ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.91.2005
sp. zn. 3 Azs 91/2005 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci
žalobkyně: I. J., zastoupené JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou se sídlem Praha 1,
Hybernská 9, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, vedené
u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. 48 Az 179/2004, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného
ze dne 16. 6. 2004 č.j. OAM-6450/VL-19-P10-2003, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2004 č. j. 48 Az 179/2004 – 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně advokátce JUDr. Ireně Slavíkové se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 2558,50 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 1 měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 12. 2004 č. j. 48 Az 179/2004 – 43 zamítl
žalobu podanou žalobkyní (dále i „stěžovatelka“) proti rozhodnutí žalovaného ze dne
16. 6. 2004 č.j. OAM-6450/VL-19-P10-2003, kterým nebyl žalobkyni udělen azyl podle
ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění platném v době rozhodování ve věci (dále jen „zákon
o azylu“), a zároveň bylo rozhodnuto, že se na ni nevztahuje překážka vycestování dle
ustanovení §91 téhož zákona.
V odůvodnění rozsudku krajský soud shrnul skutková a právní zjištění ve věci a mimo
jiné uvedl, že žalobkyní uváděné důvody nelze podřadit pod žádnou ze skutečností, které jsou
v ustanovení §12 zákona o azylu uvedeny jako skutečnosti odůvodňující udělení azylu.
Krajský soud rovněž dovodil, že osobní poměry žalobkyně a situace v oblasti dodržování
lidských práv v zemi jejího původu byly dostatečně zjištěny a žalobkyně neuvedla žádné
důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení azylu z humanitárních důvodů dle ustanovení
§14 zákona o azylu. Dále krajský soud konstatoval, že pokud žalobkyně v žalobě
poukazovala na neúplně zjištěný stav věci, činila tak pouze v obecné poloze, neuvedla žádné
konkrétní důkazy, které by měly být podle jejího názoru provedeny k úplnému zjištění stavu
věci. Dle názoru krajského soudu byl před vydáním napadeného rozhodnutí skutečný stav
věci žalovaným správním orgánem zjištěn dostatečně, když žalovaný vycházel při svém
rozhodování ze zprávy o situaci v zemi původu žalobkyně, vypořádal se s obsahem této
zprávy a proti jejímu obsahu žalobkyně nevznesla žádné konkrétní námitky, z odůvodnění
napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný se vypořádal se všemi tvrzeními, které
žalobkyně uvedla v průběhu správního řízení. Krajsky soud zamítl žalobu jako nedůvodnou
dle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podala žalobkyně včas kasační
stížnost z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Stěžovatelka
namítá, že při projednávání její žádosti o udělení azylu došlo k pochybení žalovaného
správního orgánu, neboť nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci, čímž porušil ustanovení
§3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění platném
v době rozhodování ve věci (dále jen „správní řád“), důkazy, které si opatřil pro rozhodnutí,
nebyly úplné, čímž došlo k porušení ustanovení §32 odst. 1 a §34 odst. 1 správního řádu,
a že rozhodnutí žalovaného nevychází ze zjištěných podkladů. Dále stěžovatelka tvrdí,
že krajský soud posoudil její případ v rozporu se zákonem o azylu, neboť v zemi původu měla
potíže pro svoji politickou činnost, při volbách v roce 2002 byla členkou volební komise,
kdy byla svědkem falšování volebních výsledků, komisi na to upozornila, následně jí bylo
vyhrožováno, z důvodu bezpečnosti odcestovala z vlasti. Stěžovatelka se odvolává na články
43 a 53 Příručky k postupům a kriteriím pro určování právního postavení uprchlíků vydané
Vysokým komisařem v lednu roku 1992 v Ženevě. Stěžovatelka navrhuje napadený rozsudek
krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, zároveň navrhuje přiznat kasační
stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost kasační stížnosti, neboť se domnívá,
že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu s právními
předpisy, a odkazuje na správní spis ve věci, zejména na vlastní podání a výpovědi
stěžovatelky a na své rozhodnutí. Žalovaný konstatuje, že stěžovatelka pobývá v České
republice od dubna roku 2002 a o azyl požádala dne 10. 12. 2003, když zde od května 2002
pobývala nelegálně, a že důvody stěžovatelky nelze podřadit pod zákonné důvody pro udělení
azylu dle zákona o azylu. Žalovaný navrhuje, aby kasační stížnost byla zamítnuta a nebyl
jí přiznán odkladný účinek.
Z předloženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala žádost o udělení
azylu dne 10. 12. 2003, přičemž uvedla, že Ukrajinu opustila začátkem dubna 2002 ze strachu
o svůj život a problémy s neznámými lidmi. Stěžovatelka popsala, jak se v březnu roku 2002
konaly volby do obecního zastupitelstva, ona byla jmenována do volební komise a stala
se svědkem vhození falešných hlasovacích lístků do volební schránky, přičemž upozornila
na tuto skutečnost ostatní členy volební komise. Když odcházela z volební místnosti, neznámí
lidé ji posadili do auta a sdělili jí, že musí odcestovat, také jí vyhrožovali, že pokud nezmizí
sama, přičiní se o to oni, stěžovatelka ve strachu sbalila své věci a odjela. O azyl požádala
také proto, aby si legalizovala pobyt, není a nikdy nebyla členkou žádné politické strany
ani jiné organizace. Dne 17. 1. 2004 v pohovoru k žádosti o udělení azylu stěžovatelka blíže
popsala situaci, ve které se ocitala ve vlasti v březnu roku 2002, když byla členkou volební
komise ve městě, kde bydlela. Stěžovatelka dále uvedla, že ve vlasti se s žádostí o pomoc
nikam neobrátila, na území České republiky vstoupila v dubnu roku 2002 na základě
turistického víza s platností asi na dva týdny, od poloviny května 2002 zde pobývala
nelegálně, o azyl nepožádala, protože nevěděla, kde má žádat, nerozuměla dobře česky,
neměla pas. Stěžovatelka připustila, že ve vlasti neměla problémy se státními orgány,
v případě návratu do vlasti se obávala neznámých osob, které jí vyhrožovaly.
Součástí správního spisu jsou také Zpráva Ministerstva zahraničí Spojených států
o dodržování lidských práv na Ukrajině za rok 2002 ze dne 31. 3. 2003 a informace České
tiskové kanceláře o situaci na Ukrajině z let 2003 až 2004.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek Krajského soudu v Praze a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za vhodné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu komplexně posuzovat otázku,
zda stěžovateli měl či neměl být žalovaným azyl přiznán, nýbrž má posoudit, zda předchozí
řízení trpělo vadami spadajícími pod vymezení v §103 odst. 1 s.ř.s. tvrzenými v kasační
stížnosti, popřípadě některými dalšími vadami, k jejichž přezkumu je Nejvyšší správní soud
povolán v řízení zahájeném platně podanou kasační stížností.
Podanou kasační stížností stěžovatelka uplatnila důvod uvedený v ustanovení §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy tvrdí vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před
správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl
zrušit. Stěžovatelka obecně namítá, že žalovaný ve správním řízení o udělení azylu nezjistil
přesně a úplně skutkový stav věci, že důkazy, které si opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné,
a že rozhodnutí žalovaného nevychází ze zjištěných podkladů.
Podle ustanovení §32 odst. 2 správního řádu rozsah a způsob zjišťování podkladů
pro rozhodnutí určuje správní orgán a podle ustanovení §34 odst. 5 správního řádu správní
orgán hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý jednotlivě a všechny důkazy v jejich
vzájemné souvislosti. V projednávané věci bylo tedy na úvaze žalovaného správního orgánu,
kolik a jaké důkazy si během správního řízení o udělení azylu za účelem zjištění skutečného
stavu věci shromáždí a jakým způsobem se s nimi v rámci svého rozhodování vypořádá.
Nejvyšší správní soud má za to, že v rámci daného řízení provedl žalovaný řádné dokazování
(dle ustanovení §34 správního řádu), když si opatřil dostatek podkladů pro rozhodnutí,
přičemž vycházel zejména z tvrzení stěžovatelky uváděných v žádosti o udělení azylu,
v pohovoru k žádosti a z informací o Ukrajině Ministerstva zahraničí Spojených států a České
tiskové kanceláře. Na základě opatřených podkladů zjistil v souladu s ustanoveními §3
odst. 4 a §32 odst. 1 správního řádu přesně a úplně skutkový stav věci, který rozebral
v kontextu platné právní úpravy a dospěl k závěrům uvedeným v rozhodnutí. Rozhodnutí
žalovaného vychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci (ustanovení §46 správního řádu)
a odůvodnění rozhodnutí obsahuje uvedení skutečností, které byly podkladem rozhodnutí,
úvahy, kterými byl žalovaný veden při hodnocení jednotlivých důkazů a při použití právních
předpisů, na základě kterých rozhodoval, žalovaný podrobně popsal průběh řízení o udělení
azylu, právní a skutková zjištění ve věci, a konečná stanoviska. Nejvyšší správní soud
neshledal v předmětném správním řízení o udělení azylu vady řízení ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Stěžovatelka v kasační stížnosti dále uplatnila důvod dle ustanovení §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., tedy nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popřípadě jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Stěžovatelka má za to, že krajský soud
posoudil její případ v rozporu se zákonem o azylu, a znovu popisuje incident z voleb roku
2002. Nejvyšší správní soud však nepovažuje uplatněný důvod kasační stížnosti
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s.ř.s. za oprávněný, neboť se domnívá, že napadený
rozsudek krajského soudu je srozumitelný a obsahuje dostatek důvodů, ani nebyla zjištěna
jiná vada řízení před soudem.
V rámci správního řízení o udělení azylu stěžovatelka uváděla jako stěžejní důvod
žádosti o azyl problémy, které měla ve vlasti s neznámými soukromými osobami, které
jí vyhrožovaly, když byla členkou volební komise, poté, co odcházela z volební místnosti.
Stěžovatelka se ovšem ve vlasti neobrátila nikam o pomoc, se státními orgány potíže neměla,
na území České republiky pobývala od dubna roku 2002 (nejdříve na základě turistického
víza a později nelegálně) a o azyl požádala až v prosinci roku 2003. Žalovaný správní orgán
tak splnění podmínek pro udělení azylu stěžovatelce dle ustanovení §12, §13 a §14 zákona
o azylu neshledal. Krajský soud v řízení zahájeném na základě žaloby stěžovatelky,
přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, přičemž se znovu zabýval tvrzeními
stěžovatelky učiněnými v žádosti o udělení azylu a pohovoru k žádosti a důvody k udělení
azylu dle příslušných ustanovení zákona o azylu rovněž neshledal. Odůvodnění rozsudku
krajského soudu bylo učiněno podrobně a vyčerpávajícím způsobem a poskytuje dostatečnou
skutkovou a právní oporu výroku rozsudku.
Navíc a nově stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že ve vlasti měla potíže pro svoji
politickou činnost, a nově se dovolávala čl. 43 a čl. 53 Příručky k postupům a kriteriím
pro určování právního postavení uprchlíků vydané Vysokým komisařem v lednu 1992
v Ženevě. Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlíží ke skutečnostem, které
stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí. Proto k výše uvedeným
skutečnostem, o nichž se stěžovatelka nezmínila ve správním řízení o udělení azylu
u žalovaného ani v řízení o žalobě u Krajského soudu v Praze, a které uplatnila teprve
po vydání napadeného rozsudku v kasační stížnosti, nelze přihlížet.
Na závěr Nejvyšší správní soud upozorňuje, že právní institut azylu nelze
směšovat s instituty sloužícími k legalizaci pobytu cizinců na území České republiky, které
jsou vymezeny například v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR,
v platném znění.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud zamítl podanou kasační stížnost
jako nedůvodnou dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
S přihlédnutím k ustanovení §78b odst. 1 zákona o azylu, podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Jelikož stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci
úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné
úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Krajský soud v Praze žalobkyni k její žádosti ustanovil zástupcem advokáta pro řízení
o kasační stížnosti, náklady řízení v tomto případě hradí stát. Ustanovená advokátka požádala,
aby jí byla přiznána odměna za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení,
studium spisu a písemné podání soudu), požaduje tak 3000 Kč a náhradu hotových výdajů
v částce 225 Kč. V daném případě není sporu o tom, že advokátka (resp. její substitut)
studovala spis, ani o tom, že podala doplnění kasační stížnosti. Žádným způsobem však
nebylo advokátkou doloženo, a to ani na výzvu Nejvyššího správního soudu, že proběhla
první porada s klientkou, která je v rámci právního úkonu převzetí a příprava zastoupení
předpokládána ustanovením §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Jelikož má
Nejvyšší správní soud oprávněné pochybnosti, zda tato porada vůbec proběhla, je třeba
za převzetí a přípravu zastoupení považovat právě až studium spisu, které v tomto případě
nahrazuje první poradu s klientkou. Náklady daného řízení o kasační stížnosti tedy spočívají
v odměně za dva úkony právní služby v částce 2000 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1
písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.] a v náhradě hotových výdajů v částce 150 Kč (§13
odst. 3 téže vyhlášky), celkem 2150 Kč. Protože ustanovená advokátka je plátcem daně
z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající
dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů
odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka
daně, vypočtená dle §37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., činí 408,50 Kč.
Ustanovené zástupkyni JUDr. Ireně Slavíkové se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové
výši 2558,50 Kč, tato částka jí bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 1 měsíce od právní moci rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu