezpečí nelidského a ponižujícího zacházení a po zjištění státních
orgánů, že požádal v České republice o azyl, bude podroben persekuci, resp. administrativní
šikaně ze strany milice a dalších státních orgánů. Domnívá se tedy, že splňuje zákonné
podmínky pro přiznání překážek vycestování, kterými se žalovaný ani soud v odůvodnění
svých rozhodnutí nezabývaly. Navíc se soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí nezabýval
předloženými listinnými důkazy, jak bylo uvedeno výše. S ohledem na uvedené důvody
stěžovatel navrhl Nejvyššímu správnímu soudu, aby kasační stížností napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň požádal o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti, neboť potřebuje být nadále přítomen v České republice,
aby mohl uplatňovat svá procesní práva u soudu.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel ve správním řízení
za důvod své žádosti o azyl označil problémy související s jeho členstvím a aktivitami
ve Sjednocené občanské straně, jejímž řadovým členem měl být od roku 1997 či od roku 1999
(rozdílný časový údaj vzniku členství v průběhu správního řízení věrohodně nevysvětlil).
Do odjezdu z Běloruska v listopadu 2000 pracoval jako zástupce ředitele výroby v soukromé
firmě T. Byl přítelem předsedy této strany v místě bydliště, s ním jezdil do M., kde se
zúčastňoval demonstrací a mítinků a parlamentních voleb 15. 10. 2000 se účastnil za tuto
stranu jako „hlídač“. Negativně se staví k diktátorskému režimu prezidenta Lukašenka a
pokud by neodjel, byl by určitě uvězněn. Jako člen strany SOS vyvíjel politickou činnost
spočívající v tom, že rozdával noviny, sbíral podpisy pod různé petice, zúčastňoval
se demonstrací a několikrát byl zatčen, ale propuštěn pro nedostatek důkazů, nebo mu byla
uložena pokuta. Byl i před soudem pro porušování veřejného pořádku. Nějak se neskrýval,
bydlel u rodinných příslušníků, chodil normálně do práce a odjel poté, co byl upozorněn,
že může být zadržen. Obecně popsal situaci lidí, kteří jsou členy nějaké opoziční strany
tak, že jsou vystaveni silným represím, ničeni psychicky, propouštěni z práce, trpí i příbuzní
a mohou se i ztratit. V případě návratu do vlasti se obává, že by mohl být uvězněn, nebo
by se mohl ztratit.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně
z hlediska naplnění důvodů uplatněných v kasační stížnosti, to je důvodu §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s. a shledal, že kasační stížnost není důvodná.
Podle §12 azylového zákona se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec ad a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo ad b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho
posledního trvalého bydliště.
Nejvyšší správní soud po přezkoumání rozhodnutí žalovaného a správního řízení,
jež rozhodnutí předcházelo, dospěl k závěru, že žalovaný nepochybil, když rozhodl
o neudělení azylu stěžovateli pro nesplnění důvodů podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14
azylového zákona. Žalovaný si pro své rozhodnutí zajistil dostatek důkazů, které správně
vyhodnotil. V dané věci je podle Nejvyššího správního soudu nezbytné vyjít především
z toho, zda všechna tvrzení stěžovatele v průběhu správního řízení byla věrohodná a zda je
bylo možné podřadit pod některý z důvodů uvedených v §12 citovaného zákona. Nejvyšší
správní soud zjistil ze správního spisu a zejména z tvrzení samotného stěžovatele tytéž
skutečnosti, týkající se členství stěžovatele v politické straně SOS, jeho politické činnosti,
jejich důsledků a dopadu na jeho další možnou existenci a pobyt v Bělorusku, co žalovaný
správní orgán ve svém rozhodnutí. Všechna tvrzení stěžovatele správní orgán podrobně
zhodnotil dle zjištěných skutečností z podkladů, které měl v dostatečném rozsahu k dispozici.
Neshromáždil podklady pouze cizozemské, ale čerpal i z informací Ministerstva zahraničních
věcí ČR, společnosti Člově k v tísni, z databáze České tiskové kanceláře a Zastupitelského
úřadu v Minsku. Po zhodnocení objektivních informací s výpovědí stěžovatele pak dospěl
k závěru, že nesplňuje zákonné podmínky pro udělení azylu ve smyslu ustanovení §12
azylového zákona, když správně dovodil, že stěžovatel zásadním způsobem neuplatňoval
politická práva a svobody, a že byl v této souvislosti pronásledován do takové míry, že by byl
důvod pro udělení azylu ve smyslu §12 azylového zákona. V souvislosti se svou politickou
činností nebyl zbaven zaměstnání, naopak pracoval v řídící pozici, i když byl několikrát
zadržen a pokutován. Jak sám uvedl, neskrýval se a chodil normálně do práce. I tyto okolnosti
nesouvisející přímo s politickou činností stěžovatele potvrzují správnost rozhodnutí
žalovaného ve věci udělení azylu a je k nim nutno přihlížet při komplexním hodnocení situace
stěžovatele z pohledu ustanovení §12 azylového zákona. Podle Nejvyššího správního soudu
byly dány podmínky pro vydání žalobou napadeného rozhodnutí o tom, že se stěžovateli azyl
podle §12 azylového zákona neuděluje.
Ostatní výroky obsažené ve výrokové části rozhodnutí žalovaného neshledal Nejvyšší
správní soud nezákonnými, neboť skutečnosti, jež by mohly vést k udělení azylu za účelem
sloučení rodiny nebo z humanitárních důvodů, nebyly stěžovatelem ve správním řízení
tvrzeny, ani nevyplývaly z podkladů, jež si pro své rozhodnutí žalovaný opatřil. Stejný závěr
pak platí i pro rozhodnutí o neexistenci překážek vycestování ve smyslu §91 azylového
zákona. Z informací, které měl žalovaný v průběhu správního řízení k dispozici nevyplývá,
že by u stěžovatele byla splněna některá z překážek vycestování ve smyslu citovaného
ustanovení. Závěr rozhodnutí žalovaného i krajského soudu , jež vycházel z řádně získaných
a dostatečných podkladů pro svá rozhodnutí, je podle zjištění Nejvyššího správního soudu
správný. Tvrzeními stěžovatele, že jeho návrat do domovské země, vzhledem k chybějící
ochraně ze strany policie, není bezpečný, a že po zjištění státních orgánů, že požádal v České
republice o azyl, bude podroben persekuci, resp. administrativní šikaně ze strany státních
orgánů se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat, neboť tyto skutečnosti byly uplatněny
poprvé až v kasační stížnosti, tedy poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí. K takovým
skutečnostem Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlíží. Ze stejného důvodu
nelze v kasační stížnosti účinně namítat, že se žalovaný ani soud v odůvodnění svých
rozhodnutí těmito skutečnostmi nezabývaly.
Pokud jde o stížní důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., jehož naplnění stěžovatel
spatřuje v tom, že žalovaný nedostatečným způsobem provedl dokazování a nerespektoval
jeho situaci, kdy měl omezené možnosti pro zajištění důkazů o persekuci v domovské zemi,
nemůže Nejvyšší správní soud přisvědčit. Žalovaný ve věci provedl obsáhlé dokazování,
zajistil dostatečné množství podkladů, s nimiž měl stěžovatel možnost se seznámit,
což neučinil. Zhodnotil veškeré listinné důkazy, které stěžovatel v průběhu správního řízení
předložil, řádně se jimi zabýval, hodnotil je a vyvodil z nich správné závěry. Soud
pak přezkoumával rozhodnutí a řízení předcházejících jejich vydání pouze z hlediska
obecných žalobních námitek, neboť to byl stěžovatel, který svou nečinností neumožnil soudu
zabývat se věcí konkrétně a proto mu v tomto směru nelze ničeho vytýkat. Nejvyšší správní
soud neshledal naplnění kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť zjistil,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel měla oporu
ve spisu, a proto nebylo zrušení takových rozhodnutí krajským soudem na místě.
Naopak podle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 – 58 byly v dané věci splněny podmínky pro odmítnutí žaloby podle §37
odst. 5 s. ř. s.
Stěžovatel dále dovozuje existenci důvodů podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., neboť se soud podle jeho názoru řádně nevypořádal s otázkou, zda správní
řízení netrpělo procesní vadou. Nejvyšší správní soud předně poukazuje na to, že námitka
porušení §47 odst. 3 správního řádu není v kasační stížnosti žádným způsobem blíže
specifikovaná. Jak již shora několikrát uvedl, v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí
se správní orgán zabýval skutečnostmi, které byly podkladem pro rozhodnutí o neudělení
azylu a o neexistenci překážky vycestování a jakými úvahami se při hodnocení důkazů
zabýval a na základě kterých právních předpisů rozhodl. Vzhledem k tomu, že žalovaný
správní orgán ve správním řízení provedl, podle zjištění soudu dokazování dostatečným
způsobem a jeho výsledky se zcela promítly do odůvodnění správního rozhodnutí, není
zřejmé, jakého pochybení se měl krajský soud dopustit, když sám stěžovatel v žalobě neuvedl
jedinou konkrétní námitku k citacím jednotlivých ustanovení správního řádu v žalobě
uvedených. Z kasační stížností napadeného rozsudku lze zjistit, že se krajský soud přesto
procesním postupem žalovaného ve správním řízení zabýval a procesní vady správního řízení
nezjistil. Míra podrobnosti posouzení správnosti procesního postupu žalovaného ze strany
krajského soudu musela podle Nejvyššího správního soudu v daném případě nutně odpovídat
povaze a míře konkrétnosti odpovídajících námitek stěžovatele v žalobě. To však neznamená,
že by takové posouzení nebylo ze strany krajského soudu uskutečněno, nebo že by provedené
posouzení bylo neadekvátní.
Pokud se týká namítaného postupu krajského soudu podle §51 odst. 1 s. ř. s., Nejvyšší
správní soud zjistil, že se v podané žalobě stěžovatel zajištění tlumočníka a předvolání svědka
nedomáhal a krajský soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání za splnění podmínek
uvedeného ustanovení. Jak vyplývá z č.l. 21-22 spisu krajského soudu, stěžovatel byl
o možnosti tímto způsobem rozhodnout o věci soudem poučen, i když zásilka s výzvou
a poučením byla doručena náhradním způsobem. Z uvedených důvodů nebyla Nejvyšším
správním soudem shledána ani existence důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádného z důvodů kasační stížnosti,
a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
S přihlédnutím k §78b odst. 1 azylového zákona, podle něhož se cizinci, který
předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku udělí na žádost vízum
za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně o žádosti
o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však
náklady o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto
náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 26. dubna 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu