ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.73.2005
sp. zn. 3 Azs 73/2005 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci
žalobce: M. B., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem se sídlem Brno, Joštova
4, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, vedené
u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 36 Az 847/2003, o přezkoumání rozhodnutí ministra
vnitra ze dne 3. 9. 2003 č.j. OAM-1035/AŘ-2002, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2004 č. j. 36 Az 847/2003 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 10. 2004 č. j. 36 Az 847/2003 – 25 zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále i „stěžovatel“) proti rozhodnutí ministra vnitra (dále
jen „žalovaný“) ze dne 3. 9. 2003 č.j. OAM-1035/AŘ-2002, kterým byl zamítnut rozklad
žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále
jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 11. 7. 2001 č.j. OAM-176/VL-10-P13-2001 o neudělení
azylu žalobci dle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“) a nevztažení na něj překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Brně shrnul skutková a právní zjištění ve věci
a mimo jiné uvedl, že z tvrzení žalobce uváděných v žádosti a v pohovoru byl žalovaným
správně vymezen důvod, pro který se žalobce dovolává udělení azylu, přičemž žalobci byl
dán prostor k uvedení všech okolností, které ho vedly k odchodu ze své země. Správní orgán
I. stupně velmi podrobně vyložil, proč se na žalobce nemůže vztahovat některý z důvodů
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu a rovněž podle ustanovení §13 a §14 téhož
zákona a v souladu se zákonem své rozhodnutí odůvodnil. Správní orgán I. stupně
nepochybil, pokud v daném případě zhodnotil, že by na základě skutečností, které žalobce
sdělil, došlo k pronásledování žalobce z důvodů uvedených v zákoně nebo, že by mu takovéto
pronásledování odůvodněně hrozilo, neboť potíže, kterým byl podle svého tvrzení žalobce
vystavován, pocházely od soukromých osob, nikoliv ze strany státních orgánů. Dle názoru
soudu rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, byla vydán
v souladu se zákonem, proto žalobu jako nedůvodnou zamítl podle ustanovení §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal stěžovatel včas kasační
stížnost z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel má
za to, že krajský soud i žalovaný nesprávně zhodnotily jeho situaci, když dostatečně nevzaly
v úvahu všechny skutečnosti, které v rámci azylového řízení uvedl, ani neprovedly všechny
navržené důkazy. Zejména podle názoru stěžovatele pro rozhodnutí ve věci podstatné
provedení dotazu na Ministerstvo vnitra Ruské federace ohledně ověření jím tvrzených
skutečností o trestním stíhání manželky, jakož i o tom, že stěžovatel v tomto procesu svědčil
proti šéfům drogové mafie, jejíž členové se jej poté pokoušeli na Ukrajině vyhledat
a zlikvidovat, přičemž státní orgány Ukrajiny mu vzhledem k jejich částečnému propojení
se zločineckými strukturami nejsou schopny zajistit dostatečnou ochranu. Stěžovatel
je přesvědčen, že jsou u něj dány důvody pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona
o azylu, případně pro udělení azylu z humanitárních důvodů dle §14 zákona o azylu.
Stěžovatel navrhuje rozsudek krajského soudu zrušit a podané kasační stížnosti přiznat
odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost kasační stížnosti, neboť má
za to, že jak jeho rozhodnutí, tak napadený rozsudek, byly vydány v souladu s právními
předpisy, odkazuje na správní spis ve věci, zejména na vlastní podání a výpovědi, které
stěžovatel učinil během správního řízení. V průběhu správního řízení dle žalovaného
stěžovatel neuvedl žádné relevantní skutečnosti pro udělení azylu na území České republiky,
jeho potíže v zemi původu pramenily z obchodu s narkotiky, když jej pronásledovali členové
narkomafie, toto pronásledování však není pronásledováním ve smyslu §2 odst. 6 zákona
o azylu. Žalovaný také nepřehlédl skutečnosti, že stěžovatel podal žádost o udělení azylu
až po tom, kdy se mu nepodařilo zajistit povolení k dlouhodobému pobytu, což činí jeho
žádost účelovou. Žalovaný se dále domnívá, že zjistil přesně a úplně skutečný stav věci
a pro své rozhodnutí si pořídil potřebné podklady a důkazy. Žalovaný považuje kasační
stížnost za nedůvodnou, navrhuje ji zamítnout a nepřiznat jí odkladný účinek.
Z předloženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal dne 11. 1. 2001 návrh
na zahájení řízení o udělení azylu, ve kterém uvedl, že vlast opustil v září roku 1999
pro problémy s mafií. Stěžovatel dále vylíčil, jak se s manželkou od roku 1994 zabývali
pašováním drog do Ruska, manželka byla v roce 1995 zadržena a byla uvězněna na dva roky,
on jí chtěl pomoci, proto na policii udal člověka, který si u nich objednával převoz drog, šlo
o Ázerbajdžánce. V roce 1999 stěžovatele na Ukrajině varoval jeden Rom, že se po něm
vyptává nějaký Ázerbajdžánec, proto se stěžovatel rozhodl z vlasti odjet. Stěžovatel také
uvedl, že není a nikdy nebyl členem žádné politické strany ani jiné organizace. V pohovoru
k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu dne 27. 2. 2001 stěžovatel podrobně
popsal problémy, které měl ve vlasti s nalezením a udržením zaměstnání, a ekonomické
potíže rodiny, které jej i manželku přivedly k pašování drog zejména z Ruska na Ukrajinu.
Stěžovatel také uvedl, že ve vlasti se cítí ohrožen ze strany lidí, pro které dříve pašoval
drogy, a kteří jej hledali před odjezdem v roce 1999, o pomoc se nikam neobrátil, protože
by to nebylo nic platné. Na otázku, proč podává návrh až v roce 2001, když odešel z vlasti
pro obavy o své bezpečí již v záři roku 1999, stěžovatel odpověděl, že nevěděl, že taková
možnost existuje, původně přijel za prací a potom si chtěl vyřídit dlouhodobý pobyt, později
již nedokázal splnit podmínky nového cizineckého zákona, proto nakonec využil možnosti
požádat o azyl.
Součástí správního spisu je také Zpráva o dodržování lidských práv za rok 1999
na Ukrajině vydaná Ministerstvem zahraničí Spojených států amerických.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel v podané kasační stížnosti uplatňuje důvod dle ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., a to nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky ohledně
splnění podmínek pro udělení azylu krajským soudem, neboť se domnívá, že u něj jsou dány
důvody pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu. Nesprávné posouzení právní
otázky spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je vybrána nesprávná právní
norma, popř. je sice vybrána správná právní norma, ale je nesprávně vyložena nebo
aplikována.
Právní otázkou, kterou se krajský soud v předcházejícím řízení zabýval, je otázka,
zda důvody uváděné stěžovatelem, a to opuštění vlasti pro problémy, které měl se
soukromými osobami (stěžovatel je označuje jako drogovou mafii), a snaha zajistit si legální
pobyt na území České republiky, mohou být důvodem pro udělení azylu dle §12 zákona
o azylu. Dle citovaného ustanovení se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod a nebo má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož
občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního
trvalého bydliště. Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku, krajský soud se všemi
těmito skutečnostmi řádně zabýval a dospěl ke správnému závěru, že stěžovatelem uváděné
důvody nelze podřadit pod důvody pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu, a že správní
orgán I. stupně a žalovaný nepochybily, když stěžovateli azyl neudělily. Nejvyšší správní
soud se plně ztotožňuje s právním posouzením věci krajským soudem, neboť ani podle jeho
názoru stěžovatel neuvedl nic, čím by prokázal, že byl ve vlasti pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod, nebo že by mohl mít odůvodněný strach z pronásledování
z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro
zastávání určitých politických názorů ve smyslu §12 písm. a) a b) zákona o azylu. Nejvyšší
správní soud tak neshledal stěžovatelem uplatněný důvod podání kasační stížnosti
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. oprávněným.
Co se týče námitky stěžovatele o neprovedení důkazu dotazem na Ministerstvo vnitra
Ruské federace ohledně ověření jím tvrzených skutečností o trestním stíhání manželky
a o tom, že v tomto procesu svědčil proti šéfům drogové mafie, Nejvyšší správní soud
konstatuje, že podle ustanovení §32 odst. 2 správního řádu, ve znění platném v době
rozhodování ve věci, rozsah a způsob zjišťování podkladů pro rozhodnutí určuje správní
orgán a podle ustanovení §34 odst. 5 téhož zákona správní orgán hodnotí důkazy podle
své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti.
V projednávané věci tak bylo na úvaze správního orgánu, kolik a jaké důkazy si během řízení
o udělení azylu za účelem zjištění skutečného stavu věci shromáždí a jakým způsobem
se s nimi v rámci svého rozhodování vypořádá. Podle názoru Nejvyššího správního soudu
správní orgán I. stupně i žalovaný provedly ve věci řádné dokazování, když pro rozhodnutí
si opatřily dostatek podkladů, přičemž vycházely zejména z tvrzení stěžovatele uváděných
v návrhu na zahájení řízení o udělení azylu a v pohovoru k důvodům tohoto návrhu, na jejichž
základě zjistily přesně a úplně skutkový stav věci, který rozebraly v kontextu platné právní
úpravy a dospěly k závěrům uvedeným v rozhodnutích. Navíc z předloženého správního spisu
vyplývá, že stěžovatel provedení shora citovaného důkazu v rámci řízení o udělení azylu
u správního orgánu I. stupně ani v rámci řízení o rozkladu u žalovaného nenavrhoval, zmínil
se o něm teprve v žalobě podané u krajského soudu. Krajský soud v Brně rovněž vycházel
z dostatečných podkladů potřebných pro rozhodnutí ve věci, provedl řádné dokazování,
v rozsudku se dostatečným způsobem vypořádal se všemi žalobními námitkami, přičemž
neshledal stěžovatelem tvrzené nedostatky a porušení, a správně vyslovil souhlas
s rozhodnutím žalovaného.
Nejvyšší správní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou na okraj připomíná,
že povinností správního orgánu je zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu
dle zákona o azylu, jen tehdy, pokud žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody
v zákoně uvedené. Z žádného ustanovení zákona o azylu však nelze dovodit, že by správnímu
orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu,
jež žadatel neuplatnil, a poté k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost
zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 správního řádu, má správní orgán pouze
v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.
Stěžovatel v kasační stížnosti nově tvrdí, že u něj jsou případně dány důvody
pro udělení azylu z humanitárních důvodu dle §14 zákona o azylu. Z předloženého spisu
ve věci však plyne, že udělení azylu z humanitárních důvodů se stěžovatel v rámci řízení
o udělení azylu nedomáhal, a o možnosti jeho udělení se nezmínil ani v rámci řízení o žalobě
u krajského soudu. Jelikož Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s.
nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené
rozhodnutí, nelze k citované námitce, uplatněné teprve v kasační stížnosti (po vydání
napadeného rozsudku krajského soudu), přihlížet.
Na závěr Nejvyšší správní soud upozorňuje, že právní institut azylu nelze
směšovat s instituty sloužícími k legalizaci pobytu cizinců na území České republiky, které
jsou vymezeny například v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR,
v platném znění.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
S přihlédnutím k ustanovení §78b odst. 1 zákona o azylu, podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci
úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné
úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu