ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.96.2005
sp. zn. 3 Azs 96/2005 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Milady Haplové v právní věci žalobce M.
D., zastoupeného JUDr. Liborem Petříčkem, advokátem se sídlem Kodymova 2526/4, Praha
5, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 46 Az 975/2003 – 31 ze dne 28. 12. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) nadepsaný
rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného č. j. U-911/VL-11-P08-R2-2000 ze dne 18. 9. 2003. Rozhodnutím správního
orgánu nebyl stěžovateli udělen azyl pro nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1,
2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „azylový zákon“). Zároveň správní orgán rozhodl,
že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování podle §91 téhož zákona. Soud
po přezkoumání rozhodnutí z hlediska uplatněných námitek dospěl k závěru, že stěžovateli
nesvědčí důvody pro udělení azylu ve smyslu ust. §12 azylového zákona, neboť ve správním
řízení jím tvrzený jeden případ, kdy byl zadržen ruskými vojáky a fyzicky napaden nesvědčí
o jeho pronásledování pro čečenskou národnost a žádné jiné skutečnosti a pronásledování
z jiných důvodů uvedených v ust. §12 zákona o azylu netvrdil. Žalovaný měl podle soudu
dostatek podkladů o situaci v Čečenské republice, které popsal a porovnal se skutečnostmi
uvedenými žalobcem. Sám soud pak měl k dispozici aktuální stanovisko UNHCR týkající
se žadatelů o azyl z Čečenské republiky, z nichž dovodil, že důsledky válečného konfliktu
v Čečensku jsou obecné povahy, postihují téměř veškeré obyvatelstvo dané oblasti a proto
kontakt stěžovatele s ruskými sila nelze považovat za individuální pronásledování, jak má
na mysli ust. §12 zákona o azylu. Soud se dále ztotožnil i s hodnocením žalovaného,
že stěžovateli nesvědčí překážka vycestování ve smyslu ust. §91 azylového zákona, neboť
žalovaný měl dostatek podkladů s informacemi o aktuální situaci v zemi jeho původu
a shledal, že ukončení pobytu stěžovatele na území ČR po skončení řízení o udělení azylu
není v rozporu s mezinárodními závazky ČR, neboť pouhá čečenská národnost není důvodem
k vyslovení závěru, že v případě stěžovatele překážky vycestování existují. Z uvedených
důvodů krajský soud v souladu s §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) zamítl žalobu jako nedůvodnou.
V podané kasační stížnosti stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu v celém
rozsahu z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Naplnění důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje v nesprávném posouzení právní otázky soudem
a sice, že samotná příslušnost k čečenskému národu postačuje k ohrožení na životě
a tento fakt podle stěžovatele měl být správně hodnocen jako důvod pro udělení azylu
podle §12 písm. b) azylového zákona, neboť jde o odůvodněný strach z pronásledování.
Stěžovatel je také zastáncem požadavku nezávislosti Čečenské republiky Ičkeria, který vedl
k rozpoutání dvou válek v posledních letech mezi Čečenskem a Ruskou federací. Naplnění
důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stěžovatel spatřuje v tom, že žalovaný uvádí
skutečnosti, které svědčí o tvrzení žalobce o nedodržování lidských práv a svobod, nárůstu
počtu žadatelů o azyl z Čečenska a obtížném získávání informací z této oblasti, ale spokojil
se v převážné míře se zdroji Ruské federace, aniž přihlédl ke zprávám ze zdrojů jiných
a vyžádal si aktuální informace o stavu v Čečensku, např. od renomované mezinárodní
organizace Amnesty International ze dne 23. 6. 2004 a dalších volných zdrojů z období
do 3. 5. 2004, které v předcházejícím řízení nebyly nějak zohledněny. S ohledem na uvedené
důvody stěžovatel navrhl Nejvyššímu správnímu soudu, aby kasační stížností napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a zároveň požádal
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí by znamenaly pro stěžovatele nenahraditelnou újmu.
Žalovaný popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá,
že jeho rozhodnutí i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy.
Pro své rozhodnutí si pořídil potřebné podklady a důkazy a vycházel především z výpovědí
stěžovatele a z odůvodnění jeho žádosti o udělení azylu na území ČR. K udělení azylu
na území ČR nepostačí pouhé tvrzení nepříznivé situace v zemi původu stěžovatele, musí být
prokázáno, že žadatel o azyl byl v zemi původu pronásledován či má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů uvedených v azylovém zákonu. Odkázal na správní spis, vydané
rozhodnutí, v němž soud neshledal nezákonnost ani vady řízení. Žalovaný navrhl zamítnutí
kasační stížnosti pro její nedůvodnost.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel ve správním řízení
za důvod své žádosti o azyl ze dne 9. 3. 2000 označil obavu z válečného konfliktu
v Čečensku, možnost se oženit a pracovat v ČR, v pohovoru dne 31. 3. 2000 pak uvedl,
že ve válečném konfliktu v roce 1994 byl krátce aktivní, kvůli tomu se obával pronásledování,
k němuž však nedošlo. Pouze jednou až v roce 1998 ho navštívili Čečenci spolupracující
s Rusy před nimiž utekl, v blíže neuvedené době ve stejném roce byl fyzicky napaden
příslušníky ruské jednotky Omon. Do ČR cestoval vlakem, ale měl v úmyslu jít do Spolkové
republiky Německo a požádat tam o azyl. Nakonec zůstal v ČR, kde od roku 1999 pobýval
bez platných cestovních dokladů nepostižen, neboť nebyl policií nikdy kontrolován.
V případě návratu do země původu se obává kontrol na území Ruska, kde by byl postižen
proto, že opustil Čečensko. V doplňujícím pohovoru dne 16. 9. 2003 pak tvrdil, že se žádných
válečných operací nezúčastnil, což si nemysleli ruští vojáci a proto jej na počátku roku 1995
zatkli, bili a týrali. K dalšímu napadení pak došlo v roce 1998, v mezidobí se skrýval u svých
příbuzných a žil z humanitárních darů. Do ČR přicestoval náhodou, pracoval nelegálně,
o udělení azylu žádá z důvodu získání řádného dokladu, obává se o svůj život a cesty
přes území Ruska. Žádné problémy se stáními orgány ve vlasti neměl a žádné jiné problémy
nebo potíže, které by jej vedly k žádosti o azyl, stěžovatel neuvedl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Praze
z hlediska naplnění důvodů uplatněných v kasační stížnosti, tj. důvodů podle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s. a shledal, že kasační stížnost není důvodná. Podle §12 azylového
zákona se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec
a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo b) má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě,
že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Podle §2
odst. 4 téhož zákona se za pronásledování pro účely tohoto zákona považuje ohrožení života
nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání,
pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním
občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství,
nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým
jednáním.
Nejvyšší správní soud po přezkoumání rozhodnutí žalovaného jakož i správního spisu
vztahujícího se ke správnímu řízení, jež rozhodnutí předcházelo, dospěl k závěru, že žalovaný
nepochybil, když rozhodl o neudělení azylu stěžovateli pro nesplnění důvodů podle §12, §13
odst. 1, 2 a §14 azylového zákona. Žalovaný si pro takové rozhodnutí zajistil dostatek
důkazů, které správně vyhodnotil. V dané věci je podle Nejvyššího správního soudu nezbytné
vyjít předně z toho, zda skutková tvrzení stěžovatele nebylo možno podřadit pod některý
z důvodů uvedených v §12 cit. zákona. Soud ze správního spisu a zejména z tvrzení
samotného stěžovatele zjistil, že stěžovatel v průběhu správního řízení opakovaně měnil
výpověď v tom, zda bojoval ve válce v Čečensku v roce 1994, kolikrát byl napaden ruskými
vojáky a jakým způsobem žil v období let 1994 až 1998, do odchodu z Čečenska. V zásadních
skutečnostech vztahujících se k možnosti udělení azylu jsou tedy rozpory, které jeho
věrohodnost snižují. Správní orgán se proto správně velmi podrobně zabýval věrohodností
tvrzení stěžovatele, ale přesto jeho tvrzené údaje porovnával se všemi informacemi, které
si k posouzení žádosti opatřil a dospěl ke správnému závěru, že stěžovatel nebyl
pronásledován za uplatňování politických práv a svobod a nebyl ve své vlasti pronásledován
z důvodu své rasy, národnosti, náboženského vyznání, příslušnosti k určité sociální skupině
či pro politické přesvědčení. Uplatňování politických práv netvrdil a vyjma jednoho případu
zadržení ruskými vojáky s fyzickým napadením nebyl vystaven jednání, které by naplňovalo
znaky pronásledování, neboť důsledky ozbrojeného konfliktu v Čečenské republice
spočívající ve zhoršené bezpečnostní situaci v této části a negativní vztahy mezi ruskými
vojáky a čečenskými obyvateli nelze považovat za perzekuci jednotlivce, nýbrž jde o stav,
který se dotýká obyvatelstva dané oblasti jako celku. Na závěrech žalovaného a krajského
soudu, že tento stav nelze právně hodnotit jako důvod pro udělení azylu podle §12 písm. b)
azylového zákona nemění nic ani tvrzení stěžovatele, že je zastánce politického názoru,
požadavku nezávislosti Čečenské republiky Ičkeria, jež je stěžovatelem sděleno poprvé
až v kasační stížnosti a proto k němu nemohl Nejvyšší správní soud s odkazem na ust. §109
odst. 4 s. ř. s. přihlédnout. Stěžovatel ve správním řízení netvrdil, že je pronásledován nebo
že má důvodné obavy z pronásledování z důvodů uvedených v §12 cit. zákona a za takových
okolností byly dány podmínky pro vydání žalobou napadeného rozhodnutí o tom,
že se stěžovateli azyl podle §12 azylového zákona neuděluje.
Pokud jde o stížní důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., jehož naplnění stěžovatel
spatřuje v tom, že se žalovaný spokojil se zprávami převážně ze zdrojů Ruské federace a nijak
nepřihlédl ke zprávám z jiných zdrojů a uvádí skutečnosti o velkém nárůstu počtu žadatelů
o azyl z Čečenska a obtížnosti se získáváním informací z této oblasti a o nedodržování
lidských práv a svobod, k tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že správní orgán i soud správně
zhodnotily tyto aspekty ve vztahu k samotnému stěžovateli a správně dospěly k závěru,
že tato negativa nedopadala na stěžovatele s takovou intenzitou, že by byla schopna
naplnit některý z důvodů ust. §12 azylového zákona. Azyl jako institut právní ochrany
není univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před jakýmkoliv bezprávím, důvody
pro poskytnutí azylu jsou v zákoně přesně vymezeny, jsou poměrně úzké a nepokrývají
celou škálu porušení lidských práv tak, jak jsou v různých listinách a chartách uznávána
a pro získání azylu tedy nestačí pouhé zjištění, že situace v zemi původu žadatele o azyl
je špatná, že tam dochází k porušování základních lidských práv a svobod, ale musí být také
prokázáno, že žadatel o azyl byl pronásledován či má odůvodněný strach z pronásledování
z důvodů v zákoně uvedených, čemuž v případě stěžovatele není a nebylo. Naplnění i tohoto
důvodu kasační stížnosti nebylo Nejvyšším správním soudem shledáno, když zjistil,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vyšel měla oporu ve spisu,
a proto nebylo zrušení takového rozhodnutí krajským soudem na místě.
Dále stěžovatel dovozuje existenci důvodu podání kasační stížnosti spočívající
v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek aktuálních informací o stavu v Čečensku
i z jiných zdrojů. Nejvyšší správní soud na tomto místě nejprve konstatuje, že k posouzení
důvodnosti obav žadatele o azyl z pronásledování je třeba, aby byla vzata v úvahu situace
v zemi původu žadatele v době bezprostředně předcházející jeho odchodu z této země.
Je proto právně irelevantní, jaké jsou poměry v zemi původu v době, kdy probíhá správní
řízení či soudní řízení nebo jaké poměry budou v době, kdy by se žadatel o azyl do země
vracel. Už i z logiky věci vyplývá, že rozhodl-li správní orgán dne 18. 9. 2003 nemohl
přihlédnout k stěžovatelem tvrzeným skutečnostem v kasační stížnosti vztahujícím
se k prvnímu pololetí roku 2004. Správní soud pak vázán zásadou ust. §75 odst. 1 s. ř. s.,
že při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu, ke stavu, který nastal po vydání správního rozhodnutí,
nepřihlíží. K námitce stěžovatele, že správní orgán vycházel ze zdrojů Ruské federace, aniž
je konkretizoval, Nejvyšší správní soud pouze dodává, že mezi podklady, které správní orgán
hodnotil v řízení o udělení azylu nezjistil žádnou takovou zprávu, ale naopak správní orgán
použil podklady různých států, informace UNHCR, Ministerstva zahraničních věcí ČR
a Ministerstva vnitra ČR. Aktuální informace k vydání rozhodnutí pak získal z databáze ČTK.
Nejvyšší správní soud proto ani tuto námitku stěžovatele neshledal důvodnou.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádného z důvodů kasační stížnosti,
a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
S přihlédnutím k §78b odst. 1 azylového zákona, podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly
mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti, soud
mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s).
V Brně dne 26. dubna 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu