ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.79.2005
sp. zn. 3 Azs 79/2005 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: M. M.,
zastoupeného JUDr. Tomášem Mutinou, advokátem se sídlem Frýdek-Místek, Pionýrů 2069,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze
dne 29. 10. 2004 č. j. 59 Az 74/2003 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného dne 5. 6. 2002 č. j. OAM-2749/VL-07-04-2002 nebyl
žalobci (dále i „stěžovatel“) udělen azyl dle ustanovení §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění platném
v době rozhodování ve věci (dále jen „zákon o azylu“), zároveň bylo rozhodnuto, že se na něj
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91 téhož zákona. Žalovaný uvedl,
že v průběhu správního řízení o udělení azylu bylo objasněno, že důvodem žádosti o udělení
azylu žalobce je odmítnutí výkonu základní vojenské služby, obavy ze sankcí za toto
odmítnutí a dále snaha o pobyt v České republice po dobu, než se jeho žádost k trvalému
pobytu za účelem sloučení rodiny vyřídí na cizinecké policii. Žalovaný posuzoval žádost
o udělení azylu žalobce na pozadí informací, které shromáždil v průběhu správního řízení,
ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv v Jugoslávii.
Žalobce uvedl, že nevykonal základní vojenskou službu. Podle Úmluvy o právním postavení
uprchlíků z roku 1951 člověk není uprchlíkem, pokud jeho jediným důvodem pro dezerci
či vyhýbání se nástupu vojenské služby je averze vůči vojenské službě nebo strach z boje,
takový člověk může být považován za uprchlíka, pokud lze prokázat, že by byl za tento
vojenský trestný čin vystaven nepřiměřeně přísnému trestu z důvodu jeho rasy, náboženství,
státní příslušnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě nebo politických názorů. V případě
žalobce, na základě jeho výpovědi a v porovnání s informacemi o zemi původu, k takovému
závěru žalovaný nedospěl. Ani snahu žalobce o prozatímní úpravu pobytu na území České
republiky nelze podřadit zákonným důvodům pro udělení azylu. Žalovaný shledal, že žalobce
nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu, také zdůvodnil,
proč nebyl žalobci udělen azyl dle ustanovení §13 a §14 zákona o azylu a proč na něj nelze
vztáhnout překážku vycestování.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 29. 10. 2004
č. j. 59 Az 74/2003 - 34 zamítl žalobu podanou žalobcem proti shora citovanému rozhodnutí
žalovaného. V odůvodnění rozsudku krajský soud shrnul dosavadní skutková a právní zjištění
ve věci a zejména uvedl, že žalovaný provedl řádné dokazování a své závěry, které
z dokazování vyvodil, rozvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí srozumitelně, určitě
a logicky. Žalovaný správní orgán podrobně citací znění zákona uvedl, jaké podmínky musí
žadatel o udělení azylu splnit, aby mu mohl být azyl udělen, přitom dle soudu ze znění zákona
je zjevné, že podmínky jsou dány taxativně a jejich rozsah nelze proto rozšiřovat ani zužovat.
Tvrdil-li žalobce, že se obává sankcí za to, že nevykonal základní vojenskou službu a odmítá
ji vykonat, ačkoliv vojenská služba je pro všechny muže v jeho vlasti povinná, jak
v dokazování v řízení před žalovaným z dokumentů k poměrům v zemi původu žalobce
vyplynulo, nelze sankce ze strany tamních státních orgánů považovat za perzekuci z důvodů,
jež má na mysli azylový zákon. Pokud jde o žalobcem zdůrazněný důvod jeho aktuální
osobního stavu po uzavření manželství s občankou České republiky a po narození dítěte,
jinými slovy zájem na legalizaci pobytu na území České republiky, soud potvrzuje zcela
správný závěr žalovaného správního orgánu, že tato situace na straně žalobce rovněž není dle
azylového zákona důvodem pro udělení azylu. Protože přezkoumáním napadeného rozhodnutí
žalovaného nebylo zjištěno porušení zákona, pro které by muselo být toto rozhodnutí
zrušeno, soud podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl dle ustanovení §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen “s. ř. s.“).
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka
v Liberci, podal stěžovatel včas kasační stížnost z důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel má za to, že o právu vyjádřit se k možnosti
rozhodnout o věci samé bez jednání měl být poučen v jazyce, jemuž rozumí, tedy
v srbochorvatštině. Protože soud nedostál povinnosti stanovené v ustanovení §36 s. ř. s., jeho
rozhodnutí je stiženo nepřezkoumatelností z důvodu vady řízení před soudem. Dále stěžovatel
namítá, že dal najevo zájem účastnit se na jednání ve věci, jednání bylo nařízeno a odročeno,
přičemž od té doby (dubna 2003) mu nebylo doručeno předvolání k jednání a krajský soud
rozhodl ve věci dne 29. 10. 2004 bez jeho přítomnosti. Stěžovatel navíc uvádí, že dne
29. 10. 2004 by se jednání nemohl účastnit, protože byl hospitalizován v nemocnici.
Stěžovatel také namítá, že usnesením krajského soudu ze dne 7. 3. 2003 č. j. 59 Az 74/2003 -
15 byl vyzván, aby doplnil žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových
a právních důvodů považuje napadené rozhodnutí žalovaného za nezákonné nebo nicotné.
V poučení z téhož dne č. j. 59 Az 74/2003 - 17 však byl soudem poučen, že rozšíření
dosavadních žalobních bodů není přípustné. Stěžovatel přiznává, že jeho původní podání
trpělo vadami, proto mu měla být dáno možnost, aby uvedl i další výhrady k předmětnému
rozhodnutí žalovaného. Pokud mu uvedená možnost v rámci poučení soudu byla svým
způsobem zakázána, je dle stěžovatele tento postup soudu vadou řízení před soudem, jež
mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí. Za nepřezkoumatelné považuje stěžovatel
i rozhodnutí žalovaného správního orgánu, a to pro nesrozumitelnost ve vztahu k ustanovení
§14 zákona o azylu, neboť v rozhodnutí není uvedeno, jakými úvahami byl žalovaný veden
při hodnocení důkazů, odůvodnění je zcela nedostatečné. Žalovaný se měl dle názoru
stěžovatele možností užití §14 zákona o azylu zabývat tím spíše, že stěžovatel již v době jeho
rozhodování uzavřel manželství s občankou České republiky. Stěžovatel dále uvádí,
že krajský soud se nezabýval přezkumem rozhodnutím žalovaného ve vztahu k ustanovení
§14 zákona o azylu, když stěžovatel je přesvědčen o tom, že jeho manželství, život
ve společné domácnosti a úplná rodina, v níže se posléze narodilo dítěte, měly být posouzeny
jako okolnosti pro udělení humanitárního azylu. Na závěr kasační stížnosti stěžovatel namítá,
že předmětné rozhodnutí žalovaného, které mu bylo doručeno, není opatřeno vlastnoručním
podpisem ředitele odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky,
a je opatřeno pouze razítkem a poznámkou za správnost s nečitelným podpisem neznámé
osoby. Rozhodnutí žalovaného tak postrádá zákonnou náležitost dle §47 odst. 5 zákona
č. 71/1967 Sb. o správním řízení, ve znění platném v době rozhodování ve věci (dále jen
„správní řád“), a může být nicotné. Stěžovatel navrhuje rozsudek krajského soudu zrušit a věc
mu vrátit k dalšímu řízení, zároveň navrhuje přiznat kasační stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost kasační stížnosti, neboť se domnívá,
že jak jeho rozhodnutí, tak napadený rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu
se zákonem, a odkazuje na správní spis ve věci, zejména na vlastní podání a výpovědi, které
stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Ohledně jednotlivých
námitek stěžovatele odkazuje žalovaný na konkrétní judikaturu Nejvyššího správního soudu.
K možnosti udělení azylu dle §14 zákona o azylu žalovaný uvádí, že neshledal v případě
stěžovatele žádné zvláštního zřetele hodné důvody pro udělení humanitárního azylu. Žalovaný
navrhuje zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání jí odkladného účinku.
Z předloženého správního spisu zejména vyplynulo, že stěžovatel podal žádost
o udělení azylu dne 27. 5. 2002, kdy uvedl, že vlast opustil v prosinci roku 1993, protože
nechtěl jít na vojnu. Stěžovatel byl dle svých slov ve vlasti povolán k výkonu vojenské službě,
ale nastoupit ji nechce, proto se nemůže vrátit. V pohovoru k důvodům návrhu na zahájení
řízení o udělení azylu dne 27. 5. 2002 stěžovatel uvedl, že do České republiky přicestoval
s jugoslávským pasem a pobýval zde na základě povolení k dlouhodobému pobytu, poté byl
ve vazbě, v květnu roku 2002 se zde oženil. Dále stěžovatel uvedl, že byl v roce 1995 povolán
k výkonu vojenské služby ve vlasti (povolávací rozkaz převzala jeho matka), že se obává do
vlasti vrátit, neboť by byl uvězněn za nenastoupení výkonu vojenské služby, ničeho jiného se
ve vlasti neobává. Na závěr pohovoru byl stěžovatel informován o zprávách, které měl
žalovaný k dispozici pro posouzení situace ve vlasti stěžovatele, byla mu dána možnost
seznámit se s jejich obsahem a vyjádřit se k nim či ke způsobu jejich získání, popř. navrhnout
jejich doplnění, čehož stěžovatel nevyužil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
V podané kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvod dle ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s, tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Dále tvrdí důvod dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy
vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Stěžovatel rovněž namítá důvod dle ustanovení §§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
a to nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatel má za to, že o právu vyjádřit se k možnosti rozhodnout o věci samé bez
jednání měl být poučen v jazyce, jemuž rozumí, tedy v srbochorvatštině. Protože se tak
nestalo, krajský soud nedostál povinnosti zachovávat rovné postavení účastníků stanovené
v §36 s.ř.s. Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že zásada rovnosti (článek 37 odst. 3
listiny základních práv a svobod), která je pro správní soudnictví upravena v ustanovení
§36 odst. 1 s.ř.s., je jednou za základních zásad spravedlivého soudního procesu. Dle
citovaného ustanovení mají účastníci rovné postavení a soud je povinen poskytnout jim stejné
možnosti k uplatnění jejich práv. S rovným postavením účastníků je jistě spojeno jejich právo
jednat před soudem ve své mateřštině. Článek 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod
stanoví, že kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka.
Soudní řád správní neobsahuje sám striktní úpravu práva na tlumočníka, proto se analogicky
použije zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), jehož
§18 odst. 2 zní, že účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví
tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. Z uvedeného plyne, že ustanovení
tlumočníka není automatickým úkonem soudu, jehož účastníkem je cizinec, potřeba
tlumočníka musí být zcela zjevná a musí z řízení vyplynout sama bez aktivního zjišťování
splnění podmínek dle §18 odst. 2 o. s. ř. soudem. V projednávaném případě stěžovatel již
v žádosti o udělení azylu uvedl, že je schopen se dorozumět v jazyce českém, proti rozhodnutí
žalovaného pak podal žalobu, která byla sepsána v českém jazyce, byla stěžovatelem
podepsána a nebyla z ní zřejmá stěžovatelova neznalost českého jazyka. Nejvyšší správní
soud považuje za evidentní, že nebyl splněn požadavek dle citovaného ustanovení §18 odst. 2
o. s. ř. (potřeba ustanovit tlumočníka nevyšla najevo), a krajský soud nikterak nepochybil,
když stěžovateli zasílal výzvy a poučení pouze v jazyce českém. Ostatně postup
krajského soudu zcela odpovídá stanovisku pléna Ústavního soudu České republiky sp. zn.
Pl. ÚS – st. 20/05 ze dne 25. 10. 2005 o tom, že základní právo garantované čl. 37 odst. 4
Listiny základních práv a svobod nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení
a naopak.
Dále stěžovatel namítá, že dal najevo zájem účastnit se na jednání ve věci u krajského
soudu, jednání bylo nařízeno a odročeno, přičemž od té doby mu nebylo doručeno předvolání
k jednání a krajský soud rozhodl ve věci dne 29. 10. 2004 bez jeho přítomnosti. Ze soudního
spisu plyne, že dne 14. 3. 2003 převzal stěžovatel výzvu dle ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s.
k vyjádření, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a to ve lhůtě
dvou týdnů od doručení výzvy. Přestože stěžovatel na výzvu nereagoval, krajský soud nařídil
jednání ve věci na den 25. 4. 2003. Dne 18. 4. 2003 byla soudu doručena písemnost označená
jako žádost o odložení jednání, ve které se stěžovatel uvedl, že z rodinných důvodů se nebude
moci jednání soudu zúčastnit. K jednání ve věci konanému dne 25. 4. 2003 se tak dostavil jen
zástupce žalovaného a jednání bylo odročeno na neurčito za účelem opětovného předvolání
účastníků. Dne 2. 10. 2003 byla stěžovateli doručena nová výzva ve smyslu ustanovení
§51 odst. 1 s. ř. s., na kterou stěžovatel opět nereagoval, krajský soud proto rozhodl o věci
samé bez jednání dne 29. 10. 2004. Nejvyšší správní soud k uvedenému procesnímu postupu
krajského soudu konstatuje, že se nejeví jako postup zcela vhodný, avšak bez dalšího z něj
nelze dovodit, že jde o vadu řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatel také namítá, že usnesením krajského soudu byl vyzván, aby doplnil žalobní
body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené
rozhodnutí žalovaného za nezákonné nebo nicotné, zároveň však byl poučen, že rozšíření
dosavadních žalobních bodů není přípustné. Pokud mu tedy možnost doplnit žalobní body
byla svým způsobem zakázána, je dle stěžovatele tento postup soudu vadou řízení před
soudem, jež mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí. Jak vyplývá ze soudního spisu,
stěžovatel byl skutečně krajským soudem jednak vyzván usnesením č. j. 59 Az 74/2003 - 15
ze dne 7. 3. 2003 k označení výroků rozhodnutí, které napadá a doplnění žalobních bodů,
z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené
rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné, jednak byl v poučení č. j. 59 Az 74/2003 - 17 ze dne
7. 3. 2003 upozorněn, že v souvislosti s účinností soudního řádu správního není přípustné
rozšíření rozsahu napadení rozhodnutí a rozšíření dosavadních žalobních bodů po lhůtě
k podání žaloby. Nejvyšší správní soud však v souladu se svou ustálenou judikaturou
konstatuje, že řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů je ovládáno přísnou
dispoziční zásadou, jejímž důsledkem mimo jiné je, že podaná žaloba musí obsahovat
zákonem stanovené náležitosti (ustanovení §37 odst. 2, 3 s. ř. s. a §71 odst. 1 písm. a) až f)
s. ř. s.). Podle ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. může žalobce kdykoli za řízení žalobní body
omezit, ale rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další
žalobní body může jen ve lhůtě pro podání žaloby. Postrádá-li podaná žaloba některé
ze zákonných náležitostí (včetně nedostatečně formulovaných žalobních bodů), soud není
ze zákona povinen vždy vyzývat žalobce k odstranění vad ve smyslu ustanovení §37 odst. 5
s. ř. s., neboť takto široce pojímaná povinnost soudu by zjevně odporovala zmíněné zásadě
dispoziční a rovněž zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je tento typ řízení
koncipován (viz např. usnesení Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 613/03). Proto nelze zaslání
dvou shora citovaných poučení ze strany krajského soudu, které bylo učiněno nad rámec
zákonné povinnosti soudu, považovat za takovou vadu řízení, jež mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí i vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí žalovaného správního orgánu pro nesrozumitelnost, a to ve vztahu k ustanovení
§14 zákona o azylu. Krajskému soudu stěžovatel vytýká, že se přezkumem rozhodnutí
o neudělení humanitárního azylu nezabýval dostatečně a jeho rozsudek je nezákonný pro
nesprávné posouzení této právní otázky. Stěžovatel se domnívá, že jeho manželství, život
ve společné domácnosti, úplná rodina, měly být posouzeny jako okolnosti, pro které je možno
humanitární azyl udělit. Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaný provedl ve věci řádné
dokazování, když pro rozhodnutí si opatřil dostatek podkladů (vycházel zejména z tvrzení
stěžovatele uváděných v žádosti o udělení azylu a v pohovoru k důvodům návrhu na zahájení
řízení o udělení azylu), na jejichž základě zjistil přesně a úplně skutkový stav věci, který
rozebral v kontextu platné právní úpravy a dospěly k závěrům uvedeným v rozhodnutí.
Žalovaný správní orgán v řízení o udělení azylu stěžovateli v souladu se zákonem nejprve
posuzoval, zda stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení azylu taxativně stanovené v §12
zákona o azylu, když za důvody žádosti o udělení azylu označil toliko skutečnost, že ve vlasti
nechce nastoupit k výkonu vojenské služby, a že má obavu z trestu za toto nenastoupení,
ničeho jiného se neobával. Žalovaný také nemohl opomenout skutečnost, že stěžovatel o azyl
požádal až po několikaletém pobytu na území České republiky (stěžovatel přicestoval již
v roce 1993, o azyl požádal teprve v roce 2002). Po posouzení tvrzení stěžovatele žalovaný
splnění podmínek pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu neshledal. Poté
se žalovaný zabýval možností udělení azylu podle ustanovení §13 téhož zákona, podmínky
pro jeho udělení rovněž neshledal. Následně zkoumal, zda by nebylo možné udělit stěžovateli
azyl dle ustanovení §14 téhož zákona, přičemž podmínky pro jeho udělení v zákonem
stanovených mezích správního uvážení nenalezl. Ke stejnému právnímu závěru ve věci dospěl
v řízení o žalobě také krajský soud. Nejvyšší správní soud se s uvedenými závěry žalovaného
a krajského soudu ztotožňuje, neboť stěžovatelem nebyly v průběhu správního řízení
a koneckonců ani přezkumného řízení soudního předestřeny žádné skutečnosti, jež by mohly
být považovány za hodné zvláštního zřetele. Pokud stěžovatel poukazuje na skutečnost,
že v České republice uzavřel manželství, je nutno uvést, že manželství s občanem České
republiky samo o sobě takový případ hodný zvláštního zřetele pro udělení humanitárního
azylu nepředstavuje.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí
přehledně a dostatečně popsal průběh řízení o udělení azylu, právní a skutková zjištění
ve věci, hodnocení důkazů a konečná stanoviska. Sám stěžovatel se v rámci řízení o udělení
azylu poskytnutí humanitárního azylu nedomáhal a žalovaný správní orgán tak tuto možnost
vážil jen z obecného hlediska, výsledek posouzení pak sice stručně, ale dostačujícím
způsobem vyjádřil v odůvodnění rozhodnutí. Nejvyšší správní soud v souladu se svou
ustálenou judikaturou navíc připomíná, že na udělení azylu dle ustanovení §14 zákona
o azylu není právní nárok, a že samotné správní rozhodnutí týkající se humanitárního azylu
podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených
zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku
byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn
z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry.
Stěžovatel považuje rozhodnutí žalovaného, které mu bylo doručeno, za nicotné,
neboť nemá náležitosti dle §47 odst. 5 správního řádu, když není podepsáno oprávněnou
osobou. Nejvyšší správní soud konstatuje, že z předloženého soudního spisu, jehož součástí je
i předmětný správní spis, bylo zjištěno, že stěžovateli bylo dne 13.6.2002 předáno rozhodnutí
žalovaného, které nebylo podepsáno oprávněnou osobou, je zde pouze uvedeno její jméno,
příjmení a funkce, rozhodnutí je opatřeno úředním razítkem. Podepsáno je však pouze
za správnost, podpis je nečitelný. Nejvyšší správní soud se však domnívá, že uvedený
nedostatek nezakládá nicotnost rozhodnutí, neboť nicotnost (neexistence) správního aktu
způsobují jen takové vady řízení, které mají za následek, že již vůbec nelze o správním aktu
hovořit. Může se jednat o vady spočívající například v rozhodování absolutně
nekompetentním orgánem, rozhodování podle již zrušeného právního předpisu, či absolutní
nedostatek předepsané formy. Nedostatek předmětného správního rozhodnutí však nelze
pokládat za natolik intenzivní, aby mohl založit nicotnost tohoto rozhodnutí, když
v předloženém spise je založeno rozhodnutí bezvadné (na č. l. 11 soudního spisu), které
je opatřeno úředním razítkem a řádně podepsáno s uvedením jména, příjmení a funkce
oprávněné osoby - PhDr. T. H.. Je tak nepochybné, že žalovaný dostatečným způsobem
projevil svou vůli, když ve věci rozhodovala skutečně osoba k tomu oprávněná.
Nejvyšší správní soud podotýká, že na rozdíl od případné nicotnosti, kterou soud
vyslovuje i bez návrhu, přihlíží Nejvyšší správní soud k vadám řízení u správního orgánu, jen
pokud byly stěžovatelem uplatněny již v řízení před krajským soudem. V projednávaném
případě však stěžovatel námitku o vadě rozhodnutí žalovaného spočívající
v porušení ustanovení §47 odst. 5 správního řádu v žalobě nevznesl. Nejvyšší správní soud
podle §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo
vydáno napadené rozhodnutí, a proto k výše uvedené skutečnosti, kterou stěžovatel neuplatnil
v řízení o žalobě u krajského soudu, a které se dovolává teprve po vydání napadeného
rozsudku v řízení o kasační stížnosti, nelze přihlížet.
Na závěr Nejvyšší správní soud upozorňuje, že právní institut azylu nelze směšovat
s instituty sloužícími k legalizaci pobytu cizinců na území České republiky, které jsou
vymezeny například v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud neshledal
oprávněnými stěžovatelem uplatněné důvody podání kasační stížnosti dle ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl
podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
S přihlédnutím k ustanovení §78b odst. 1 zákona o azylu, podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal
(§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. června 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu