ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.61.2005
sp. zn. 3 Azs 61/2005 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milady Haplové a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce V.
K., zastoupeného JUDr. Renatou Volnou, advokátkou se sídlem Brno, Pellicova 25,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 56 Az 113/2004 – 16, ze dne
16. 12. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce advokátce JUDr. Renatě Volné se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 2558,50 Kč, která jí bude vyplacena do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí z účtu Nejvyššího správního soudu. Náklady
právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) nadepsaný
rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného č. j. OAM-624/LE-PA04-PA03-2004 ze dne 16. 9. 2004. Tímto správním
rozhodnutím byla žádost stěžovatele o udělení azylu podle §16 odst. 1 písm. k) zákona
č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších
předpisů (azylový zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „azylový zákon“) zamítnuta
jako zjevně nedůvodná, neboť ve správním řízení bylo nepochybně prokázáno, že stěžovatel
podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv mohl požádat
o udělení azylu dříve. Soud pak v rozsudku dospěl k závěru, že došlo k naplnění
ust. §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, neboť stěžovatel podal žádost o azyl po udělení
správního vyhoštění, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve, protože mu v tom nebránily
žádné objektivní okolnosti. Žalovaný podle soudu nepochybil, jestliže žádost o azyl zamítl
jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. k) azylového zákona a proto krajský soud
v souladu s ust. §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), žalobu jako nedůvodnou zamítl.
V podané kasační stížnosti stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu v celém
rozsahu z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s. Naplnění důvodu podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje v nesprávném posouzení právní otázky soudem, a sice, zda je
možno na jeho případ vztáhnout §16 odst. 1 písm. k) azylového zákona. Uvádí, že do ČR
přicestoval v roce 1997, vyřízení pracovního víza svěřil známému, který jej však nevyřídil,
proto v ČR pobýval nelegálně, porušil právní předpisy ČR, ale před odchodem do ČR byl
na Ukrajině pronásledován. Správní orgán se měl zabývat tím, zda nelze jeho případ podřadit
pod ust. §12, resp. §14 zákona o azylu, případně, zda neexistuje překážka bránící
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Správnímu orgánu vytkl, že se nezabýval
rozhodnutím o překážce vycestování, čímž se dostal do rozporu se zákonem o azylu
a s mezinárodněprávními závazky ČR obsaženými v článku 33 odst. 1 Ženevské úmluvy,
který koresponduje se zněním §91 odst. 1 písm. a), bod 1 zákona o azylu a neposuzoval, zda
mu v případě návratu do země původu nehrozí objektivně jednání popsané v tomto článku.
Tím se správní orgán dostal také do rozporu s článkem 3 Úmluvy proti mučení
a jinému krutému nelidskému či ponižujícímu zacházení, který byl transponován
do ust. §91 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o azylu a proto měl správní orgán povinnost před
vydáním rozhodnutí zkoumat, zda mu nehrozí jednání vymezené článkem 1 této Úmluvy.
Povinnost zabývat se před vyhoštěním cizince z území hrozbou mučení, nelidského nebo
ponižujícího zacházení v přijímací zemi vyplývá pro ČR i z článku 3 Evropské úmluvy
o lidských právech. Z uvedeného pak vyplývá, že správní orgán má povinnost zabývat
se situací v zemi, do níž bude osoba nucena vycestovat a které se nemůže zprostit
ani v případě, pokud zhodnotí žádost o azyl jako zjevně nedůvodnou ve smyslu
ust. 16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. Krajský soud pak nesprávně posoudil postup
správního orgánu při rozhodování o žádosti o azyl z hlediska vad řízení spočívajících
v porušení zásad řádného procesu ve smyslu příslušných ustanovení správního řádu, jakož i
porušení příslušných ustanovení zákona o azylu. V doplnění kasační stížnosti zástupkyně
stěžovatele namítala, že se správní orgán nezabýval podmínkami udělení azylu podle
§14 azylového zákona a tato vada řízení ovlivnila zákonnost rozhodnutí krajského soudu,
který měl rozhodnutí správního orgánu zrušit. Namítala dále, že v uvedené věci měl jednat
a rozhodovat senát, nikoliv samosoudce a tudíž soud byl nesprávně obsazen. S ohledem
na uvedené důvody stěžovatel navrhl Nejvyššímu správnímu soudu, aby kasační stížností
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Zároveň požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel učinil prohlášení
o azylu dne 12. 9. 2004 poté, co bylo dne 6. 9. 2004 zahájeno správní řízení ve věci správního
vyhoštění z přechodného pobytu na území ČR a poté, co mu bylo dne 7. 9. 2004 v Zařízení
pro zajištění cizinců P. předáno sdělení o zahájení správního řízení ve věci správního
vyhoštění z území ČR, rozhodnutí o zajištění podle §124 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb.
a poučení o možnosti požádat o udělení azylu. V žádosti o azyl ze dne 14. 9. 2004 uvedl,
že do ČR přicestoval v létě 1997, protože mu na Ukrajině vyhrožovala mafie, která mu dlužila
peníze a v protokolu o pohovoru ze dne 15. 9. 2004 doplnil, že po půl roce pobytu v ČR
mu známý přislíbil vyřídit formality spojené s pobytem, pracovním povolením a pojištěním,
jemuž také odevzdal pas a až v roce 2004 zjistil, že nemá legalizován pobyt ani pracovní
poměr. Teprve po zadržení a umístění do zařízení pro cizince podal žádost o azyl a protože
nemá doklad ani platné vízum, žádostí o azyl se také snaží o legalizaci svého pobytu na území
ČR. Před příjezdem do ČR měl problémy se soukromými osobami, které mu nevyplatily
vydělané peníze, proto jim způsobil škodu, jejíž náhradu odmítl zaplatit a proto
mu vyhrožovaly fyzickou likvidací. Žádné jiné problémy na Ukrajině neměl, nebylo proti
němu vedeno trestní stíhání, nikdy nebyl politicky aktivní.
Podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako
zjevně nedůvodná, podal-li žadatel žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu
vyhoštění nebo vydání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu
dříve.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně i řízení
probíhající před soudem i správním orgánem v rozsahu důvodů uvedených v kasační stížnosti,
shledal, že kasační stížnost není důvodná.
Podle zjištění Nejvyššího správního soudu byly v daném případě skutečně dány
důvody pro zamítnutí žádosti stěžovatele jako zjevně nedůvodné z důvodu uvedeného
v ust. §16 odst. 1 písm. k) azylového zákona. Ve správním řízení bylo dostatečným
způsobem zjištěno, že stěžovatel podal žádost o udělení azylu po zahájení správního řízení
ve věci správního vyhoštění z území ČR, po rozhodnutí o zajištění a poté, co byl poučen
o možnosti požádat o udělení azylu. Na Ukrajině měl problémy pouze se soukromými
osobami a poté, co mu bylo vyhrožováno se na policejní ani na žádný jiný příslušný orgán
se žádostí o pomoc neobrátil. Žádostí o azyl sleduje legalizaci pobytu na území ČR
po sedmiletém nelegálním pobytu a zaměstnání v ČR. Během této doby o azyl nepožádal, nic
mu v tom nebránilo, navíc na počátku pobytu v ČR měl v úmyslu legalizovat pobyt
pracovním povolením a pojištěním. Za těchto okolností byly ve správním řízení splněny
zákonné podmínky pro to, aby žalovaný ve lhůtě 30ti dnů ode dne zahájení správního řízení
o udělení azylu přijal rozhodnutí o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné podle
§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, čímž došlo k vyloučení posouzení žádosti podle
§12 zákona o azylu. Podle zjištění Nejvyššího správního soudu se stěžovatel dále namítaného
azylu podle §14 ve správním řízení nedomáhal a správní orgán sám humanitární důvody
v řízení neshledal. Proto správní orgán následně ani krajský soud neměly povinnost zjišťovat
důvody pro udělení azylu podle §12 a §14 azylového zákona, jak se stěžovatel domnívá.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud nezjistil naplnění stížního důvodu podle
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel dále v kasační stížnosti namítá, že došlo k porušení zákona o azylu
správním orgánem tím, že ve svém rozhodnutí o překážce vycestování nerozhodl, jak mu
ukládá zákon o azylu a jak vyplývá z mezinárodněprávních závazků ČR. Na tomto místě
Nejvyšší správní soud v souladu se svou dosavadní judikaturou (např. judikát uveřejněný pod
č. 409/2004 Sb. NSS) uvádí, že v případě, kdy žalovaný rozhoduje o zamítnutí žádosti
o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 azylového zákona, je výrok
o neexistenci překážek vycestování ve smyslu ust. §91 cit. zákona výrokem nadbytečným.
Za takových okolností nelze žalovanému ani krajskému soudu vyčítat, že se existencí
překážek vycestování nezabývaly. S ohledem na toto stanovisko Nejvyššího správního soudu
nejsou ani důvodné námitky stěžovatele, že krajský soud nesprávně posoudil postup
správního orgánu při rozhodování o žádosti o azyl pro vady řízení spočívající v porušení
zásad řádného procesu ve smyslu příslušných ustanovení správního řádu, jakož i porušení
příslušných ustanovení zákona o azylu.
Stěžovatel dále dovozuje existenci důvodu kasační stížnosti podle
ust. §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. v tom, že ve věci rozhodl samosoudce, nikoli senát. Tento
důvod kasační stížnosti byl zástupkyní žalobce uplatněn po lhůtě (19. 1. 2005), protože
stěžovatel nebyl soudem vyzván k doplnění náležitostí kasační stížnosti ve smyslu
ust. §106 odst. 3 s. ř. s., umožňující rozšířit kasační stížnost a její důvody ve lhůtě delší než
zákonné.
Nejvyšší správní soud s poukazem na výše uvedené shodně jako krajský soud dospěl
k závěru, že žalobou napadené rozh odnutí bylo vydáno v souladu s ust. §16 odst. 1 písm. k)
azylového zákona. Ve vlastním řízení pak nezjistil naplnění řádně uplatněných důvodů
kasační stížnosti a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
S přihlédnutím k ust. §78b odst. 1 azylového zákona podle něhož se cizinci, který
předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí na žádost vízum za
účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně o žádosti o přiznání
odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení,
žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační
stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti a soud mu proto náhradu nákladů řízení
nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Hotové výdaje a odměnu za zastupování
soudem ustanovené zástupkyni stěžovatele platí stát (§35 odst. 8 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Ustanovené zástupkyni náleží v souladu s §11 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.
o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) odměna
za dva úkony právní služby učiněné v řízení o kasační stížnosti, tj. převzetí a příprava
zastoupení a písemné podání soudu ve výši 2x 1000 Kč a dále náhrada hotových výdajů
za dva úkony právní služby podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky ve výši 150 Kč, celkem 2150 Kč.
Protože ustanovená advokátka je ale plátcem DPH zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku
odpovídající dani, kterou je povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů
odvést podle zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty. Částka daně vypočtená podle
§37 písm. a), §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 408,50 Kč. Ustanovené zástupkyni
se proto přiznává odměna za zastupování a hotové výdaje v celkové výši 2558,50 Kč.
Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 26. dubna 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu