ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.62.2005
sp. zn. 3 Azs 62/2005 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci
žalobkyně: N. L., zastoupené Mgr. Janem Lipavským, advokátem se sídlem Hradec Králové,
Velké náměstí 135/19, proti žalované Policii České republiky, Ředitelství služby
cizinecké a pohraniční policie, Praha 3, Olšanská 2, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 7 Ca 285/2003, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 16. 10. 2003
č. j. SCPP-4794/C-246-2003, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 25. 6. 2004 č.j. 7 Ca 285/2003 – 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 6. 2004 č. j. 7 Ca 285/2003 - 35 odmítl
žalobu podanou žalobkyní (dále i „stěžovatelka“) proti rozhodnutí žalované ze dne
16. 10. 2003 č.j. SCPP-4794/C-246-2003, kterým bylo zamítnu odvolání žalobkyně
a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké
a pohraniční policie Praha, odboru pátrání a kontroly pobytu (dále jen „správní orgán
I. stupně“), ze dne 17. 8. 2003 č.j. SCPP-1850/PH-OPK3-SV-2003 o uložení správního
vyhoštění žalobkyni s dobou platnosti 3 roky dle ustanovení §119 odst. 1 písm. c) bodu 1, 2
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění platném v době
rozhodování ve věci (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
V odůvodnění usnesení Městský soud v Praze zejména poukázal na ustanovení §171
písm. c) zákona o pobytu cizinců, podle kterého jsou z přezkoumání soudem vyloučena
rozhodnutí o správním vyhoštění, pokud se před zahájením řízení o tomto vyhoštění zdržoval
cizinec na území nebo v tranzitním prostoru mezinárodního letiště neoprávněně. Jelikož
je tedy žalobou napadené rozhodnutí žalované ze soudního přezk umu vyloučeno, soud návrh
podle ustanovení §46 odst. odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
v platném znění (dále jen „ s. ř. s.“), z důvodu kompetenční výluky podle ustanovení §70
písm. f) s. ř. s. odmítl.
Stěžovatelka podala proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze včas kasační
stížnost, ve které uplatňuje důvod dle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Stěžovatelka
namítá, že soud rozhodl v rozporu s ustanovením §51 s. ř. s., neboť dne 18. 5. 2004 obdržela
výzvu soudu k vyjádření, zda požaduje, aby ve věci bylo nařízeno jednání, přičemž
se vyjádřila v soudem stanovené lhůtě tak, že nesouhlasí s tím, aby ve věci bylo jednáno
bez nařízení jednání, a že na nařízení jednání trvá. Dle názoru stěžovatelky tak napadené
usnesení trpí závažnou procesní vadou. Dále stěžovatelka uvádí, že soud se vůbec nezabýval
tím, zda se skutečně zdržovala před zahájením správního řízení, z něhož vyšlo rozhodnutí
o vyhoštění, na území České republiky neoprávněně. Stěžovatelka poukazuje zejména
na Úmluvu o právech dítěte ze dne 20. 11. 1989, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů České
republiky pod č. 104/1991 Sb. (dále jen „Úmluva o právech dítěte“), která je mezinárodní
smlouvou dle článku 10 Ústavy České republiky, a cituje článek 1, článek 3 odst. 1, 2, článek
6 odst. 2, článek 7 odst. 1 a článek 9 odst. 1 této Úmluvy. Stěžovatelka má za to, že v případě
jejího vyhoštění z území České republiky by došlo k porušení citovaných ustanovení Úmluvy
o právech dítěte, neboť její nezletilá dcera, kte ré je českou státní občanku, by byla oddělena
od jednoho ze svých rodičů. Městský soud v Praze měl dle stěžovatelky zkoumat, zda nebyl
její „nezákonný pobyt“ na území České republiky před zahájením řízení o správním vyhoštění
pouze formálního rázu a zda nebyla oprávněna pobývat zde právě pod ochranou Úmluvy
o právech dítěte. Vzhledem k tomu, že okamžité vycestování z území České republiky
považuje stěžovatelka za nepřiměřený zásah do svých osobních poměrů, soukromého
a rodinného života, žádá o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Stěžovatelka
navrhuje napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušit, věc mu vrátit k dalšímu řízení
a žalované uložit povinnost nahradit jí náklady řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti uvedla, že poslední platné
vízum měla žalobkyně do dne 17. 7. 2002, ode dne 18. 7. 2002 pobývala na území České
republiky neoprávněně bez platného víza. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně o správním
vyhoštění bylo vydáno dne 17. 8. 2003, dcera stěžovatelky se narodila dne 12. 1. 2004.
Z uvedeného je dle žalované zřejmé, že stěžovatelka zde pobývala před zahájením správního
řízení neoprávněně, přičemž k pobytu ji neopravňovala ani Úmluva o právech dítěte, neboť
k narození dcery došlo bezmála za půl roku po vydání správního rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadené
usnesení Městského soudu v Praze a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle ustanovení §119 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o pobytu cizinců policie vydá
rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou platnosti
až na tři roky, pobývá-li cizinec na území bez cestovního dokladu, ač k tomu není oprávněn.
Ustanovení §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců stanoví, že policie vydá
rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, pobývá-li cizinec na území po uplynutí doby
platnosti víza nebo doby pobytu na území stanovené vízem nebo bez víza, ač k tomu není
oprávněn.
Z předloženého správního spisu bylo zjištěno, že stěžovatelka pobývala na území
České republiky od roku 1994, naposledy zde měla uděleno vízum k pobytu nad devadesát
dnů dle zákona o pobytu cizinců do 17. 7. 2002, ode dne 18. 7. 2002 zde pobývala
bez povolení k pobytu a také bez cestovního dokladu. Dne 17. 8. 2003 bylo se stěžovatelkou
zahájeno správní řízení o správním vyhoštění a správní orgán I. stupně téhož dne vydal
rozhodnutí č.j. SCPP-1850/PH-OPK3-SV-2003, kterým v souladu s ustanovením §119
odst. 1 písm. c) bod 1, 2 zákona o pobytu cizinců udělil stěžovatelce správní vyhoštění
s dobou platnosti na tři roky, to je do 17. 8. 2006. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí
správního orgánu I. stupně odvolání, o kterém rozhodla žalovaná dne 16. 10. 2003
rozhodnutím č.j. SCPP-4794/C-246-2003 tak, že jej zamítla a potvrdila napadené rozhodnutí
správního orgánu I. stupně. Proti rozhodnutí žalované podala stěžovatelka žalobu
k Městskému soudu v Praze.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. soud usnesením odmítne návrh, jestliže
je podle tohoto zákona nepřípustný. Ustanovení §68 písm. e) s. ř. s. stanoví, že žaloba
je nepřípustná také tehdy, domáhá -li se přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání
podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno. V projednávaném případě jde o zákon
o pobytu cizinců, a to konkrétně o ustanovení §171 písm. c) tohoto zákona, dle kterého jsou
z přezkoumání soudem vyloučena rozhodnutí o správním vyhoštění, pokud se před zahájením
řízení o tomto vyhoštění zdržoval cizinec na území nebo v tranzitním prostoru mezinárodního
letiště neoprávněně. Jelikož bylo nepochybně prokázáno, že stěžovatelka se před zahájením
řízení o správním vyhoštění, tedy přede dnem 17. 8. 2003, zdržovala na území České
republiky neoprávněně, a to ode dne 18. 7. 2002 (dne 17. 7. 2002 stěžovatelce skončila
platnost povolení k pobytu), je tedy napadené rozhodnutí žalované (stejně jako rozhodnutí
správního orgánu I. stupně) ze soudního přezkumu vyloučeno. Městský soud v Praze proto
postupoval v souladu se zákonem, když žalobu podanou stěžovatelkou proti rozhodnutí
žalované odmítl jako nepřípustnou dle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud na okraj podotýká, že rozhraničení situací, ve kterých se cizinci,
kterému bylo uděleno správní vyhoštění, svědčí právo na soudní přezkum, a ve kterých nikoli,
těsně souvisí s tím, jak významný zásah do jeho práv a právem chráněných zájmů v jeho
případě správní vyhoštění představuje. Právě proto je v příslušném zákonném ustanovení
zakotveno kriterium neoprávněnosti předchozího pobytu, které odráží zásadu, že pro cizince,
jenž v České republice pobýval dosud legálně, určitým způsobem zde zakotvil a vytvořil
si různé osobní či ekonomické vazby, představuje správní vyhoštění výrazně větší zásah,
než pro cizince, který budˇdo České republiky teprve přichází nebo který zde pobýval
nelegálně a nepříslušelo mu tedy nikdy legitimní očekávání, že zde bude moci i setrvat. Právě
proto, nesvědčí této druhé skupině cizinců právo na soudní přezkum o jejich vyhoštění, neboť
toto rozhodnutí pro ně není zásahem do základních práv a svobod.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že soud se vůbec nezabýval tím, zda se
skutečně zdržovala před zahájením správního řízení, z něhož vyšlo rozhodnutí o vyhoštění,
na území České republiky neoprávněně, když se jí zde narodila dcera, přičemž oprávněnost
svého pobytu spatřuje v příslušných ustanoveních Úmluvy o právech dítěte. Nejvyšší správní
soud konstatuje, že z předloženého soudního spisu ve věci plyne, že nezletilá dcera
stěžovatelky se narodila teprve dne 12. 1. 2004, tedy až několik měsíců po vydání rozhodnutí
správního orgánu I. stupně i rozhodnutí žalované. Je tak zřejmé, že uvedená skutečnost
nemohla jakkoliv svědčit ve prospěch oprávněnosti pobytu stěžovatelky na území České
republiky před zahájením správního řízení o jejím správním vyhoštění, a Městský soud
v Praze k ní zcela správně nepřihlížel.
Co se týče další námitky stěžovatelky, že napadené usnesení Městského soudu v Praze
trpí závažnou procesní vadou, neboť ona na výzvu soudu, aby se vyjádřila ve smyslu §51
odst. 1 s. ř. s., sdělila, že na nařízení jednání k projednání žaloby trvá, Nejvyšší správní soud
uvádí, že jednání se nařizuje k projednání věci samé (ustanovení §49 odst. 1 s. ř. s.), tedy
nenařizuje se v případech, kdy rozhodnutí správního orgánu není podrobeno soudnímu
přezkumu, neboť návrh či žaloba jsou odmítány. Ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s. se rovněž
vztahuje jen na případy, kde se rozhoduje o věci samé. K tomu však v projednávané věci
nedošlo, protože soud o odmítnutí žaloby rozhodl bez jednání.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší správní soud neshledal oprávněným
stěžovatelkou uplatněný důvod podání kasační stížnosti dle ustanovení §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s. spočívající v nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu, proto kasační stížnost zamítl
jako nedůvodnou dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud rozhodl ve věci samé, nerozhodoval
již o návrhu stěžovatelky, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Jelikož stěžovatelka neměla ve v ěci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (ustanovení §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaná
měla ve věci úspěch, nevznikly jí však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední čin nosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal
(ustanovení §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu