ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.79.2006
č. j. 3 Azs 79/20006 – 64
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Milady Haplové, JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce L. G. zastoupeného JUDr. Janem Vodičkou,
advokátem, se sídlem Valdštejnská 381/6, Liberec, proti žalovanému Ministerstvu vnitra,
odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 27. 6. 2005, č. j. OAM-3213/VL-11-JE01-2000, vedené u Krajského soudu
v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci pod sp. zn. 59 Az 6/2005, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 29. 11. 2005, č.
j. 59 Az 6/2005-23,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Jana Vodičky se u r č u je částkou 2558,50 Kč. Tato
částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) brojí včasnou kasační stížností proti shora označenému
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, kterým byla zamítnuta jeho
žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2005, č. j. OAM-3213/VL-11-JE01-2000,
jímž nebyl žalobci udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, a nebyla na něj vztažena překážka
vycestování podle §91 zákona o azylu.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
Posláním Nejvyššího správního soudu je poskytovat ochranu veřejným subjektivním
právům fyzických a právnických osob (§2 s. ř. s.). Tato ochrana se však uskutečňuje jiným
způsobem, než v případě krajských soudů: zatímco jejich úkolem je projednat a rozhodnout
každý napadnuvší případ, primární funkcí Nejvyššího správního soudu jako vrcholného
soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví
je zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování soudů ve správním soudnictví (§12 odst. 1
s. ř. s.). Oba články soustavy správního soudnictví tak plní odlišné poslání, které je však
komplementární a zaručuje smysluplné fungování celého systému.
K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon Nejvyššímu správnímu soudu různé
procesní nástroje, na prvním místě nepochybně rozhodování o kasační stížnosti (§12 odst. 1
ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v nové úpravě institutu nepřijatelnosti (§104a
s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem omezeným na případy
objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační
stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní
Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního
soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává
méně účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém
důsledku k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně
problematické, ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Projednávat, věnovat každé věci
stejný čas a energii znovu a znovu na všech stupních, tak může popřít samotnou spravedlnost
systémem vytvářenou: věci objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou
podrobeny stejnému zacházení. Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně
vydávaným „potvrzením“, že jednou řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším
řízením s předem známým průběhem a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku
řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho, nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní
systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je navíc vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní
ochrana stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni
krajského soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví
nezvyšuje automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy:
zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku
řízení (ve smyslu jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní
jistotu a tedy i efektivitu práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález
ze dne 13.11.2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222-223;
obdobně též nález ze dne 6.11.2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31,
str. 149), „[…] žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků
k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován
ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem
přezkumného, resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně
minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto
výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé
efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných
opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti
rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005. Je proto namístě provést
jeho výklad tak, aby bylo předvídatelným způsobem stanoveno, jakými úvahami a kritérii
se bude Nejvyšší správní soud v budoucnu řídit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž
je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též
nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky
znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních
práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená,
že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-
právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod.
Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů
stěžovatelem uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Přijatelnost je prostředním krokem v přezkumu kasační stížnosti ve věcech azylu
Nejvyšším správním soudem. Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní
přípustnosti, pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší
správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby
v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr.
Je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a tvrdit některý z důvodů
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je rovněž uvést, v čem
spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Na základě shora uvedených obecnějších úvah Nejvyšší správní soud v projednávané
věci konstatuje, že stěžovatel argumentuje kasačními důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b)
s. ř. s. Namítá-li stěžovatel, že v řízení o udělení azylu byly nesprávně posouzeny jeho důvody
pro udělení azylu, tj. stěžovatelem tvrzené pronásledování ze strany separatistů usilujících
o nezávislost Podněsteří v období válečném i poválečném, pak obdobnými tvrzeními se již
Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudku ze dne 28. 2. 2005, č. j. 2 Azs 13/2005-69,
www.nssoud.cz, nebo v rozsudku ze dne 13. 9. 2004, č. j. 4 Azs 185/2004-45. Namítá-li
stěžovatel, že žalovaný dostatečně nezjistil skutkový stav ohledně separatistických bojů
v zemi jeho původu, pak je zapotřebí poukázat na to, že tvrzení týkající se nedostatečných
skutkových zjištění správního orgánu byla již předmětem množství rozhodnutí
zdejšího soudu, z poslední doby lze namátkou uvést například rozsudek ze dne 18. 1. 2006,
č. j. 1 Azs 112/2004-61, www.nssoud.cz, či rozsudek ze dne 27. 10. 2005, č. j.
1 Azs 174/2004-103, www.nssoud.cz.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s.
nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven soudem zástupcem advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s., §120 s. ř. s.).
Soud proto určil odměnu advokáta částkou 2 x 1000 Kč za dva úkony právní služby,
a to za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a za doplnění kasační
stížnosti ze dne 21. 6. 2006 [11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)]. Soud advokátovi dále v souladu s §13
odst. 3 advokátního tarifu přiznal 2 x 75 Kč paušální náhrady hotových výdajů, celkem tedy
2150 Kč. Protože zástupce žalobce – advokát soudu doložil, že je plátcem daně z přidané
hodnoty (dále jen „daň“), zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající dani, kterou
je advokát povinen odvést z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně vypočtená podle
§37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 408,50 Kč. Zástupci žalobce se tedy
přiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti v celkové výši 2558,50 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. července 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu